Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Vlček (* 1944)

• narozen 2. prosince 1944 ve Rtyni v Podkrkonoší

• po únoru 1948 komunisté znárodnili rodinné strojní zámečnictví

• vyučil se mechanikem měřících přístrojů, pracoval v elektrárně v Poříčí u Trutnova

• v srpnu 1968 spolu s kolegy přesekli sovětským vojákům telefonní kabel

• po roce 1970 vedl ubytovnu v Železném Brodě, jezdil jako průvodce zájezdů Čedoku a účastnil se jako komparzista natáčení filmů

• ještě před sametovou revolucí začal soukromě podnikat, otevřel si vlastní restauraci

• po sametové revoluci vedl hotel ve Špindlerově Mlýně, pracoval jako manažer a od roku 2002 soukromě podniká

• v restitucích byla vrácena rodinná firma, která dodnes funguje pod názvem Vlček a syn a vede ji Vladimírův bratr

Sebrali nám sad, sebrali nám dílnu

Vladimír Vlček se narodil 2. prosince 1944 ve Rtyni v Podkrkonoší, kde také chodil do základní, tehdy ještě osmileté, školy. Na válku si vzhledem k věku samozřejmě nepamatuje a ani v rodině se o nějakých velkých těžkostech nevyprávělo, nicméně ty přišly s komunistickým převratem v roce 1948.

Vladimírův tatínek vlastnil a provozoval strojní zámečnictví. Vladimír si vzpomíná, jak maminka vyprávěla, že ještě před válkou tlačila na otce, aby koupili dům v Poděbradech, co možná nejdál od protektorátní hranice. „Tatínek nedbal na to, co by si přála rodina, a všechny peníze cpal do firmy,“ vypráví. V Německu třeba nakoupil stroje na výrobu pletiva, které v továrně stojí dodnes a dodnes fungují. Vladimír tak částečně vyrůstal na dvoře továrny a už jako malý kluk uměl svářet a znal veškerý provoz. O celou firmu ale přišli právě po komunistickém převratu. „Sebrali nám sad, sebrali nám samozřejmě tu dílnu. Což byla továrna, která měla asi dvacet dva, dvacet zaměstnanců a byl to v podstatě tatínkův klenot. A tahleta skutečnost se na něm podepsala tak, že když mu bylo padesát tři let, tak zemřel na srdíčko.“ Se svým o čtrnáct let starším bratrem si Vladimír říká, že tatínek stihl zemřít dříve, než by ho utrápili komunisté. Jediné štěstí měli v tom, že mohli zůstat bydlet jejich vile, kde se ale stejně každý den báli, že z ní budou vystěhováni.

Učitel mi řekl, že mám zapomenout na školu, že půjdu leda do dolů

Po základní škole si Vladimír přál studovat na elektrotechnické průmyslovce. „Pan učitel se mě ptal, kolik jsme měli zaměstnanců. Říkal jsem, že asi dvacet. Tak mi řekl, že mám zapomenout na školu, že půjdu leda do dolů,“ vzpomíná. Tam také dostal umístěnku. „Potil jsem se hrůzou, že budu někde fárat. Naštěstí můj brácha měl známýho v elektrárně v Poříčí u Trutnova. A na jeho přímluvu ten kamarád věci zařídil tak, že jsem do dolů nemusel a že jsem se se vyučil mechanikem měřících přístrojů,“ přibližuje. Po vyučení absolvoval dvouletou vojnu, na které se opět dostal k elektronice. Rok byl ve škole spojovacích specialistů v Popradu a poté opravoval vysílačky a spojovací techniku. „Maminka do mě šila, že si musím udělat průmyslovku. Tak ještě jako voják jsem si podal přihlášku na večerní průmyslovku do Trutnova, kam jsem pět let chodil a dotáhl to až k maturitě.“

Díky tomu také získal lepší postavení v elektrárně a stal se mistrem oboru měření a regulace, pod sebou vedl asi deset lidí. „Nicméně asi po roce, roce a půl jsme byli zváni, abychom šli pracovat do sovětských kasáren jako projev díků za bratrskou pomoc, to bylo v roce 1970. Někdo na mě prásknul, že jsem tam odmítl jít pracovat, takže tehdejší vedoucí si mě zavolal s tím, že už nejsem vedoucím pracovníkem.“ Přešel tedy jako obsluha k počítači, který se tehdy v elektrárně zaváděl. „Tenkrát to byla klimatizovaná obrovská místnost. Byl jsem tam sám a připojoval jsem dráty do počítače. Tam jsem byl asi rok, než jsem se dal zase na jinej obor,“ dodává.

Jsem člověk roku 68

Stejně jako většina společnosti i Vladimír tehdy intenzivně prožíval Pražské jaro a následnou invazi vojsk Varšavské smlouvy. „Jsem člověk roku 68, Pražskýho jara, bylo mi pětadvacet let, to je ve vás energie, že byste jí měli na rozdávání.“ V té době se také dostal poprvé a na dlouhou dobu naposledy do západní části Evropy, a sice do Vídně. V hlavě si vysnil založení soukromé firmy a myslel si, že Pražské jaro bude pokračovat a bude jim i vrácena rodinná firma. V roce 1967 také potkal svou budoucí manželku, kterou si v červenci 1968 vzal. A pak přišel srpen 1968. Vladimír vzpomíná, že přes Poříčí u Trutnova se valila vojska a tanky.

„S kamarádem a spolupracovníkem jsme jeli autem ráno do práce a všimli jsme si, že v Bohuslavicích, což je vesnice před Poříčím u Trutnova, vojáci natahují kabel přes silnici. Tak jsme si řekli ‚Hergot, něco s tím musíme provést.‘ Přijeli jsme do práce a řekli jsme dalším klukům: ‚Hele chlapi, přerušíme jim ten kabel.‘ […] Tak jsme druhý den, tuším čtyři nebo pět nás bylo, sedli do auta, vzali jsme si sekyrku a vrátili jsme se zpátky autem k tomu sloupu, po kterým oni svedli, usoudili jsme, že to je telefonní kabel. […] Prostě jsme přijeli k tomu sloupu, vzali jsme sekyrku, přesekli jsme ten telefonní kabel, omazali jsme ho hlínou, aby to nebylo na první pohled vidět a zase jsme odjeli. A když jsme se po práci […] vraceli po tý silnici, viděli jsme rojení vojáků, kteří hledali, kde je nějakej problém,“ vzpomíná.

Na základě povolení okresního národního výboru jsme mohli provádět jednoduché služby

Kolem roku 1970 Vladimír se svou ženou u lékaře zjistili, že jejich dcera je chronicky nemocná s průduškami a je potřeba, aby změnila prostředí. Navíc Vladimír s rodinou stále bydlel v rodné vile, kde už jim začínalo být těsno – v původním domě pro jednu rodinu bydlel on se svou rodinou, starší bratr se svou rodinou, jejich maminka a jedna podnájemnice. A tak když si v novinách přečetl inzerát, že Pozemní stavby Hradec Králové hledají provozního pro svou novou ubytovnu v Železném Brodě, ihned to začal zvažovat. „Jeli jsme tam, viděli jsme novou sedmipatrovou budovu. Podal jsem přihlášku do Pozemních staveb Hradec Králové, vyhrál jsem výběrové řízení a krátce nato jsme se stěhovali.“ Přímo v budově získali služební byt, a nakonec zde zůstali sedmnáct let. Vladimír na to vzpomíná jako na nádhernou dobu, kdy ubytovnu povýšil spíše na hotel. Ubytovávali zaměstnance Pozemních staveb, ale také různé zahraniční hosty a zájezdy. Kromě toho si také přivydělával jako komparz ve filmech, objevil se například ve filmu Krakonoš a lyžníci,a jezdil jako průvodce se zájezdy Čedoku do východní části Evropy.

Ještě před sametovou revolucí pak začal Vladimír i soukromě podnikat. „V tý době bylo umožněno velice omezené soukromé podnikání. Nesměli jste nikoho zaměstnávat, ale směli jste na základě povolení okresního národního výboru provádět jednoduché služby. Jednoduchá služba v mém případě byla restaurační činnost. Celá restaurace ležela na mojí paní, která vařila, pekla, smažila. Já jsem obsluhoval a takhle to šlo prakticky rok, rok a půl před sametovou revolucí.“

Všichni jsme si přáli, aby ten komunismus jednou padl

V konec komunismu Vladimír doufal, ale příliš nevěřil. „Všichni jsme si přáli, aby ten komunismus jednou padl, ale moc jsme v to nevěřili. To znamená, že jsme se všichni snažili přizpůsobit, ale doufali jsme, že komunismus jednou padne. Hospodářsky to nešlo vydržet, srovnání se světem se neustále víc a víc otevíralo. Lituju, že se toho nedožili moji rodiče.“ Demonstrací se přímo neúčastnil, ale zprostředkovával dění hostům své restaurace tím, že pouštěl televizní vysílání. Následně v 90. letech získali zpátky rodinnou firmu i sad, ale samozřejmě ne se všemi stroji, které komunisté různě rozvezli do jiných provozů. Rodinná firma Vlček a syn fungovala i v době natáčení rozhovoru (2022), provozoval ji Vladimírův bratr.

Vladimír dostal v roce 1989 pracovní nabídku, aby se účastnil konkurzu na vedoucího hotelu ve Špindlerově Mlýně, který také postavily Pozemní stavby Hradec Králové. Místo dostal a hotel Astra opět několik let vedl. Poté také působil jako manažer v Eurestu a v roce 2002 začal samostatně podnikat v oblasti Mystery shoppingu, posléze se přesunul do oblasti údržby městské zeleně. Všechna zaměstnání, která Vladimír vykonával, měl rád, ale hrdý byl především na své děti. V roce 2022 žil v Jablonci nad Nisou.