Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Vocásek (* 1896  †︎ 2003)

• narozen 13. 4. 1896 v Pečkách

• vyučen slévačem ve firmě Suchý, Jouza a Čáp v Chrástu u Plzně

• v dubnu roku 1915 narukoval do rakousko-uherské armády

• v době Brusilovovy ofenzivy dezertoval k Rusům (červenec 1916)

• vstup do Československé brigády 21. 8. 1916

• bitva u Zborova

• raněn u Tarnopole, tři měsíce v polní nemocnici

• čeljabinská aféra - střety mezi místním sovětem a legiemi

• sibiřská anabáze

• setkání s Jaroslavem Haškem a Rudolfem Medkem

• 1920 - návrat k civilnímu rodinnému životu v Chrástu

• zaměstnání u Československých státních drah

• v letech 1939-1940 členem Vlajky

• v roce 1945 odsouzen na doživotí za kolaboraci s nacismem

• propuštěn na amnestii v roce 1954

• zemřel v roce 2003

Narodil se v devatenáctém století, zemřel ve století jednadvacátém. Díky své vitalitě se Alois Vocásek stal posledním přímým účastníkem bojů 1. světové války a posledním ruským legionářem, který podává svědectví o legendární bitvě u Zborova i pozdější legionářské anabázi přes Sibiř. Jeho život později poznamenaly sympatie k fašismu a kolaborantská anabáze z doby protektorátu Čechy a Morava. Po válce ho odsoudili na doživotí a na svobodu se dostal po devíti letech. Na sklonku svého života se pokoušel své jméno očistit v obnoveném procesu, ale marně. Současné výsledky pátrání historiků dnes spíše potvrzují, že poválečné obvinění nebylo smyšlené.

Alois Vocásek přišel na svět 13. dubna 1896 v Pečkách ve středních Čechách. V době jeho dětství se rodina přistěhovala do Chrástu u Plzně, a když Alois dospěl, vyučil se tu v místní firmě Suchý, Jouza a Čáp slévačem. Po vyučení ještě pokračoval ve vzdělání studiem průmyslové školy, ale nedokončil jej, protože začala první světová válka a Alois musel roku 1915 narukovat do rakousko-uherské armády.

V kopřivovém mundúru

Byl odveden k 7. zeměbraneckému pěšímu pluku (Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 7), k náhradnímu praporu, který odesílal doplňky v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku do pole. Sídlil nejprve v Plzni, později ho přesunuli do Rumburka. Tady Alois  prodělal šestitýdenní základní výcvik: „Ten byl jednoduchý. Prostě naučili jsme se povely jako Truppe, Reihe!, a hotovo. A střílet. Když někdo schválně střílel vedle, tak dostal rákoskou přes zadek a řekli: ,Tys to udělal schválně.‘ Já jsem střílel na cíl, já jsem se neulejval. A za šest neděl marš, dostali jsme nové šaty (tenkrát už z kopřiv) a šli jsme na frontu.“

Ještě na průmyslové škole prý mezi spolužáky rozhlašoval, že nechce bojovat za Rakousko, že se nechá zajmout a půjde do Ruska. Ale na frontě na Podkarpatské Rusi vládl klid, „tak kam bych utíkal“. Obě armády ležely asi kilometr od sebe a nepřátelští vojáci se v dobrém potkávali, když v poli hledali brambory.

Situace na ruské frontě se neměnila až do pověstné Brusilovovy ofenzivy, kdy rakouskou armádu překvapil nečekaný a intenzivní útok Rusů. Vojáci začali hromadně prchat do nepřátelského zajetí. Po prvním Brusilovově úderu se rozhodl zběhnout i Alois Vocásek. Stalo se to v červenci roku 1916, asi šest týdnů po zahájení ofenzivy.

Původní útvar sestával z Čechů, kteří tvořili asi polovinu, z Poláků, Maďarů a Rusínů. Původně se prý domluvili na společné akci, ale Rusíni na nikoho nečekali a sami vyrazili k ruským pozicím. Alois se nabídl, že pro ně dojde. Měl za úkol přivést zběhy živé. Dostal k sobě druhého vojáka jménem Vořech. Měli za sebe navzájem zodpovídat. „Ten Vořech udělal ,fertig‘ proti mně a řekl: ,Ty chceš utéct, já tě zastřelím.‘ A já jsem řekl: ,Kdepak, tady jsou ti dva schovaní a ten jeden je raněný.‘ A on že ano, ať pro ně jdu. A jak sundal pušku, tak jsem skočil do příkopu a utíkal jsem pryč.“ Tak se Alois dostal až k ruské linii. „Přišli jsme do ruské fronty a tam byly obranné zátarasy. To je jako kozlík na řezání dříví, jenomže je to dlouhé třeba pět metrů a je to obtočené dráty. To se dávalo před linie, aby tam nemohli jít. Tak jsme to dali na stranu a jdeme do zákopu. A tam byl jeden ruský voják u kulometu. Zvedl ruce a my jsme tam skočili a museli jsme ho přesvědčovat, že ne on, ale my jdeme do zajetí.“ Podle dokumentace z Ústředního vojenského archivu v Praze byl Alois Vocásek zajat 16. července 1916 u obce Kolenyj.

Za československé království

Rusové ho lákali ke vstupu do jejich armády. O tom prý nechtěl ani slyšet, měl boje dost. Ale asi za dva měsíce, když se dostal do sběrného tábora v Dárnici, změnil rozhodnutí. „Tam byl plakát, jak bude vypadat československé království s carem Nikolajem Nikolajevičem. O Masarykovi tehdy ještě ani slovo. A já jsem si řekl: ,Jako sokol do toho musím jít.‘ A už jsem neříkal, aby mi dali pokoj. Hodil jsem tam čepici, aby mi na ni přišili mašličku, a od té doby jsem byl legionář.“ Podle údajů Ústředního vojenského archivu vstoupil do legií 21. srpna 1916. Vzpomíná, že v Kyjevě sídlily československé legie v budově místní univerzity, která se za revoluce přidala na stranu bělogvardějců a po vítězství rudých byla její budova přetřena na červeno a zbavena původní funkce. Někteří legionáři po válce líčili otřesné podmínky v dárnickém táboře, o tom však Alois Vocásek nemluví.

Přijali ho a zařadili do deváté roty 1. pluku, jemuž velel plukovník Vojtěchovský. U řeky Stochod se s legiemi ocitl znovu v boji a jako rozvědčík chodil na průzkum. Jak vypadaly jeho úkoly? „Přišli jsme k rakouským nebo německým zákopům a zůstali jsme tam ležet celý den. Kdybyste se nadzvedl, tak by vás mohli vidět a stříleli by. Víte, co je to, když se nesmíte ani hnout? A když přišel potom večer a oni šli ven na posty, tak byli jistí, že tam žádnej není, a my jsme je nechali přejít a zezadu jsme je sebrali.“

Rozvědka měla za úkol především získávat informace. Často šlo ale o to přivést zajatce, který se stával zdrojem cenných údajů. V ruském vojenském žargonu se tomu říkalo „přivést jazyk“. To znamenalo „chytit živého zajatce. Ruský generál přišel a řekl: ,Hele, zítra mi přivedete německý jazyk.‘ A my jsme pak třeba celý den někde leželi a pozorovali nepřátele, kam co dávají nebo kam chodí. A oni měli takhle před linií zákop a u něj drát. A přišel jsem na to, že se ho chytnou a podle něho chodí, aby nezabloudili,“ vypráví Alois Vocásek. To se stalo motivem ke lsti. „My jsme ten drát odvedli k nám, tady jsme jim postavili malý okop a v něm bylo ukryto třicet legionářů a čekali. A když se setmělo, tak se najednou objevil nepřítel a jde místo k nim – k nám. Tak ho hned chytili: ,Jsi v zajetí!‘ A hodili ho dozadu. Sebrali jsme jich asi takhle pětadvacet najednou. Holt se válčilo všelijak.“

Po boku Jaroslava Haška

Jakmile přišel Alois na rozvědky, setkal se tu s Jaroslavem Haškem, pozdějším autorem světoznámého satirického románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Hašek taky bojoval v legiích. Sdíleli spolu stejné podmínky, spali pod jednou střechou a plnili podobné úkoly. Pamětník vzpomíná na Haškovu přátelskou povahu: „Rozdělil se o poslední, jemu bylo všeho jedno. Byl s každým kamarád.“ Když legie odjížděly na Sibiř, v Penze se několik desítek českých legionářů rozhodlo zůstat a bojovat dál na straně Rudé armády – mezi nimi i Jaroslav Hašek. „Z naší roty asi osmadvacet chlapců šlo s ním, zpívali jsme a veselili jsme se. A Hašek přešel do bolševické armády,“ vypráví Alois Vocásek.

Mezi rozvědčíky s nimi krátce působil i Rudolf Medek, pozdější legionářský spisovatel a funkcionář v samostatné masarykovské republice. Zřejmě kvůli odlišným politickým názorům a kvůli Haškovu politickému angažmá v Rusku měli v Praze později mezi sebou napjaté vztahy. Pamětník vypráví, že generálové z legií se Haškovi vyhýbali, on si je však v pražských hospodách dokázal najít. „Přišel jednou k Medkovi a povídá mu: ,Co bys dělal na Sibiři, kdybys mě byl zajal?‘ Tam totiž bojoval Hašek proti nám,“ vysvětluje Alois Vocásek. „A Medek mu říká: ,Víš, Jardo, celou noc bychom si povídali, bužírovali bychom a ráno bych tě nechal zastřelit.‘ A Hašek říká: ,A víš, co já bych tobě udělal? To samý, co říkáš ty. Celou noc bychom bužírovali a ráno bych tě kopl do zadnice a řekl: ,Jdi si kam chceš.‘ Jako že by se mu nemstil.“

Zborovo

Rozptýlené jednotky Československé brigády, jak se útvar tehdy jmenoval, se zformovaly před bitvou u Zborova, k níž došlo 2. července roku 1917. Brigáda s 3200 příslušníků se vyznamenala drtivým útokem na rakousko-uherské a německé pozice. „Tam byly zákopy pět metrů hluboké, měly elektrický proud, měly vodovod a jeden vedle druhého postavené mašinkvéry. Oni tam měli napsané: ,Kdo dobude tyto zákopy, dobude Rakousko-Uhersko.‘ A my jsme je dobyli ve dvou hodinách! Jenom bombami. Já jsem šel do první linie a měl jsem dvě bomby v ruce a osm navěšených na sobě. Tak jsme se dostali až do třetí linie.“ Úspěch přičítá nadšení útočících vojáků.

Vzpomíná na nevšední zážitek z třetí linie. „Našli jsme tam kuchyni a navařený oběd! Rakušani utekli a všecko to tam nechali. A jeden z našich začal, že to tam nalíčili otrávené, aby si žádný nebral, že zemře. A já jsem říkal, ať se nikdo nebojí, že neměli čas něco trávit, a sám jsem si vzal. Tak jsme se pak najedli a nebylo nám nic.“ V třetí linii ale náhle dostali zásah z první linie. Byli tam ukrytí vojáci monarchie různých národností. Alois Vocásek vzpomíná na to, že je šli zajmout, ale vojáci nekladli odpor.

V bitvě u Zborova padlo 197 československých legionářů, na straně protivníka ale bylo zajato více než tři tisíce vojáků. „Brusilov k nám přišel, když byl oddech, přišel pěšky a řekl: ,K takovým bohatýrům nemůžu na koni. S takovými vojáky bych byl za dva týdny ve Vídni!‘“ Protože ruské jednotky v bitvě selhaly, musela Československá brigáda nakonec ustoupit k Tarnopoli. A tam byl pamětník vážně raněn.

Při boji v zákopu přiletěl granát přímo do přemostění, tzv. traverzy, odkud právě střílel. „Rozsypalo se to všechno, vylítlo to i se mnou a já zůstal ležet pod zemí a levá noha mi koukala ven. A jak stříleli, tak mi ji prostřelili.“ Probudil se až za několik dní v polní nemocnici v Kyjevě s ovázanou nohou, celý pohmožděný od závalu. K jednotce se mohl vrátit až za tři měsíce.

Čeljabinská aféra

Na jaře roku 1918 začala strastiplná cesta československých jednotek z Ukrajiny do Vladivostoku, odkud se měly dostat k francouzským legiím. Ruskem po říjnové revoluci (1917) zmítala občanská válka. Samotné legie měly na vyhrocení konfliktů mezi bolševiky a opozicí nemalý podíl. Došlo totiž k tomu, že legie měly být odzbrojeny, nuceně rozpuštěny a vojáci zařazeni na práci nebo do Rudé armády. Pamětník vypráví o tom, že jejich telegrafisté zachytili telegram, v němž Trockij nařizuje zastřelení každého československého legionáře na transsibiřské magistrále, který bude přistižen se zbraní. Legionáři se vzepřeli, odmítli poslouchat rozkazy bolševického ministra války Trockého.

V západosibiřském Čeljabinsku se tou dobou nacházel velký tábor se 40 tisíci zajatci a hrozilo nebezpečí, že je Trockij proti legionářům vyšle. Proto legionáři tábor sami obsadili. Takzvaný čeljabinský incident započal na nádraží, když maďarský zajatec z projíždějícího vlaku Čechoslováky napadl. Vyhodil z vlaku těžký kus železa a zasáhl jednoho českého vojáka. Zranil ho, ale naštěstí nezabil. Legionáři si však útočníka vymohli, lynčovali ho a nakonec ho podle Aloise Vocáska sťali. „Teď ale sovět řekl: ,Češi se nám míchají do správy!‘ Tak ty, co ho potrestali, bylo jich asi patnáct, sebral a arestoval.“ Když se to ostatní dozvěděli, nechtěli to tak nechat. „Sebrala se celá rota a šla si pro ně.“ Velitel Vojtěchovský měl obavu, aby se situace nerozvířila. Byl to údajně Alois Vocásek, kdo tehdy přišel s návrhem lsti. „Svážete mě a povedete mě tam jako vězně.“ To udělali, a když strážní otevřeli věznici, přepadli je a zneškodnili.

Vojáky československých legií čekaly ještě krušné měsíce plné bojů na několika frontách a následně plavba Tichým oceánem na lodi Shunko Maru kolem Japonska a zpět do Evropy. Alois Vocásek se ale stále potýkal s následky nedoléčeného zranění nohy a také se u něj objevila srdeční slabost, která ho v Jekatěrinburgu přivedla před zdravotní komisi. Převeleli ho od 3. střeleckého pluku, u nějž dosud sloužil, k pochodovému praporu. Informaci (stejně jakou celou řadu dalších zajímavých podrobností) uvádí ve své diplomové práci Alois Vocásek (1896-2003). Životní příběh posledního čsl. legionáře historik Zdeněk Beroun.

Z legií Alois Vocásek vystoupil 15. listopadu 1921 v hodnosti vojína a byl demobilizován. V tom roce se také poprvé oženil. Jak uvádí Zdeněk Beroun, Alois našel zaměstnání u státních drah, nejprve jako slévač, později jako kancelářská síla, a pracoval zde až do zániku první československé republiky a vyhlášení protektorátu v březnu roku 1939.

Vlajka a obvinění z kolaborace

Kromě účasti v československých legiích sehrála v dlouhém životě Aloise Vocáska klíčovou roli ještě jedna epizoda – členství v české nacionalistické, později kolaborantské organizaci Vlajka. Když se po válce společnost vypořádávala s lidmi loajálními k nacistickým okupantům, Aloise zatkli a poté jej soudil mimořádný lidový soud a dospěl k závěru, že Alois Vocásek vědomě kolaboroval. „Státní návladní mi navrhoval trest smrti, ale soud to změnil na doživotí,“ vysvětluje. Ve věznicích na Mírově a v Opavě si odseděl devět let. Mimoto mu zkonfiskovali majetek. Uchránil pouze dům v Chrástu, který přepsal po svatbě na manželku.

Po roce 1989 se ale Alois Vocásek pokoušel obnovit proces, aby své jméno očistil. Tvrdil totiž do konce života, že byl odsouzen neprávem. „Když odešel Beneš a já byl v legionářské župě ve výboru, tak jsme hledali cestu. A oni udělali jednu politickou stranu (míněno Národní souručenství, pozn. VF). A já jsem řekl: ,Tak do té já nevstoupím, to ne.‘“ Místo toho se nechal oslovit agitací plzeňské organizace Vlajka. Jednalo se o původně studentskou organizaci.  „Vlajka byla vysokoškolský klub a oni to rozšířili na politickou stranu a začali verbovat všechny,“ vysvětluje Alois Vocásek. „A v Plzni byl předsedou Vlajky arciděkan Havelka. To byl taky starý politik. A schůze se dělaly na jeho děkanství a já tam byl taky pozvaný, tak jsem to podepsal a přijal.“ Jeho hlavním cílem prý bylo pracovat pro český národ. Říká, že asi po roce z Vlajky vystoupil, protože viděl, že se organizace silně přiklání k fašismu. To, že se po válce kvůli Vlajce dostal před soud, chápe jako nespravedlnost. „Beneš vydal v Košicích dekrety, že kdo vstoupil do Vlajky před pěti lety, tak aby ho zavřeli, neboli já byl trestanej za to, co jsem udělal před pěti lety. A kdyby to byl zakázal před pěti lety, tak já bych tam byl nevstoupil.“ Historik Zdeněk Beroun později dohledal neznámé dokumenty ze složek Trestní nalézací komise, podle kterých Alois z Vlajky nevystoupil, jak sám uváděl, ale byl vyloučen pro hrubé porušení kázně. Spis navíc prý obsahuje pamětníkovy texty, které ho usvědčují z vědomé kolaborace v letech druhé světové války.

Obnovy procesu Alois Vocásek nedosáhl. Jeho žádosti a stížnosti zamítl vrchní soud, Nejvyšší i Ústavní soud. Neuspěl ani u Evropského soudu pro lidská práva. Dlouhý a dramatický osud posledního pamětníka od Zborova se završil 9. srpna roku 2003, kdy skonal ve věku 107 let.