Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Elefteria Vlachopulu (* 1934)

• narozena 12. března 1934 v obci Tarnovo (Prasino) v okrese Florina v severním Řecku

• slovanská Makedonka v Řecku

• tři bratři bojovali za občanské války v Řecku v řadách Demokratické armády Řecka (DSE)

• rodina emigrovala z Řecka

• Elfteria Vlachopulu se přes Jugoslávii, Rumunsko a Polsko dostala v roce 1957 do Československa

• dva bratři (Pandelis a Ilias) po útěku z Řecka v Taškentu v SSSR

• bratr Christos po útěku z Řecka v Bělehradě v Jugoslávii

• v roce 2017 žila v Jeseníku

V nadmořské výšce tisíc metrů nad mořem v horách severního Řecka nedaleko albánských a makedonských hranic stojí osada Prasino (makedonsky Tarnovo nebo Trnaa), v níž v několika málo domech dnes žije něco kolem dvaceti obyvatel. Končí v ní cesta a dál vede jen pěšina do hor. V letecké mapě lze ale ještě vidět základy mnohých zbořených domů. Před řeckou občanskou válkou probíhající v letech 1944–1949 v ní totiž žily bezmála čtyři stovky lidí. Obec po staletí obývali slovanští Makedonci, jejichž ženy nosily ručně vyšívané kroje, typické právě jen pro tuto osadu. Většina místních ale během občanské války z obav o své životy emigrovala do zemí bývalého východního bloku. Utéct tehdy musela i čtrnáctiletá Elefteria Popovská.

Uprostřed hor

Elefteria Vlachopulu, rodným příjmením Popovská, se narodila 12. března 1934 v obci Tarnovo (dnes Prasino) v okrese Florina v severním Řecku jako čtvrté z šesti dětí rodičům Vasilisovi a Evgenii Popovským. Stejně jako obyvatelé celé obce patřila do etnika slovanských Makedonců žijících v Řecku.

Po balkánských válkách vedených v letech 1912–1913 bylo totiž území Makedonie rozděleno mezi Řecko, Srbsko, Bulharsko a Albánii. Východní (egejskou) Makedonii, kde leží i rodná obec pamětnice, získalo Řecko. Po několika vlnách násilného i nenásilného vystěhování makedonsky a bulharsky hovořících obyvatel jich v této oblasti stále žilo několik desítek tisíc. V makedonských vesnicích lidé mluvili svou rodnou řečí. Její používání ale za vlády Ioannise Metaxase v rámci helenizace Řecka v roce 1936 zákonem zakázali. Vláda tehdy také zavřela makedonské školy a změnila názvy obcí z makedonštiny do řečtiny, a tak se z Tarnova stalo Prasino. Doma sice makedonské rodiny mluvily stále svou rodnou řečí, ale na veřejnosti ji lidé raději nepoužívali. „Báli jsme se zdravit makedonsky, aby nás nikdo neudal,“ vzpomíná Elefteria Vlachopulu.

Ve svých sedmi letech Elefteria nastoupila do místní řecké školy. „My jsme nechodili každý den. Když bylo potřeba udělat něco doma, tak se bez problémů do školy nešlo,“ dodává. Hospodářství totiž živilo celou rodinu a vzhledem k hornatému charakteru oblasti neměla půda velkou výnosnost. Důležitou součástí tak byla hospodářská zvířata. Rodina vlastnila i stádo ovcí, ale to se kvůli četnému výskytu vlků muselo bedlivě hlídat.

Místní ženy chodily v ručně vyšívaných krojích. Jen při práci na poli si sundávaly jejich vrchní část. Každá obec v kraji prý měla svůj charakteristický kroj a podle něj se dalo poznat, odkud ženy pocházejí.

Osm let ve válce

Druhá světová válka velmi citelně postihla celé Řecko. Nejprve na konci října 1940 do země vstoupili z Albánie Italové, kteří byli sice poraženi, ale následně v roce 1942 do země vpadla německá vojska, na jejichž příchod do obce si Elefteria Vlachopulu dobře vzpomíná. Obyvatelé totiž před nimi nejprve uprchli přes hory do sousední vesnice. Zůstali jen starci a starosta, který následně vzkázal, že se mají všichni vrátit. Pamětnice říká, že němečtí vojáci během jejich útěku dva místní starce zastřelili. Část vojáků se pak nastěhovala do domu Popovských. Chovali se ale slušně, a dokonce rodině nabídli část svých zásob. Po jejich odchodu se ale v obci objevila ještě jiná německá jednotka, které předtím útočící partyzáni zastřelili psa. Němci pak z pomsty zapálili stodolu před obcí. Bohužel patřila právě Popovským. „Děda měl v té šopce patrony, a jak to začalo hořet, tak to začalo střílet, ale Němci se na to jen dívali a smáli se. Všechno nám shořelo a neměli jsme krmení pro dobytek. Maminka měla v druhé, větší vesnici Andartiko švagra, který uměl německy. Jela za ním, aby německého velitele poprosil, ať nám materiálně pomohou. Tak to zařídil a pak nám všichni něco dali, aby nám dobytek přes zimu nechcípl,“ vzpomíná Elefteria Vlachopulu. Krmení sice rodině vrátili, ale zasáhla ji jiná tragédie. V roce 1943 zemřel na žaludeční vředy v pětatřiceti letech otec.

Odpor partyzánů nepolevoval. Na severu Řecka se jednalo hlavně o Řeckou lidově osvobozeneckou armádu ELAS podřízenou Komunistické straně Řecka a ta Německu působila značné ztráty. Odboj měl v Řecku úspěch a od září roku 1944 se německé jednotky začaly ze země stahovat. Po vylodění britského vojska bylo Řecko do podzimu téhož roku osvobozeno od německé okupace. Následně se ale zhoršily vztahy mezi komunisty a příslušníky pravé části politického spektra, což nakonec vyvolalo dlouhou občanskou válku. Ta probíhala v letech 1944–1949 a mezi sebou tehdy bojovala vojska Demokratické armády Řecka DSE, jejichž základ tvořila komunistická ELAS, a vojska pravicově monarchistické vlády podporované Velkou Británií a USA. Horské území severního Řecka mělo na počátku tohoto konfliktu pod kontrolou DSE. Vládní jednotky na území podnikaly časté nálety a nevynechaly ani obce s civilním obyvatelstvem. „Kvůli bombardování jsme museli spát oblečení a obutí. Když byl nálet, tak jsme rychle utekli a schovali se pod most,“ vzpomíná Elefteria Vlachopulu.

V roce 1947 DSE přešlo k partyzánskému způsobu boje. V jeho jednotkách působily tisíce mužů i žen ze severního Řecka. Ne všichni ale rukovali dobrovolně, což byl i případ tří bratrů pamětnice. Přitom nejmladšímu Christosovi bylo pouhých šestnáct let. Tuhé boje si vyžádaly mnoho lidských životů a i bratr Ilias utrpěl těžká zranění, která naštěstí přežil. V řadách partyzánů ale zahynul bratranec Spiros Manu pocházející z blízké obce Andartiko. „Monarchističtí vojáci ho donutili, aby si sám vykopal hrob. Pamatuji si, že to byl statečný kluk. Zavolali ještě faráře a zastřelili ho tam.“ Tak jak to v občanské válce bývá, šlo o bratrovražedný boj a další bratranec Nikolas Popovský zase padl v řadách pravicové monarchistické armády.

S mámou se setkala až za třináct let

V průběhu roku 1948 ale vojska pravicové monarchistické vlády zatlačovala armádu DSE k hranicím Jugoslávie a Albánie. Následovala velká evakuace dětí ze severního Řecka, která začala v březnu 1948. Na cestu se vydaly i děti z obce Prasino, kde odchod organizovali partyzáni. „Partyzáni říkali, že na čtrnáct dní vezmou děti do Jugoslávie, že válka nebude trvat dlouho. Tak si každý rodič řekl, že zachrání děti, že jde jen o čtrnáct dní, a jsme sedmdesát let pryč,“ vzpomíná Elefteria Vlachopulu, kterou ve čtrnácti letech se dvěma mladšími sestrami a dalšími dětmi z obce v noci naložili na žebřiňák a odvezli horským průsmykem přes hranice do Jugoslávie. „Zakryli nás dekou a nesměli jsme vůbec mluvit.“ Hladoví a zavšivení pak týden pobývali v utečeneckém táboře u hranic a pak další týdny v dětském domově v Jugoslávii, než je poslali do dětského domova v rumunském městě Călimănești. Lidově demokratické státy Evropy se totiž rozhodly utečencům pomoct. Celkem sedmadvacet tisíc evakuovaných dětí přijímaly na dobu, než skončí občanská válka v Řecku, a pak měly být poslány zpět. Nakonec ale všechno skončilo jinak.

Rodinu tak občanská válka úplně rozdělila. Mladší sestry Christina a Sofie nejprve zůstaly v Jugoslávii a pak je poslali do Československa, kde dalších několik let pobývaly v dětských domovech. Nejmladší bratr Christos tajně přešel s dalšími partyzány hranice do Jugoslávie a později se oženil se Srbkou a žil v Bělehradě. Těžce zraněný Ilias se léčil v Albánii a poté ho stejně jako velkou část partyzánů poslali do Sovětského svazu, konkrétně do Taškentu v Uzbekistánu, kde skončil také nejstarší bratr Pandelis. Matka stále žila v Řecku, ale v roce 1963 emigrovala za svými syny do Taškentu. Zatímco Pandelis si vzal Rusku a zůstal v Taškentu, matka s Iliasem, jeho ženou a dětmi se v roce 1980 přestěhovala do Skopje v tehdejší Jugoslávii (dnes v Makedonii).

Pamětnice zůstala v dětském domově v rumunském městě Călimănești osm měsíců, než ji spolu s dalšími dětmi, většinou z její rodné obce, poslali do lázeňského městečka Ladek Zdrój v Polsku. Bydlelo se v provizorně zřízeném dětském domově v jedné z lázeňských budov. Elefteria Vlachopulu vzpomíná, že se k nim sice vychovatelky chovaly velmi dobře, všem ale chyběla rodičovská láska. „Po večeři jsme si všichni lehli a brečeli. Přišly vychovatelky a brečely s námi. Potom už jsme si zvykli,“ vypráví pamětnice, která alespoň pravidelnou korespondencí udržovala styk s maminkou.

V polském Zhořelci (polsky Zgorzelec) se pak vyučila v technickém oboru a následně úspěšně absolvovala průmyslovou školu ve Vratislavi (polsky Wrocław). V tomto městě rok a půl pracovala jako plánovačka výroby v továrně na elektrické stroje. V roce 1957 odjela na dovolenou za sestrami do Jeseníku v Československu. Do Polska už se nevrátila, protože bez jejího přičinění jí jeden příslušník Veřejné bezpečnosti zařídil trvalý pobyt v Československu. „Chtěla jsem být s rodinou, ale chtěla jsem se také vrátit do Polska,“ vzpomíná Elefteria Vlachopulu, že sice tehdy získala své sestry, ale ztratila dlouholeté přátele v Polsku.

O rok později se provdala za Andrease Vlachopulose, s nímž měla syna Janise a dceru Evu. Řeka a rodáka z dnes již zaniklé horské obce Glikoneri, jehož osmičlenná rodina také musela za dramatických okolností opustit Řecko a jehož sestra Magdalena Vlachopulu působila jako zdravotní sestra u partyzánů a nakonec sama podlehla těžkému zranění v polní nemocnici ve Florině.

A právě do Jeseníku za pamětnicí v roce 1961 ještě z Řecka přijela na návštěvu matka. Viděly se poprvé po dlouhých třinácti letech a návštěvy pak opakovala jak z velmi vzdáleného Taškentu, tak ze Skopje.

Elefteria Vlachopulu v Jeseníku pět let pracovala v tkalcovně v místním Moravolenu a potom až do penze jako přípravářka výroby v Jesanu Jeseník. S manželem si sice pohrávali s myšlenkou na návrat do Řecka, ale nikoho tam už neměli a děti za svůj domov považovaly Jeseník. „Toužili jsme se vrátit, ale to už bysme tam zase byli jako cizinci,“ dodává pamětnice, která alespoň s manželem odjela do Řecka několikrát na dovolenou.

Hned při pokusu o první cestu v sedmdesátých letech minulého století jí ale na řeckém velvyslanectví v Praze neudělili vízum. V pase totiž měla makedonskou národnost a to se v Řecku stále neuznávalo. Národnost si tedy nechala přepsat na řeckou a vízum dostala. Během svých návštěv Řecka se také několikrát podívala do rodné obce. Ta se ale zcela změnila a stejně jako z mnohých dalších budov, i z jejího rodného domu zbyly jen základy. Zmizeli i lidé a s nimi tradice a řeč. S makedonštinou se tam nesetkala a i předváleční starousedlíci svou rodnou řeč zapomněli a mluví už jen řecky. Dodnes tak Elefteria Vlachopulu vlastně neví, kam patří, i když má domov v Jeseníku. „Člověk se pořád cítí trochu jako cizinec. Když se třeba chcete k něčemu vyjádřit, tak se bojíte, že to řeknete špatně, a raději mlčíte. Kdyby to bylo v naší řeči, tak by se člověk hned pohotově vyjádřil. Za ta léta si ale zvyknete na všechno,“ dodává na závěr.