Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Vlček (* 1942)

• Milan Vlček se narodil 20. května 1942 v Praze

• otec pracoval jako řidič, matka byla v domácnosti

• v letech 1956 až 1957 se vyučil na elektromontéra v Blatné u Strakonic

• v roce 1958 pracoval na umístěnku v Praze v ČKD, kde pracoval i po vojně

• v letech 1960 až 1962 byl na vojně v Žamberku v Orlických horách, druhý rok na letišti Pardubice

• v letech 1964 až 1969 pracoval v Technoplynu na projektu zavádění počítačů do účetnictví

• zvažoval odchod z republiky, měl všechno sjednané, ale těsně před odchodem se hranice pro legální přechody uzavřely a nelegální přechod odmítl

• v letech 1971 až 1975 pracoval jako elektromontér výstupní kontroly v ČKD Trakce

• v rámci své profese vycestoval opakovaně do Ruska, kde zaváděl do provozu československé tramvaje T3

• celkem uvedl v zahraničí do provozu 240 tramvají

• po návratu pracoval v Technoplynu, na matematicko-fyzikální fakultě, později se přestěhovali do jižních Čech

• po revoluci založil úspěšnou firmu DBD Control Systems, byl aktivní v lokální politice

• v roce 2024 žil v Sezimově Ústí II.

Ikonické červené tramvaje, kdo by je neznal. Svého času byly druhým nejrozšířenějším provozovaným typem tramvaje na světě a lukrativním vývozním artiklem – a Milan Vlček byl u toho, když se v sedmdesátých letech zaváděly do provozu v Sovětském svazu. Celkem mu jich během pěti let rukama prošlo na 240 kusů. Kolik asi odvozily cestujících? To by se dalo jen těžko spočítat. Export tramvají výrazně pomáhal modernizaci východního hegemona a zároveň nechal za tuhé normalizace Milana Vlčka nakouknout za fasádu propagandy. 

Malovali jsme do učebnic na Gottwalda černý pruh

Milan Vlček se narodil 20. května 1942 v Praze. Jeho otec Vilém Vlček, narozený ještě v předchozím století, v roce 1899, se vyučil zámečníkem, což v té době znamenalo, že vykonával i elektrikářské práce. Největší část svého profesního života strávil nicméně jako řidič, vozil například po Praze pro Čedok turisty. Matka Miloslava Vlčková, za svobodna Jalovecká, se narodila roku 1906 a zůstala, jak bylo tehdy běžné, v domácnosti. Milan Vlček má ještě o třináct let starší sestru. Otec padl během první světové války kdesi v Itálii do zajetí, ale příliš o tom prý nevyprávěl, stejně tak se v rodině netradují žádné vzpomínky na druhou světovou válku. „Byli jsme zřejmě taková normální rodina, která tím vším nějak proplula,“ říká Milan Vlček.

Živější vzpomínky má na první třídu, kdy si vybavuje ještě klasické výchovné metody té doby – rákoskou přes ruce a klečení na stupínku, když někdo zlobil. A pak také školní rok 1953. „V učebnicích na předsádce byl přes celou stranu obrázek Stalina a na druhé straně Gottwalda. Když zemřeli, museli jsme přes ty fotky dělat černým perem pruh jako tryznu.“ Po druhé světové válce se rodina přestěhovala do Říčan, kde setrvala až do roku 1956. V Říčanech bydleli v domku, otec dělal na nějakém statku řidiče. Z padesátých let si Milan Vlček matně vybavuje, že v rozhlase dávali jako reportáže procesy s Miladou Horákovou. „Nevěděl jsem, o koho jde, ale bylo to šílený. Vzpomínám taky, že se rozdávaly brožurky, jak si to lidi mají vykládat. Otec pořád říkal, že komunisti už jsou v prdeli s dechem, ale to ještě dlouho nebyli,“ vzpomíná Milan Vlček. Otec ani Milan Vlček nikdy nebyli v komunistické straně.

Dneska by je zavřeli za týrání mládeže

Po měšťance šel do učení na elektrikáře elektromontéra. „To jsou ti, co třeba dělají sloupy vysokého napětí. Šel jsem na střední školu státních pracovních záloh do Blatné u Strakonic. Bylo tam nově postavené učiliště, škola, internát. Panoval tam kasárenský styl, nesměli jsme ven a na vycházky jen za odměnu. Byla tam šílená politická nalejvárna, vychovatelé a studenti dělali různé referáty třeba na oslavu VŘSR, Velké říjnové socialistické revoluce, které nikdo neposlouchal,“ popisuje Milan Vlček léta na učilišti. Připouští, že učiliště však mělo i své nesporné odborné kvality. „Učili nás tam řemeslo samí staří mistři, opravdoví prvorepublikoví fachmani. Naučili nás všechno si udělat, to nebylo, že by nám něco přivezli z fabriky. Například na sloupech se používají šrouby a podložky. Ty podložky se daly koupit, ale my jsme vyfasovali čtyři metry pasoviny a ruční pilkou jsme těch sto nebo kolik podložek museli nařezat, přesně na desetiny milimetru podle šuplery. A v truhlárně jsme si pak vyrobili žebříky, po kterých jsme venku lezli a vztyčovali ty sloupy.“ 

Jako učni se aktivně v terénu podíleli mnoho měsíců na elektrifikaci Jihočeského kraje. Milan Vlček vzpomíná na vtipný okamžik, kdy se v Rudém právu dočetli, že elektrifikace v jižních Čechách byla úspěšně dovršená, zatímco oni pilně pracovali ve dvou vesnicích, kde ještě svítili petrolejkami, v Hněvkově a v Bělčicích... „Tam jsme vždycky přišli, oni nám vyhradili stodolu, kde jsme si složili materiál. Mistr dostal plány a s námi, partičkou deseti náctiletých kluků, jsme celou vesnici asi za půl roku elektrifikovali. A to znamenalo všechno od píky – když se stavěl sloup, tak krumpáč a lopata, všechny ty dva metry hluboký jámy jsme si kopali sami, a pak jsme vztyčili ten sloup. Dneska by přišel geodet s celým vercajkem, ale my jsme si tehdy půjčili bidla na ořechy a vyměřovali. A vydrželo to všechno desítky let. Dnes nechápu, jak jsme to zvládali, dneska by vedení školy zavřeli za týrání mládeže,“ směje se pamětník a je vidět, že na svou práci je zároveň hrdý. Třetí rok na učilišti se rozhodovalo o budoucnosti chlapců a on dostal umístěnku do Prahy na elektroúsek ČSD, Československých státních drah Praha na Žižkově. Tam také na konci studia vykonal závěrečnou zkoušku.

Nestíhali fasovat brožurky

Vzápětí byl povolán na vojnu. Po přijímači absolvoval rok Školy pozemních specialistů letectva v Žamberku v Orlických horách. Studovaly tam vysoce specializované profese, on tam figuroval jako mechanik fototelegrafu, což byl předchůdce faxu, který tiskl synoptické mapy pro kreslení počasí. Zároveň se vyškolil jako meteorologický pozorovatel a v této profesi byl povolán na letiště Pardubice, kde strávil druhý rok vojny a kde zažil Karibskou krizi v roce 1962. „Letiště vyhlásilo pohotovost, vyfasovali jsme vostrý a začali do nás prát, že bude válka. My jsme z toho měli srandu, ale nejvíc z toho měli nervy v kýblu samotní lampasáci, nesměli odejít domů a šíleli, co bude. Vtipný bylo, že součást vojny vždycky bylo PŠM, politické školení mužstva, na které ti politruci vždycky fasovali brožurky, aby věděli, co mají říkat. Ale tyhle události se děly tak překotně, že oni vůbec netušili, co mají říkat,“ směje se i po letech té bizarnosti doby Milan Vlček.

Milan Vlček je v Archivu bezpečnostních složek veden jako vědomý spolupracovník VKR, Vojenské kontrarozvědky, pod krycím jménem Eva. Svazek byl ale hned v roce 1963 skartován, do dnešních dnů se tedy nedochoval. Právě k vojně se podle slov Milana Vlčka vztahuje jeho první a zároveň poslední zkušenost s kontrarozvědkou, nevíme ovšem, jestli je to ta zachycená ve spisu. „Když jsem přišel na to letiště, tak mi zazvonil telefon a tam se ozvalo: ‚Přijďte do kanceláře tam a tam.‘ Tak jsem tam přišel a on říká: ‚Kontrarozvědka, já vás tady jenom něco naučím,‘“ vypráví Milan Vlček a popisuje, jak snadno se tehdy podle něj člověk mohl dostat do kontaktu s nechtěnými složkami, aniž to pořádně tušil. „Ukázal mi nějaký instrukce, jako třeba ‚když píšete zprávu, tak se to přeloží, tady napíšete zdroj uvádí, tady já si budu psát svoje poznámky‘ a tak dále. Tím ale schůzka skončila, jenom takovýhle obecný věci.“ Později se mu znovu ozvali a Milan Vlček prý pochopil, že tzv. půjde do tuhého, že by už mohl dostat nějaký úkol, a na svolanou schůzku do jakéhosi konspiračního bytu nedorazil. „Pak už si na mě nikdo nevzpomněl,“ dodává Milan Vlček a sám uznává, že je minimálně zvláštní, že další pokus o kontakt už nikdy nepřišel, především pak v budoucnu, když začal jezdit do Sovětského svazu. 

Po návratu k dráze začal pracovat v údržbě, měli dílnu a jezdili po opravách. „Takže nějaký přednosta zavolal, že mu nejde vařit, já jsem vzal tašku, jel jsem vlakem tam, opravil to, jel jsem vlakem zpátky, a den fuč. To byla ideální zašívárna. Pak jsem byl na nákladním nádraží Žižkov, tam se kradlo ve velkým. Tam vozili jižní ovoce, velký chladírenský vozy, no a údržbář, to je klasika, ten chodí všude v montérkách a nikdo si ho nevšímá, ten se dostane všude. Takže jsem tam šel, oni mi nasypali plnou tašku pomerančů, já jsem to odnesl do dílny, rozdělil a bylo.“

U nás všechno zpustlý, tam všechno vysmejčený

Z drah díky známosti své ženy odešel v roce 1965 do Technoplynu, kde měl za úkol rozjet zajímavý projekt, a to převést papírový fakturační systém do systému elektronického, prakticky tam zaváděl počítače. Zde zažil i Pražské jaro, uvolňování a dobu společenského nadechnutí. Jaké ideály pro něj osobně mělo Pražské jaro a co si od něj sliboval? „Že se bude smět cestovat a že si otevřu živnost, že budu moct dělat sám na sebe,“ odpovídá Milan Vlček bez zaváhání. Srpen 1968 jej nakonec zastihl na Rujáně, tehdejší oblíbené prázdninové destinaci ve východním Německu. „Šli jsme do města a tam jsme si nechali ušít československý prapor s nápisem: Hende weg aus ČSSR. Samozřejmě na nás narukovala volkspolizei a museli jsme to sundat. Chtěli jsme domů, ale oni na tom mostě udělali zátaras a zablokovali nás, že nesmíme domů, dokud se z ČSSR nevrátí všichni východní Němci, byli jsme tam takhle týden jako rukojmí.“ Když se přece jen dostali zpátky domů, bylo zrovna pět hodin ráno. „Vylezli jsme z vlaku a chtěli jsme jít domů, ale ajznboňáci na nás vytřeštili oči, že nesmíme, že by nás Rusové zastřelili, protože první týden byl ještě zákaz vycházení.“

V pohnutých letech 1968 a 1969 pamětník navštívil dvakrát příbuzné v Rakousku, a málem dokonce emigroval. Dodnes si vybavuje pocity po překročení hranic, po zevrubných prohlídkách pohraničníků se samopaly, když projeli betonovým koridorem do Rakouska. „To byl jiný svět. Jak z pohádky. U nás zamračeno, všechno zpustlý, zarostlý, ajznboňáci špinaví. Tam všechno vysmejčený, průvodčí přišel v nažehlený košili a kravatě, prostě úplně jiný svět.“ Není divu, že zatoužil do takového světa také patřit a podnikl konkrétní kroky k tehdy ještě možnému legálnímu opuštění republiky. „Naši příbuzní bydleli ve Floridsdorfu, v dělnické čtvrti, kde se vyráběly lokomotivy,“ vypráví Milan Vlček, „už jsem tam byl registrovaný na pracovním úřadě, měl jsem předjednané místo elektrikáře, zařízené bydlení a plán, jak se tam přestěhuje i žena s dítětem. Chtěl jsem odejít z toho srabu tady.“ Vrátil se do Čech ještě něco vyřídit, ale soukolí osudu se zadrhlo a režim druhý den zavřel hranice. Milan Vlček se tak už nestihl do Rakouska vystěhovat a nelegálně překračovat hranici se neodvážil.

Neměli jsme ani zkušební trať

Milan Vlček tedy zůstal i s ženou a čtyřletým synem v Československu. Vyzkoušel různá zaměstnání, až se v roce 1971 dostal do ČKD Trakce ve Vysočanech, do OTK neboli Oddělení technické kontroly jako elektrotechnik na zkušebně výstupní technické kontroly ve výrobě tramvají. To byl jeden z klíčových okamžiků jeho života, protože díky této pozici se později vydal na nezapomenutelné cesty do Sovětského svazu. V Praze tehdy byly dva podniky, které dohromady vyráběly legendární tramvaj T3. „V ČKD ve Vysočanech jsme vyráběli elektrickou výstroj pro lokomotivy. A v ČKD Tatra na Smíchově se vyráběl ten obal okolo, ty skříně a to ostatní. Z Vysočan do Tatry se to dovezlo a v Tatře se to smontovalo v původních halách, který tam v třicátých letech postavil ještě Ringhoffer, no příšerný podmínky. My jsme byli úplně na konci, tam byla hala a místo na dvě tramvaje, a když tu tramvaj vyrobili, tak ji přistrkali k nám a my jsme kontrolovali, jestli je to dobře vyrobený, smontovaný, hlavně tu elektriku,“ vysvětluje Milan Vlček.

V jeho hlase je patrná hrdost na české řemeslo. „Svého času se tam vyrábělo až 1000 tramvají ročně, byli jsme tehdy největší výrobce tramvají na světě,* přičemž devadesát procent šlo ale do Sovětského svazu. Vtipný na tom bylo to, že jsme ani neměli zkušební trať, takže my jsme to sice vyzkoušeli smontované, ale ne za jízdy. Ta tramvaj se pak naložila, putovala tisíce kilometrů někam na sever a až tam se to pak zkoušelo na kolejích. Je ale pravda, že to bylo tak dobře udělaný, že to většinou fungovalo a nebyly s tím problémy.“

Mohli jsme pašovat cokoli

Na první cestu do Sovětského svazu ho vyslali v roce 1972 a vedla do Barnaulu na Sibiři, v následujících letech navštívil ještě Lvov, Kujbyšev, Oděsu, Ufu nebo Pjatigorsk. Jak říká, už samotná příprava byla tehdy dobrodružná: „Rok například trvalo, než mě ruská strana vůbec prokádrovala. Ven jsem pak zamířil jako zaměstnanec Pragoinvest PZO, Podniku zahraničního obchodu. Vozili jsme s sebou i vlastní nářadí, celkově čtyřicet kilogramů bagáže, měli jsme na to speciální papíry. Šílené například také bylo, že PZO nebyl s ruskou stranou schopen zařídit nic bezhotovostně. Dostali jsme tedy obrovský balík peněz v hotovosti a cestovné a to jsem musel celou dobu pobytu opatrovat.“

Od kolegů, kteří se ze Sovětského svazu již vrátili, dostali před cestou také mnohé důležité instrukce: „Například nám řekli, že tam není moc co jíst, řekli: ‚Hele, nakupte si jídlo a pošlete si ho dopředu.‘ Posílali, tedy vlastně pašovali jsme si to těmi tramvajemi, dávali jsme to pod sedačky do míst, kde chybělo topení. Pak to půl roku cestovalo, ale vždycky jsme se s tím shledali, propašovat jsme tak mohli cokoliv, z čehož mě dnes jímá hrůza. Na hranicích ale vždy usilovně hledali hlavně tiskoviny a dopisy.“

Ti lidi tam vypadali strašně ztrhaně

Jaké byly první dojmy ze Sovětského svazu? „Strašnej smrad. Kombinace strašlivých laciných voňavek a záchodů. To nás v tom letadle vždycky úplně uhodilo. Naše kadibudky jsou oproti tomu luxus,“ reaguje bez zaváhání Milan Vlček. „A ještě třetí smrad si vybavuju – když se vlezlo do potravin a tam prodávali seljodky neboli slanečky. V sudu naložený slaný ryby, to bylo naprosto šílený.“

Na lidech bylo podle něj vidět, že život v Sovětském svazu je o poznání těžší než v Československu. „Ti lidi tam vypadali strašně ztrhaně. Překvapovalo nás, jak se na nás koukali. Jednou mi jedna Ruska říká – vy jste úplně jiní, vy chodíte tak sebejistě, rovně. Sami o sobě vždycky říkali – my nežijeme, my přežíváme. Jejich hlavní starostí bylo sehnat něco přijatelného k jídlu. Ne že by měli viditelně hlad, ale třeba nedalo se koupit maso. Obchod typu masna tam třeba vůbec neexistoval. Lékařská péče neexistovala, v životě jsem neviděl tolik mrzáků. Zlomeniny se řešily amputací.“ U pár kamarádů byli i na návštěvě. A jak pamětník říká, ty návštěvy ho vždycky zdrchaly, protože to vždycky byly strašně chudé domácnosti, u jednoho doktora doma třeba pili čistý líh, protože ho kradl v nemocnici, na nic jiného neměl, přestože to byl doktor.

... a pak začnou citovat Puškina

V Barnaulu na Sibiři zažil také obrovské mrazy, kdy se teploty dostávaly až k mínus 40 stupňům Celsia. „Ono se to dá snášet dobře, je tam nízká vlhkost. Ale hrozně rychle se omrzne, člověk to nevnímá. Jednou jsme tam přijeli na konec zimy a místní doktor říká – tahleta zima nám pomohla od alkoholiků, protože pomrzli. Kdo se udržel na nohou, dobře, ať byl jakkoli opilý, ale kdo upadl, toho odvážela milice. Na druhou stranu si i vzájemně pomáhali, když viděli někoho na zemi, zvedli ho a odtáhli do nejbližšího baráku, aby přežil.“

Od zoufalého systému se Milan Vlček ve svém vyprávění pomalu dostává hlouběji, k podstatě ruské duše. Jak ji poznal on? „Ta ruská povaha je taková zvláštní. Jako by nechtěli znát, nechtěli vědět. Mám třeba spoustu historek, jak se Rus vzpírá nějaký změně, pokroku. Jednou jsem chtěl dát jedné uklízečce smeták, protože musela lézt po kolenou a zametala vrbovými proutky, no děsný. Ale ona se úplně vyděsila, že ne, že to si nemůže vzít, protože ty ostatní by jí to záviděly. Takhle těžko se tam ten pokrok prosazuje, takhle se ten Rus vzpírá změně.“ Ruku v ruce s tím jde paradoxně nebo možná právě proto hrdost na všechno ruské: „Ta jejich povaha nemůže připustit, že je něco ruského horší. V centru Moskvy byl například luxusní obchod se západním alkoholem. A tam prodávali skotskou whisky za stejnou cenu jako vodku. Takže lahev vodky stála čtyři ruble a stejně tak sedmička skotský. Stejně tak měli americký cigarety za cenu ruských. My jsme si říkali, co je to za blbost? A jeden z těch našich ruských kamarádů nám to vysvětlil tak, že chtějí ukázat, že jak ruský, tak americký je stejně dobrý, a proto je to za stejný peníze. Kdyby to bylo drahý, tak tím prý přiznají, že je to lepší.“

Na druhou stranu Rusům nechce upřít ani jistou poetičnost: „Pravda je, že obzvláště ženský, když se ožerou, tak začnou citovat básníky, hlavně Puškina.“ Milan Vlček také pro sebe zformuloval rozdíl mezi českým a ruským přístupem ke světu: „Čech se má dobře, ale brblá. Rus nemá co jíst, a necekne. U nich vlast je vlast a ta se nemá pomlouvat, i když je sebehůř.“

Ty tramvaje vydržely všechno

S legendárními československými tramvajemi strávil Milan Vlček kus života, celkem jich v Sovětském svazu uvedl do provozu 240. Dodnes je na československý um hrdý. „Je to neuvěřitelný, jak to bylo kvalitně udělaný, protože stejný typ tramvaje jezdil v Káhiře v plus čtyřiceti a na Sibiři v mínus čtyřiceti stupních. A vydrželo to i to šílený zacházení. Ta česká řemeslná tradice tady byla znát. A oni na nás v tom Rusku koukali jako na génie.“ K dobru přidává ještě jednu zajímavost a to, že tato tramvaj, vnímaná jako výsostně československý artikl, vlastně není původně úplně česká, ale je to licenční koncepce PCC z USA, systém dvou otočných podvozků, které se do Evropy dovezly ještě před rokem 1948.

Ani po návratu se Milan Vlček nenudil a vystřídal několik zaměstnání. Pracoval v Technoplynu, na matematicko-fyzikální fakultě, později se přesunul s rodinou do jižních Čech, pracoval v JZD v Chotovinách a po sametové revoluci založil úspěšnou firmu DBD Control Systems, která měla až padesát zaměstnanců a ze které se nechal později vyplatit. V domovském Sezimově Ústí dělal dlouhé roky zastupitele. Za svůj život potkal dvě osudové ženy, první manželství ale nepřežilo odloučení při jeho cestách do Sovětského svazu. Má dohromady tři děti.

Jeho zvídavá povaha a šikovné ruce mu zajistily pestrý život dobrodruha, a tak není divu, když na konec vyprávění říká, že by lidé neměli tolik koukat do mobilů a místo toho raději něco tvořit rukama. „Jeho“ tramvaje by mohly vyprávět.

 

* Sériově nejrozšířenější tramvají byla ale KTM-5, sovětský vůz vyráběný mezi lety 1965 až 1992.