Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Vladyková (* 1948)

Komunisté vyhnali prarodiče do chlíva, otci sebrali řeznictví a já jsem neměla odmaturovat

  • narozena 19. července 1948 ve Zlonicích

  • v roce 1953 komunisté vyvlastnili prarodičům statek a vystěhovali ze Zlonic do Blahotic

  • rodičům komunisté sebrali řeznictví, které měli ve vlastním domě na náměstí

  • Marie ani její bratr Čeněk se nesměli studovat

  • kvůli kádrovým materiálům nemohla najít práci

  • nakonec našla uplatnění v kanceláři ve stavebním podniku ve Zlonicích

  • během let vystudovala střední ekonomickou školu při zaměstnání, pracovala jako účetní

  • v osmdesátých letech a v první polovině devadesátých letech žila s manželem v Hovorčovicích

  • roku 1995 přestěhovala do svého rodného domu ve Zlonicích

Kdyby si Marie mohla vybrat povolání snů, byla by oděvní návrhářkou, učitelkou, možná i kosmetičkou. Narodila se však do rodiny, která se v 50. letech stala komunistům trnem v oku. Z matčiny strany sedláci, z otcovy řezníci, kteří provozovali vlastní živnost. Lidé zvyklí postarat se sami o své živobytí tvrdou prací. Přesto s nimi komunistický režim nakládal jako s vyvrheli společnosti, kteří vykořisťují dělnickou třídu. Jejich děti měly osud nalajnovaný komunistickou diktaturou, na vzdělání a povolání dle svých talentů a schopností neměly nárok. Státem decimované, šikanované rodiny ale své děti zašlapat nenechaly...

Rodinná historie a dvě válečné tragédie

Marie Vladyková, rozená Černá, pochází ze Zlonic a narodila se 19. července 1948, v den, kdy slaví svátek Čeněk, což byl její otec, bratr i dědeček. Mariin rod má ve Zlonicích kořeny, které prý sahají hluboko do minulosti. Její otec i dědeček byli řezníci a provozovali svou živnost v domě na náměstí, v němž se Marie narodila a žije v něm dodnes.

Dům koupili její prarodiče Černí kolem roku 1920, do té doby měli řeznictví v pronájmu na Malém náměstí, kde se v roce 1913 narodil i Mariin otec. Původně byl v domě zájezdní hostinec, v jehož druhém patře se nacházel taneční sál, pak v něm sídlila sídlila pošta a obýval ho poštmistr Václav Kindl. Teprve poté v něm prarodiče Černí vybudovali řeznictví, s chlívy, porážkou, dílnami, udírnou a vším, co k řeznictví náleží.

Maminka pocházela také ze Zlonic a jmenovala se Marie Hornická. Její rodiče měli grunt vedle fary a její rodová linie sahá 400 let zpátky. Hospodářství se dědilo z rodičů na syny, ale převzít ho mohl vždy jen jeden syn, a tím byl dědeček Karel Hornický. Hospodářství mělo 45 hektarů, dalších 40 hektarů si Horničtí pronajímali. Měli prasata, býky, krávy, drůbež, holuby, koně a ovce. Několika zaměstnancům poskytovali bydlení. V roce 1942 rodinu postihla první velká tragédie. Marie Hornická, která se narodila v roce 1923, měla kromě sestry ještě o třináct let mladšího bratra, kterému říkali Karlí.

„Jednoho dne si začal stěžovat na bolest nohy a doktor řekl, že musí být rychle převezen do dětské nemocnice v Praze. Jeho táta auto sice měl, ale za války s ním nesměl jezdit. Moje maminka nakonec našla pomoc v hospodě U Lva, kde seděl mladík a nabídl se, že Karlíka odveze. Ten ochotný muž byl můj budoucí otec. Takhle se s maminkou dali dohromady,“ vypráví Marie Vladyková. Příběh měl však smutnou dohru. Sedmiletý Karlí 14. července 1942 v nemocnici v Praze zemřel, zřejmě na otravu krve.

Další smutná událost se odehrála dva roky poté. Marie Hornická se za Čeňka Černého provdala a v prosinci 1944 se jim narodila dcera Miluška. Ta však o tři měsíce později onemocněla zápalem plic a musela s matkou do nemocnice do Slaného. V té době, 22. března, je však letecký poplach zahnal do krytu.

Německo trpělo nedostatkem pohonných hmot a proto na území protektorátu vyrábělo syntetický benzín, mimo jiné i v nedalekých Kralupech nad Vltavou, kde se nacházela rafinerie minerálních olejů Kralupol, přezdívaná ,,Petrolejka“. Spojenci se snažili tyto zdroje obsadit či zlikvidovat, aby je nemohl nepřítel využívat. Americké bombardéry tedy zaútočily a během půl hodiny masivního leteckého útoku, kdy se v Kralupech rozpoutalo peklo, přišlo v Kralupech o život 245 lidí.

Marie Vladyková vypráví, že během tohoto náletu se museli schovat do krytu i pacienti nemocnice ve Slaném, přičemž přímo v onom krytu tříměsíční Miluška zemřela.

50. léta přinesla rodině utrpení

V roce 1946 se Černým narodilo druhé dítě, syn Čeněk, a v roce 1948 Marie. Ta vzpomíná na dětství, kdy si hrála s dětmi ze sousedství na náměstí s kostelem a aut ještě jezdilo málo.

Padesátá léta ale rodině nepřinesla nic dobrého. Nejdříve komunisté sebrali dědečkovi grunt, poté otci řeznictví.

Pod taktovkou komunistického režimu probíhala kolektivizace zemědělství a Karel Hornický byl označen za kulaka a vykořisťovatele. Komunisté nemilosrdně vystěhovali prarodiče ze Zlonic, neboť zde Karel Hornický odmítl založit jednotné zemědělské družstvo (JZD). Vystěhování probíhalo dramaticky. Ačkoli Horničtí neměli největší statek, byli první, kdo museli svoje hospodářství opustit. „V dědově gruntu pak nastoupila nucená správa, ale kvůli rozkrádačce byli tito správci později zavřeni. Ve Zlonicích pak nebylo JZD, ale státní statek,“ vypráví Marie Vladyková.

Horničtí spolu s dalšími tzv. ,,kulaky“, byli jen s nejnutnějšími věcmi vyhnáni do nedalekých Blahotic do hospodářských budov, které náležely k zámku.

„Vystěhovali je v podstatě do chlíva. Pod nimi byli ustájeni koně. V prostorách, do kterých se měli nastěhovat, byly kachny. Vypadalo to tam hrozně. Máma s tátou to tam jezdili uklízet, aby se tam babička s dědou mohli nastěhovat,“ líčí trpké události Marie Vladyková, která prarodiče s rodiči často navštěvovala. „Pamatuji, že tam měli dvě malé nízké místnosti. Děda byl poměrně velký a projít dveřmi už pro něj byl problém.“ Křivdu nesli velice těžce nejen staří, ale i jejich děti. „Maminka se zhroutila.“ Za války prarodiče přišli o dítě a o vnučku, teď o rodný statek a půdu a museli pracovat na cizím státním statku.

„Děda brzy onemocněl rakovinou. Byl silně věřící a dojížděl do kostela ve Zlonicích, i když měl Zlonice zakázané. Na kole dojel do Slaného a odtud pokračoval autobusem do Zlonic. Poslední roky dožil i s babičkou ve Slaném u mojí tety, která vzala oba k sobě,“ vypráví Marie Vladyková.

Její dědeček zemřel v roce 1957. Marie vzpomíná také na jeho pohřeb, kdy parte musel schvalovat národní výbor a na průběh dohlíželi příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, což se komunistům nelíbilo,“ vysvětluje Marie Vladyková. Babička Hornická se dožila 82 let a zemřela v únoru 1986.

Manželé nesměli ve svém obchodě pracovat spolu

V roce 1955 Mariiným rodičům komunisté sebrali řeznictví. Nejdříve ho převzal Pramen, později Jednota. Na prodejně směla zůstat pracovat pouze maminka pamětnice Marie Černá, komunisté poslali otce pracovat do dolů. „Tak to komunisté dělali všem. Ve Zlonicích bylo další řeznictví a zatímco paní zůstala na prodejně, její manžel jezdil za prací do Slaného. V železářství to bylo stejné. Paní zůstala v obchodě, manžel pracoval ve Slaném. Otec se nehodlal podřídit, měl ostrou povahu a prosadil si, že zůstane ve Zlonicích v obchodě, i když už mu fakticky nepatřil. Matka pak formálně nebyla zaměstnaná, i když pomáhala tatínkovi. Plat jí ale nepříslušel,“ vypráví Marie Vladyková.

Po roce 1968 její otec zažádal o vrácení majetku. Dům jim stát sice vrátil, ale Jednotě musel zaplatit za provedené stavební práce v přístavku za garáží, který patřil k domu. Musel uhradit podlahu, kterou Jednota nechala udělat. Národní výbor tam pak ubytovával nájemníky. „Bydlela tam žena s dětmi, ale nebyla tam voda ani odpad. Vodu brali ze studně, záchod byl umístěn pod schody... Táta pak řekl, že je to neobyvatelné a národní výbor je ubytoval jinde.“

Jako dcera živnostníka jsem neměla odmaturovat 

Co se týče vzdělání, Marie i její bratr byli dobrými studenty. Oba absolvovali základní školu s vyznamenáním. Přestože bratr Čeněk byl založením sečtělý filosof (dodnes má dům plný knih), vzhledem k „třídnímu původu“ nemohl dál pokračovat na gymnáziu. Podle diktátu komunistického režimu se mohl stát leda tak zedníkem, a to v cukrovaru v nedalekých Klobukách. „Máma se tam rozjela a chtěla promluvit s ředitelem cukrovaru. Na chodbě se tam setkala se svým bývalým spolužákem Edou a svěřila se, že jde za ředitelem kvůli uplatnění syna. Ukázalo se, že její kamarád je tam ředitelem a díky jeho intervenci se Čeněk dostal aspoň na učiliště do Neratovic na elektrikáře. Po dvou letech ho pro jeho schopnosti vyslali na střední průmyslovou školu. Díky jeho učňovské minulosti byl vnímán jako dělník, což lehce rozšířilo jeho další možnosti.

Kádrové posudky však byly nadále neúprosné. Národní výbor mu nechtěl dát souhlas ke studiu na střední škole, ten musel vyvzdorovat otec. Během studia na průmyslovce byl spolužáky zvolen předsedou třídy, ale kvůli jeho původu to nebylo možné a nahradil ho syn kovaného komunisty. Později v práci, když pracoval jako směnař a zjistilo se, že není členem Komunistické strany Československa (KSČ), byl z této pozice na čas sesazen, než ho vzali pro jeho schopnosti zpět.

Bratr Čeněk maturoval v roce 1966, stejně jako Marie, která se v roce 1963, v již uvolněnější době, dostala na gymnázium ve Slaném. Při přijímačkách dosáhla nejlepších výsledků, ale jak se později dověděla, už v prvním ročníku měla být vyloučena. Tuto informaci se rodina dozvěděla od jednoho z profesorů, který byl vzdáleným příbuzným. Přes všechny překážky však Marie prošla s výborným prospěchem až do posledního ročníku.

Během Mariiných studií onemocněla její matka rakovinou a při jednom převozu z nemocnice ve Slaném do Prahy, se maminka domluvila se saniťákem, aby ji vzal přes gymnázium. Tehdy tam navštívila Mariinu třídní profesorku. „Od té chvíle jako by si mě paní profesorka Anežka Šírková vzala pod křídlo. Učila biologii, ze které jsem nakonec i maturovala a měly jsme dobrý vztah ještě mnoho let poté,“ vzpomíná Marie Vladyková.

V období maturity se Marie ocitla v komplikované situaci. Kvůli svým kádrovým materiálům neměla odmaturovat. „Když mě nevyhodili během let, tak přišlo období maturity a já neměla odmaturovat. Přišla jsem k maturitě, všechny předměty už jsem měla hotové a poslední byla matematika. Ale nenechali mě odpovídat. Vůbec. Nechali mě na potítku, pak jsem měla odpovídat, dostala jsem otázku ‚množiny‘, ale řekli, že to stačí a konec. Takže jsem jako neudělala maturitu,“ vypráví Marie Vladyková.

Nikde mě nechtěli

Vzpomíná také na moment, který nasvědčuje jisté předpojatosti. Studenti museli maturovat ve svazáckém stejnokroji. Jedna spolužačka šla ale v civilních, oranžových šatech. „Předsedkyně komise, která nebyla z našeho gymnázia a neznala nás, řekla spolužačce, že je určitě ta Černá, když není ve svazáckém. Já jsem ale ve svazáckém byla,“ vypráví pamětnice.

Měla dělat opravné zkoušky a rodiče jí sehnali profesora na doučování. „Ten ale vůbec nechápal, jak je možné, že jsem neodmaturovala, když všechno umím. Prý mě nemá co doučovat.“ V té době hledala práci, ale nikde ji nechtěli vzít. „Kamkoli jsem napsala žádost, nikde mě nechtěli. Nakonec jen státní statek by mě vzal, na práci na poli. To táta nechtěl dopustit,“ vypráví Marie Vladyková.

Nakonec, přes známé svých rodičů, získala místo v kanceláři stavebního podniku ve Zlonicích. Marie Vladyková vypráví, že když se o tom dozvěděla místní organizace KSČ, zasazovala se o to, aby ji propustili. Ředitel podniku ale Marii obhájil a zůstala zde pracovat dalších 19 let.

Rodiče Marii povzbuzovali k dalšímu vysokoškolskému studiu, ale po zkušenostech z gymnázia si na vysokou školu netroufla. Přihlásila se na střední večerní pětiletou ekonomickou školu. Protože už jednu maturitu měla, mohla po rozdílových zkouškách nastoupit rovnou do druhého ročníku, kde se věnovala pouze odborným předmětům. V roce 1972 tedy získala druhou maturitu z ekonomie.

„Kdybych si bývala mohla vybrat povolání snů? Ráda jsem šila. Asi bych navrhovala šaty. Na gymnáziu jsem ale chtěla být i učitelkou mateřské školy, což kvůli mému handicapu (ráčkování) nebylo možné,“ vypráví Marie Vladyková, která se ale i tak v ekonomickém oboru našla. „Mám ráda pořádek a přesnost, když čísla pěkně sedí. Mně to bavilo.“ Marie pracovala jako účetní v Okresním stavební podniku Kladno ve stavebním středisku ve Zlonicích.

Srpen 1968: Na hranicích nám radili, abychom zůstali na Západě

V srpnu 1968, kdy již bylo díky pražskému jaru snadnější vycestovat na Západ, byla s Cestovním klubem mládeže (CKM) na poznávacím zájezdu Německo – Švédsko – Dánsko. „Vraceli jsme se těsně před 21. srpnem. Na hranicích s Německem nám radili, abychom se domů nevraceli a zůstali na západě, ale nakonec tam nikdo nezůstal. Celý zájezd se vrátil,“ vypráví pamětnice. Marie Vladyková nikdy neuvažovala o emigraci, i proto, že její matka byla nemocná. Bratr Čeněk ale chvíli se svým kamarádem o odchodu přemýšlel. Nakonec se ale i zůstal kvůli matce. „Jeho kamarád Ota z Duchcova emigroval bez Čeňka a ještě dlouho si dopisovali.“

Dne 21. srpna šla Marie Vladyková do práce, cestou jí známý vykládal o tom, co se děje, ale nevěřila tomu. Jakmile však dorazila do kanceláře, nervózní šéf ji poslal domů se slovy, že ji maminka bude doma potřebovat. Mnozí si mysleli, že je začátek války. „V ulicích se táhly fronty u obchodů a náměstí ve Zlonicích stály sovětské obrněné vozy a jiná vojenská auta. Tanky tam ale nebyly. Vojáci se shlukovali i za městysem v polích. „Viděla jsem například prapodivný obraz: V poli byli vojáci, vedle hromada sklizeného zelí a hned vedle ní hromada uhlí. Nechápala jsem, co to má znamenat,“ líčí atmosféru prvních dní okupace Marie Vladyková.

Mám dnes pocit, že ‚jdeme zpátky...‘

Prověrky a čistky začátkem 70. let se jí nedotýkaly, avšak vzpomíná na povinné brigády socialistické práce. „To znamenalo, že všechno bylo na oko perfektní, plnily se plány, ale ve skutečnosti se nic moc nedělalo. Slavilo se třeba MDŽ. (Mezinárodní den žen),“ vzpomíná Marie Vladyková.

V první polovině 80. let se vdala, narodila se jí dcera a dalších zhruba třináct let žila v Hovorčovicích u Čakovic.

Sametovou revoluci prožívala s velkou radostí a pocitem satisfakce, i když demonstrací se neúčastnila. Přestavovali s manželem zrovna v Hovorčovicích dům. Po rozvodu se v polovině 90. let vrátila zpět do Zlonic do rodného domu a dlouhé roky působila na místním obecním úřadě.

„Jak žijeme dnes? Když se podívám na současnou dobu a situaci ve společnosti, mám dnes pocit, že ‚jdeme zpátky...‘ Nevím, čemu a komu věřit, ať už jde o politiky nebo o média,“ uzavírá své vyprávění Marie Vladyková.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Petra Verzichová)