Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Voldřich (* 1960)

• narozen 8. října 1960

• pochází z neutěšených poměrů

• když mu byl rok, sociální služba ho odebrala matce

• do sedmnácti let žil v různých dětských domovech

• vychodil pouze zvláštní školu

• pracoval jako pomocný dělník

• v 90. letech se opakovaně dostával do vězení

• dostal se z nejhrošího, když začal prodávat Nový prostor street magazine

• stal se věřícím

• bydlí na ubytovně

Pavel Voldřich pochází z neutěšených rodinných poměrů. V devadesátých letech přišel o domov a žil na ulici. Na jídlo a možnost přespání v noclehárně si vydělával pouličním prodejem časopisu Nový prostor. Při svém vyprávění pro Paměť národa si občas protiřečí – po mnoha letech s alkoholem, dvou infarktech a mozkové mrtvici si už vše přesně nepamatuje. Jak říká, „jinačí už nebude“, přesto prý nikdy nespadl na úplné dno. I když se stále živí prodejem časopisu, má dnes skromnou střechu nad hlavou a podle svých slov je spokojený.

V dětském domově žil od jednoho roku

Pavel Voldřich se narodil 8. října 1960 v Kralovicích, malém městečku severně od Plzně. Příjmení má po matce – ta byla v době jeho narození svobodná, za Pavlova biologického otce se provdala teprve později. Maminka prý byla „dělnice“, pracovala v mateřské škole, později na Šumavě v kravíně. Pavel s ní v Tisu u Blatna prožil jen první rok svého života, pak ho sociální péče matce odebrala a putoval do dětského domova v Trpístech. Měl totiž ještě osm sourozenců a o tolik dětí se matka – alespoň podle názoru sociálních pracovníků – postarat nedokázala.

„V tý době, když já jsem se narodil, tak nebylo tolik peněz. Do toho jednoho roku se o mě máma starala dobře. Já nemůžu mámě zazlívat, že se něco takovýho stalo. Ať je jí země lehká – dala mi život a starala se, co mohla. A musela platit peníze dětskýmu domovu. Pět set korun měsíčně.“

Od počátku zařazen do zvláštní školy

V Trpístech byl zřejmě do roku 1968 – pamatuje si, jak zde sovětští vojáci okupačních armád ukradli učitelce dvě prasata o opekli si je. Brzy poté přesídlil do dětského domova v Hostouni. Tam nastoupil k povinné školní docházce. Od počátku přitom chodil do zvláštní školy, jež byla součástí domova.

Jedním z důvodů jeho potíží i nedostatečného školního prospěchu byla zřejmě srdeční vada, která mu od dětství působila záchvaty. „Blbě jsem vyslovoval. A druhá věc, měl jsem takový trauma z těch záchvatů, že jsem to psychicky nezvládal. Takže jsem měl s řečí problémy. Chodil jsem na logopedii, kde jsem se učil normálně mluvit. Nejsem vyučenej ničím, jsem jenom obyčejný dělník.“

Přesto o svém dětství v dětském domově říká, že bylo „krásné“. Matku si nepamatoval, a tak ji ani nepostrádal. Rodinný život neznal a vychovatelky prý byly hodné. Ústav pro něj představoval ostrůvek bezpečí – k ostatním dospělým mimo domov naproti tomu neměl důvěru. „Cizí lidi jsem nějak neměl rád. Těch jsem se bál. Tatínek s maminkou, když přijeli podruhý do nemocnice – tak táty jsem se strašně bál. Já nevím proč. Tatínek mi nikdy neublížil.“

Zmiňovaná návštěva se odehrála v nemocnici po jednom z Pavlových srdečních záchvatů, po kterém skončil v kómatu. Tehdy se znovu seznámil se svou matkou a také otcem a strýcem. Později ho příbuzní v ústavu navštěvovali a i on jezdil na návštěvy domů. Víc než s lidmi si ale rozuměl se psy. Měl rád zvířata, četl knihy o přírodě, u psů, které v dětském domově chovali, prý trávil většinu času. Se zvířaty by byl rád spojil i svůj pracovní život. „Chtěl jsem jít dělat ke zvířatům, ale dopadlo to jinak. Nebyl jsem vyučený. Dětský domov mě na to nepřipravil. Nedali mi žádnou nabídku, sami o mně rozhodli, že půjdu rovnou dělat.“

Na odchodu z domova bylo nejhorší, že se najednou ocitl sám

V patnácti letech Pavel skončil zvláštní školu a „šel na byťák“: na Obvodním podniku bytového hospodářství (OPBH) dělal zedníka, truhláře, klempíře, instalatéra, zkrátka pomocného dělníka pro všechno. Pořád ještě bydlel v dětském domově – tentokrát už v Ostrově u Karlových Varů, kam byl údajně přemístěn za svou sestrou. Ta už ale v době jeho příjezdu v Ostrově nebyla. Někteří z jeho sourozenců byli dáni k adopci, jiní žili tak jako on v dětských domovech. S nikým z nich se ale na své pouti ústavy nesetkal.

V sedmnácti letech ústavní péče skončila. Dostal vydělané peníze, které mu zatím opatrovníci ukládali na účet, a odjel za matkou, toho času pobývající v Čímicích v okrese Klatovy. S maminkou se prý ale hádali, a protože od dětského domova získal umístěnku do plzeňské Škodovky, skončil nakonec v Plzni.

Bydlel na ubytovně, pracoval ve Škodovce a podle svých slov „začal dělat průsery“. Na přechod do samostatného života zjevně nebyl připraven. „Vystrčili mě, abych měl svůj život sám. Já jsem vůbec nevěděl, co mám dělat. Když mě dali do Škodovky, tak jsem nevěděl, jak se dostat do práce.“ Na odchodu z dětského domova prý bylo nejhorší, že se najednou ocitl sám. „Byl jsem samotář. Pár kamarádů jsem měl, ale to byli kamarádi, kteří mě akorát dostali do průseru.“

Vykrádání hospod a napadání příslušníků bezpečnosti

Někdy v této době – jeho vyprávění tu není zcela jasné – se poprvé ocitl ve vězení. Za vykrádání hospod a napadání příslušníků bezpečnosti si odseděl asi rok. „Policajt přišel do restaurace, řekl mi o občanku. Tak jsem mu ji dal. Přišel podruhý, potřetí. A jak přišel počtvrtý, tak jsem mu řekl: ‚Co chceš?ʻ ‚Kontrola občanských průkazů!ʻ Tak jsem vzal občanku, dal jsem mu ji na čelo a dal jsem mu pěstí. A pár kopanců.“ Vězněn byl Pavel Voldřich opakovaně.

Kolem roku 1980 si našel práci v Solo Sušice a přestěhoval se k matce. Ta se v nedalekých Čímicích starala o malé hospodářství – měla tu králíky, drůbež, ovce, a dokonce i krávy. Podařilo se jim navázat vztah, přestali se hádat, nakonec si prý byli blízcí. Doma u matky se Pavel setkával i s některými ze svých sourozenců. Ani ti neměli snadný život: v rodinné anamnéze jsou sebevraždy, pokusy o ni či pobyty v psychiatrické léčebně.

O sametové revoluci v listopadu 1989 se Pavel dozvěděl od souseda. Doma neměli televizi a netušili, že se děje něco zvláštního. „Pro mě bylo důležitý, že jsem se musel starat o babičku, která byla těžce nemocná. Do toho padla maminka s nemocí. Takže já neměl vůbec zájem o okolí.“

V devadesátých letech se ocitl na ulici

V devadesátých letech Pavlova maminka zemřela a čímický statek prý v restituci připadl novému majiteli. Pavel znovu skončil v kriminále, a když z něj v roce 1996 vyšel, ocitl se – stejně jako jeho bratr a sestra – na ulici. Odešel do Prahy a dočasně se živil jako ostraha v Kauflandu či hlídač parkoviště. Nakonec se stal prodejcem Nového prostoru. Časopis, jehož smyslem je podpora lidí bez domova, prodává většinou na Strossmayerově náměstí. Z každého prodaného čísla má pětadvacet korun čistého výdělku.

„Dneska jsem dostal dvě kila jako dýško. To vám ti lidi hodně pomáhaj, protože můžete šetřit na ubytování. Máte na ubytování, máte na jídlo. Je to dobrá věc,“ vysvětluje Pavel Voldřich, co pro něj Nový prostor znamená. „Já jsem skromnej. Já toho moc nekupuju. Abych se měl čeho najíst, koupit kafe – to kupuje kolega nebo já –, cukr a tyhle věci. A na bydlení.“

V létě bylo možné spát i venku, v zimě Pavel Voldřich přespával v noclehárnách. Těch je prý v Praze dostatek, nikdy se mu nestalo, že by se nikam nedostal, často spával na lodi Hermes. „Když přijdete na loď, zaplatíte dvacet korun a dostanete žeton, abyste se mohl vykoupat. Máte tam jídelnu, kde se můžete najíst. Ale musíte mít svý jídlo. Do desíti hodin je televize, v deset se vypne a jdete spát. Ráno v šest hodin budíček, do půl sedmý musíte být venku. Takže od půl sedmý do půl osmý do večera musíte lítat,“ popisuje Pavel časový rozvrh života na ulici.

Nejsem už tím, kým jsem byl, když jsem chlastal

Dnes už pan Voldřich v noclehárnách nepřespává – platí si ubytovnu. Svou budoucnost i nadále spojuje s Novým prostorem. Větší cíle si neklade zřejmě i proto, že má na krku exekuci: do dluhů, které zřejmě nikdy nesplatí, se prý dostal neuhrazením poplatků za odvoz popelnic – a také za soudy a právníky. V minulosti byl dvakrát ženatý, ani jeden ze vztahů ale nevydržel. Má tři děti, dcera je učitelkou, ze synů se stali automechanik a opravář zemědělských strojů.

Na úplné dno se podle svých slov nedostal zejména proto, že dokázal přestat pít. K tomu ho kromě zdravotních obtíží nasměrovala víra. Jistý husitský kněz v Klatovech ho spojil s pražskou evangelickou komunitou. Dnes se považuje za věřícího, víra mu prý přinesla pohodu a klid na duši a umožnila mu „dát si život dohromady“.

„Nejsem už ten, kým jsem býval, když jsem chlastal. Rval jsem se, chtěl jsem zabíjet, chlastal jsem jako prase. A dneska mi to nic neříká,“ ohlíží se za svou životní cestou Pavel Voldřich.