Dáša Vokatá

„Ale hlavně chci k tomu dodat základní věc, že my jsme vůbec nebyli politicky, naopak, já jsem byla a jsem naprosto apolitická. Šlo jenom o to, že jsme si chtěli zpívat svoje písničky, dělat si svoji kulturu, malovat si svoje obrazy, všechno jsme si chtěli dělat po svém, protože nás nebavila ta tzv. první kultura, jak to nazval Magor, a my jsme byli ta druhá kultura. Ta první kultura, co se hrála v televizi, nás nebavila, takže jsme hledali hlubší významy a ty jsme pak zprostředkovávali v těch svých dílech a chtěli jsme si to dělat jenom pro sebe v barácích většinou v pohraničí, protože tam ty baráky byly levné, a tam jsme se scházeli mezi sebou a dělali si svoje koncerty, svoje výstavy, ale i to tomu režimu vadilo, a proto nám ty baráky likvidovali. Protože i když se to dělalo všechno tajně a ústní propagandou, tak se nás tam sešly desítky a stovky lidí, což se nesmělo, oni měli z nás strach, i když jsme se jim vůbec nemíchali do toho jejich, žili jsme si to svoje...“

„Jo a s Krylem, to bylo také krásné... Seznámila jsem se s ním u opata Opaska v klášteře (v Rohru), který pořádal každý rok na svatodušní svátky setkání mládeže, benediktini tam mají školu a škola měla prázdniny, tak tam sezval mladé lidi z těch českých rodin a dělal se tam pro ně takový seminář, přednášky, písničky atd. Do té doby tam vystupoval pouze Kryl, to bylo tak v roce 1981. Když jsem přijela, to bylo první setkání naživo, on je tak o deset roků starší než já, byla jsem dítě, když už on emigroval v roce 1969, ale jeho písničky jsem znala a zpívali jsme je ve škole. A on říká: ‚Hele, Dášo, ty seš tady čerstvá emigrantka, znají mě tam lidi ještě, zpívají ještě ty moje písničky? Vždyť já už tam tak dlouho nejsem.‘ A já říkám, no jasně, že zpívají, ty jsi tam pořád přítomnej, a on mi to nechtěl věřit, kroutil hlavou, tak jsem vzala kytaru a zazpívala jsem mu píseň ‚Lásko‘. A on začal brečet, slzel u toho a od té chvíle jsme byli přátelé na život a na smrt až do jeho smrti, blízcí přátelé.“