Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Vlach (* 1947)

• narodil se 9. února 1947 v Horním Vražném, okres Nový Jičín

• krátce vyrůstal v Dolní Rudné, kde rodiče společně s prarodiči převzali velký statek po vysídlených Němcích

• o majetek ale záhy v počátcích kolektivizace přišli

• otec a dědeček byli dokonce odsouzeni na několik měsíců do vězení

• základní školu pamětník navštěvoval v Červené Vodě na Jesenicku, Ústí nad Orlicí a Předhradí na Chrudimsku

• vyučil se v Lesnickém odborném učilišti ve Svobodě nad Úpou

• několik let pracoval jako lesní dělník, poté si zvýšil kvalifikaci mistrovskou školou ve Vimperku

• nakonec nastálo zakotvil s rodinou v Rajnochovicích

• roku 2006 odešel z pozice mistra expedice na pile do důchodu

• na přelomu let 1989 a 1990 se účastnil aktivit OF v Rajnochovicích

Václav Vlach (* 1947) pracoval po většinu svého života jako zaměstnanec lesních podniků. K přírodě měl vždy blízko. Vyrůstal na statku v rodině, která měla k zemědělství vztah, a dědeček i otec byli absolventy zemědělských škol. Krátce poté, co se ujali velkého hospodářství v Dolní Rudné v Sudetech, však zase o všechno přišli. Prosperující statek se stal trnem v oku obecních funkcionářů. A Václavův otec spolu s dědečkem byli označeni za vesnické boháče a skončili ve vězení.

„Moji rodiče se do Horního Vražného dostali v červnu, když přišli zabydlovat statky vystěhovaných sedláků ze Sudet. A tehdy tam ještě bydleli Němci. A protože chlapi byli buď mrtví, nebo v zajetí, tak tam zůstali jen staří nebo ženy. Ani děti tam nebyly. Takové to bylo pochmurné. A po válce k nim byla velká nenávist,“ uvozuje vzpomínky na své rodiště pamětník, kterému osud nachystal řadu překážek a s rodiči se vlastně celý život stěhoval z místa na místo.

Nejdřív agitace, pak vězení

Václavův dědeček i otec, oba Václavové,  byli zkušenými hospodáři. Dědeček ještě za první republiky absolvoval zemědělskou školu jako plemenářský zootechnik v Rožnově pod Radhoštěm. Václavův otec zase studoval nejprve dvouletou rostlinářskou školu na Slovensku, v Sabinově, později, již za války, pak zemědělskou školu v Přerově.
V Dolní Rudné začal dědeček hospodařit už po válce a v roce 1947 se k němu přidali i Václavovi rodiče, kteří odešli z Vražného. Společně pak na gruntu po vysídlené německé rodině obhospodařovali dohromady asi 50 hektarů – z toho asi 27 hektarů bylo vlastních polí, zbytek měli v nájmu od obce. Starali  se o pět koní, tři desítky krav, třicet prasat a asi o sto padesát nosnic, jejichž vejce dodávali do líhní. „V padesátém roce se založilo JZD. Otec s asi pěti dalšími sedláky se rozhodli, že založí družstvo vlastníků. Spojí svoji mechanizaci a peníze. Celkem se jim dařilo. Plnili jsme dodávky za půl vesnice v mase, mléce i ve vajíčkách. Nakoupily se stroje. Ale nakonec nám poslali výměr, že podle paragrafu 55 Sb. se zabavuje veškerý náš majetek, domy, pole, nářadí a zvířectvo. A do dvou měsíců nás vystěhovali do pohraničí. Nejdřív na jižní Moravu a pak na severní, do Jeseníků,“ vysvětluje pamětník, jak do života rodiny zasáhla kolektivizace, proces, jenž obracel naruby osudy několika tisícům lidí a bral jim majetek a půdu, na které mnohdy po staletí hospodařili. Nebo jako v případě Václavovy rodiny, po pár letech agitace, aby se lidé ujali statků ve vylidněném pohraničí, si stát bral půdu, domy a prosperující hospodářství zpět a mnohdy je pak přivedl, jak se říká, „zu grunt“.

Rodina se po vyvlastnění majetku dostala do svízelné situace. Otec i dědeček byli označeni za vesnické zbohatlíky. Původní trest pro otce byl dva a pro dědečka pět let. Nakonec byli odsouzeni k osmi a deseti měsícům vězení a vyhoštěni z okresu. Dědeček byl zavřený ve Znojmě a otec strávil výkon trestu v Brně na Cejlu. Na grunt se poprvé Václav znovu podíval až v polovině šedesátých let. Na polích vyrostly vepříny a další budovy státního statku, které zkomplikovaly po roce 1989 navrácení majetku rodině v rámci restitucí. Dodnes kvůli problematickému vyrovnání dluží podle pamětníkových slov český stát jeho rodině něco kolem tří milionů korun.

V době otcova věznění čekala maminka třetí dítě, a aby jí bylo ulehčeno, vzala si babička Marie malého Václava k sobě. Starší bratr zůstal s maminkou v Javůrce u Brna a Václav putoval do Vranova nad Dyjí. Rodiny se znovu spojily až po návratu hospodářů z vězení.

Osm nábojů jsem vystřelil a jeden si nechal

Kvůli negativní zkušenosti rodiny s komunistickým režimem se Václav do členství ve straně nehrnul. Ve studiu na lesnické škole mu kvůli otcovu odsouzení ale bráněno nebylo. Ještě v době studia na základní škole, v době karibské krize, si vzpomíná, jak s kamarády glosovali politický vývoj a co vymýšleli: „Ve škole jsme se cvičili, co dělat, kdyby nás napadli Američani. Že bychom museli jít v týlu a bránit se. Ale to byl úplný nesmysl. Nás asi pět kluků jsme se učili anglicky a byli jsme domluvení, že kdyby přijeli Američani, tak se vzdáme a přidáme se k nim – necháme se naverbovat,“ vzpomíná pamětník na smělé klukovské plány.

Další dobrodružství pak Václav plánoval s kamarády ze školy ve Vimperku, kterou studoval v době invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Společně se v roce 1969 domluvili na přechodu hranic nedaleko Třeboně, ale nakonec, když se měli setkat, se s Václavem minuli a odešli sami. „Utekli přes Staňkovský rybník do Rakouska. Ve Vídni se v utečeneckém táboře naučili anglicky. Jeden odjel do Kanady a druhý do Austrálie.“

K době sovětské okupace se váže i jedna příhoda z Orlických hor, kde byl pamětník ve svých jedenadvaceti letech na zkušenou. Na popud známého hajného se ozbrojili a počíhali si v lese na projíždějící sovětskou vojenskou kolonu. Se zbraněmi ještě z druhé světové války je pak zpovzdálí ostřelovali. „Přelezl si na druhou stranu. Bylo to údolí. Já jsem byl ve vysokém lese, kde byl podrost smrčků, a schoval jsem se za silným smrkem. Přede mnou byly také smrčky. Na hlaveň jsem si namontoval takovou uřezanou lahvičku asi od nějakého saponátu, aby nebyl vidět plamen. Když se vystřelí, tak se zableskne a mohli by vás zjistit. Bylo po dešti, tak byl takový opar. Kolona jela do vrchu, pomalu, asi patnáct aut. Střílel jsem na korbu, abych to prostřelil. Do plachty, kde byly asi nějaké bedny. Měl jsem tři zápalné náboje. Tam byl bílý fosfor a pak jen průbojné. Devět nábojů. Osm jsem vystřelil a jeden jsem si nechal, kdyby náhodou vyskákali. Měli automatický zbraně. Měli jsme jen pětiranné opakovačky. On střílel z druhé strany. Nic nevybuchlo. Kolona přejela a bylo po válce... Oni to myslím ani nezjistili,“ vypráví pamětník.

Od roku 1975 pracoval Václav v Rajnochovicích, kde založil rodinu, zapustil kořeny a na pile působil až do svého odchodu do důchodu v roce 2006.

Ve dnech sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra, jehož se stal členem. Vzpomíná si na prohlášení, které četl v rajnochovickém kulturním domě. Citoval v něm počty obětí komunistického režimu. S odstupem s výsledkem demokratického vývoje republiky nesouzní. S rozhořčením se vyjadřuje o nedostatečném vyrovnání se s členy komunistické strany, kteří nebyli za své činy a rozhodnutí v době komunistické totality souzeni a potrestáni. Nespokojený je i s neúplným odškodněním rodiny v rámci restitučního řízení a se stavem současného nakládání s půdou a lesy. Se zájmem však sleduje snahu studentů o mobilizaci obyvatel planety v rámci hnutí Fridays for Future a apeluje na mladou generaci, aby se nebála hledat a zkoumat pravdu a zajímala se o dění kolem sebe.