Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dostal jsem měsíc korekce, poloviční dávky celý měsíc a tvrdé lože, to znamená spát na prkně a mít jednu deku
narozen 14. 12. 1925 v obci Štěkeň, okres Strakonice
po absolvování stavební školy sloužil v letech 1945–1950 u SNB
za rozšiřování protikomunistických letáků a upozorňování na zvyšování dávek byl v únoru 1950 zatčen
v květnu 1950 byl odsouzen v Pankráci na 16 let těžkého žaláře, 2 roky byl vězněn v Písku, několik měsíců na Borech a 4 roky v Jáchymově
v roce 1956 byl propuštěn na podmínku
v roce 1968 se zapojil do klubu K 231
pracoval na stavbách a byl stavbyvedoucím v JZD
žije ve Štěkni
„Viděl jsem případy, že odmítli jít na směnu. Tak je postavili v zimě ke zdi a celou dobu, řekněme deset hodin, stáli s rukama na zdi a úplně zmrzlí padali.“
„Dostal jsem měsíc korekce, poloviční dávky celý měsíc a tvrdé lože, to znamená spát na prkně a mít jednu deku. Za ten měsíc jsem ztratil deset kilo a úplně jsem se sloupal po celém těle. To bylo peklo. Neunesl jsem kbelík vody.“
Odsouzení za protistátní činnost
Miloslav Vlk se po vystudování stavební školy začal věnovat práci u policie. V roce 1945 nastoupil do Sborů národní bezpečnosti, v Klatovech prodělal výcvik a byl přeložen do obce Zbytiny u Prachatic. Dalšími zastávkami u SNB byl půlroční kurz v Protivíně na zámku, kde se učili právu a administrativě, a stanice SNB v Javorné u Železné Rudy, kde byl uvězněním za protikomunistické činnosti ukončen svobodný život Miloslava Vlka.
„Dostal jsem šestnáct let. Moje protistátní činnost spočívala v letácích proti komunismu, poukazoval jsem, že jsou zřizovány pracovní tábory a v roušku komunistické strany se dějí zločiny proti lidskosti. Pak jsem pracoval na nějakých falzifikátech, to znamená, že jsem rozesílal spisy jednotlivým družstvům, které se tady tvořily, aby snižovaly mléko a tak dále. Za to jsem byl zatčen a odsouzen k šestnácti rokům těžkého žaláře.“
Stanice SNB v Javorné byla politicky rozdělená a po únoru 1948 se nekomunisté báli cokoliv říct. „Byl tam jeden a ten se mi chlubil do očí, že dostal Řád Vítězného února za postřelení nějakých lidí na hranicích. Byl tam případ, že policajt vybral peníze, pustil ho na hranice a odstřelil. Někteří byli hajzlové.“ Mnozí policisté však pomáhali lidem na Západ i po komunistickém převratu. A mnozí na to doplatili. Dva kolegové Miloslava Vlka byli za to dopadeni a v procesu v Sušici spolu s dalšími, včetně některých členů KSČ, odsouzeni. Velitel Valecha dostal 16 let a kolega Kroužílek 30 let.
Miloslav Vlk byl stejně jako další protistátně smýšlející občané odsouzen v Praze na Pankráci. „Někteří kluci byli zmlácení tak, až jim zbělely vlasy. Byl jsem tam právě v době, kdy měla proces Milada Horáková, která dostala provaz. Dokonce se mi podařilo mluvit s některými lidmi z procesu, většinou dostali třicet let. Říkali: ,To víš, co ti budu vyprávět? Byla to fraška!‘ Já rozumím, že dali do pozornosti proces s Horákovou, ale to bylo provazů více… “
Na Pankráci se denně popravovalo a úbytek vězňů se dal pozorovat pouhým okem. Každému bylo jasné, co se s nimi stalo. „Tam jsem měl možnost vidět odsouzené, kteří měli dostat provaz. Vězni měli hodinovou vycházku, malý dvorek C, a museli chodit kolem dokola stejně jako my. Tak jsem viděl odsouzené a vždy za nějaký čas jich bylo třeba o pět méně. To znamená, že šli na provaz.“
„Odpoledne nás vyhnali na dvůr. Nikdo nevěděl proč, ale přijel tam plukovník Klos, stoupl si doprostřed dvora, cynicky si zapálit cigaretu a nechal nás chodit kolem dokola na dvoře. Ukazoval prstem, a na koho ukázal, ten musel přijít a byl zapsán. Bylo to asi přes půl hodiny. Bylo zapsáno asi padesát lidí a jim byl udělen trest odnětí výhod na měsíc (např. návštěvy nebo nákup jídla do určitého obnosu peněz přes dozorce, pozn. autora). Jenom proto, že měli skrčené ruce v zápěstí. Plukovník Klos nechal zdůraznit svou osobu a moc.“ Na Pankráci pracoval Miloslav Vlk jako chodbař, staral se o chodbu a rozdával obědy.
Písek: ještě bylo možné si koupit chleba
Na Pankráci pobyl čtyři až pět měsíců a po odsouzení na 16 let těžkého žaláře byl přesunut do Písku, kde naposled zažil uvolněnější vězeňský režim. Dozorci se k odsouzeným nechovali tak nelidsky jako v následujících vězeních. „Naše práce spočívala v tom, že jsme skládali celofány na zavařeniny a tak dále. Rozhodně nás nenechali bez nějaké pracovní činnosti. Ta věznice byla poměrně přijatelná. Byla výhoda, že jsme si ještě mohli koupit chleba. Písek ještě nebyl strašný.“
„Na dozorci Fořtovi bylo vidět, že je komunista tělem i duší. Ten do nás vrážel disciplínu. I když jsme měli vycházky na malém dvoře, skrytém uvnitř věznice, tak na nás řval. Bezdůvodně.“
Do píseckého vězení přijela přítelkyně Miloslava Vlka a mělo padnout rozhodnutí, zda si svou současnou přítelkyni vezme za manželku nebo ne. Zeptala se ho, zda má čekat na jeho propuštění. „Věděl jsem, kolik mám roků, a děvče by se trápilo, tak jsem to odmítl. Ona byla mladá, tak proč bych ji trápil tím, že by na mě čekala. Byla děvčata, která čekala, ale já jsem nechtěl.“
Bory: každé špatné pohnutí znamenalo facku
Po dvou letech věznění v Písku byl přesunut na Bory, kde byly životní podmínky a chování k vězňům nesrovnatelně horší. Z Borů se jednou dostal do pracovního tábora Karlov. „Přijel tam velitel Borů, poručík Ladman, a nějaký Cikán v té době o mně prohlásil, že donáším zprávy jiným vězňům, což byl úplný nesmysl. Nic podobného jsem nedělal. Ladman mě hned zavolal zpět do Borů, kde mi řekl, že jestli budu mluvit pravdu, dopadne to dobře, když nebudu mluvit pravdu, dopadne to zle. Neměl jsem mu co vysvětlovat, jenom jsem mu řekl, že to není pravda. Načež jsem viděl, jak se rozčílil, a dostal jsem měsíc korekce, to je trestní oddělení. Bylo to někdy kolem prosince nebo ledna. Poloviční dávky celý měsíc a tvrdé lože, to znamená spát na prkně a mít jednu deku. Za ten měsíc jsem ztratil deset kilo a úplně jsem se sloupal po celém těle. To bylo peklo. Neunesl jsem kbelík vody.“
Celý zesláblý dostal po příchodu z korekce od milosrdného spoluvězně-kanovníka chleba a balíček tabáku. „Tak jsem zůstal úplně zaražený. To byl člověk, se kterým jsem se dříve nesetkal. Tak jsme šli spolu druhý den v zástupu na práci, najednou skočil bachař a odtrhnul nás od sebe. Setkal jsem se s ním až druhý den. Kněží na mě působili korektně.“
Velitel borů Ladman tvrdě vystupoval proti vězňům, kteří měli státní soud. K odsouzeným politickým vězňům se choval hůře než k normálním kriminálním živlům a často dával své přesvědčení najevo. Nebylo výjimkou, že kněz s nevyčištěnými botami dostal od poručíka Ladmana tři týdny zaražených výhod, přestože za nevyčištěné boty měl být pouhý týden zaražených výhod. „Byl to nepříjemný, tvrdý člověk. Na Borech každé špatné pohnutí znamenalo facku a bachaři byli na nás nechutní. Člověk procházel úplně strachem, aby se nedostal ke kontaktu s bachařem.“
Jáchymov: člověk si vytvořil imunitu
Po několika měsících strávených na Borech byl Miloslav Vlk přesunut na Jáchymov. Jako jeden z mála byl určen na stavby. „Byly to stavby pro účely dolů. Prakticky celou dobu jsem pracoval na stavbách, i když jsem byl určen do dolů. Vzhledem k tomu, že jsem měl v Jáchymově vzácné stavební řemeslo, jsem věznění prožil na stavebních akcích. Stavěli jsme část Slavkova, obchodní domy, byty, kompresorovny, provozní budovy na šachtách. Bylo minus dvacet pět stupňů a my jsme pracovali venku. To bylo zoufalé, někdy šlo o přežití dne. Přistrojení jsme nebyli, bylo katastrofické, jak jsme byli připravení na zimu.“
Každý den se vstávalo kolem čtvrté hodiny ranní a do šesti museli být vězni na pracovišti. Do práce se chodilo přes tři metry vysoký koridor, z obou stran obehnaný ostnatým drátem, v zádech měli vězni dozorce se zbraněmi. „Byl to hrozné. Když denně projde dva tisíce lidí koridorem, tak byl tolik vyšlapaný, že kdo v době dešťů neměl vysoké boty, šel do práce na nohou promočený. Pro lidi pracující v šachtách bylo nešťastným obdobím jaro. Doly byly mokré, a když vyfárali ven ze šachty, tak byli úplně promočení. Vždy jsme byli nuceni čekat, než vyjde poslední vězeň ze šachty, abychom se mohli dát spočítat. Lidé byli tak vysílení, že začali slabostí padat, takže za chvíli byla na zemi celá stovka lidí. To byla běžná věc každý den.“
Podobně jako v koncentračních a pracovních táborech za nacistické třetí říše, byly i na Jáchymově vězni udržování v neustálém stresu a nervovém vypětí. „Velitel tábora si zavolal několik lidí a prohlásil, že budou přesunuti na jiný tábor, i když to nebyla pravda. Pořád vás nenechali v klidu. Vydrželi to, lidé byli pevní.“
Krutost dozorců byla obrovská. „Viděl jsem případy, že odmítli jít na směnu. Tak je postavili v zimě ke zdi a celou tu dobu, řekněme deset hodin, stáli s rukama na zdi a úplně zmrzlí padali.“
„Pokud jde o morální hodnotu spoluvězňů, kteří byli odsouzeni státním soudem, bylo to nedocenitelné, jeden za druhým stál. V tíživé situaci, kdy se člověk dostal na dno, se nikdy nestalo, aby mu druzí nepomohli. To byl vztah, který člověk v civilním životě těžko pozná. Čím více nás tlačili k tomu, abychom podléhali jejich vlivu, tím jsme byli pevnější. Nestalo se, abychom podlehli jejich nátlakům.“
Miloslav Vlk zažil několik útěků, z nichž si nepamatuje jediný podařený. Dozorci vězně buď přímo postříleli nebo alespoň zranili. „Jednou jsme končili směnu a scházeli asi čtyři lidé. Jeden kluk, který byl v té skupině, ke mně přišel, byl to poručík u vojsk, říká: ,Nic tě nebudu vyprávět, ale loučím se s tebou.‘ Já se neptal. Oni si tam udělali nějaký bunkr, který nemohli ani bachaři najít. Nastoupili jsme a čekali. Rozhodili nás po pracovišti a vrátili jsme se zase bez těch čtyř. Tak nás odvedli na tábor. Bachaři si byli vědomi, že tam někde musí být schovaní. Tak byli na budkách a čekali asi dva nebo tři dny. Mezi kluky vzniklo nedorozumění, někteří chtěli jít a někteří chtěli počkat. Došlo k tomu, že šli. Bachaři do nich začali střílet, vznikla těžká poranění, ale nikdo nebyl zastřelen. Kluci dostali hodně roků navíc.“
„Přišel jsem na Dvanáctku půl roku po masakru. Zastřelili tam asi pět vězňů, těch pět těl naházeli na hromadu uhlí a celý tábor musel procházet kolem a dívat se na ně. Jako příklad, co se může stát, kdyby měl někdo zájem se pokusit o útěk.“
Miloslav Vlk byl zavřený se skupinou z Lán, která měla údajně spáchat atentát na prezidenta Gottwalda a vyvolat tím státní převrat. Mezi nimi byl i synovec Antonína Zápotockého. „Bylo to všechno vymyšlené a byl to případ k smíchu. Synovec Antonína Zápotockého vyprávěl něco o Zápotockého životě. Často prý přišel opilý a rád si lehal do dřevěné moučnice, byla to bedna, kam se dříve sypávala mouka, zaklapl za sebou víko, a až se vyspal, tak vstal. Vyprávěli i o Masarykovi a o Háchovi. Velmi dobře hodnotili i Háchu.“
Vězni se museli drsným podmínkám přizpůsobit. „Člověk si vytvořil imunitu, že to nebral tak vážně. Tisíce lidí tam prošlo rozvody. Smířili se s tím, co jiného jim zbývalo. Když se člověk vrátil, tak měl také potíže. Měl i ztrátu občanských práv. Člověk musel mít v sobě sílu.“
Miloslav Vlk vzpomíná na hloupost některých bachařů.„Byly takové kuriózní situace, kdy psal kluk domů a napsal: ,Kdy se dostanu domů? Vis maior.‘ Něco takového tam napsal. Hned jak zkontrolovali dopis, tak ho zavolali: ,Co máte s tím majorem Visem?‘ Ten mu řekl: ,A víte vůbec, co to znamená?‘ Samozřejmě, že bachař na to nedokázal odpovědět. Nebo psal kluk domů: ,Ty věci Shakespeara mi dejte tak, aby se nezničily.‘ Taky ho hned po kontrole pozvali: ,Co máte s tím Shakespearem (čteno česky – pozn. autora)?‘ Nevěděli, kdo to je. To jsou takové kuriozity, ale skutečné.“
Po smrti Stalina a Gottwalda se vězeňský režim zmírnil, již pominula nejtvrdší doba stalinismu. „Už nebylo tak ostro, že za každou maličkost buzerovali nebo dávali tresty. Strach odpadl i u bachařů. Po čtyřech letech nám dovolili koupit si chleba a už bylo po hladu.“
Opovržení a nedůvěra spoluobčanů po propuštění
V roce 1956 byl Miloslav Vlk za dobré pracovní výsledky propuštěn. Za práci v jáchymovských dolech dostával mzdu, ovšem velká většina připadla státu a pouhých dvacet procent šlo do rukou Miloslava Vlka. Z toho deset procent mzdy měsíčně dostával formou poukázek přímo v táborech a zbytek dostal po svém propuštění.
Miloslav Vlk se po svém návratu domů setkal s opovržením, lidé jej vnímali jako kriminální živel. Byl zbaven občanských práv, neměl status české národnosti a byl bez občanské legitimace. Navíc pobyl několik týdnů v nemocnici, než se mohl zapojit do normálního života. „Když jsem se vrátil, tak jsem zůstal šest týdnů v nemocnici. Neudělal jsem krok. Okukovali mě ze všech stran, probíjel jsem se pomalu a trvalo léta, než jsem se dostal na úroveň ostatních lidí.“
Po propuštění pracoval na stavbách, dostal také funkci stavbyvedoucího v JZD. V roce 1968 byl členem klubu K 231. Za revoluce v roce 1989 veřejně vystupoval, rozvěsil letáky a přednášel. „Vůbec jsme nevěděli, jak to bude dál. Pak se to všechno srovnalo a mělo svůj čas, než přišel rok 1989 a vše se změnilo v náš prospěch. To nebyl rok 1945, oni se chlubili, že je to něžná revoluce. “
A co by přál Miloslav Vlk příštím generacím? „Aby se lidé dočkali pravé politické demokracie a aby nezažili politické dění dnešní doby, které je plné zmatku, nevysvětlení a není uspořádaná politika. Aby se dožili opravdové demokracie a svobody a aby byl pro ně život mnohem příznivější, než je dnešní.“
V roce 2008 natočil a v roce 2010 zpracoval Luděk Jirka.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Luděk Jirka)