Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radomír Vlk (* 1925)

• narodil se do rodiny českých emigrantů 30. října 1925 v Boratíně na Volyni

• hospodaření a život Čechů na Volyni

• život za ruské a německé okupace

• odvod do československého armádního sboru v Lucku, výcvik v Rovnu

• účastnil se karpatsko-dukelské operace, raněn

• demobilizoval 7. ledna 1946 v Žatci

• umístěnka do Chotiněvsi, hospodaření v Čechách a nucený vstup do JZD v roce 1958

• život za komunismu, evangeličtí faráři Jaroslav Opočenský, Jan Dus, Zdeněk Bárta

Radomír Vlk se narodil 30. října 1925 jako třetí z pěti synů a dvou dcer Vladislava a Anny, rozené Albrechtové. Rodina žila a hospodařila v české vsi Boratín na Volyni. Kořeny rodiny pocházejí z Moravy a Podkrkonoší. Tatínek hospodařil na osmi hektarech polí. Dědeček Josef Vlk čtyřicet let vyučoval v boratínské škole. Učil ještě pamětníkova nejstaršího bratra Rostislava, ale jeho již učil nástupce učitel Josef Svoboda. Pamětník vypráví o problémech s povolováním výuky českého jazyka ze strany polských úřadů a o sloučení s ukrajinskou školou. Do Boratína začali chodit školáci z vedlejší vsi a mezi dětmi prý vládla nevraživost. Nadávky na vrub Čechů padaly ze strany Ukrajinců i Poláků.

Dvě okupace

Pod vládou Polské republiky se však prý hospodařilo dobře. Zlé časy nastaly se sovětskou okupací na podzim roku 1939. Radomír Vlk vzpomíná na sovětské vojáky jako na bosé chudáky ve špičatých čepicích. Z obchodů zmizelo zboží a prodávalo se na černém trhu. Rozmáhaly se krádeže a přepadení. Objevili se komisaři a nutili hospodáře do kolchozu. Vzpomíná, jak se tatínek vracel rozčilený ze schůzí. Do kolchozu nakonec nevstoupil. Každý, kdo měl na domě plechovou střechu, byl považován za kulaka. Větší sedláci měli „slíbenou“ deportaci na Sibiř. Obsazení Německem se tak stalo zčásti úlevou. Boje a obsazení Volyně Němci si Radomír Vlk nepamatuje. Boratín stál stranou hlavních cest. Rudoarmějci, kteří na boratínských polích budovali letiště, utekli. Přepadení a krádeže však pokračovaly. Pamětník vypráví o atmosféře strachu, zatažených a zabedněných oknech. Štěstím pro obec byl starosta Bedřich Švejdar, který uměl vycházet s ruskými i německými okupanty, aby obec nepřišla k větší úhoně a sousedé měli z čeho žít. Německá okupace však znamenala záhubu pro místní židovské obyvatelstvo. Nedaleko Boratína byli podle vzpomínky Radomíra Vlka Židé vražděni a zasypáni v hromadném hrobě.

Raději do války než do Ruska

V obci působila odbojová organizace Blaník. V jejím vedení byl i pamětníkův strýc, automechanik Václav Vlk. Vědělo se prý o formování československého armádního sboru a jednou z aktivit organizace byl výcvik řízení na takzvaném trenažéru, na špalcích odstaveném vozu. Pamětník uvádí kamarády ze vsi Bedřicha Opočenského a Jana Šeráka. On sám s vojenským nasazením nepočítal. Od dětství byl podle svých slov zpožděný, slabý a měřil 165 centimetrů. Při hrách se držel spíše stranou. Měl rád práci v zemědělství a vojenství ho nikterak nepřitahovalo. Radomír Vlk vzpomíná na Boratín jako na nevelkou obec s asi dvaceti osmi čísly popisnými, ale s početnými rodinami. Jen k náboru do československého armádního sboru v roce 1944 šlo podle jeho vzpomínek více než sedmdesát mužů, přes padesát jich bylo odvedeno a jedenáct padlo. Pamětníka i jeho dva straší bratry Rostislava a Vladislava odvedli. Na výběr byla armáda nebo cesta na práci do Ruska. Z Lucku Radomíra Vlka poslali spolu s dalšími do Rovna, kde probíhal výcvik. Zařadili ho ke spojařům. Osvětoví důstojníci neměli prý u Volyňáků úspěch. Neslyšeli na bolševické vábení, měli s ním vlastní, negativní zkušenost.

Krvavá cesta do Čech

Radomír Vlk bez zranění přežil střet u obce Machnówka 9. září 1944. Vzpomíná pouze na útěk před soustředěnou dělostřeleckou palbou a na pohřeb kamaráda Stránského. Vypráví o práci spojařů:  „V noci jsme roztahovali linku. Na stromy se to vázalo nebo po zemi a pak se to dávalo nahoru. A když do toho praštila mina nebo něco, tak se to všechno zpřetrhalo a bylo umění to dát dohromady, kor potmě. Tak jsme měli i malér a vždycky to odnesl poddůstojník.“ Do boje o výšinu, jejíž jméno si nezapamatoval, šel pouze s několika náboji v kapse. Zranila ho střepina a spolu s jedním spolubojovníkem se dostali pěšky do asi dva kilometry vzdálené ošetřovny. Následovaly tři měsíce léčení a rekonvalescence. Poté pamětníka zařadili do strážního oddílu. V Tatranské Lomnici hlídal ošetřovnu a rekonvalescenty, především prý před ruskými vojáky, kteří „kradli a hodilo se jim všechno“. Později se dostal do polní autodílny, kde pomáhal mistrovi. Válka pro něho skončila v Kojetíně. V noci ho vzbudily odpálené rakety. Nevěděl, co se děje. Byla to první oslava konce války. Ze slavnostní přehlídky v Praze vedla jeho cesta s oddílem do Žatce, kde 7. ledna 1946 demobilizoval.

Naděje na klidnější a svobodný život

S bratrem Rostislavem dostali umístěnku do Chotiněvsi nedaleko Litoměřic. Začali hospodařit na jednom z gruntů. Se starousedlými Němci, kteří ještě ve vsi zůstávali, vycházeli dobře. Pamětník vypráví, jak místní učitel, národní socialista, přesvědčil nově usedlé Volyňáky pro odevzdání hlasu jeho straně ve volbách v roce 1946. Rostislav po čase získal hospodářství pro sebe a k pamětníkovi se nastěhovali rodiče. V roce 1949 se oženil s dcerou bývalého boratínského starosty Ludmilou Švejdarovou. Vypráví o praktikách, kterými je komunisté nutili ke vstupu do družstva: „Kolik let nás přesvědčovali a zvyšovali odvody z hospodářství. Nedávali povolení zabít prase. To musel mít hospodář splněné na sto procent dodávky, teprve pak dostal povolení na zabití a musel odevzdat pět kilo sádla. Nutili lidi odevzdávat všechno, co vyrostlo.“ Do roku 1958 hospodařili na svém, poté vstoupili do JZD. Radomír Vlk pracoval jako kočí a Ludmila jako krmička telat.

S obavou z perzekuce, která zasáhne celou obec, hleděl pamětník na občanské a politické iniciativy faráře Zdeňka Bárty, signatáře Charty 77. Když mu však byl odebrán státní souhlas pro vykonávání své duchovní činnosti, Radomír Vlk se spolu s ostatními členy sboru za něho postavil. Na speciální povolení Zdeněk Bárta pochoval jeho maminku Annu Vlkovou. Radomír Vlk vzpomíná, s jakou hrůzou místní koukali na setkání disidentů na faře v sousedních Horních Řepčicích. Ta byla bedlivě sledována a přitahovala zájem StB k obci. Sám se z opatrnosti jen nerad zapojoval do politických diskusí. Konec komunistického režimu v roce 1989 uvítal jako návrat svobody. Pamětník podle svých slov nikdy nelitoval svého odchodu z Volyně. Odešel za bezpečím a svobodou mimo dosah komunismu, který ho však dohnal i v Československu.