„Došla jsem si pro ten telegram a říkám si: V noci přijede (manžel), tak to buď posledním autobusem, nebo vlakem. Stála jsem na náměstí vedle lékárny a vedle mě nějaký pán. Měl něco zabaleného v novinách a jinak byl v modrákách. Zeptal se mě: ‚Nevíte, jestli už jel autobus do Bozkova?‘ A já mu řekla: ‚Nejel, také na něj čekám. A nejste vy pan farář?‘ A on na to, že ano. ‚A jedete z Mírova, že jo? Tak se nebojte, Martička na vás už čeká.‘ Protože měl švagrovou, která za ním na Mírov jezdila. Měla dvě děti a manžel jí zemřel. Manžel autobusem nepřijel. Tak jsem šla na poslední vlak od Prahy… jdu na peron a slyším, jak někdo říká manželovi: ‚Támhle máš Alenku.‘ Byl to jeden z bratrů Nadějových, kteří byli také propuštěni, hned mě poznal, asi podle brýlí. Ale já jsem se na něj již nepamatovala. Šla jsem k manželovi a říkám mu: ‚Prosím tě, kdes vzal tenhle plášť, šaty, boty? Vždyť jsi jel v modrákách.‘ A on mi řekl: ‚Jo, to přijela pojízdná prodejna a museli jsme si to koupit.‘“
„Manžel jezdil domů na kole. Před estébárnou v Semilech jej shodili z kola. Jenomže já jsem pochopitelně nic nevěděla. Šla jsem nahlásit, že nepřijel domů. Nikdo o něm nic nevěděl. Estébák mi tvrdil, že až ho jednou najdou, tak ho zavřou, až zčerná, že určitě utekl za hranice. Já jsem tvrdila, že neutekl.“
„Další návštěvu jsem měla se svojí maminkou. Ta měla manžela moc ráda a on ji taky. Jenomže maminka si neuměla představit, jak to v tom vězení je. Přišel jeden od vnitřní stráže a říkal: ‚Víte, jak se máte chovat? Líbání je zakázáno, jestli se tak stane, okamžitě přeruším návštěvu.‘ Mamka začala plakat. Řekla jsem jí: ‚Matko, plakat tu nesmíš.‘ Dva členové vnitřní stráže přivlekli manžela, nemohl chodit. Čelo měl asi jen čtyři centimetry vysoké, byl to hrozný pohled. Matka pochopitelně celou dobu, co jsme jely domů, plakala a večer, když jsme přijely, sedla a psala dopis: ‚Milý Toníčku, ty se nevidíš, nemáš zrcátko, ale vypadáš jak z jiných národů.‘“
Nevěřte komunistům, nezapomeňte, kolik lidí napomáhalo při ničení ostatních lidí
Bohuslava Alena Vojtíšková
zdroj: PNS - ZŠ Dr. Františka Ladislava Riegra Semily: Tereza Nosková, Natálie Havrdová, Martina Malá, Jan Řehák, Tomáš Zahradník, pod vedením p. uč. Dany Andrejskové
zdroj: PNS - ZŠ Dr. Františka Ladislava Riegra Semily: Tereza Nosková, Natálie Havrdová, Martina Malá, Jan Řehák, Tomáš Zahradník, pod vedením p. uč. Dany Andrejskové
Stáhnout obrázek
Bohuslava Alena Vojtíšková se narodila 20th prosince 1931. Bydlela s rodiči v Bítochově u Semil. Ve svých třinácti letech se stala skautkou. V roce 1949 se na skautském táboře, který byl oficiálním místům nahlášen pod záminkou sběru borůvek, pořádaném Františkem Němcem seznámila se svým budoucím manželem Antonínem Vojtíškem. Vzali se v roce 1953. Tři čtvrtě roku po svatbě manžela cestou z práce shodili příslušníci StB z kola a byl uvězněn. Alena Vojtíšková po jeho osudu musela pátrat, oficiální místa totiž prohlašovala, že emigroval. Manžela odsoudili spolu s dalšími skauty za velezradu a vyzvědačství k šestnácti letům vězení. Strávil dva roky v ruzyňské věznici a poté čtyři v pracovním táboře Bytíz, zdravotní následky si nese celý život. Oba mohli zastávat jen ty nejtěžší a nejhůře placené práce. Na konci šedesátých let oba stáli u obnovení Junáka, stejně jako později v roce 1990.
zdroj: PNS - ZŠ Dr. Františka Ladislava Riegra Semily: Tereza Nosková, Natálie Havrdová, Martina Malá, Jan Řehák, Tomáš Zahradník, pod vedením p. uč. Dany Andrejskové
Stáhnout obrázek
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
