Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Vlček (* 1933)

• narodil se 30. dubna 1933 v Kutné Hoře

• do první třídy šel na začátku 2. světové války

• jako dítě zažil dramatický konec války v Kutné Hoře

• v letech 1945 až 1949 byl aktivním členem Skautu

• v devatenácti letech se dostal na Vyšší lesnickou školu v Písku

• na vojně v Pardubicích (1955 až 1957) byl jmenován přísedícím u soudu

• od šedesátých let do důchodu v roce 1993 pracoval jako stavbyvedoucí a dozor na vodních stavbách

• po revoluci začal v oboru samostatně podnikat

• v roce 2024 žil v Kutné Hoře

Na konci války táhly Kutnou Horou nekonečné davy německých vojáků a civilistů, v závěsu za nimi zubožené vozatajstvo Rudé armády. Kolem cest se válela výzbroj i výstroj, mezi tím vším pobíhali propuštění koně. Pro kluky to byl ráj.

Lidi byli na Židy naštvaný

Když se Karel Vlček v roce 1933 narodil, Československo zažívalo hospodářskou krizi. Tatínek Karel, vyučený kožešník, přišel o místo a nastoupil jako dělník v továrně na čokoládu Koukol a Michera (Lidka), kde pracoval až do své smrti. Maminka Marie Vlčková pracovala celý život jako uklízečka. Ve stejný den, kdy začala válka, nastoupil Karel Vlček do první třídy. Tělesné tresty byly tenkrát běžné. „Facka sem, facka tam, rákoska, to tenkrát bylo normální,“ vzpomíná na školní léta pamětník.

Deportace Židů začaly v Kutné Hoře v roce 1942. „Ráno jsme šli do školy a tam už stáli připravení v kabátech, každej měl žlutou hvězdu a malý zavazadlo,“ vypráví Karel Vlček. Místní obyvatelstvo odsun sice neschvalovalo, ale nikdo neprotestoval. „Pokud si pamatuju, tak lidi byli tehdy na ty Židy naštvaný. Hlavně proto, že mluvili německy a většinou to byli bohatí lidé. Po válce se vrátili jen dva, pan Spitzer a paní Kleinová,“ pokračuje pamětník.

Když odváděli koně, sedláci plakali

Smutek budily válečné odvody koní pro wehrmacht ve Starém parku. Shromažďovali se na náměstí, Němci je vykupovali, cejchovali a odváděli, měli přesný přehled, kolik koní který sedlák má. Cenu určovali důstojníci a platilo se na ruku. „Někteří sedláci plakali, nebyl to hezkej pohled,“ vzpomíná Karel Vlček.

První spojenecké nálety na Pardubice a Kolín proběhly v roce 1944. Cílem byly hlavně rafinerie, nádraží a Draslovka, továrna na Cyklon B. Ředitel rozhlasem vždycky ohlásil: „L15.“ To znamenalo, že do patnácti minut přiletí letadla a děti musí opustit školu a běžet do sklepů. Karel Vlček s kamarády sledovali oblohu a počítali letadla. Víc než tři sta stříbrných teček přelétalo přes chrám sv. Barbory a jezuitskou kolej, kde byly tehdy kasárny, tam se letka rozdělila na polovinu na Kolín a Pardubice. „Začaly padat bomby, zasáhly okraj města a několik domů bylo pobořenejch,“ vypráví pamětník.

Na vánočním stromečku visely jen kostky cukru

Za války bylo všechno na lístky, existoval ale černý trh. Tatínek v Lidce občas dostal nějakou tu čokoládu mimo příděl nebo vánoční kolekce. To vše se na venkově směňovalo za uzené maso, sádlo, vejce a domácí chléb. U Vlčků proto o Vánocích na stromečku visely jen kostky cukru s mašličkou. Pašované potraviny vozili kutnohorští občané vlakem, strojvedoucí lidem vždycky zastavil v jejich ulici ještě před nádražím, kde čekala potravinová stráž. „Kdo zapomněl vystoupit, tak měl smůlu,“ krčí rameny Karel Vlček.

Nebylo ani uhlí. Děti měly pravidelně uhelné prázdniny a muži chodili pracovat na nádraží. „Naši chlapi tam vykládali vagony pro lazarety a vždycky nám hodili nějakou lopatu vedle auta,“ vzpomíná pamětník.

Zbídačení koně šli do boršče

Na úplném konci války přes Kutnou Horu proudily ve dne v noci nekonečné transporty lidí. V březnu to začalo německými civilisty, kteří dříve obsadili zemědělské usedlosti v Polsku a na Ukrajině a vraceli se domů. „Zbídačení, většinou starší lidé z lazaretů a děti,“ říká pamětník. Po nich vojáci wehrmachtu mířící do zajetí v americké zóně a po 9. květnu dorazili Sověti. Ti první měli americkou vojenskou výzbroj, nákladní auta UNRRA a džípy. Po Kutné Hoře se tehdy rozkřiklo, že mají fotografii Stalina. „Nikdo nevěděl, jak Stalin vypadá, a tak se všichni běželi podívat,“ vypráví Karel Vlček. A skutečně ji měli ve vojenském džípu za předním oknem. Kluci byli z amerických vozů nadšení, do školy se nechodilo, a tak u nich trávili celé dny. „Jezdili jsme s nima po městě a voni na nás byli hodný. Říkali nám golubčik,“ vypráví pamětník.

Americké džípy následovalo vozatajstvo. Dřevěné povozy naložené většinou spícími zuboženými vojáky táhli ještě zuboženější koně. Utábořili se na Rovinách, mýt se chodili do Vrchlice („Páchu“), všude na větvích visely onuce, všechny břízy v parku ztopili. Vysílené koně stříleli a vařili z nich boršč. „Nám to chutnalo,“ vzpomíná Karel Vlček. Kutnou Horu opustili Sověti v červnu 1945. „Odcházeli a vyhrávala jim k tomu taková malá kutálka marše,“ vzpomíná pamětník.

Každý kluk měl pistoli

Pátého května 1945 byla sobota. Už se neučilo, děti si šly do Vlašského dvora pro úkoly a tam jim ředitel oznámil, že v Praze vypuklo povstání.  Na náměstí lidé pálili německé vlajky a knihy, strhávali německé nápisy. Studenti dokonce postavili barikádu z laviček, Němci ji ale rozebrali a projeli bez jediného výstřelu.

„Konec války, to byla divočina,“ vypráví Karel Vlček. Všude kolem silnic bylo plno ohořelých aut po Němcích, v nich výzbroj i výstroj, mezi tím vším pobíhali volní koně. „Každej kluk měl pistoli,“ vzpomíná pamětník. Měl ji ještě dlouho po válce, nakonec ji při jedné amnestii zbraní vrátil. Na Rovinách kluci sbírali munici a hned ji odpalovali. Nikomu se nic nestalo – až jednou dva kluci našli střely dum-dum. Páčili je v obrněném transportéru, jedna z nich vybuchla a oba zabila. „Sbírali je do plachty po poli,“ vypráví pamětník, „pak měli velký pohřeb.“

Hned po válce se konaly soudy a popravy Němců i kolaborantů. Vodili je z nucených prací zpátky do vězeňského dvora, „a to už tam stály houfy lidí a ty chlapy, jak tam šli v těch trojstupech, lidi mlátili hlava nehlava,“ říká pamětník. Otevřenými vraty zahlédl, jak věšeli jednoho kolaboranta z Malína. Popravčím byl pamětníkův soused, zednický polír pan Škramovský. „Těch poprav bylo hodně, tak jezdil po různejch jinejch městech, odsouzení byli, ale popravčích bylo málo, tak si tak přivydělával,“ vzpomíná Karel Vlček.

Kolem skautského tábora utíkali banderovci

Karel Vlček byl členem Skautu už od pětačtyřicátého roku. Jeho kamarád byl synem řezníka Douši, který organizaci hned po válce obnovil. Maminka malému Karlovi obarvila košili na khaki, šátek na žluto, kluci stavěli klubovny, výstroj měli z toho, co posbírali po vojácích. Na první tábor na Želivce v červenci 1945 jim maso sehnal řezník Douša, protože všechno bylo stále na lístky. Druhý tábor se konal v Beskydech, to každou noc slyšeli v noci střelbu, jak banderovci utíkali do Rakouska. Ve Skautu byl pamětník až do jeho zrušení v roce 1949. Poslední tábor v Prášilech na Šumavě byl už budovatelský pod hlavičkou SČM, a proto každé dopoledne povinně sbírali borůvky pro Zátkovy závody. V té době už s nimi nebyli někteří kamarádi ani jejich bývalý vedoucí Šáda, režim je totiž zavřel za šíření protikomunistických letáků. Na táboře denně vídali, jak SNB vodí od hranic zadržené rodiny, které chtěly emigrovat do Německa.

Kamarád Šáda, kterého komunistický režim zavřel do rudných dolů v Kaňku, měl nakonec štěstí v neštěstí. Uznali mu, že byl horník, mohl si po odpykání trestu dodělat gymnázium a vysokou školu a stal se z něj mezinárodně uznávaný geolog.

Lidový soud v Tylově divadle

Ve dvaapadesátém roce se v Kutné Hoře konal v zaplněném Tylově divadle lidový soud s Jaroslavem Němečkem,[1] národním socialistou, kterého režim soudil za protikomunistickou činnost. Ve třech procesech, další dva byly v Čáslavi a Malíně, bylo celkem obviněno padesát dva živnostníků, sokolů, rolníků i dělníků, kteří mu poskytli úkryt, peníze nebo jen neoznámili, že je žádal o pomoc. Karel Vlček některé oběti znal. Vzpomíná zejména na holiče Nekolu. Odsoudili ho na práce do jáchymovských dolů, ale i tam se stal holičem a nakonec stříhal nejen mukly, ale také dozorce.

Ze školy vyšel Karel Vlček v patnácti letech. Měl se učit truhlářem, ale živnosti se rušily, krátkodobě proto vyzkoušel různá zaměstnání, až nakonec skončil jako lesní dělník. Tam ho přesvědčili, aby šel na školu, ale že nebyl ve Svazu mládeže, nedostal doporučení. Nakonec mu kamarád svazák umožnil, aby doplatil příspěvky. „Vylepil známky, dal tam razítko a já jsem najednou byl už dva roky, od osmačtyřicátýho, členem Svazu mládeže,“ říká pamětník. Po několika dalších peripetiích se napotřetí dostal na Vyšší lesnickou školu v Písku, kam chtěl.

„Páskoval“ a pořád dělal problémy

Karel Vlček obdivoval americký způsob života. Patřil k mládeži, které se říkalo „páskové“. Nosili kalhoty trubky, lahvové sako s ramenními vycpávkami, výrazné kravaty, na hlavě „Emana“ a hlavně boty maďarky na vysoké podrážce. V módě byl swing, na zábavách a v tanečních tancovali zakázané Jitterbug či Boogie Woogie. „Ve druhým ročníku jsem odmítl nacvičovat na spartakiádu a zase mě měli plný zuby,“ říká pamětník. Málem ho vyhodili ze školy, když zapomněl u nádraží transparent na Prvního máje a místo toho šel do kavárny. Naštěstí se ho zastal ruštinář a školu mohl dokončit.

V třiapadesátém roce, po měnové reformě, přišel Karel Vlček o veškeré úspory. To byl problém, protože musel platit za školu a internát. Chodil tedy vykládat vagony s uhlím, prodal maďarky a bundu, odpoledne pracoval na pile a daroval krev. Další možností výdělku byly povinné brigády na Šumavě, kde káceli stromy na stavbě železné opony. Tehdy byla v pohraničí dvě pásma, vylidněné pásmo H, kam se smělo jen na propustku, a pásmo Z, kam mohli jen s dozorem Pohraniční stráže a kde  od roku 1953 byly dráty pod proudem. Za potokem už bylo Německo. Jeden kamarád pořád přemýšlel, že uteče. „Ten jeden měl roupy. Tam za potokem Němky sušily seno, volkswagenem broukem nám přivezly svačinu. No my jsme koukali jak puci,“ vypráví pamětník. Kamaráda nakonec přesvědčili, aby zůstal, protože by režim postihl celou jeho rodinu.

Na vojně soudil kamaráda

Po škole narukoval Karel Vlček na vojnu. Nevěděli, kam jedou, ráno se ve vlaku probudili a všude byly hory a sníh. Dostal se na letecký výcvik do Prešova, ale protože tam byli důstojníci v záloze, požádal o převelení a skončil jako staršina technické roty v Pardubicích na letišti. Vojna by probíhala bez větších problémů, udržovali letiště v chodu, dokud kontrola nezjistila, že jeden z vojáků odmítá z náboženských důvodů při povinných střelbách vzít do ruky zbraň. Do té doby ho nechali jezdit jako kočího. Byl nařízený soud a Karla Vlčka jmenovali přísedícím. „Neměl jsem tušení, co to obnáší,“ říká pamětník. Dle vyprávění se jim nakonec podařilo soudce přesvědčit, aby kamaráda propustili z armády. Když ho Karel Vlček vezl na nádraží, kamarád stáhl okénko, zamával mu a zakřičel: „,To jsem s nima vyjebal!‘ Od začátku to hrál na civil,“ vypráví pamětník.

Pokud chceš zůstat ve funkci, musíš podepsat

V šedesátých letech pracoval Karel Vlček jako stavbyvedoucí u Státních lesů. Jednou, v roce 1960,  za ním přišel jeho nadřízený, dělnický kádr, pražský autobusák, a oznámil mu, že pokud chce zůstat ve funkci, musí vstoupit do KSČ. „Když nepodepíšeš, bude z tebe maximálně mistr,“ řekl pamětníkovi. Karel Vlček byl pak řadovým členem strany až do jejího zániku v roce 1990. Nijak nevyčníval, dělal svoji práci na stavbách rybníků a vodních děl po celé republice, nejprve jako stavbyvedoucí a později jako stavební dozor.

V druhé polovině šedesátých let žil Karel Vlček s rodinou několik let v Praze. V srpnu 1968 byli se ženou a tehdy již čtyřletým synem Danielem na dovolené v Jizerských horách. V noci slyšeli hukot, jak republiku obsazovala polská část spojeneckých vojsk. Ráno nebyly rohlíky ani chleba a rodina se rozhodla dovolenou ukončit. „Do Prahy jsme jeli šest hodin,“ vzpomíná pamětník.

Psí šampion našel utonulého

Velkou láskou Karla Vlčka vždy byla zvířata, hlavně koně a psi. V sedmdesátých letech ho kamarád přemluvil, aby si pořídil velkého knírače. Dostali poslední štěně z vrhu. „To bývá nejslabší pes,“ říká pamětník. Ale stal se z něj šampion, vycvičený ve Svazarmu, to znamenalo, že v případě mobilizace by ho pamětník musel dát k dispozici armádě. Začátkem osmdesátých let v zimě tento psí šampion pomohl Veřejné bezpečnosti najít utonulého pod ledem.

Druhou životní láskou Karla Vlčka byly hudba a zpěv. Zpíval s tanečními orchestry, na podnikových oslavách a účastnili se republikových soutěží. Občas zpívá ještě i teď.

V jedenadevadesáti letech stále podniká

Karel Vlček pracoval jako stavební dozor až do důchodu v roce 1993. V letech 1992 až 2012 byl také soudním znalcem ve vodohospodářském oboru. Už před revolucí začal dělat menší projekty na studny a čističky odpadních vod, naučil se pracovat s virgulí. Po revoluci už jako soukromý podnikatel dále připravoval projekty na studny. Ve svých jedenadevadesáti letech stále podniká. „Ale už to musím omezovat, protože mě to unavuje a všichni mí spolupracovníci už umřeli,“ povzdychne si pamětník.

Karel Vlček napsal dvě knížky o historii Kutné Hory,[2] má přátele a velkou rodinu. „Vnukům říkám, hlavně aby udrželi lásku v rodině. Přijde doba, kdy vás opustí přátelé a budete se moct spolehnout jen na rodinu. Chci, aby se moje děti prosadily svou prací, nadáním a poctivostí,“ uzavírá svoje vyprávění pamětník.

 

[1] Viz záložku Medializace, informace z ÚSTR o procesech v Kutné Hoře a okolí. Jan Nekola byl odsouzen na 18 měsíců odnětí svobody – více ve složce Dodatečné materiály – pamětník Jiří Koudela (* 1937). 

[2] Viz Dodatečné materiály.