Dáša Vokatá

„A vůbec nejkrásnější vzpomínky mám na život ve Vydří s Magorem, protože tam to byl úplně jinej Magor, než jak ho znají lidé tady. Tam jako kdyby se změnila jeho osobnost. Já mu vždycky říkala ‚humpolecký sedlák‘, on měl duši sedláka, miloval přírodu, znal všechny rostlinky, jak se všechno jmenuje, a on tam žil s takovou láskou ke krajině a k lidem, byl v naprosté pohodě a já jsem třeba s ním zažila hodně let a času, kdy tam vůbec nepil, byli jsme za střízliva, chodili jsme na houby, vařila jsem kulajdy a borůvkové koláče a chodili jsme do lesa a sousedé to mohou dosvědčit, jak hodný krásný člověk byl Martin takhle v soukromí, když byl sám. Jenže já jsem pak musela odjet do Vídně živit v mezičasech ty děti a on odjel do Prahy a tady se zřítil a řádil a lidé už ho znají, jen jak tady někde opilej řve po lidech nebo je mlátí. Já měla to štěstí, že jsem zažila toho nádherného Martina, a nic krásnějšího už v podstatě nemůžu zažít.“

„Ale hlavně chci k tomu dodat základní věc, že my jsme vůbec nebyli politicky, naopak, já jsem byla a jsem naprosto apolitická. Šlo jenom o to, že jsme si chtěli zpívat svoje písničky, dělat si svoji kulturu, malovat si svoje obrazy, všechno jsme si chtěli dělat po svém, protože nás nebavila ta tzv. první kultura, jak to nazval Magor, a my jsme byli ta druhá kultura. Ta první kultura, co se hrála v televizi, nás nebavila, takže jsme hledali hlubší významy a ty jsme pak zprostředkovávali v těch svých dílech a chtěli jsme si to dělat jenom pro sebe v barácích většinou v pohraničí, protože tam ty baráky byly levné, a tam jsme se scházeli mezi sebou a dělali si svoje koncerty, svoje výstavy, ale i to tomu režimu vadilo, a proto nám ty baráky likvidovali. Protože i když se to dělalo všechno tajně a ústní propagandou, tak se nás tam sešly desítky a stovky lidí, což se nesmělo, oni měli z nás strach, i když jsme se jim vůbec nemíchali do toho jejich, žili jsme si to svoje...“