Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Reinfried Vogler (* 1931)

• narodil se 2. července 1931 v Litobratřicích (něm. Leipertitz) na Jižní Moravě

• otec Willibald Vogler byl učitel, matka v domácnosti

• pochází ze tří sourozenců, má dvě sestry

• před obsazením Sudet v roce 1938 se rodina na čas přestěhovala do Vídně

• byl členem Jungvolku

• v roce 1940 narukoval otec do wehrmachtu

• v listopadu 1944 zažil Reinfried bombardování Břeclavi

• otec se roku 1945 dostal u Berlína do sovětského zajetí

• 6. dubna 1945 utekla rodina před frontou skrz Rakousko až do Vorarlbergu

• návrat do Československa jim neumožnili, rodina byla nucena zůstat v uprchlickém táboře v Linci

• v roce 1948 se otec vrátil ze sovětského zajetí, ale za pár let zemřel. Rodina odešla do Německa

• Reinfried Vogler vystudoval práva ve Würzburku

• v roce 1961 se oženil se sudetskou Němkou z Mostu

• v osmdesátých letech 20. století byl členem a později i předsedou radikálního Witikobundu, odešel po sporech s tím nejradikálnějším křídlem

• je aktivní v sudetoněmeckých organizacích v Německu

• v posledních lezech se pravidelně účastnil brněnské Pouti smíření, u této příležitosti vznikl také v roce 2020 tento rozhovor

Příběh Reinfrieda Voglera je příběhem odsunutého dítěte, i když formálně vzato do odsunu z Československa zařazen nebyl a na oficiálních soupisech ho také nenajdete. Na sklonku války se totiž jeho matka s dětmi nechala evakuovat z ostřelovaného Břeclavska na západ Rakouska, odkud jim už po válce sovětští vojáci neumožnili návrat. Bezmála čtyři roky rodina strávila v internačním táboře v rakouském Linci, dokud neodešli do Německa. Životní zkušenost dovedla Reinfrieda Voglera až do předsednictva radikálního Witikobundu, který ale v osmdesátých letech dvacátého století pro názorové neshody opustil. V posledním bezmála desetiletí před poskytnutím rozhovoru se Reinfrid Vogler pravidelně účastnil festivalu Meeting Brno a hlavně každoroční česko-německé Poutě smíření z Pohořelic do Brna. U této příležitosti také poskytl rozhovor Paměti národa.

Předválečné dětství moravsko-rakouském pomezí a obsazení Sudet

Reinfried Vogler se narodil 2. července 1931 v Litobratřicích (něm. Leipertitz) na Jižní Moravě. Má jednu starší a jednu mladší sestru. Jejich otec, Willibald Vogler, byl učitel. Matka, Maria Vogler, pocházela z rodiny starosty Litobratčic. Reinfried šel do základní školy v roce 1937 v Drnholci (něm. Dürnholz), protože tam zrovna bydleli, a potom do léta 1944 chodil do měšťanky v Břeclavi. 

V roce 1938 bydleli Voglerovi v Drnholci, ve vícerodinném domě u Dyje mezi farou a kostelem. Také tam byla jedna česká rodina, se kterou se Voglerovi stýkali, a až do roku 1937 se jim tam všem žilo dobře. Německé děti chodily do německé školy. Potom sice začalo pomalu mezi lidmi narůstat napětí, ale děti to moc nezasáhlo. „Měli jsme pocit, že se něco děje, ale přesně jsme nevěděli co,“ popisuje to Reinfried Vogler. V roce 1938, ještě před obsazením Sudet k hitlerovskému Německu, odešli proto Voglerovi k příbuzným do Vídně. Pro děti to byl tenkrát velký zážitek, Reinfried Vogler si dodnes vzpomíná, jak tam viděl nad městem přelétat vzducholoď Zeppelin. Po Mnichovu se rodina vrátila zpět domů. Z té doby ale Reinfriedovi zůstala také vzpomínka, jak vesnicí projíždět Hitler. Byl tehdy hrozně smutný, protože byl nemocný, musel ležet v posteli a nemohl se na to jít s ostatními podívat.

V Drnholci tvořili většinu obyvatelstva Němci, ale podle vyprávění pamětníka se s českými sousedy dobře snášeli: „Dokonce v těch kritických dnech maminka mluvila s českou sousedkou a navzájem se ujistily, že mezi nimi zůstává všechno tak, jak dříve, že si přece nic špatného neudělaly.“ U babičky a dědečka Litobratřicích bylo několik obchodů se smíšeným zbožím, pekařství, ale také jeden velký obchod “U Reinsteina” a ten patřil Židům, kteří tam byli odjakživa. Jednoho dne prostě zmizeli. Až později se Reinfried dozvěděl, že se ještě zavčas přestěhovali do Anglie. 

Ještě před rokem 1938 byli lidé zvyklí, že městy a vesnicemi prochází mnoho „kočovných“ prodavačů a řemeslníků: „Například dráteník, nožíř, prodavač knoflíků, ty mohl člověk denně potkat. A mezi nimi k nám chodíval také jeden Žid, co prodával ulovené zajíce. Všichni jsme ho znali a nikdy jsem si nevšiml, že by se k němu projevoval někdo nepřátelsky.“

Během války se Reinfried Vogler stal členem Jungvolku, což byl předstupeň Hitlerjugend, ale vzpomíná si hlavně na to, jak tam sportovali a chodili do přírody. Nacionálně socialistickou propagandu v tom věku prý moc nevnímal, dnes si jí je samozřejmě vědom výrazněji. „Všichni jsme se třeba učili nazpaměť Hitlerův životopis a vedli nás k lásce k wehrmachtu.“

Dobrovolně do armády

Do wehrmachtu dobrovolně narukoval Reinfriedův otec už v roce 1940, byť se na něj mobilizace ještě nevztahovala. Napřed byl u Luftwaffe ve Francii, později se dostal na východní frontu. Protože kvůli věku nemohl létat, šel tam jako člen polní jednotky Luftwaffe. Tam byl nasazen u Vitebska a u Smolenska.

Během války viděl Reinfried otce tak přibližně jednou za půl roku, když přijel vlakem na dovolenou. Nejčastěji si ho pamatuje na nádraží.

Fronta se přibližuje

S blížícím se koncem války se v Břeclavi skoro nevyučovalo, protože směrem z Maďarska se přibližovala fronta a Břeclav už patřila do německého ústupového území. Ze škol se stávaly lazarety. V listopadu Břeclav bombardovali, nálet byl sice krátký, ale nečekaný, a tak měl i hodně obětí. Po něm se Voglerovi rozhodli odejít za prarodiči maminky do Litobratřic.

Začátkem března se fronta přiblížila k řece Moravě. Dnem i nocí bylo slyšet dunění děl. Vesnicí také procházeli uprchlíci ze Slezska. Reinfriedovi prarodiče se o ně starali. A to nejen z dobré vůle, ale také proto, že měli přebytky úrody, které kvůli přibližující se frontě nikdo nesklízel. Po nich už přišly první skupiny vojáků. Jak Rudá armáda překročila řeku Moravu, docházelo k tvrdým bojům s jednotkami SS, které byly velmi dobře vyzbrojeny.

Koncem března se začalo s evakuací civilního obyvatelstva, tehdy byl Reinfriedův dědeček ještě proti a trval na tom, že všichni zůstanou doma. Když se ale začátkem dubna fronta přiblížila ještě více a v sousedství už dokonce zřídili velitelství wehrmachtu, začala další vlna evakuací. Na Reinfriedovu maminku naléhal nějaký německý důstojník, aby všichni odešli. Proslýchalo se, že s učiteli a s jejich rodinami zachází Rudá armáda obzvlášť krutě. 

O Litobratřice se po odchodu Voglerových poměrně tvrdě bojovalo, zhruba na dva dny se tam vojáci opevnili a docházelo k ostřelování. O život přišlo asi pět místních lidí. Dalších pět životů vyhaslo, když si malí kluci hráli s nevybuchlou municí.

S uprchlíky na západ

Voglerovi sbalili, co se dalo, děti měly každý jeden kufřík a vojáci je odvezli dál na západ od fronty. Tak se dostali do uprchlické vlny a s tou se pořád přemisťovali dál na západ Rakouska. Zhruba od Amstettenu už jeli vlakem, přes celé Rakousko až k Vorarlbergu. „Vzpomínám si, jak jsme přenocovali v Salzburgu a šli jsme se projít po městě a maminka najednou spatřila nějakého muže v české policejní uniformě a protože se pořád chtěla vrátit domů, zeptala se ho, jak to vypadá u nás doma. To muselo být tak 11. dubna, v ten den zemřel Roosevelt, a ten policajt ji řekl: ´Milostivá paní, tam se nevracejte.‘ Evidentně věděl, co se tam děje.“ 

Reinfriedova rodina chtěla po kapitulaci Německa zpět domů, takže se vydali vlakem směrem zpět na východ. Jízdenky měli koupené až do Mikulova, ale v Linci už mezitím zřídili hranici mezi americkým a sovětským sektorem. Sověti je už přes hranici nepustili, a tak všichni uprchlíci, kteří chtěli zpět, tam už zůstali. I Voglerovi museli do uprchlického tábora v kasárnách u zámku nad Dunajem, kde zůstali přes čtyři roky. Napřed skoro celý rok bydleli v jednom velkém sále, takže moc soukromí neměli. A dokonce neměli ani lžíci nebo vidličku na jídlo, protože s sebou na cestu si vzali ten trochu prádla. Veškeré nádobí, co tenkrát měli, zbylo ještě po wehrmachtu. 

Paní Voglerová za čas dostala místo v kuchyni, takže se měli trochu lépe. Dětem bylo tenkrát tak čtrnáct, patnáct a z domova odjely v jednom oblečení a až od Američanů dostaly americké uniformy. První normální kalhoty si Reinfried koupil za “šatenky” až někdy v roce 1947. V posledních letech už bydleli v menší místnosti dohromady asi s dalšími čtyřmi rodinami. Místnost si rozdělili dekami, aby každý měl trochu soukromí pro sebe. Reinfried si vzpomíná, jak lezli po střechách zámku, jak se snažili opravit zámecké hodiny, taky jak tam hrál poprvé v životě basketbal, pil Coca Colu a málem začal kouřit. Měli také zvláštní průkaz totožnosti a nesměli se vzdálit daleko od Lince. Tehdy se ani “normální” Rakušané se do sovětského sektoru Rakouska jen tak nemohli dostat. I oni k tomu potřebovali speciální povolení.

Táta se vrátil!

Otec se z e sovětského zajetí vrátil až někdy v roce 1948 nebo 1949.  Vojáci Rudé armády otce zajali někde u Berlína, nejprve mu chtěli ukrást hodinky, pak se při výslechu usnesli, že otec pochází z Rakouska, protože si nikdo nebyl jist, ke komu to území Jižní Moravy zrovna teď patří. A to mu velmi pomohlo, proto ho neposlali nikam na Sibiř, ale předali ho Polákům a musel pracovat v nějakém dole u Katowic. Tam dostal záškrt a další různé nemoci, ale svou rodinu našel přes sestru, která měla řeznictví a žila ve Vídni. Reinfried Vogler vzpomíná, jak byl v šoku z toho, jak táta vypadal, jak byl hubený. Ale zakrátko prý bylo všechno tak, jako by býval nikdy neodešel. 

V Rakousku po válce všechny učitele, kteří vstoupili do NSDAP, propustili. Ale otec ve straně nebyl, takže by býval mohl zase začít učit, ale musel  by se zříci všech sociálních výhod jako například nároku na důchod za dobu, kdy byl československým občanem. Přes příbuzné v Německu se dozvěděl, že tam může také učit a nebude muset začínat znovu od začátku.

Nové začátky

Voglerovi odjeli transportem do Německa, ale tam dostali povolení k pobytu jen ti, kteří měli domluvenou nějakou práci nebo ti, kteří měli kvalifikaci na ta zaměstnání, která byla v Německu potřeba. Otec proto nejprve pracoval ve státních lesích někde v Heilbronnu, kde dostali ještě napůl s jednou rodinou byt. Lidé se prý divili, že Voglerovi mluví tak skvěle německy, i když pochází z Česka. Všichni bydleli dohromady v jednom domě, protože Heilbronn byl jako většina Německa celý zničený. Někdy prý mezi nimi docházelo ke konfliktům, ale taky se vytvořilo mnoho přátelství. Vzniklo hodně kulturních spolků, takto se lidé setkávali a mohli sdílet, co zažili a navzájem si pomáhali.

Reinfried odmaturoval a pak začal studovat práva ve Würzburgu. Celou dobu přitom pracoval, protože rodina si nemohla dovolit ho živit. Druhou státnici potom dělal ve Stuttgartu a pak dostal první práci v Saarbrückenu, kde vedl právní oddělení Spolku kovodělného průmyslu. V roce 1961 se oženil, žena pochází z Mostu, mají jednu dceru a vnučku, která také studuje Právnickou fakultu v Pasově. Dcera i vnučka se zajímají o svou minulost a všichni se rádi vrací do Rakouska, protože se tam pořád cítí být doma. Do Litobratřic se Reinfried poprvé vrátil v roce 1968, odjížděl tam se smíšenými pocity. Cítil se, jako by odešel včera. Fotil, ale z fotek nakonec nic nebylo, protože byl tak dojatý a rozrušený, že ani jedna nebyla ostrá.

Witikobund, nebo Pouť smíření?

Reinfried byl v osmdesátých letech členem Witikobundu, což je organizace, kterou z velké části zakládali bývalí sudetoněmečtí nacisté, a kterou i německé vláda označila za extremistickou. V průběhu osmdesátých let mu ale názory této organizace začaly připadat radikální a opustil ji. Ačkoli svou tehdejší angažovanost v tomto spolku pořád jedno značně neodsuzuje, názorově se mezitím posunul směrem k usmíření mezi Čechy a Němci. Dokládá to i svou každoroční účastí na brněnské pouti smíření, kde navždy nejen kráčí s ostatními po stopách hladového pochodu Němců na trase Brno-Pohořelice, ale také se učastní tryzny za oběti nacistického režimu v Kounicových kolejích.

U této příležitosti vznikl v roce 2020 také tento rozhovor.