Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Karel Voldřich (* 1937)

Ta oblast zůstala dost prázdná

  • narozen 30. 10. 1937 v Nezdicích na Šumavě

  • v květnu 1945 svědkem příjezdu americké armády do Nezdic

  • na podzim 1945 stěhování na hájenku poblíž Antýglu, setkání s uprchlými německými vojáky, příslušníky finanční stráže a zbylými německými obyvateli

  • později stěhování na Vysokou Myť a Schätzův Les, místo dnes nazývané spíše Rokyta

  • nástup do učení leteckým mechanikem v Československé armádě a anabáze po celém tehdejším Československu

Karel Voldřich

„Dalo by se říct, že to tam byl boj o přežití, tam na té hájence pod Horskou Kvildou. Bylo to zastrčené… Za námi bydleli Weishauplovi. To byla početná rodina, kde i děvčata kolem sedmnácti, osmnácti let vozila dřevo na saních jako chlapi.“

Karel Voldřich se narodil 30. října 1937 v rodině kapelníka šumavské kapely, tehdy tak typické pro oblast Stach nebo Nezdic, které jsou i Karlovým rodištěm. Válečné peripetie a neustálá starost o celou kapelu už ale jeho otce unavovala, a proto na podzim roku 1945 přijal nabídku nastoupit jako hajný do uvolněné hájenky na Hamerském potoce, mezi dodnes stojící usedlostí Antýgl a obcí Horská Kvilda.

„Byl tam hajný nebo přímo revírník, který byl nějak zapletený s nacistickou stranou, takže on, jakmile v pětačtyřicátém padlo Německo, z bezpečnostních důvodů, aby nebyl stíhán, s celou rodinou uprchl přes hranice do Německa a ta hájenka zůstala opuštěná. A protože otec uměl perfektně německy, byl doporučen, aby tam mezi ty Němce šel. Takže otec tam od toho pětačtyřicátého roku, v srpnu jsme se tam stěhovali, tam fungoval jako hajný.“

 

Garde

V Nezdicích však Karel prožil ještě vzrušující chvíle, když tam v květnu 1945 přijela americká armáda. „Na jaře roku 1945 jsme ještě bydleli v Nezdicích, v takovém malém domečku. Nezdice osvobodili Američané. Ta první vlna Američanů mi připadala spíš jako reprezentační vojsko, které vypadalo, jako kdyby se do války ani nezapojilo. Tanky, džípy, nákladní auta, všechno nablýskané… Když ta kolona přijížděla, tak házeli konzervy, oplatky… Naše teta, tehdy mladá, svobodná, jim mávala, tak k nám létaly věci přes plot… A potom jsem měl v Ostružně sestřenici a s ní jsem za těmi Američany chodil. Ona si mne brala s sebou jako takové garde. Tak většinou u potoka, jak se jde ke Kukačce, tam jsme se vždycky stáhli a ti Američané se s ní a zřejmě i s dalšími děvčaty bavili. Mně vždycky hodili nějakou tu flintu nebo automat a mohl jsem si s tím hrát, nějaký ten bonbon mi strčili… Bylo to tenkrát zajímavé. I v těch džípech nás svezli.“

 

Američané v Povydří

Na malého Karla už ale čekal báječný klukovský život přímo v srdci Šumavy. A jakoby symbolicky se s ním američtí vojáci ještě rozloučili. „Zajímavá byla ta cesta z Nezdic přes Kašperské Hory a Rejštejn kolem Vydry. Vzpomínám, že po pravé straně, na Hrádkách, stály takové tři kamenné věže. Na jedné z nich byl asi tři metry vysoký viklan. A na tom viklanu stáli dva američtí vojáci. My jsme jeli, jak jsme se stěhovali, to byly dva žebřiňáky tažené čtyřmi kravičkami, a ti vojáci na nás z té výšky mávali. Ta věž s tím viklanem tam ale vydržela už asi jen rok. Potom v létě přišla silná bouřka, zřejmě do toho uhodil blesk a celá ta věž se zřítila.“

 

Kyselé mléko i plynové masky

Pro Karla nastal krásný čas chytání pstruhů v potoce a dobrodružných výprav po okolí, plném Němci opuštěných samot. V jeho případě však nešlo o nějaké rabování, nýbrž klukovské průzkumné výpravy do tajemných míst. A co na takových místech obvykle nacházel?

„Němci, když byli přesouvaní, tak v lesích si schovávali pro ně cenné věci, které se tam ovšem znehodnotily a neměly už potom prakticky žádnou hodnotu. Když jsem to našel, bylo to už všechno plesnivé. Bývaly tam takové kamenné nádoby plné kyselého mléka, aby když přijdou, ho měli k dispozici. To kyselé mléko vydrží zakopáno někde v zemi velmi dlouho. Našel jsem tam i flinty, plynové masky i celé německé uniformy někde v lese. Zřejmě ti vojáci dostali od někoho civilní oděv, převlékli se a potom přes ty lesy přešli do Bavor.“

 

„Země nikoho“

Ovšem viděno očima dospělých nebyl tehdejší život na Šumavě vůbec lehký. Pan Voldřich to dnes komentuje následovně a vzpomíná přitom i na sousedy, zčásti Němce, kteří na Šumavě ještě alespoň nějakou dobu zůstali.

 „Dalo by se říct, že to tam byl boj o přežití, tam na té hájence pod Horskou Kvildou. Bylo to zastrčené… Za námi bydleli Weishauplovi. To byla početná rodina, kde i děvčata kolem sedmnácti, osmnácti let vozila dřevo na saních jako chlapi. Ti Weishauplovi se stěhovat nemuseli, protože byli sociální demokraté. Ale protože všichni ostatní Němci odešli, nechtěli tam zůstat sami a odešli také. Takže z celé té oblasti, pokud si pamatuji, na Horské Kvildě zůstali Honesovi, na Schätzově Lese, dnes se tam říká na Rokytě, bydlel pan Hernisch, který měl dva syny. Všichni uměli česky. Vydrželi tam do roku 1949. Ale když se dověděli, jak dobře se mají na druhé straně jejich soukmenovci, tak se odstěhovali také. Jinak ta oblast zůstala dost prázdná. Vedle nás bydleli nějací Krobovi. Bohouš Krobů byl ode mne starší. Dělal tam lesního adjunkta a později hajného. Jeho bratr byl můj ročník a chodili jsme spolu do školy a s jejich otcem jsem rád chodil do Srní do kina.“

 

Hájovna „v obležení“

Život v šumavských lesích v té době přinesl vzrušující chvíle i celé rodině. „Zajímavá věc, která se tam u nás na hájence stala, byla tahle: Otec byl zrovna povolán na nějakou schůzi do Klatov. Tak šel ráno ve tři čtvrtě na pět na autobus do Srní. Bylo to, myslím, na podzim pětačtyřicátého roku. Sotva odešel, my jsme ještě spali, někdo bouchá na verandě na okno. Tak mamka vyšla ven a najednou před sebou vidí asi šest nebo osm otrhaných chlapů, i krvavé šrámy v obličeji, jak někde procházeli roštím a spěchali. Jenže mamka německy neuměla, tak se s nimi nedomluvila. Bylo ale zřejmé, že chtěli vědět, kudy vede cesta do Německa. Tak mamka jim ukázala směr na Antýgl a tam už se domluvili, tam ještě bydleli Němci, a nakonec se tedy dostali přes hranice. Potom jsme se dověděli, že to byli němečtí zajatci, kteří utekli z Českých Budějovic, kde byl velký zajatecký tábor.“

 

Darebáci

Běžnou návštěvou v hájence u Hamerského potoka byli i příslušníci finanční stráže. Karlovi se ovšem většinou nepředvedli právě v dobrém světle. „Ti ,finančníci’ k nám chodívali na kafe a místo aby sloužili, mastili s otcem Dudáka, kolikrát do půlnoci. To byla taková jejich služba. Byli to pěkní darebáci. Některé ty Němky, třeba z Filipovy Huti, chodily nakupovat do Srní nebo až do Rejštejna. Chodily, chuděry, bosy, ty boty si nasadily jen, když šly někam do městečka, ale jinak celou dobu šly bosy. A ti ,finančáci’ se hned vyhrnuli z naší hájenky a že jim musí ukázat, co v těch rancích nesou. Měly nakoupené i nějaké lihoviny, tak ty jim zabavili. Ale na to, myslím, neměli právo. Taky naše mamka jim pěkně vynadala. Že ti lidé si tvrdou prací vydělali peníze, něco si za to koupili a oni jim to takhle seberou.“

Chytáním pstruhů a výpravami do okolí prožil Karel celá svá školní léta, přestože se rodina ještě dvakrát stěhovala. Nejprve do hájovny na Vysokou Myť nedaleko Svojší a nakonec na Rokytu, tehdy nazývanou spíše Schätzův Les. Tam otec zastával funkci správce části toku Vchynicko-tetovského plavebního kanálu pro Západočeské elektrárny.

 

K letadlům

Na závěr školní docházky Karla zaujala náborová akce Československé armády a nabídka stát se leteckým mechanikem. Tak začala jeho dlouhá anabáze po celém tehdejším Československu, kterou ukončil v Náměšti nad Oslavou, kde žije dosud. Vedla i přes východoslovenskou Moldavu nad Bodvou, kde prožil vzrušený srpen roku 1968 a poznal pravou tvář sovětské armády.

„To nebylo nikomu příjemné nechat se obsadit cizím vojskem. I když to byli Sověti, spojenečtí vojáci. Tenkrát jsem udělal takovou pózu, že když jsem slyšel v rozhlase, že přijíždějí spojenecká vojska a už jsem i slyšel, že přes tu Moldavu to jezdí, z toho východu se to valilo, tak jsem se oblékl do vycházkových šatů, tenkrát jsme měli modré šaty, brigadýrku, přeběhl jsem ze sídliště přes takové malé horské úbočí, abych nedělal nějaký trapas přímo ve městě, a postavil jsem se na okraj silnice. A teď jela ta sovětská kolona. A zřejmě velitel tankové roty tu kolonu zastavil, něco říkal do vysílačky a začali mne polem objíždět. Čili celá ta kolona tanků a nákladních automobilů mne polem objížděla. Ten první tankový důstojník, tomu mohly vypadnout oči z důlků, když jsem tam na tu silnici vyskočil. Třeba si myslel, že chci pod ten tank skočit. Protože si uvědomovali, že u nás jaksi nejsou vítáni. Já ten úmysl neměl, ale chtěl jsem jim dát alespoň symbolicky něco najevo. To se valilo celý den, na republiku ze všech stran, čili to byly dlouhé kolony. Tanky byly neporušené, ale u nákladních aut nebylo jediné okno celé. Někde dál na východě je kamenovali, ty náklaďáky měly okna vybitá. A vojáci i sami šoféři si po stranách kabáty chránili obličeje.“

Po zdánlivě banální příhodě, kdy odmítl podpořit kampaň proti Chartě 77, byl z armády vyhozen, prošel ještě prací montéra na jaderné elektrárně Dukovany a svůj profesní život zakončil jako signalista na dráze. Na Moravě zakořenil, na Šumavu se ale samozřejmě příležitostně rád vrací.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval Jan Kotrbáček.

 

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kotrbáček)