Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaromír Vitvar (* 1931)

• narozen 10. prosince 1931 v Jičíně, žil v Lomnici nad Popelkou

• pamětník protektorátního života v Lomnici nad Popelkou

• otec Jaromír Vitvar st. byl cvičitelem v Sokole, v roce 1941 ho gestapo zatklo kvůli spolupráci s odbojem

• v roce 1944 otec zemřel ve vězení v polském Gollnowě (dnes Goleniów)

• po válce se přestěhovali do Prahy, kde v roce 1950 absolvoval gymnázium

• odmítal účast v Socialistickém svazu mládeže, později i členství v Komunistické straně Československa (KSČ)

• po maturitě nemohl z politických důvodů studovat vysokou školu

• počátkem 50. let učil na vesnických školách na Ostravsku

• od poloviny 50. let učil ve Zvoli u Prahy, kde se oženil a založil rodinu

• jako učitel působil v Týnci nad Sázavou a dalších městech

• pedagogickou fakultu vystudoval dálkově za normalizace

• nechtěl vstoupit do KSČ, a tak nemohl být ředitelem školy

• v letech 1990–1993 působil jako školní inspektor

Jaromír Vitvar má v šuplíku schované vzácné předměty – ručně vyráběnou šachovnici a plátěný sáček s šachovými figurkami z chleba. Před 80. lety je dostal od spoluvězně svého tatínka, jenž spolupracoval s odbojem a zemřel za války v nacistickém vězení. „Vzkázal po svém spoluvězni, že pokud nepřežije, má to předat svým dětem. Bylo to jediné, co nám mohl na památku dát,“ říká pamětník. O otce, který bojoval za svobodu, přišel, když mu bylo třináct let. Na jeho odkaz nezapomněl ani v době, kdy moc převzala komunistická strana.

Táta mě povzbuzoval, abych překonal svůj handicap

Jaromír Vitvar se narodil 10. prosince 1931 v Jičíně do rodiny učitelky Anny Vitvarové a úředníka Jaromíra Vitvara st., který byl účetním v továrně na tkalcovské stroje v Lomnici nad Popelkou. Jaromír Vitvar měl o dva roky starší sestru Věru.

Jaromír Vitvar měl od narození ochromenou jednu ruku, která zůstala takřka nehybná. Jak ale říká, výrazným způsobem ho toto postižení neovlivnilo. Tatínek ho odmala vedl ke sportu a povzbuzoval ho, aby dělal vše jako ostatní děti. „Táta se mi v tomto směru hodně věnoval a podporoval mě. Dával mi za příklad sportovce s postižením, kteří dokázali svůj handicap překonat. A to bylo to v době, kdy ještě nebyly žádné paralympiády. Od dětství jsem lyžoval, běhal, skákal do výšky. Dědeček měl koně, a tak jsem i jezdil na koni,“ vypráví Jaromír Vitvar.

Když se Jaromír Vitvar narodil, bydlela jeho rodina ve vesnici Syřenov nedaleko Lomnice nad Popelkou. Jeho tatínek byl cvičitelem v Sokole, hrál ochotnické i loutkové divadlo, zpíval v pěveckém sboru a byl i dobrým řečníkem. Maminka učila v syřenovské škole a aby mohla učit i po narození dětí, měli doma služebnou. „Dříve bylo běžné, že lidé měli doma služku, když žena pracovala,“ říká Jaromír Vitvar.

Z Mnichovské dohody byli lidé nešťastní

Podstatnou část dětství prožil Jaromír Vitvar v Lomnici nad Popelkou, kde nastoupil v roce 1937 do první třídy. Otec byl místním cvičitelem v Sokole stejně jako většina příbuzných. V roce 1938 proběhla všeobecná mobilizace.

„Ještě dnes vidím před sebou nákladní auto, jehož korba byla plná mužů, ženy stály na chodníku a mávaly. Odjížděli z Lomnice do Jičína, kde byla posádka. Můj otec se také hned přihlásil, i když byl jen četař,“ vypráví pamětník a vzpomíná, že z Mnichovské dohody byli lidé nešťastní. „Žádná velká radost nebyla, když se muži zanedlouho zase vrátili. Nedošlo k žádnému boji, vzdali jsme se.“

Pak už Jaromír Vitar přihlížel zase jiné situaci: Naproti jejich domu stál obchod s výkladní skříní a v ní visela mapa Československa již s novými hranicemi. „Lidi se u ní zastavovali a prohlíželi si ji, kde jsou teď nové hranice, často jsem viděl, jak ženy plakaly,“ vzpomíná Jaromír Vitvar.

Kolem roku 1941 němečtí okupanti ubytovali ve školní tělocvičně v Lomnici nad Popelkou německé chlapce z Hitlerjugend. „Bylo jich tam hodně. Chodili po městě a měli tvrdou kázeň. My jako kluci jsme jim dělali to nejhorší, ale když si na to zpětně vzpomenu, byli to chudáci. Chodili v zimě a v mrazech v krátkých kalhotách a podkolenkách, nohy měli fialové. Jezdili takhle i na lyžích a my jsme jim dělali to nejhorší. Chystali jsme jim například skokanské můstky tak, aby z nich vylítli a zlámali si lyže. To se mnohdy povedlo. Nohy si nezlámali, jen ty lyže,“ vzpomíná pamětník.

Vzkazy pro odbojáře mi dával táta do boty 

Tatínek spolupracoval s odbojovou skupinou Obrana národa. Pro desetiletého Jaromíra to nebylo žádné tajemství. „Věděl jsem to. Posílal po mně vzkazy panu Martínkovi, který měl syna stejně starého jako já, takže nebudilo podezření, že jdu k Martínkům. Vypadalo to, že jdu za kamarádem,“ vypráví pamětník. Otec schovával vzkazy do vložky synovy boty. „Takže jsem přišel k Martínkům, zul jsem se a šel jsem za jeho synem, pan Martínek mezitím vyndal z mé boty vzkaz. Byl jsem tatínkem poučen, že kdyby mě někdo zastavil a vyptával se, nebo mě snad někdo zadržel, tak nesmím nic prozradit,“ vzpomíná Jaromír Vitvar.

Jeho otec prý počítal s tím, že ho jednou zatknou, že se třeba nevrátí z práce. „Počítal s tím v době, kdy zatýkali jiné lidi ze skupiny. Pak zatýkání ustalo a táta už si myslel, že pro něj nepřijdou. Přišli pro něj tehdy, když už to nečekal. Byl předposlední, koho zatkli,“ vypráví Jaromír Vitvar.

Po otcově zatčení jsme pracovaly i my děti

14. listopadu 1941 se vrátil Jaromír Vitvar se sestrou domů na polední přestávku a našli byt vzhůru nohama. „Byly tam rozházené věci, v kuchyni na zemi nádobí. Divili jsme se, co se tam dělo. Takhle by maminka neuklízela, nedávala by nádobí na zem. Vytahané zásuvky a věci na zemi rozsypané. Byli jsme z toho vyjevení. Měli jsme otevřené okno v kuchyni a za chvíli přišla sestřenice a volala na nás z ulice, že máme jít k nim na oběd. Ptali jsme se jí, co se stalo a ona řekla, že se to dozvíme, že máme jít k nim. A tam nám řekli, že tátu zatklo gestapo.“

Po otcově zatčení se rodina ocitla v existenční nouzi. Matku, která do té doby učila ve škole v Lomnici nad Popelkou, okamžitě propustili z práce. Jaromír Vitvar se nemohl hlásit na gymnázium. Matka se dvěma dětmi tedy zůstala odkázána na podporu lidí z odboje a příbuzných. Přivydělávala si domácím doučováním a malováním dekorativních dřevěných krabiček či výrobou předmětů z korálků. Touto prací přispívaly do rodinného rozpočtu i děti. „Navlékali jsme drobné korálky a našívali je na taštičky, nebo jsme dělali z korálků podtácky. Protože jsme ale byly děti, brali nás pěkně na hůl. Odevzdali jsme práci a strhli nám peníze za každou hloupost. Za jeden korálkový tácek bylo asi 50 haléřů,“ vypráví pamětník.

Až po tátově smrti směla maminka zase do školství

S otcem udržovali kontakt díky korespondenci, která byla pochopitelně omezená a cenzurovaná. Balíčky otci posílat nemohli. Počítali s tím, že se vrátí. „Nebyl v koncentráku, ani v pracovním táboře, bylo to vězení.“

Soud se uskutečnil v Pardubicích, poté ho věznili v Litoměřicích. Nakonec ho přemístili do Polska do věznice v Gollnově, kde 14. dubna 1944 zemřel na zápal plic, jak se dověděla jeho žena a děti z dokumentu, který jim Němci zaslali. Bylo mu 47 let.

Teprve po otcově smrti se mohla maminka vrátit do práce a Jaromír Vitvar směl nastoupit na gymnázium do Turnova. Ke konci války už ale byla docházka sporadická. Školu obsadili Němci, nebylo se kde učit, vlaky, kterými dojížděl do Rurnova napadali kotláři. Vzpomíná, jak vždy před náletem spojenců na lokomotivu dostávali strojvedoucí znamení, aby zastavili a cestující mohli utéct z vlaku do polí. „Vnímali jsme to pozitivně, protože to předznamenávalo konec války. Spojenci útočili na strategickou infrastrukturu, která byla v rukou našich nepřátel. A že se nedostanu do školy, to mi vůbec nevadilo. Nebylo to důležité,“ vypráví pamětník.

Nejsi ve Socialistickém svazu mládeže, nemůžeš studovat

Po válce chtěla matka odejít do Prahy, zejména proto, aby děti nemusely složitě dojíždět do škol. Jakožto vdově po odbojáři jí úřady vyhověly a dostala učitelské místo s bytem v Praze na Letné.

Jaromír absolvoval v gymnázium v roce 1950, mezitím převzali moc v zemi komunisté a ve společnosti došlo k radikálním změnám. „Věděli jsme, že je to zlé, ale ve třídě jsme měli jen jediného spolužáka komunistu. Jaromír Vitvar vzpomíná, že na gymnáziu odmítl vstoupit do Socialistického svazu mládeže (SSM), což byl nakonec také důvod, proč nemohl jít na vysokou školu.

Jako dítě chtěl být letcem, jenže to by nebylo možné kvůli jeho ochrnuté ruce. Na gymnáziu pak inklinoval k technickým oborům. „Nikdy jsem neuvažoval, že bych byl učitelem, ale nakonec se tak stalo. Bylo to nouzové řešení, a nakonec jsem nelitoval,“ vysvětluje Jaromír Vitvar.

Poté, co se z politických důvodů nemohl hlásit na vysokou školu, učitel jemu a dalším dvěma čerstvým maturantům ve stejné situaci poradil, aby se ucházeli o pracovní místo na ministerstvu školství. Učinili tak a dostali umístěnku ve vesnicích na Ostravsku.

Museli absolvovat kurz, v němž se měli dozvědět, jak učit. Ovšem nakonec byl o něčem docela jiném. „O metodice výuky jsme se tam nedověděli nic, byly to nesmysly o politice. S touto výbavou jsme tedy šli učit.“ Učil v Oldřišově a v Oticích, po dvou letech požádal o přemístění do Prahy. „Jenomže omylem jsem napsal že bych rád do pražského kraje, nikoli přímo do Prahy, a tak jsem se dostal do Zvole u Prahy,“ vypráví Jaromír Vitvar.

Nejsi v KSČ, nemůžeš být ředitelem školy

Ve Zvoli v padesátých letech učil, bydlel a režíroval ochotnické divadlo. Díky divadlu se i seznámil se svou ženou a v roce 1955 se vzali. Narodily se jim dvě dcery.

Jaromír Vitvar od té doby učil matematiku, fyziku a přírodovědu ve vícero školách a v různých městech, například ve Vraném nad Vltavou, dlouhou dobu také Týnci nad Sázavou či ve zvláštní škole v Benešově, kam vozil jednu ze svých dcer, která byla postižena Downovým syndromem. Vysokou školu pedagogickou nakonec vystudoval dálkově v 70. letech, aprobaci matematika – fyzika.

V roce 1977 měl podepsat Antichartu. „Asi jako jediný učitel na škole jsem ji nepodepsal a kupodivu se nestalo vůbec nic. Snad proto, že jsem učil technické předměty a potřebovali mě,“ vypráví Jaromír Vitvar.

V 80. letech mu nabídli místo ředitele školy v Dolních Břežanech, ovšem odmítal vstoupit do Komunistické strany Československa (KSČ) a politicky opět nevyhověl. „Já jsem se ředitelování nebránil, když mi to bylo nabídnuto. Ale varoval jsem je, že nejsem ve straně. Psal se rok 1982 a mysleli si, že už je jiná doba, že to nějak půjde zařídit. Prý že se mnou počítají. Přijeli za mnou znovu asi za dva dny. Už tedy nepřijeli dva, ale jen jeden, ten vedoucí odboru, a říkal: ‚Ono to bohužel neprošlo.‘ Bylo mi jasné, že to neprojde.“

Chtěl jsem prosazovat změny, ne jen kontrolovat, co je špatně

Učil do roku 1990, poté přijal nabídku pracovat jako školní inspektor pro okres Praha-západ. Po třech letech skončil. „Přestávalo mě to bavit. Chtěl jsem totiž prosadit změny, ale nebylo to možné. Způsob, jakým se měla inspekce provádět, mi nepřipadal smysluplný ani prospěšný. Šlo o kontrolu formalit, mě šlo ale více o to, dávat školám a učitelům pozitivní podněty, jak určité věci měnit k lepšímu, být jim spíš partnerem než kontrolorem,“ vysvětluje.

Jaromír Vitvar měl vždy dobré vztahy jak se svými kolegy, tak se svými se žáky. „Nikdy jsem neměl problém s tím, že bych neměl u dětí respekt, a přitom jsem si ho nemusel vynucovat. Šlo to docela přirozeně.“ Jeho bývalý žáci ho zvali na srazy, dva jej dokonce po revoluci pozvali do Ameriky, kam skutečně odjel. Asi nemůže být pro učitele lepší vysvědčení než dobré vztahy s bývalými studenty ještě po letech. V roce 2023 žil ve Zvoli.