Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Rudolf Vojtěch (* 1952)

Amerika znamenala svobodu – nic víc, nic míň

  • narozen 25. července 1952 v Chomutově

  • vyučil se automechanikem v Meziboří u Mostu

  • byl častým návštěvníkem bigbítového klubu Švermák a měl pravidelné potyčky s veřejnou bezpečností

  • v roce 1971 absolvoval vojenskou službu v Kežmarku a poté tři roky práce na šachtě

  • spřátelil se s Miroslavem Skalickým, činným v undergroundu

  • nashromáždil významnou sbírku desek se západní hudbou, které také prodával

  • v roce 1979 zatčen a odsouzen za spekulaci ke třem letům vězení

  • po propuštění pracoval jako svářeč na montážích, po revoluci začal podnikat

  • v roce 1991 byl jeho rozsudek zrušen a byl odškodněn za zabavení desek

  • roku 2023 získal odznak účastníka třetího odboje

  • podruhé ženatý, v roce 2024 žil v Droužkovicích u Chomutova

„Už mě začínáte srát! Kdybyste se ke mně dostal na Pankráci, tak vás rozsekám na kusy,“ řve na obviněného kapitán Jelínek, původním zaměstnáním kat v pankrácké věznici. „On na mě vylítnul, chytnul mě, byl to halama, stodevadesáticentimetrový chlap, přitisknul mě ke zdi, zdvihnul deset čísel nad zem a držel mě za límec,“ vzpomíná Rudolf Vojtěch, jak se z něj vyšetřovatel snažil dostat přiznání dle paragrafu 117, odstavce 2, že je spekulant. Deset let vězení mu v roce 1979 hrozilo za šíření desek se západní hudbou. Protokoly Jelínkovi podepsat odmítl.

Sundej ten hadr a nikam nechoď

Když otec jedinkrát viděl Rudolfa Vojtěcha před prvomájovými oslavami s červeným pionýrským šátkem, dal mu svým úsporným způsobem najevo, co si o tom myslí: „Sundej ten hadr a nikam nechoď,“ pravil. Jediné dítě Vojtěchových, kteří přišli do Chomutova po válce – otec Rudolf se živil jako topenář a kotlář, matka Emilie byla v domácnosti – se ještě po letech otřásá po otázce, jestli byl třeba v pionýru. „Nééé,“ protahuje s tím, že měl jiné zájmy: bojové sporty, kulturistiku a hlavně a především – západní muziku.

„V deváté třídě jsem neměl špatné výsledky a rodiče zažádali, abych byl přijatý na automobilovou průmyslovku, kam jsem přijímací zkoušky udělal jako druhý nejlepší.“ Ale před nástupem, 15. srpna 1967, dostal otec vyrozumění, že syna na průmyslovku nevezmou. „Otec tam jel a tam mu to bylo slovně řečeno, že mě zkrátka nemůžou přijmout, protože není členem KSČ.“

„Táta si nenechal nic líbit,“ vzpomíná Rudolf Vojtěch. „Řekl mi – nevím, jestli to tu můžu říct: Ty kurvy komunistický tě nevzaly.“ Narychlo zařídil, aby se syn dostal aspoň do učení na automechanika. Tak se pamětník začal školit v Meziboří u Mostu, kde se ale staral ponejvíc o sport a hudbu. „Nejdřív jsem začal sbírat pásky a různé nahrávky a pak – protože jsem měl určitý kontakt s lidmi, kteří žili v zahraničí – jsem si psal, co bych chtěl, a oni mi začali posílat desky.“

Beatles, Little Richard, Buddy Holly, pak také Rolling Stones, Led Zeppelin, Janis Joplin. „Hodně jsem tomu propadl a sbírka se mi začala rozšiřovat,“ vypráví o svém sběratelství, které ovšem bylo – zvlášť později v letech normalizace – dost rizikovým koníčkem. „Tady to nebylo, málokdo to měl, a když to měl, tak to byl problém. Měl jsem třeba kalhoty z americké vlajky. V těch jsem ani nemohl jít ven, protože jsem věděl, že by mě svlíkli a poslali v trenýrkách domů,“ směje se. Na otázku, co pro něj západ a Amerika představovaly, říká: „Svobodu. Svobodu – nic víc, nic míň.“

Teď vypadáš jako člověk

„Když je vám šestnáct let, nemáte ještě takový přehled, nevíte, co se bude dít, ale devadesát procent Chomutova si přálo, aby Rusové zmizeli,“ je si Rudolf Vojtěch jist. Sám v srpnu 1968 podnikal menší i větší diverze – navigoval tanky do slepých uliček, provokoval policisty. V roce 1969 pak s kamarády provedli u něj doma skromný pietní večírek. „Shodou okolností to bylo 20. srpna,“ směje se nevinně. „Pověsili jsme si z okna anglickou a americkou vlajku, tak, aby byly vidět z ulice, a pouštěli jsme si muziku. Bylo léto, hezky, takže jsme měli otevřené okno.“

„V půl deváté přijela čtyři auta s policisty, vlajky strhali a vzali nás do vazby. Ve vazbě jsme byli jenom tři dny, ale řekli nám, že to byl protest proti vpádu ruských vojsk – kvůli tomu datu.“ Případ dostal na starost místní kapitán Hořejš, který byl nakonec rozumný a uznal, že se nestalo nic zas tak katastrofálního. Kluky pustil bez stíhání, ale pro Rudolfa Vojtěcha to byl jen jeden z dlouhé řady střetů se zákonem. Když má zpětně posoudit, jestli šlo z jeho strany o politické protesty, nebo o klukoviny, sám neví. „Bylo to tak padesát na padesát,“ říká.

V Chomutově se stal štamgastem v legendárním bigbítovém klubu Švermák. „Hrálo se do desíti, někdy do dvanácti, po skončení se vyšlo ven na chomutovské náměstí a dost často se stávalo, že se na nás vrhli policajti. Začali nám buď rvát americké nášivky, nebo nás ostříhali, nebo nás třeba i dali do vazby, ale jen na pár hodin,“ vzpomíná. „To jste zkrátka natrefil na blbýho policajta, který vás sebral, odvezl vás tam, začal vám vykládat, že tohle je jenom na západě, že tady to zkrátka nebude, takhle vás to vzalo za vlasy a – šmik, šmik – teď vypadáš jako člověk a vypadni,“ vybavuje si, jak mu příslušníci upravovali účes. „Stříhali přímo na služebně. Ještě jsem to musel uklízet.“

Inzerát v Melodii

V roce 1971 obdržel Rudolf Vojtěch povolávací rozkaz. Získat modrou knížku se mu nepodařilo, musel narukoval do Kežmarku u Popradu, na druhou stranu republiky, kde po celou dobu usiloval o návrat – většinu času strávil na ošetřovně. Po devatenácti měsících využil možnosti „podepsat šachtu“ a šel na práce zpět k Chomutovu, kde se seznámil s Miroslavem Skalickým, zvaným Skalák – budoucí výraznou postavou undergroundu, tehdy čerstvě vyhozeným z učení u tesaře kvůli dlouhým vlasům.

„Po vojně se Skalák přestěhoval z Plzně k mně domů, do Chomutova, a začali jsme spolu řešit muziku, rozšiřovat sbírku a získávat kontakty,“ vzpomíná Rudolf Vojtěch na to, jak se byt v ulici Rudé armády brzy stal známým jako místo, kde se dala sehnat jakákoliv hudba. Lidi z celé republiky – mezi nimi byl častým návštěvníkem František Čuňas Stárek – jezdili i poté, co se Rudolf Vojtěch oženil a narodila se mu dcera.

„Udělal jsem jednu velkou chybu, a to, že jsem dal do Melodie inzerát, že prodám desky. Lidi se toho chytli a měl jsem nějakých sto sedmdesát zákazníků,“ říká pamětník. Nejdřív mu desky posílali známí z Německa, pak získal kontakt na vydavatelství v Anglii a Americe a objednával z jejich katalogů. Podobný byznys byla šedá zóna – dalo se argumentovat tím, že jde o prosté sběratelství, ale policie ho také mohla posoudit jako obohacování. Ke konci sedmdesátých let do Chomutova chodilo i šedesát desek týdně.

Uvázali mě na řetěz

Rudolf Vojtěch byl kvůli tomu sledován údajně už od roku 1976. Z okruhu kolem Václava Havla, na jehož Hrádečku pamětník několikrát byl, se postupně začaly šířit zvěsti, že se na něj něco chystá. Nejprve musel na policii podat vysvětlení po rodinné dovolené na Kypru – to se ještě dozvěděl, že jeho obchodování trestné není. O rok později mu ale známí stále hlásili, že je kvůli němu volají na výslechy.

„No a 3. října 1979 přijela StB, policajti, přijeli do práce,“ vypráví Rudolf Vojtěch o tom, jak mu sdělili, že si ho na dopoledne půjčí. „Já jim říkám, moment, musím vrátit služební auto, klíče a papíry… Prý, tak si to vyřiďte. Byl to takový stavební dům, byly v něm kanceláře a dlouhá chodba. Jakmile jsem odevzdal věci, které jsem odevzdat měl, a vyšel zpátky na tu chodbu, tak se na mě vrhli. Uvázali mě na třímetrový řetěz, vytáhli ven, naložili mě do auta a odvezli na kriminálku.“

Případ dostal na starosti kapitán Jelínek, zmíněný bývalý kat z Pankráce, kterého pamětník popisuje jako vysoce arogantního člověka. Ve vazbě strávil Rudolf Vojtěch osm měsíců a po celý čas se na něj StB snažila vyzrát prostřednictvím spoluvězňů: „Za tu dobu – to si pamatuju jako dneska – jsem vystřídal 16 cel, kde na mě nasazovali lidi, aby ze mě vytáhli nějaké informace o tom, jak jsem platil za desky […]. Byli to vězni, ale podvolili se, že to ze mě možná vytáhnou, buď hrubým způsobem, což u mě nešlo, protože jsem se díky judu a kulturistice dokázal ubránit. Anebo na mě zas nasazovali inteligentní lidi, kteří na to nešli hrubě, ale inteligentní cestou, snažili se se mnou sblížit.“

„Čas od času ten člověk, co se mnou byl ve vazbě, najednou na dvě nebo tři hodinky zmizel,“ vzpomíná pamětník, jak informátoři chodili podávat hlášení. Metoda ale nepomohla; Vojtěch Rudolf nejdřív vzpurně požadoval vlastního advokáta, pak zase odmítal podepsat protokoly. Nakonec mu Jelínek nabídl nižší trest výměnou za podpis spolupráce s StB. „Odmítl jsem a bylo to,“ konstatuje pamětník.

Na ženu to bylo moc dlouhé

K soudu se případ dostal začátkem roku 1980. Rudolf Vojtěch dostal podle mírnějšího paragrafu dva roky vězení a měly mu být odebrány všechny desky. „Prokurátor se odvolal kvůli výši trestu a já se odvolal kvůli odebrání desek,“ popisuje. Odvolací soud odebrání potvrdil a k sazbě přidal ještě jeden rok – celkem tedy tři. Dlouho střádanou sbírku hudby si rozebrali policisté, a co nechtěli, to skončilo v bazaru.

Ve vazební věznici v Litoměřicích, kde Rudolfa Vojtěcha před rozsudkem drželi, se pro něj našlo místo automechanika. Po celou dobu trestu tam pracoval jako režijní zaměstnanec, staral se o eskortní autobusy, osobní i nákladní auta věznice. Díky přátelství s pracovníky eskorty měl celkem dobré podmínky, ale rodinný život se mu rozpadl. Žena se s ním nechala rozvést, když byl ve vězení. „Bylo to pro ni dlouhé, našla si někoho jiného,“ popisuje pamětník, jak ho věznění poznamenalo.

Po propuštění se tedy Rudolf Vojtěch vrátil k rodičům. Později si našel práci u hutních montáží Ostrava a vypracoval se na vedoucího svářečů, jezdil na montáže po republice i do zahraničí. S lidmi z undergroundu už byl jen ve sporadickém kontaktu, měl tříletou podmínku a dával si dobrý pozor.

Jako bych tři roky neexistoval

Po pádu komunismu trestný čin spekulace úplně zmizel z trestního zákoníku. Rudolfu Vojtěchovi spadl kámen ze srdce - konečně svoboda. Hned roku 1991 požádal o vymazání trestu. Soud mu vyšel vstříc a za odebrané desky mu přisoudil také náhradu škody ve výši 310 000 Kč. „Nefigurovala tam ale žádná náhrada za pobyt ve vězení, psychickou újmu ani za to, že se mi rozpadlo manželství,“ uvádí pamětník. Náhrady za pobyt ve vězení se už nedočkal a ani nedočká – nebyl totiž rehabilitován, nýbrž pouze zproštěn na základě nezákonného procesu.

Na začátku devadesátých let se s tím Rudolf Vojtěch spokojil, pustil se do podnikání, znovu se oženil. Když se ale po letech chystal do důchodu, zjistil, že se mu do něj čas ve vězení nezapočítal, přestože ho odpracoval a jeho rozsudek byl zrušen. V pracovním výkazu zely tři roky prázdnotou: „Jako kdybych na tři roky umřel, jako bych vůbec neexistoval,“ vzpomíná. Pokoušel se odvolat, ale bez úspěchu. S výší důchodu pohnout nešlo.

Až v roce 2022 se jeho případ, o kterém vyprávěl v rádiu, dostal k Ústavu pro studium totalitních režimů a ten navrhl Rudolfa Vojtěcha na členství ve III. odboji. Při prošetřování jeho spisů se ukázalo, že veškeré dokumenty o případu z archivu soudů nenávratně zmizely, zachovalo se jen to, co měl pamětník u sebe díky pečlivosti svého advokáta. „Nějaký major mi říkal: To se běžně stává, protože ten váš případ je takový, že by to možná bylo i na trestný čin ze strany vyšetřovatelů.“

Ministerstvo obrany udělilo Rudolfu Vojtěchovi odznak účastníka třetího odboje v roce 2023, a to „za soustavnou protikomunistickou činnost spočívající především v přepisování textů nepovolených hudebních skupin a v šíření dalších samizdatových materiálů“, tedy přesně za to, za co za minulého režimu skončil ve vězení. Důchod mu byl díky tomu dorovnán na průměr.