Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Vítovská (* 1930  †︎ 2024)

• narodila se 27. srpna 1930 v Poděbradech jako Jarmila Hojná

• v roce 1942 se přestěhovala k tetě do Úštěku do česko-německé rodiny

• v roce 1945 zažila divoký odsun Němců, Revoluční gardy a násilí rudoarmějců

• v roce 1950 se vdala, odstěhovala se do Jiren, později do Prahy

• manžel Zdeněk Vítovský vystoupil v roce 1964 z komunistické strany

• v roce 1967 se pamětnice setkala se svou odsunutou německou kamarádkou Mariechen Wolfovou

• v roce 1968 byla její dcera Zdeňka Vítovská svědkyní střelby na Československý rozhlas

• od roku 1974 pamětnice pracovala v OD Máj v oddělení zásobování

• od roku 1985 je v důchodu

• po revoluci v roce 1989 se setkala s odsunutými Němci

• v roce 2024 žila v Praze-Malešicích

• zemřela 12. listopadu roku 2024

Ve dvaačtyřicátém roce ji přes prvotní odpor školního inspektora přijali jako jedinou Češku do německé školy v Sudetech, kde prožila nejhezčí a nejklidnější část svého dětství. Na konci války přišel krutý zvrat. Při divokém odsunu Němců z Úštěku přišla o svoji nejlepší kamarádku. Byla svědkem brutálního násilí rudoarmějců na německých ženách, příchodu Revolučních gard i překotného zabírání uvolněných statků po Němcích. Vzápětí začal nábor do KSČ. „Komunisté chodili po domech a vyhrožovali: ‚Podepište, nebo vám ty domy zase sebereme.‘ Podepsali skoro všichni,“ vypráví Jarmila Vítovská.

Měla jsem tři maminky

Jarmila Vítovská, tehdy ještě Hojná, se narodila v Poděbradech v roce 1930. Byly jí tři roky, když její maminku, Terezii Mayerovou-Hojnou, srazil při cestě do sousední vesnice automobil a na následky zranění zemřela. Maminka měla dvě sestry. První teta Marie Mayerová „se provinila tím, že měla nemanželské dítě s ruským zajatcem“, říká Jarmila Vítovská. S malou Jarmilkou a jejím tatínkem Stanislavem Hojným však měla teta velmi hezký vztah. Vzali se, a pamětnice tak dostala druhou maminku. Nemanželského syna vychovávala babička. Bohužel ani s druhou maminkou nebylo malé Jarmile souzeno žít dlouho. Když jí bylo dvanáct let, druhá maminka onemocněla rakovinou a zemřela.

Z věna své druhé ženy si pak tatínek postavil v Poděbradech autodílnu. V té době Jarmilu Vítovskou a jejího tatínka často navštěvovala maminčina druhá sestra Františka Richterová, za svobodna Mayerová, která žila ve smíšeném manželství se sudetským Němcem Josefem Richterem v osadě Freidorf, nedaleko Úštěku. Tatínkovi malé Jarmily se nedařilo. Dílnu musel prodat a nezbývalo mu než odjet do Německa na práci. Protože jediný syn manželů Richterových padl v roce 1942 na frontě v Sovětském svazu, slovo dalo slovo a malá Jarmila se v listopadu téhož roku přestěhovala k Richterovým do Úštěku v zabraných Sudetech.

O měsíc později přibyl do rodiny Richterových dvouměsíční chlapeček. Nedaleko Úštěku bylo sanatorium, kde jedna ze sester porodila nemanželské dítě. Její manžel byl tehdy na vojně. „Vědělo se, že skutečným otcem dítěte byl nějaký Mayer von Walden, šlechtic, ale víc jsme o něm nevěděli,“ vypráví Jarmila Vítovská. „Chlapeček strašně plakal, protože jeho matka se o něj nestarala, potřebovala, aby zemřel. Naštěstí si toho lidi všimli, chlapečka jí vzali a můj strýc si ho vzal. Pamatuju se, jak jsme ho v prosinci vezli domů na saních,“ pokračuje pamětnice. Později ho Richterovi adoptovali, a Jarmila Vítovská tak dostala bratříčka Klause-Dietera Czerwinku, po adopci Richtera.

Neexistuje, aby Češka chodila do německé školy!

Krátce po příjezdu se Jarmila Vítovská vydala se strýcem do Litoměřic k zápisu do školy. „Neexistuje, aby Češka chodila do německé školy!“ vyštěkl na ně vztekle školní inspektor.  Nakonec, když mu strýc ukázal různé diplomy a sdělil mu, že jeho jediný syn padl v Sovětském svazu na frontě, udělal výjimku a Jarmilu Vítovskou přijal.  „Ten inspektor mě pak stejně každého půl roku jezdil kontrolovat,“ vypráví Jarmila Vítovská.  

Strýc nebyl žádný nacista, o politice se doma nemluvilo, zato jeho bratranec byl u SS. Jednou během války přijel do Úštěku na návštěvu. „‚Hele, tebe rád vidím, ale tu uniformu sundej,‘ řekl mu tenkrát strýc,“ vzpomíná Jarmila Vítovská a dodává: „Doteď vidím, jak byly ty lebky přehozené přes židli vedle v pokoji.“

Jelikož neuměla dobře německy, umístili Jarmilu Vítovskou o třídu níž, do šesté. V němčině se však rychle zdokonalila, a tak ji přeřadili do osmé třídy.  „Všichni na mě byli hodní, přijali mě velice hezky a chtěli se mnou kamarádit,“ vzpomíná Jarmila Vítovská na své první dny ve škole. Také s učitelkami měla dobré vztahy, a jak čas šel, začala pomalu zapomínat češtinu.

Svobodné dívky musely na práci k sedlákům

Ve třídě měla Jarmila Vítovská nejlepší kamarádku Mariechen Wolfovou. V roce 1944 se obě dívky přihlásily do rodinné školy, ale nedochodily ji, protože školu zavřeli. Blížil se konec války a strýc dívkám domluvil práci u sedláků. Musely nastoupit na takzvaný Pflichtjahr, což byla povinná výpomoc v německých domácnostech nebo v zemědělství, kterou uložil Hermann Göring jako součást svého čtyřletého plánu po dokončení školní docházky všem německým svobodným dívkám ve věku do pětadvaceti let. Mladá Jarmila s kamarádkou pomáhaly až do konce války u sedláků na chmelnicích a v domácnostech. Jednou týdně v pondělí chodily do školy. Německá kapitulace ukončila Pflichtjahr předčasně a Jarmilu Vítovskou dali na učení do cukrárny v Úštěku. Tam se jí však nelíbilo, nastoupila tedy do montovny hraček. I tu ale záhy zavřeli.

Konec války byl cítit všude. „Jednou ráno jsem se probudila a za kopcem Geld, teď se jmenuje Sedlo, jsem viděla rudou záři. Trvalo to spoustu dní, a nikdo z nás nevěděl, co to je. Pak nám řekli, že hořely Drážďany. Až k nám to bylo vidět,“ vzpomíná na turbulentní dobu Jarmila Vítovská.

Na statcích pracovali sovětští zajatci

Německým obyvatelům Sudet byli přidělováni na výpomoc váleční zajatci. V Úštěku bylo nejvíc vojáků Rudé armády. „Ti hned po osvobození vyšli před vrata statků a dělali si tam ohníčky,“ vypráví Jarmila Vítovská. Na dva z nich si dobře pamatuje.

U sedláka, kam chodila kamarádka Mariechen pomáhat, byl jeden sovětský zajatec. Německá rodina se k němu chovala velmi slušně, nabízeli mu oblečení a zvali ho ke stolu, aby jedl s nimi, on měl však svoji hrdost a sedět s Němci u jednoho stolu odmítl. „Ale byla to taková hrdost hlupáka,“ říká Jarmila Vítovská, „oni se k němu chovali slušně.“

U druhého sedláka v sousedství pracovala zajatkyně, říkali jí Natia. Sedlák žil sám a Natia mu vedla celou domácnost. „To víte, jestli bylo něco víc, to já nevím,“ říká Jarmila Vítovská. „Jak ta se těšila domů… Když jsem se pak dozvěděla, že to byli všechno ‚zrádci‘, tak jsem ji litovala, kdo ví, jak, chudák, skončila.“

Americká armáda bude v Praze dřív než ty

V té době byl budoucí manžel Jarmily Vítovské, Zděněk, totálně nasazen v Německu, v Kasselu. Do Kasselu však záhy dorazila americká armáda a manžel u nich začal pracovat v zásobování. Práce se mu natolik zalíbila, že ani nechtěl domů, a nakonec ho museli vyhledat jeho rodiče přes Červený kříž. Když Československý rozhlas při Pražském povstání volal o pomoc, žádal svého velitele, aby mu půjčil džíp, že pojede Prahu bránit. „‚Prosím tě, než se dostaneš do Prahy, my už tam dávno budeme,‘ řekl mu tehdy velitel,“ dodává Jarmila Vítovská s pokrčením ramen.

Konec války v Sudetech byl překotný, jedna událost střídala druhou. Když do Úštěku dorazila Rudá armáda, sovětští vojáci na německých ženách páchali brutální násilí. „Dozvěděla jsem se, že Rusové znásilnili jednu patnáctiletou dívku. Sedm se jich na ní vystřídalo. Ale také tam byla jedna osmnáctiletá dívka ze slušné rodiny, kam jsme chodili, a ta říkala, že pro ni přijel velitel a že zase přijede. Nevím, co bylo. To víte, byly jsme takové hloupé holky, bylo nám patnáct let,“ vypráví Jarmila Vítovská.

„A ještě na jednu příhodu si pamatuju,“ pokračuje pamětnice. „V Luckově[1] byla učitelka, už starší paní, a tu taky znásilnili. Skočila pak do studně. Za mým strýcem přišli, aby ji ještě s někým šel z té studně vytáhnout.“

Strýc chodil s velitelem Revolučních gard pytlačit

Krátce předtím, než dorazily Revoluční gardy, chtěl využít situace jeden Čech, který tam pracoval na úřadě. „Obešel všechny domy, představil se jako komisař a oznámil nám, že to tu teď bude mít na povel,“ říká Jarmila Vítovská.

Pár dní nato přijely do Úštěku Revoluční gardy a jejich vedení se usadilo v místním mlýně. Bylo to překvapivé, ale strýc, rodilý Němec, se s jejich velitelem Richterem spřátelil. „Asi proto, že se taky jmenoval Richter,“ vzpomíná Jarmila Vítovská. Všichni Němci museli odevzdat zbraně, velitel Richter přesto strýci ponechal flobertku a chodili pak spolu do lesa pytlačit. „U nás byla pořád naložená zvěřina,“ vypráví pamětnice. Později dostal strýc ve stejném mlýně práci a ta se mu nakonec vyplatila, mlynář mu vystavil potvrzení, že se choval za války slušně, a díky němu nebyl odsunut. Válečné reparace nicméně platit musel. „Nakonec mu je snad stát odpustil, to si už přesně nepamatuju,“ uzavírá tuto kapitolu Jarmila Vítovská.

Němci si mohli vzít jen osm kilo na osobu

Už začátkem léta 1945 připravil divoký odsun Němců malou Jarmilu o nejlepší kamarádku Mariechen Wolfovou. Jarmila Vítovská ji doprovázela na nádraží. Když bývalí sousedé proudili na nádraží kolem domku, kde žila Jarmila Vítovská s tetou a strýcem, říkali jim, kam a co schovali, a naléhavě prosili Richterovy, ať si jejich cennosti vezmou. „My bychom to ale nikdy, nikdy neudělali!“ říká Jarmila Vítovská důrazně. Dokonce i poté, co se její tatínek vrátil z Německa a v Úštěku byla opuštěná autodílna, odmítl si po Němcích cokoli brát.

Na nádraží byly pro Němce připravené dobytčí vagony. Byla tam spousta lidí a všude vládl zmatek. Když je nakládali do vlaku, poprosil dědeček Mariechen malou Jarmilu, aby mu u sebe na chvíli schovala zlaté hodinky.  Bál se, že mu je vezmou.  „Ty jsem mu pak podala do vagonu. Snad mu pomohly,“ vypráví dál Jarmila Vítovská.

Němci si směli vzít jen osm kilo věcí na osobu. Přesto se našli Češi, kteří využívali situace. Mezi lidmi byla i jedna Češka, co v Úštěku žila,“ pokračuje Jarmila Vítovská, „a ta těm Němcům, svým sousedům, z těch osmi kilo ještě brala.“

Z přidělených domů se někteří museli zase vystěhovat

Přistěhovalci se v  domech po odsunutých Němcích často střídali. Byli mezi nimi také volyňští Češi a s nimi se rodina Richterových skamarádila. Vyprávěli jim, že když na Volyň přijeli Němci, vítali je s kyticemi. „To víte, novým místním to nemohli říct, ale nám ano,“ dodává Jarmila Vítovská.

Do Sudet se často stěhovali lidé z nuzných poměrů. Jarmila Vítovská si pamatuje, jak se po jejich sousedech, spořádané německé rodině Kunertových, přistěhovala česká rodina „z pastoušky“, říkával strýc Jarmily Vítovské, který jimi pohrdal. „Jednou k nám vtrhla sousedka a ukazovala nám tašku: ‚Podívejte se, co tam ta svině německá měla sádla!‘“ vzpomíná na sousedku pamětnice.

Noví přistěhovalci dostali nejdříve domy po Němcích zadarmo a hned byli zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci. „Hodně lidí tehdy vstoupilo do komunistické strany, protože komunisté chodili dům od domu a vyhrožovali: ‚Vstupte do strany, nebo vám ty domy zase sebereme.‘ Podepsali skoro všichni,“ pamatuje si Jarmila Vítovská. „Po volbách v roce 1946 začali komunisti od lidí chtít za domy peníze, a tak se někteří museli zase vystěhovat,“ dodává.

Na vojně mu nedali ostré náboje

Jarmila Vítovská potkala svého manžela v létě roku 1946 v Luckově. Brali se v roce 1950 a brzy poté se jim narodila dcera Zdeňka.  O rok později se přestěhovali do Jiren ve Středočeském kraji. „Manžel šel na vojnu, ale protože byl na konci války u americké armády, nedali mu ostré náboje.  Nám to řekl, až když mu bylo padesát, tak se za to styděl,“ pokračuje Jarmila Vítovská. „Vstoupil do strany a stal se předsedou Svazu mládeže a to ho zachránilo před PTP,“ dodává na vysvětlenou pamětnice.

Jarmila Vítovská poté krátce pracovala v navijárně motorů v ČKD Česká Lípa. V roce 1957 se jí narodil syn Petr. V Praze oba manželé Vítovští rozváželi výrobky vysočanských pekáren Odkolek.

Mezitím v Úštěku dospíval nevlastní bratr Jarmily Vítovské, Klaus-Dieter Richter. Bylo mu třináct let, když jeho adoptivní maminku ranila mrtvice a rodinu postihlo další neštěstí. Františka Mayerová-Richterová nechtěla být manželovi přítěží a oběsila se. Klaus-Dieter tak přišel o maminku a malá Jarmila o poslední tetu. Klaus-Dieter chodil po válce do české školy, mluvil česky, a protože se dobře učil, chtěl jít na střední školu. O jeho dalším postupu však rozhodly dosídlené sousedky z místního výboru. Měl německé biologické rodiče, byl tedy podle nich Němec, dál studovat nesměl a nastoupil na manuální práci v papírnách...

Němce vyhodili z dobytčáků na pole

Někdy koncem padesátých let přišel do Úštěku pro Jarmilu Vítovskou dopis. Hledala ji její kamarádka Mariechen. „A tak jsme si začaly psát,“ vypráví pamětnice. „V šedesátém sedmém jsme jeli s rodinou k Baltu a domluvila  jsem se s ní, že se sejdeme.“ Mariechen pocházela z bohaté rodiny. Její tatínek byl v Úštěku fořt a dědeček měl restauraci a řeznictví. Po odsunu ve čtyřicátém pátém roce do bývalého východního Německa byla tak zesláblá, že jí zdravotní následky neumožnily přijít do jiného stavu. Když se s Jarmilou Vítovskou potkaly v šedesátých letech v Německu, byla už vdaná, jmenovala se Ludkeová a s manželem adoptovali holčičku. Té bylo tehdy už deset let.

Jarmila Vítovská popisuje, co jí Mariechen vyprávěla: „Když je za hranicemi vyhodili z dobytčáků na pole, řada lidí zemřela. Někteří dostali infarkt, mnozí z nich spáchali sebevraždu. Další se vydali do sousedních vesnic, že budou pracovat jen za brambory. Ale sedláci je vyhnali. To víte, sami neměli,“ pokračuje Jarmila Vítovská. „Byla jsem tam s ní přes noc, a když jsem odjížděla, celou dobu jsme obě plakaly…“

To bylo první a poslední setkání Mariechen s Jarmilou Vítovskou. Pak už se nikdy neviděly.

V šedesátých letech manžel vystoupil ze strany

Kromě rozvozu pečiva dělal Zdeněk Vítovský v Praze soudce z lidu. Jako přísedící byl v šedesátém čtvrtém roce u rozvodu dvou členů ÚV KSČ a pohár jeho trpělivosti přetekl. „Já tohle už dělat nebudu,“ prohlásil, „tam se akorát kurvěj“, a požádal o vystoupení ze strany. „Málem ho za to zavřeli,“ říká Jarmila Vítovská. „Nabízeli mu, že když doplatí příspěvky, odpustí mu.“ To neudělal. „Já to nebudu platit, za to můžou mít děti tepláky,“ vmetl jim do tváře. Prošlo mu to a ze strany ho propustili. Do důchodu pak pracoval v rozvozu u firmy Odkolek a později, před důchodem, v prádelně.

Někdy v polovině šedesátých let se nevlastní bratr Jarmily Vítovské Klaus-Dieter Richter pokusil přejít hranice do západního Německa. Chtěl poznat svého biologického otce, ačkoli znal jen jméno. „Chytili ho a rok seděl na Borech,“ vypráví Jarmila Vítovská. „Jednou v roce 1966 u nás zvoní zvonek a za dveřmi stál Klaus-Dieter. Pustili ho z vězení. Dva roky u nás pak bydlel, našli jsme mu práci ve Vysočanech, dělal tam šoféra, rozvážel chleba.“ 

V létě roku 1968 dcera studovala na gymnáziu a přivydělávala si na brigádě jako průvodčí tramvaje. Dne 21. srpna přišli manželé Vítovští jako obvykle brzy ráno do Vysočan rozvážet pečivo. Od vrátné se však dozvěděli, že zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. Rozhodli se tedy vrátit se domů do Malešic pěšky, všude byly tanky. Doma pak čekali na dceru Zdeňku. Ta byla v té době u Československého rozhlasu a viděla, jak na něj okupanti střílejí. Když rodičům svůj zážitek vyprávěla, sesula se  k zemi a poprvé a naposledy v životě rozrušením omdlela.

Třískovi jsem schovávala Bzeneckou lipku

Na začátku sedmdesátých let pracovala Jarmila Vítovská krátce v obchodním domě Kotva, v roce 1974 přešla ke kamarádce do obchodního domu Máj. Z pozice skladnice se vypracovala na vedoucí zásobování. Na otázku, jestli měla nějaké výhody, odpovídá: „To víte, že jsem měla výhody, když jsem byla první u nedostatkového zboží. Tak třeba ke mně chodil herec Jan Tříska. Schovávala jsem mu Bzeneckou lipku. To bylo nedostatkové víno. Chodila jen jedna basa po dvanácti kusech. Já mu vždycky zavolala a on si přiběhl.“

Kromě zásobování měla Jarmila Vítovská v závodním výboru na starost přidělování rekreace. „Chodila jsem za lidmi a ptala se jich: ‚Nechcete na zahraniční dovolenou? Půlku vám zaplatíme.‘ Sama jsem z toho ale žádné výhody neměla. Jen jednou jedinkrát jsme s rodinou jeli do chatiček na Sázavě. Bylo to na podzim a já jsem ty poukazy nemohla udat. Tak jsem jela sama.“

V obchodním domě Máj dali pamětnici a její kolegyni za úkol psát podnikovou kroniku. „No to víte, my jsme tam psaly jen to hezký. A to si představte, že za námi pravidelně chodil takový elegantní a slušný pán, vždycky si v té kronice četl a chválil nás. Po revoluci jsem se dozvěděla, že to byl tajný a že měl sledovat, co se u nás děje. Ale my jsme tam naštěstí nic špatného nepsaly,“ uzavírá Jarmila Vítovská. V OD Máj pak pracovala až do svého odchodu do důchodu v roce 1985.

Syn zakládal Občanské fórum

Vzpomínky na rok 1989 má pamětnice spojené především s činností jejího syna. Petr Vítovský pracoval v Diamantu jako vedoucí úseku jízdních kol. V roce 1989 byl velmi aktivní, zakládal tam Občanské fórum a nechal hned z budovy odstranit nápis „Se Sovětským svazem na věčné časy“. „Ředitel mu vyhrožoval, že bude muset zaplatit pokutu sto tisíc korun, ale nakonec z toho sešlo,“ vypráví dál Jarmila Vítovská.

Vyšetřovatel, který se případem zabýval, se Petra Vítovského pokusil zlákat ke spolupráci. To se ovšem spletl. Od vyšetřovatele se Petr Vítovský mimo jiné dozvěděl, že za Prahou byly při demonstracích v osmdesátém devátém shromážděny Lidové milice a čekaly jen na rozkaz, aby mohly zasáhnout.

Sousedka komunistka s ní tři dny nemluvila

Manželé Vítovští koupili v šedesátých letech chalupu ve vesnici Habřina, nedaleko Úštěku. Jejich sousedé, s nimiž vždycky dobře vycházeli, byli dosídlenci a přesvědčení komunisté.

Hned po revoluci v roce 1989 přijela nečekaná návštěva z Německa – příbuzní odsunutých Němců. „Paní tehdy musela odjet s ročním chlapečkem,“ říká Jarmila Vítovská.  Přijeli se podívat na svůj bývalý dům, který stál vedle a patřil druhým sousedům, chalupářům. Jarmila Vítovská byla jediná, kdo uměl německy, a tak jim tlumočila. Návštěva z Německa si nedělala na dům žádné nároky, naopak byli rádi, že se o něj sousedé hezky starají. „Ale sousedka komunistka se mnou za to tři dny nemluvila,“ vypráví Jarmila Vítovská. Když zvolili Václava Havla prezidentem, ta samá sousedka prohlásila: „‚Můj Vašek se taky oblíkne a nechá se zvolit.‘ Takhle si to oni mysleli, že když jsou komunisti, musí být také zvoleni.“

Své vyprávění Jarmila Vítovská zakončuje slovy: „Víte, já vždycky říkám mým vnučkám – nejhorší na světě je nevědomost.“

 

[1] Dnešní osada Lukovsko. V době druhé světové války existovaly samostatně osady Freidorf (Svobodná Ves), Rutta a Luckov.