Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vlček (* 1944)

• narozen 9. května 1944

• v květnu 1949 byl zatčen a ve vykonstruovaném procesu odsouzen jeho otec, plk. letectva Václav Vlček

• vystudoval Střední průmyslovou školu geologickou s maturitou v Příbrami

• roku 1962 nastoupil do zaměstnání u Geologického průzkumu Jihlava

• od roku 1965 pracoval v Ústředním ústavu geologickém v Praze

• v letech 1976 až 1979 byl na expedici v Kurdistánu a západní poušti v Iráku

• v letech 1985 až 1989 odjel do severní a jižní Sýrie

• od roku 1997 pracoval pro Úřad pro státní informační systém, později Úřad pro ochranu osobních údajů

• roku 2013 odešel do důchodu

• v roce 2017 žil v Praze 5

Václav Vlček je další z řady pamětníků, kteří se v dětství museli vyrovnávat s perzekucí některého z členů rodiny. V jeho případě se jedná o nespravedlivý proces s otcem, plk. letectva Václavem Vlčkem straším, který byl komunisty odsouzen za vlastizradu.

Otcova vojenská kariéra 

Václav Vlček starší se narodil 22. července 1895 v Čakovicích. Po dokončení reálky v Karlíně v roce 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník u dělostřeleckého pluku. Absolvoval kurz létání v navigačních uvázaných balonech, které sloužily pro navigaci dělostřelcům. V roce 1918 složil ve Vídni zkoušky na balonové létání. V říjnu 1918 bojoval na italské Piavě jako velitel motorizované kanonové baterie a po ukončení války předal v Terstu všechny zbraně jugoslávskému vojenskému velitelství. Po návratu do Prahy a vzniku první republiky se přihlásil do nově utvářeného armádního letectva. V roce 1920 s pilotem Horáčkem přistál z důvodu poruchy těsně u hranic na území Maďarska. „Byli vězněni bolševickým soudem, předsedou vlády byl v té době Béla Kun a otce i Horáčka odsoudili k trestu smrti,“ vzpomíná Václav Vlček. Teprve na zásah generála Fouche byli po roce a půl věznění propuštěni. V roce 1925 byl otec vyslán jako školitel k bombardovacímu pluku do Francie a rok poté vyhrál letecký závod Praha – Nitra a zpět, který absolvoval na letounu BH 9. V roce 1927 dosáhl na stejném letounu dvakrát světového rekordu ve vytrvalostním letu. Jeho vojenská kariéra se vyvíjela slibně, blížila se však druhá světová válka. Dne 31. května 1937 přijal prezident Beneš na Pražském hradě delegaci svazu letců, ve které byl tehdy ještě pplk. Václav Vlček přítomen, když přečetl slib věrnosti.

V době vzniku tzv. protektorátu organizoval pplk. Vlček tajné vysílání letců do ciziny. Z armády však musel odejít. Začal pracovat manuálně nejprve ve zlíchovském lihovaru a poté jako úředník ve spořitelně a na pokyn generála Fajfra nastoupil v září 1941 do továrny Walter, kde sledoval německé agenty a informoval o nich odbojáře. Dne 5. května 1945 velel ozbrojené skupině, která továrnu Walter obsadila a zmocnila se pancéřového vlaku na nádraží Jinonice. „V noci táta navštívil generála Vlasova v Řeporyjích a den nato byl zraněn do oka. 7. května přijal generála vlasovců Buňačenka, který přesunul velitelství z Řeporyjí do Waltrovky. Vše je popsáno v tátově vojenském hlášení Barikádníci Waltrovka,“ říká jeho syn, kterému v době těchto událostí nebyl ani jeden rok.

Otec v „Domečku“ na Hradčanech

Po skončení druhé světové války se otec chtěl vrátit k letectvu, ale kvůli zranění oka nemohl. Povýšili ho na plukovníka a na velitele leteckého týlu č. 2, oblast České Budějovice. Dne 10. května 1949 otce zatkla v domě v Čimelicích č. p. 113 Státní bezpečnost. Byl odvezen do vyšetřovny StB na Hradčanech, do tzv. Domečku, kde strávil osm týdnů. „Říkal, že je trýznili hlavně psychicky. Strašením, že zničí jejich rodiny, a byl jim odepírán spánek. V cele byla celou noc rozsvícena silná žárovka a každých třicet minut je dozorce budil. Vězeň se musel ohlásit a udělat deset dřepů. Probíhaly také celonoční výslechy. Zvonkohra z nedaleké Lorety byla tátovi celý zbytek života odporná.“ Jednou ho vzali vedoucí věznice Pergl a Šváb na noční „výlet“ Prahou. Měli odjištěné pistole a otec čekal, že ho někde zastřelí. Došli však na ministerstvo obrany, kde si Pergl vzal několik otcových spisů, a vrátili se do věznice. „Při dalším výslechu mu rozšlapali brýle, takže nemohl číst. Následující den mu přinesli protokol a řekli mu, že bude propuštěn, protože obvinění byla neprokázaná. Táta v radosti protokol podepsal, a jak zjistil za několik týdnů, bylo to přiznání.“

Těžká doba bez otce

Syn Václav se často ptal maminky, kde je tatínek. Ta mu odpovídala, že na cestách. Až po dlouhé době mu s pláčem sdělila, že sedí vězení. Několikrát byl otce navštívit na krátkých, desetiminutových návštěvách na Pankráci. Vše se odbývalo ve velké šedé místnosti za trojnásobným plotem. „V rohu místnosti byla nástěnka, kam všechny návštěvy chodily a četly informace o tom, kdo byl ten den popraven.“ Otec psal tajné dopisy na záchodový papír a vkládal je do kartonu krabic, které posílal se špinavým prádlem domů na vyprání. Maminka byla od poloviny roku 1949 bez finančních prostředků, a tak začala chovat angorské králíky. Ze získané vlny pletla svetry a prodávala je. Pěstovala na zahradě  zeleninu a za úplatu hlídala známým děti. Pro rodinu to byla velice těžká doba, ve které jí pomáhal českobratrský farář Kučera.

Otec byl z vězení propuštěn v roce 1952. Třikrát neúspěšně podal odvolání proti odsouzení, a to v letech 1961, 1969 a 1972. „Táta se velice obětavě staral o rodinu. Nikdy si nestěžoval na své problémy. Doma po dědečkově úmrtí zajišťoval údržbu domu a pomáhal kamarádům z letectva vyplňovat různé žádosti. Naučil mne být za všech okolností poctivý a dochvilný, vážit si opravdových přátel a dodržet každý slib.“ Otec pracoval až do vysokého věku, ale v říjnu 1974 ho postihla mozková mrtvice při brigádě na železniční stanici v pražských Modřanech.

Dětství na Smíchově

Václav Vlček mladší vyrůstal se svou sestrou Květuší v domě na Smíchově, postaveném jeho dědou Otakarem Cmuntem roku 1916 v době první světové války. Děda a babička bydleli v přízemí domu, takže je malý Václav často navštěvoval. Vzpomínky se vážou k častým výletům po Praze, na které ho vodil zejména dědeček a také teta Anča, otcova sestra. V nadšení, aby pamětník poznal kulturu, ho jednou vzala do divadla, ale to se mu nelíbilo, bylo to pro něho příliš dlouhé a nudné. Bydliště na Smíchově skýtalo možnosti pro provozování klukovských her. Byl to zejména nedaleký kopec Paví vrch a dva parky, ve kterých si pamětník se svými kamarády hrál.

V rodině se pravidelně konaly nejrůznější oslavy. Narozeniny, jmeniny, Vánoce, na všechny tyto rodinné události Václav Vlček dodnes rád vzpomíná. „Máma dělala na každé narozeniny takzvaný mokadort. To byl dort s kávovým krémem s příslušným počtem svíček a nahoře byla cukrová poleva. Dárky na Vánoce mne často zklamaly. Měl jsem nereálné představy, a dostal jsem často ponožky nebo košili, většinou oblečení.“ Na některé dárky však vzpomíná rád. Po otcově propuštění z vězení od něho dostal pokojíček ze dřeva s malou žárovičkou a s veškerým vybavením a také stavebnici Merkur, která byla  v té době velice populární.

Vzpomínka na prarodiče

Mlynářský rod dědy Otakara Cmunta byl v minulosti vážený. Dědeček se postupně v Praze vypracoval z pomocného pracovníka na vrchního ředitele České spořitelny. Nutno zmínit i dědečkova bratra MUDr. Eduarda Cmunta, který se stal profesorem na pražské lékařské fakultě a po celé Evropě byl znám jako vynikající revmatolog. Třetí z bratrů Cmuntových odešel do Kanady a vzal si za ženu sestřenici Antonína Bati. Jejich otec, pamětníkův praděda, byl lesním u Schwarzenbergů na myslivně Annahof neboli Anenský dvůr u Orlíku. Vzpomínky na babičku se vážou hlavně na její vynikající kuchařské umění. „Uměla výborně vařit, zejména jihočeská jídla, jako byla cmunda, zelňáky, vdolky z kysaného zelí, jídla z řepy, hrachu, dnes by se řeklo samá zdravá jídla. S dědou jedli skromně, dvakrát týdně brambory s vařenou mrkví. “  

Školní léta

Do školy U Santošky nastoupil Václav Vlček v roce 1950. Z té doby mu utkvěla vzpomínka na zlobivého spolužáka Studeného. „Ten jednou přinesl vrabce přivázaného na špulce nití a pouštěl ho při vyučování po třídě. V sedmé třídě již začal kouřit a do školy si nosil lahvové pivo.“ V roce 1958 chtěl pamětník studovat na Střední průmyslové škole geologické v Křemencově ulici. K tomu ho inspiroval sběr zkamenělin v pražském Prokopském údolí, do kterého s kamarády často chodil. Dokonce našel i jednoho trilobita. Průmyslovou školu však přestěhovali do Příbrami do budovy bývalé báňské fakulty, a tak se stěhoval i Václav Vlček. Školní praxe probíhala přímo v terénu a na důlních pracovištích. Často fáral do Dolu Barbora.

První kontakt se Státní bezpečností

Blížila se maturita, zbývalo do ní deset dní. V té době si dopisoval s několika mladými studenty z celého světa. „Jeden student se jmenoval Josef Strauss, stejně jako v té době německý ministr obrany. Poslal mi pohled s fotografií Braniborské brány a zdi a napsal mi, že takovou zeď postavili naši sovětští přátelé. Krátce nato přišli na internát tři pánové z StB a až do rána mne dusili, hlavně se slovy ‚visí nad vámi Damoklův meč‘. Buď nám řekneš, kdo pomlouvá naše lidově demokratické zřízení, nebo neodmaturuješ. Nic jsem jim neřekl, a kupodivu jsem byl další den diskrétně pochválen ředitelem školy s tím, abych se nebál, že k maturitě půjdu.“

Geologický průzkum Jihlava, terénní pracoviště Staré Ransko, byl podnik, do kterého Václav Vlček po maturitě v roce 1962 nastoupil. Setkal se tam s několika desítkami propuštěných politických vězňů. Atmosféra se uvolňovala a v té době se dalo veřejně a otevřeně debatovat o politické situaci u nás i ve světě. V roce 1965 nastoupil do pražského Ústředního ústavu geologického.

Syn vlastizrádce nemůže do Londýna

Jedenadvacátý srpen 1968 ho zastihl při návratu z vinárny. V noci mu byl divný hukot letadel a až druhý den si uvědomil, co se vlastně stalo. Celý nadšený z Alexandra Dubčeka a jeho snahy o tzv. socialismus s lidskou tváří nevěřil, že komunistický režim padne, věřil v jeho obrodu. „Okupace sovětskými vojsky mi přinesla velké zklamání a ztrácel jsem naději, že se dožiji, aby se politická diktatura změnila na demokratický stát. Mám ale dojem, že vstup vojsk neuhasil plamínky svobodného myšlení,“ říká pamětník a vzpomíná na sovětské tanky na Kulaťáku v pražských Dejvicích. Krátce poté se přihlásil na studijní pobyt do Londýna. Den před odjezdem však dostal zprávu z ministerstva vnitra, že „jeho cesta není v souladu se státními zájmy, a proto se nepovoluje“. Do všech možných novin napsal svůj příběh a ten byl nakonec uveřejněn v deníku Mladá fronta. „Táta napsal stížnost prezidentu Novotnému. Později ho přijali na Hradě, ale byl to pouhý úředník, který mu sdělil, že jakožto syn odsouzeného za vlastizradu nemohu jet do kapitalistických zemí.“  

Jak poznal arabský svět

Na Západ ministerstvo vnitra pamětníka nikdy nepustilo. V Geologickém ústavu se mu však naskytla příležitost zúčastnit se expedice do Iráku. „Dělali jsme dva roky přípravu. Jezdili jsme s terénními auty. Byli jsme také na třídenním výzkumu v ústavu pro psychiatrii, kde nás ohodnotili. Měl jsem radost, že jsem dostal kladné vyjádření. Později jsem ho ukazoval i manželce, že jsem vyrovnaný a že spolupráce s větším množstvím lidí mi nikdy nebude dělat potíže.“ Po svatbě v roce 1976 Václav Vlček odletěl do Iráku, kde v té době probíhaly volby a kde se dostával k moci pozdější diktátor Saddám Husajn. Byla to doba, kdy v Iráku ještě fungovaly tzv. anglické kluby, kam směli pouze členové strany Bass a cizinci, kteří pracovali pro Irák. „Arabové byli příliš odměření, ale sympatičtí byli Kurdové, kteří měli veliký smysl pro humor. Měli spoustu podobných slov: čtyři – čvar, pět – pjenť, šest – šeš, oblak – báran, žena – žen, protože kurdština patří mezi indoevropské jazyky.“ V Iráku Češi mapovali terén, prováděli zemní sondy a zakreslovali geologické mapy.

Návrat do Československa pod dohledem StB

Václav Vlček se vrátil do Československa v roce 1978. „Den před tím, než jsem přiletěl, přijela k nám domů šest set třináctka a přivezli mi předvolání do Bartolomějské ulice. Ráno v osm hodin jsem tam tedy přijel. Od rána až do čtrnácti hodin se mne stále ptali na to samé: od koho dostávám časopis Tigridovo Svědectví, ptali se mne, kdo v naší ulici utekl na Západ, kdo v práci pomlouvá lidově demokratické zřízení a kdo nesouhlasí se vstupem vojsk. Až se otevřely dveře a nějaký jejich kolega zavolal: ‚Tak, chlapi, končete, jdeme na oběd!‘ Celou dobu jsem trnul, aby mi nepřinesli papír o spolupráci, ale k ničemu takovému nedošlo.“ Po tomto výslechu zvolil pamětník osvědčenou taktiku. Odjel na pracoviště a všem včetně vrátného pověděl, co se mu v Bartolomějské přihodilo. „Všude jsem to roztroubil, protože jsem si říkal, že estébáky tím snad odradím, že neudržím jazyk za zuby. A dlouho jsem pak měl pokoj.“

Nejlepší Arabové byli křesťané

V letech 1985 až 1989 Václav Vlček jezdil s týmem československých geologů mapovat území Sýrie. Dodnes vzpomíná na sady jabloní a broskvoní, na citrusové a olivové háje. Většinou se pohyboval v křesťanských oblastech, kde byly postaveny kostely a obyvatelé se často jmenovali Josef nebo František. „Chovali se k nám velice přátelsky, podobně jako se chovají lidé u nás. Naučili nás dělat jogurt a z místního lihovaru nám dodávali pálenku z fíků.“ O to hůř dnes nese pamětník situaci v Iráku, Sýrii a v dalších arabských zemích. „Myslím si, že vzplanutí historických nenávistí mezi islámským obyvatelstvem, zejména mezi šíity a sunnity, je pravděpodobně živeno ze zahraničí, možná Íránem a Saúdskou Arábií,“ hodnotí situaci.

Současnost ve znamení radosti

V roce 1997 nastoupil Václav Vlček na Úřad pro státní informační systém, kde pracoval až do odchodu do penze v roce 2013. V současné době žije se svou ženou v radosti z rodin dvou synů, ze setkávání s přáteli a z mapování historie předků. Je hrdý na svého otce i na svůj nedávný objev. Příbuzným z rodu jeho dědečka Otakara Cmunta, Leopoldu a Antonii Bačkovským, byla izraelským Výborem pro jmenování spravedlivých udělena čestná medaile za záchranu židovského chlapce v době druhé světové války. Jejich jména jsou vyryta v památníku Jad vašem v Jeruzalémě.

Na závěr Václav Vlček upozorňuje, co je podle něj do budoucna potřeba: „Dávat si pozor na líbivá slova vůdců a sledovat bedlivě jejich činy. Nebát se, být stálý optimista a bránit slabší!“