„Od svého spolužáka Jiřího Švestky jsem koupil za dvě stě korun harmonium, které jsem si tam přestěhoval, a zkoušel na něj hrát. Předtím jsem měl harmoniku značky Concertino, kterou jsem od někoho dostal zdarma, a zkoušel jsem na ni hrát také. Oldřich tenkrát přestával hrát se skupinou Pentagram a hledal nějakou novou konstelaci. Tak jsme se dohodli. Jednou jsem s ním vystoupil na Rychtě. Možná to bylo v roce sedmdesát osm nebo tak nějak. Později se k tomu dostali další lidé, jako Honza Štolba, Emil Pospíšil, který jednu dobu bydlel vedle, a Martin Rychta. Pomalu tak vznikla skupina, která dostala jméno Mozart K. Mozartovy koule.“
„Ten velký projekt s názvem Jitro kouzelníků?, který jsme tam společně prosadili, byl docela odvážný. Objevilo se tam i video a zvukové instalace. Veletržní palác však v té době nevlastnil ani jednu televizi. Ti lidé, kteří tam pracovali, vůbec netušili, jak se něco takového instaluje. Uměli třeba pověsit obraz nebo něco odstěhovat, ale nic víc. Museli jsme si to tedy dělat sami nebo hledat někoho dalšího.“
„Ivan Kafka vymyslel krásnou věc, která nám dala hrozně zabrat, protože to bylo já už nevím kolik metráků… [pauza] snad tři tuny ne úplně suchého sena, které jsme museli zapůjčit díky bratrovi Jirky Kornatovského. Ty tuny jsme pak naházeli do prvního patra, kde byl ten Santiniho rondel. Ivan Kafka to vyrovnal do dokonalého tvaru kopule, která korespondovala s okolním interiérem. Po celém konventu to skvěle vonělo. Muselo se to však kontrolovat, aby nedošlo k samovznícení. Kafka by nepřenesl přes srdce, kdyby se podvádělo. Kopec tedy nebyl uvnitř dutý a seno se začalo zahřívat. Po týdnu jsme do něj strčili teploměr a zjistili, že tam je asi osmdesát stupňů. Nezbylo nic jiného než vynosit seno po ambitech.“
„Já jsem nečekal, že se něco změní tak rychle. Za mého života to tak prostě nevypadalo. Samozřejmě, že jsem cítil solidaritu k tomu boji tady. Současně mě tížilo svědomí, že jsem od toho utekl. Prostě jsem odešel. I přesto, že jsem věděl, že každá ruka je potřebná. Na druhou stranu jsem však nemohl obětovat svůj život, abych tady bojoval proti systému, který mi připadal prostě nepřekonatelný.“
Miloš Vojtěchovský se narodil 15. dubna 1955 v Praze. Dětství prožil na Smíchově, jehož industriální charakter jej ovlivnil v pozdějším estetickém vývoji. Během dospívání navštěvoval tamní Music F Club, kde se mimo jiné účastnil koncertů začínajících The Plastic People of the Universe. V polovině 70. let nastoupil na Katedru dějin umění a estetiky FF UK. Ve stejné době se také nastěhoval do domu v Radlicích, kde zkoušeli zmínění Plastici. Spolubydlícím mu byl také Oldřich Janota, se kterým mezi léty 1978 a 1981 působil v kapele Mozart K jako hráč na harmonium. Po dokončení studií se živil jako kurátor v oblastních galeriích, později v Památníku národního písemnictví. Odtud byl po několika letech vyhozen za šíření samizdatového periodika Jednou nohou. V roce 1985 se oženil se svou holandskou přítelkyní a vystěhoval se do Amsterdamu. Zde vykonával celou řadu povolání: od práce v sítotiskové dílně až po kurzy dějin umění střední a východní Evropy. Do Čech se začal systematicky vracet po roce 1991, kdy založil Centrum pro metamédia v klášteře Plasy. Od roku 1995 působil jako kurátor Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze. Svou činnost zde ukončil v roce 1997, kdy začal přednášet na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně. Od roku 2004 je jedním z kmenových pedagogů CAS na pražské FAMU.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
