Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plk. v. v. Ing. Ladislav Vitoul (* 1945)

• narozen 18. prosince 1945

• rané dětství prožil v Mladči, kde jeho otec provozoval rodinnou vápenku

• v dubnu 1948 rodinná vápenka znárodněna

• v roce 1952 se musela rodina vystěhovat z Mladče

• v roce 1968 Ladislav Vitoul vstoupil jako voják z povolání do Československé lidové armády

• od června 1988 až do května 1991 působil jako velitel skupiny pozorovatelů OSN v Iráku

• od května 1991 do března 1992 velitelem skupiny začleněné do humanitární organizace UNHCR v Iráku

• v březnu 1992 v hodnosti plukovníka propuštěn ze služebního poměru vojáka z povolání

• během restitučního řízení rodině vrácena vápenka v Mladči

• v roce 2020 ředitelem a spolumajitelem vápenky Vitoul v Mladči

Ladislav Vitoul je ředitelem a spolumajitelem rodinné vápenky Vitoul v Mladči na Olomoucku. Jako malý chlapec zažil, jak jeho rodinu komunistický režim označil za vykořisťovatele, během znárodnění jim sebrali firmu a v roce 1952 je vyhnali z domova. Kvůli třídnímu původu a z toho pramenící malé naději na vysokoškolské studium pamětník vstoupil jako voják z povolání do Československé lidové armády. V jejích složkách působil až do pádu komunismu. Od června 1988 až do května 1991 sloužil jako velitel skupiny pozorovatelů OSN v Iráku a do března 1992 jako velitel skupiny začleněné do humanitární organizace UNHCR v severní části této země, obývané převážně Kurdy. Dvakrát byl raněn a do paměti se mu nesmazatelně vryl obraz tamní zkázy, způsobený válečným konfliktem. V roce 1992 ho na vlastní žádost z armády propustili. V restitučním řízení se totiž do rukou rodiny opět vrátila dědou založená vápenka.

 

Vápenka Vitoul

 

Josef Vitoul pozoroval práci dělníků na kopci Skalka v Mladči. Těžili a v milířích vypalovali vápenec. Napadl ho podnikatelský záměr a za našetřené peníze koupil v roce 1913 tamní pozemky. O rok později byla do provozu slavnostně uvedena moderní pec na výrobu vápna. Nově založená firma se zvláště po přivedení železniční tratě k lomu stále rozrůstala a zaměstnávala až 260 lidí. V roce 1937 ji převzal Josefův nejstarší syn Ladislav Vitoul, který se v roce 1944 oženil s Miroslavou Berčíkovou. Ten samý rok se manželům narodila dcera Miroslava a 18. prosince 1945 syn Ladislav Vitoul.

 

Všechno jim sebrali a rodinu vystěhovali

 

Tři roky po Ladislavově příchodu na svět převzala v únoru 1948 moc ve státě komunistická strana. Už v dubnu 1948 Ústavodárné národní shromáždění schválilo zákon o znárodnění všech podniků nad padesát zaměstnanců a rodinná vápenka se stala jednou z poboček národního podniku Hranické cementárny a vápenky. Otec Ladislav Vitoul starší zůstal jako národní správce, ale v roce 1952 dostal příkaz k vystěhování z vily, kterou nechal postavit v roce 1926. „Dostali jsme 48 hodin k vystěhování. Pamatuji si, jak táta tady v Římicích sehnal nějaký koňský povoz, naložili jsme, co jsme naložit mohli, a odstěhovali jsme se. Když jsem lezl na vlečku, tak jsem spadl a rozbil si čelo. Rodiče tak se mnou museli jet nejdřív do nemocnice,“ vzpomíná Ladislav Vitoul na anabázi, kterou musela rodina podstoupit.

Svůj nový domov našli u matčiných rodičů v centru Olomouce. Matka nastoupila jako prodavačka a otce po dlouhém hledání přijali jako dělníka do n. p. Prefa. „Vždycky přišel unavenej, sedřenej, ale protože práci rozuměl, tak ho pak přesunuli do úřadu ve výzkumném ústavu pro prefabrikáty a tam vymýšlel nové panely. Z jeho hlavy vyšlo, že do panelů dávali ještě dráty, což je značně zpevňovalo. Čili on se tam stal takovým myslitelem,“ vzpomíná Ladislav a dodává, že otec i přes práci v kanceláři oficiálně zůstal v dělnické pozici.

Součástí rozhodnutí o vystěhování rodiny byl také zákaz vstupu do Mladče a jejího okolí. Přesto, že otec bez náhrady přišel o celý podnik, stále musel státu splácet dluhy z podnikání, které mu strhávali z platu. Otce také sledovala Státní bezpečnost, což dokládají i veřejně dostupné záznamy v Archivu bezpečnostních složek. Několikrát ho předvolali k výslechu. „K nám do rodiny chodili takoví ti rodinní důvěrníci a zjišťovali, jak se u nás hovoří a jak nehovoří. Taky kontrolovali, jestli tam táta nejezdí. Dokonce si pamatuji, že když byly Dušičky a otec chtěl navštívit hroby svých rodičů a prarodičů, tak vždycky čtrnáct dní před Dušičkami na hřbitov jezdil někdo na kole, aby to připravil a aby ho nikdo nechytil.“

 

Jak jsem se stal vojákem

 

Rodiče ale děti nezatahovali do problémů a místo toho rozvíjeli jejich kreativitu a vzdělání. Pamětník se tak v dětství v hudební škole učil hře na klavír, v lidové škole malování a přednesu básní, vystupoval v divadelním kroužku a hrál fotbal. Na gymnázium v Olomouci (tehdy jedenáctiletou střední školu) ho ale nepřijali s odůvodněním, že se hlásilo příliš mnoho zájemců. „Skryli tím můj špatný třídní původ,“ dodává.

Nakonec se Ladislav Vitoul dostal na Střední všeobecnou vzdělávací školu ve Šternberku, kterou v roce 1964 úspěšně zakončil maturitou. I přes úspěšné absolvování přijímací zkoušky nebyl přijat na vysokou školu, opět s odůvodněním velkého počtu uchazečů. Jako náhradní řešení proto zvolil tříleté nástavbové studium na Střední průmyslové škole chemické v Gottwaldově (dnes Zlíně) v oboru zpracování kaučuku a umělých hmot. „Učili nás ještě staří učitelé, kteří vycházeli od Bati. Tam jsem pochopil určité způsoby pro přesnost řízení. To, co jsem později využil v dalším životě a využívám dodnes.“

Dne 1. října 1966 pamětník nastoupil do základní vojenské služby a jako vystudovaného chemika ho zařadili k 103. praporu chemické ochrany v Moravském Karlově, kde také absolvoval poddůstojnickou školu. Rozhodl se, že v armádě zůstane jako voják z povolání, a 20. srpna 1968 proto v Brně absolvoval přijímací zkoušky na Vojenskou akademii A. Zápotockého (VAAZ). „Říkal jsem si, že je to moje jediná šance na vysokou školu,“ vzpomíná, proč se rozhodl pro službu v Československé lidové armádě. Do kasáren v Moravském Karlově se vracel den po invazi vojsk Varšavské smlouvy, kterou se tehdy spojenecké země v čele se Sovětským svazem rozhodly zabránit obrodnému procesu v Československu. Ladislav vzpomíná, že cestu všude lemovaly tanky a vojenská technika. Následně přišel příkaz o vyklizení kasáren a jejich předání sovětské posádce. „Zalévali jsme komíny betonem, aby to měli dobře připravené na topení,“ s úsměvem dodává pamětník.

 

V Československé lidové armádě

 

Čtrnáct dní před předáním kasáren ale pamětník nastoupil na VAAZ ve Vyškově do oboru velitelsko-organizátorský, motostřelecko-tankový, který s titulem inženýr a hodností poručíka ukončil v červenci 1972. Během studia se také stal členem komunistické strany.

Ještě na studiích se Ladislav oženil s Helenou, s níž měl v roce 1973 dceru Kateřinu a o dva roky později přišla na svět dcera Alžběta. Rodina se často stěhovala. Ladislav Vitoul totiž sloužil ve Vimperku, pak v Kašperských Horách, v letech 1974–1976 v Brně, pak v Janovicích nad Úhlavou, v Tachově a v letech 1978–1982 jako velitel 62. motostřeleckého praporu v Boru u Tachova. Tam také zažil akci Krkonoše. V té době totiž vypukla v Polsku vlna protirežimních stávek a poslední srpnový den roku 1980 došlo k podpisu Gdaňských dohod, kdy komunistický režim uznal nezávislý odborový svaz a následně s ním podepsal řadu smluv týkajících se ekonomických i politických otázek. V září téhož roku vznikl nezávislý odborový svaz Solidarita, který se stal rozhodujícím opozičním hnutím v Polsku. Situaci v této zemi se znepokojením sledovali sovětští představitelé a jako nátlakovou akci zvolili cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. V Československé lidové armádě se do této akce zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelectva a velké množství automobilové techniky. První fáze cvičení proběhla u hranic s Polskem v době od 6. do 9. prosince 1980. Prapor, jemuž velel Ladislav Vitoul, se pouze přesunul do záložního prostoru a asi po deseti dnech se vrátil do domovských kasáren. „V nižších funkcích se nevědělo, co a jak. Já jsem pouze věděl, že musíme být nachystaní. Z dnešního pohledu samozřejmě vím, že jsme se chystali na případný boj, ale tehdy jsem ty informace neměl,“ říká Ladislav Vitoul, který měl tehdy hodnost majora.

V roce 1982 pamětníka převeleli do oddělení bojové přípravy v 1. štábu armády v Příbrami a o rok později se stal náčelníkem operačního oddělení v témže městě. „Zpracovávala se tam vojenská cvičení a kreslily mapy, počítal se poměr sil a kilotuny jaderných bomb a ty se rozhazovaly a kreslily na mapu. Buď to bylo obranné, nebo útočné cvičení,“ vzpomíná Ladislav, jak se připravovali na válku se znepřátelenými zeměmi západního bloku, a vzápětí dodává, co si o tom tehdy myslel. „Vnímal jsem to pořád jako hru. Nikdy jsem si nedovedl představit, že by k tomu došlo.“

Na vlastní žádost pak v roce 1985 z Příbrami odešel a v letech 1985–1987 působil jako odborný asistent vojenského oboru na Univerzitě Karlově v Praze.

 

Mise v Iráku

 

V roce 1984 se Ladislav Vitoul přihlásil do výběrového řízení specialistů pro mise OSN. Z šesti stovek uchazečů byl po několika měsících vybrán společně s jedním kolegou. Po půlročním školení v roce 1988 na Headquarters of the United Nations v New Yorku byl přemístěn na základnu v Saúdské Arábii a následně v Iráku, kde v hodnosti plukovníka velel pozorovatelům mise OSN, konkrétně skupině čtyřiapadesáti osob různých národností.

V té době ještě probíhala irácko-íránská válka. Velitelství měli v hotelu Al-a-Rashid v Bagdádu a úkolem bylo získávat a podávat informace o situaci v zemi a po vypuknutí války v Zálivu (2. srpna 1990 – 28. února 1991) také na frontě. Informace určené pro světovou veřejnost předávali reportérovi CNN Peteru Gregg Arnettovi a služební pak generálnímu tajemníkovi OSN Javieru Pérezi de Cuéllarovi a od ledna 1992 Butrusu Butrusu-Ghálí a vedoucí kanceláře prezidenta USA Elišce Haškové-Coolidge.

Ladislav Vitoul se tak pohyboval po celém Iráku a zůstal i po ukončení války v Zálivu. Irácká vojska pod vedením Saddáma Husajna totiž po prohrané válce zamířila v březnu 1991 na sever země, kde proti režimu povstali Kurdové. Útok způsobil masový exodus tamních obyvatel. Během jednoho týdne uprchlo do Turecka na 450 tisíc Kurdů a další milion se v dubnu následujícího roku pokoušel dostat do Íránu. Přibližně 300 tisíc povstalců zahynulo během bojů. OSN kvůli obrovské humanitární krizi do oblasti zaslala organizaci UNHC, do níž byl včleněn i tým, kterému velel pamětník. Velitelství měli ve městě Suleinmaniya a zajišťovali pomoc pro vyhnané Kurdy do stanových táborů v horách, organizovali převoz humanitární pomoci a zajišťovali jejich doprovod při přesunu přes nebezpečné území.

Ladislav Vitoul se tak často dostával do přímých bojů a na vlastní oči viděl, jaké utrpení lidem přináší. Mezi oběťmi bylo i několik jeho kurdských přátel. „Jednou prošla fronta tam a pak zase zpátky. Do nemocnice přivezli vojáky z jedné strany a ti, kteří tam byli, tak je všechny postříleli. Odpoledne se fronta přesunula, zase tam převezli další a pak je postříleli ti druzí. U těchto věcí jsem byl a bylo to hrozné,“ vzpomíná na otřesný zážitek přímo ze Suleinmaniye.

Jeho další vzpomínka se váže k městu Halabdža. V závěru irácko-íránské války 16. března 1988 použil režim Saddáma Husajna proti místnímu obyvatelstvu chemické zbraně. Tehdy zemřelo na pět tisíc civilistů. Ladislav Vitoul tam se svým týmem organizoval nové osídlení a byl tam také na konci roku 1991, bezprostředně po jednom z útoků na město. „Organizovali jsme nakládání mrtvých a odvážela se těla. Nerad na to vzpomínám, protože pak se mi to někdy vrací.“

Jako velitel se Ladislav Vitoul účastnil mnoha jednání. Vzpomíná například, jak ve městě Kifri u sídla OSN řešil protiválečné protesty asi deseti tisíc Kurdů. Často se také stýkal s předsedou strany Vlastenecký svaz Kurdistánu Džalálem Talabáním. „Byli jsme kamarádi. Nejeden večer jsme spolu popili, přestože je v Iráku podle náboženských pravidel zákaz pití alkoholu. Doba uplynula a já jsem z domova sledoval informace z Iráku, a ejhle, tenhle člověk se stal prezidentem,“ vzpomíná na muže, který v letech 2005–2014 zastával funkci prezidenta Iráku.

Během mise byl Ladislav Vitoul dvakrát raněn. Jednou mu odražená kulka proletěla stehnem. Jindy zase během průzkumu jejich vůz dvacet kilometrů od základny v Suleinmaniyi zasáhl granát. „Jeli jsme autem na průzkum a proti nám byla nějaká minometná palba, jedna rána vedle, druhá dovnitř, pak jsme vyskočili z auta, bouchlo to a rozletěly se střepiny. Zůstal jsem se svým velkým kamarádem, jmenoval se Alex Cudjoe. V civilu byl velitelem jediné protiletadlové lodi Ghany. Dělal zástupce naší skupiny a ten mě potom asi osm hodin táhl, plazil se se mnou, jak jsem celý krvácel. Dotáhl mě zpátky do tábora a vlastně mně zachránil život. Celou noc. Až druhej den jsme se tam dostali,“ vypráví pamětník, který strávil pět dní v nemocnici a poté opět nastoupil do služby. „Mám tady ještě jizvu. Měl jsem roztržené břicho a pak přišel nějaký indický lékař, dal mi pěst na břicho, zatlačil a ta rána se zacelila,“ dodává.

Ani jako velitel týmu OSN se tedy nevyhnul nebezpečným situacím. „Při každé palbě jsme byli v ohrožení života. Často jsme projížděli frontou a všude kolem se střílelo. Nebo jsme jeli přes minové pole. To nebezpečí bylo všude, takže jsem rád, že jsem tady,“ vypráví pamětník a dodává, že při příjezdu do Iráku netušil, co ho čeká. „Málokdo si dovedl představit, do čeho jde. Málokdo ví, co je to válka. Není to o svalech. I ten nejmenší pidimužík, který stojí v řadě, je najednou nejsilnější a ten hromotluk, který se bil v prsa, se schovává v rohu. Těžko to někdo dokáže vydržet.“

 

Z plukovníka majitelem vápenky

 

Za celé čtyři roky se prý Ladislav Vitoul nedostal ani jednou domů. S manželkou byl ve styku jen během občasných krátkých telefonních hovorů. Měl sice informace o převratných změnách v Československu a pádu komunistického režimu, ale realita v Iráku ho natolik zaměstnávala, že to výrazněji neprožíval. Poprvé se domů na dovolenou vrátil až na konci února 1992. Tehdy také navštívil otce v Mladči a zjistil, že rodině v restituci vrátili vápenku, kterou převzal otec a sestra Miroslava. Noc před odjezdem otec otevřel láhev vína a pamětníkovi sdělil, že je potřeba, aby firmu převzal. „Byl to můj první, největší, nejosudovější rozhovor s otcem za celý život,“ vzpomíná Ladislav Vitoul, který nakonec souhlasil.

Druhý den v Praze zažádal o propuštění z armády ministra obrany Luboše Dobrovského, který byl prvním nevojákem na tomto postu. „Dvě hodiny po rozhovoru mě propustili z armády, což se nikomu předtím ani potom nestalo,“ dodává.

Ladislav Vitoul poté provozoval nově založenou firmu Vitoul, která byla v roce 2017 zařazena mezi 100NEJ v České republice. Po návratu z Iráku se mu rozpadlo manželství. Znovu se pak oženil s Jitkou Tomáškovou a v roce 2002 se jim narodil syn Ladislav, který má v budoucnu převzít celý podnik.

I v roce 2020 rodina bydlela ve vile přímo v areálu továrny, jejíž spodní část slouží k administrativním účelům. „Po znárodnění bydlel v bytě nahoře pochopitelně předseda KSČ. Jmenoval se Šrom a žil tady s manželkou a dvěma dětmi. Jak zemřel, tak děti rozdělily byt napůl. Syn a dcera se svým manželem tady ve fabrice pracovali. Říkám to proto, protože když jsem přišel po restituci, tak tady pořád všichni tři pracovali. Notabene mladý Šrom tady pracuje dodnes. Takže jsem je tady nechal pracovat všechny tři až do jejich důchodu.“

Ladislav Vitoul je také významným mecenášem umění, za což obdržel státní vyznamenání. „Mám takové krédo, že rakev nemá kapsy. Člověk stejně nesní víc než jeden nebo dva řízky, i když má třeba na pět, tak proč by nemohl pomoci někomu jinému, kdo je potřebný,“ dodává na závěr.

 

KRATOCHVÍL, V., Válka v Perském zálivu v roce 1991 z pohledu USA. Bakalářská práce. Západočeská univerzita v Plzni, Fakulta filozofická, Plzeň 2014. dostupné na URL- https://dspace5.zcu.cz/bitstream/11025/11987/1/Vaclav_Kratochvil.pdf

http://www.vitoul.cz/cs/historie