Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když jsme konečně překročili hranice Československa, měli jsme všichni pochopitelně radost První, co jsme udělali, bylo, že jsme klekli a políbili jsme zem Víte, dneska když to vidíte v televizi, tak to vypadá tak nějak divně To člověk musí prožít to co my, aby to pochopil
narozena 12. října 1925 v české vsi Mirohošť na Volyni v rodině profesora
navštěvovala českou a polskou školu, gymnázium nedokončila, protože začala válka
její otec se účastnil akcí odbojové skupiny Blaník, v březnu 1944 narukoval
18. června 1944 vstoupila do československého armádního sboru
po pětitýdenním základním výcviku narukovala k třetímu dělostřeleckému pluku
zastávala službu jako zdravotnice, telefonistka
nasazena od 18. 6. 1944 do prosince roku 1945
poprvé bojově nasazena v Krosně, zúčastnila se Dukelské operace a osvobozování ČSR, byla svědkem tragických událostí v okolí Machnowky a Wrocanky v září 1944
v roce 1945 poprvé překročila hranice Československa
rozhodla se zůstat natrvalo v nově nalezené vlasti
s otcem získali domek v Pokraticích u Litoměřic po odsunuté německé rodině
obdržela několik vyznamenání: Dukelskou pamětní medaili, medaili Za vítězství nad Německem, Za odvahu a různá ukrajinská vyznamenání
Jiřina Vítková se narodila 12. října 1925 v české vesnici Mirohošť v okrese Dubno na Volyni v rodině profesora. Matka pracovala jako učitelka. Jiřina navštěvovala nejprve čtyři roky českou školu, pak chodila pět let do školy polské. Po deváté třídě složila úspěšně zkoušky na gymnázium, které ale nedokončila. „Do gymnázia jsem chodila pouze dva roky, protože potom přišla válka a veškeré školy byly uzavřené. Když potom přišli v roce 1939 Rusové, tak se otevřely takzvané desetiletky a jedenáctiletky. Neuznávali gymnázia, tak jsme museli jít o dva roky zpět a dodělat si jedenáctiletku. Chodila jsem do školy prostě docela dlouho.“
O své rodné vesnici říká: „Byla to velice kulturní vesnice. U nás byl Sokol, hrálo se tam divadlo, také hasiči měli svůj spolek. Mládež se po večerech scházela, tančilo se, zpívalo, nacvičovala se beseda.“ Jiřina se hojně účastnila čilého kulturního a společenského života své obce. Několik let například cvičila v Sokole. V obci působila pravoslavná církev. Před několika lety se Jiřina Vítková byla ve své rodné obci podívat. Podle jejích slov se tam mnohé změnilo: „Musím říct, že jsem si pokazila vzpomínku na domov. Obec je, až na malé výjimky jako škola nebo restaurace, zcela neudržovaná. Z Čechů tam zůstaly jen asi dvě rodiny a to ještě jedna z nich je rusko-česká. Ostatní jsou pryč.“
Když jí bylo čtrnáct let, začaly se společenské poměry zhoršovat. Během válečných let se přes Volyň několikrát přelila fronta: „Tam to přecházelo z ruky do ruky,“ říká k tomu paní Vítková. V roce 1939 přišli do oblasti Rusové a život obyvatel malé vesnice se začal rychle měnit: „Přestali jsme chodit do školy. Mládež se scházela jako dřív, obchody a všechno zatím ještě fungovalo. Ale život už začal být takovej válečnej. Člověk se už bál promluvit.“ Vzpomíná také na ruské okupanty: „Někteří byli v dost zuboženém stavu. Byli tam třeba Rusové, kteří nerozeznali chmel od vinné révy. Měli jsme chmelnici, a oni když ochutnali, tak se hrozně divili, že to není dobré.“
Protože se vědělo, že vesnice je poměrně bohatá, začali tam chodit banderovci a požadovat potraviny: „Vždycky nám řekli, že se musí složit tolik a tolik masa, mouky, sádla a tak dále. Přijeli si pro to v noci.“ Rusové stačili ve vesnici založit i kolchoz. Mnoho bohatších sedláků se obávalo, že půjdou na Sibiř, ale k tomu naštěstí ve většině případů nedošlo. Chlapci příslušných ročníků museli vstoupit do Rudé armády.
V létě 1941 přišli do Mirohošti Němci, kteří zavedli v oblasti přísnější režim. „Oni byli takový agresivnější a hrubší,“ říká Jiřina Vítková. Byl zaveden zákaz nočního vycházení, přestala tedy fungovat kina, divadla a další instituce. Společenský život mohl pokračovat již pouze tajně v domech: „My jsme se scházeli stále. A museli jsme tam potom zůstat celou noc. Němci o tom nesměli vědět, nesměla se pouštět žádná hudba.“
Tíživá ekonomická situace šla ruku v ruce s terorem namířeným proti civilnímu obyvatelstvu. Jiřina nikdy na vlastní oči nezažila perzekuci židovského obyvatelstva, ale „když jsem chodila do jedenáctiletky, tam byli taky spolužáci Židi. Když jsme někdy přišli do školy, tak to jejich místo bylo volné. Tak jsme o tom nemluvili, ale věděli jsme. Jen jsme se na sebe podívali a bylo nám to jasný. Všichni jsme měli strach. Většinou vyváželi ty rodiny Němci v noci. Takže jsme neměli možnost to vidět… Nevím, že by se někdo vrátil.“ Otec Jiřiny Vítkové se účastnil akcí odbojové skupiny Blaník na Volyni.
Po vytlačení Němců se do oblasti vrátili Rusové. V Rovně a v Lucku, kde byla náborová místa do československé armády, se masově hlásili nadšení čeští dobrovolníci: „To bylo hrozně spontánní. Hlásily se celé rodiny – otec, synové. Často se hlásili i ještě nezletilí chlapci, kteří si přidávali léta. Takových případů bylo mnoho. Hlásily se i ženy. Nikdo se nikdy nezeptal – co za to. Věděli jsme, že se jde na smrt, ač jsme si to tedy představovali spíš jako v biografu. Ve skutečnosti to pak bylo úplně jiný. Ale abych řekla pravdu, šla bych tam znova. Nechci dělat žádnou hrdinku, ale myslím, že bych šla stejně.“ Hned v prvním náboru, v březnu 1944, narukoval její otec. Ona brzy následovala příkladu svého otce a vstoupila 18. června do československého armádního sboru.
Jiřina Vítková popisuje svoji cestu k odvodu: „První noc, to jsme si šily ruksaky z lněného plátna a potom jsme spaly ve Lvově na nádraží. Vidím to ještě dnes, to je zajímavé nádraží. Celá střecha skleněná. My v koutečkách, hromada, s těma ruksakama. Byly vidět hvězdy. Zazpívaly jsme si a pochopitelně taky zabrečely.“
Prodělala pětitýdenní základní výcvik u třetího dělostřeleckého pluku. „Byly jsme ještě v civilu. Místo pušek nám dali klacky. Pochodovaly jsme a tak podobně.“ Jejich mužští spolubojovníci se jim od začátku snažili pomáhat a jejich službu jim všemožně ulehčovat: „Musím říct, že chlapci si nás velice považovali. Kde mohli, tam nám pomohli! Když pršelo, tak nám i přinesli snídani. Přinesli nám deku, když nám byla v noci zima…“ Když si některá z dívek našla mezi vojáky milého, ostatní to respektovali a nikdo se již více o ni neucházel. V Černovicích skládali nováčci přísahu. Mladá Jiřina zakrátko nastoupila službu jako zdravotnice u třetího dělostřeleckého pluku, kde byl již její otec. Byla potom nasazena od 18. června 1944 do prosince 1945.
Po krátkém působení u zdravotnic přešla k otci, který byl zásobovacím důstojníkem. „Nejednou jsme svezli vojáčka. Jednoho jsme vezli až do první linie. Když jsme byli na místě, tak mu povídám: ,Tak vylejzej!‘ A on byl mrtvej. Kulka ho akorát trefila. Nic jsme neslyšeli. To byl takovej les a dosti hodně mokřin, klády a hrboly, hluk během jízdy.“
Jiřina Vítková byla poprvé bojově nasazena v Krosně. Potom se v rámci československého armádního sboru zúčastnila Dukelské operace i osvobozování ČSR. Stále má v živé paměti mnohé události těch pro ni tak dramatických měsíců. Mladá dívka se musela srovnávat s pohledem na mrtvé – nejen lidi, ale také zvířata: „Prvního mrtvého jsem viděla zabitého koně. Je to hloupost dnes říkat, ale ten už tam ležel několik dní a byl hrozně nafouklej a to bylo tedy hrozný.“
Na frontě měla několik funkcí: „Byla jsem především zdravotnice, ale nebyla jsem v nemocnici, ale přímo u dělostřeleckého pluku. Zároveň jsem pracovala i jako telefonistka. Čili jsem zastupovala několik služeb. Každou chvíli nám přivezli raněného. Naším úkolem bylo poskytnout mu první pomoc a pak se odváželi dál, do polní nemocnice. Zranění byla různá, ale nejčastěji střepiny, popálení… Když vás zraní, tak to v první chvíli vůbec necítíte, až za chvíli, když to začalo krvácet, tak se to rozbolelo. Každého to bolelo, každý chtěl žít a každý chtěl přežít. Všichni jsme měli rádi život a to, co by nás čekalo tady v osvobozené vlasti. Taky jsme někdy pomáhali s dopisy těm, co nemohli sami psát.“ Práce zdravotnice byla nesmírně náročná. Zranění často při ošetřování křičeli bolestí, ale „věděla jsem, že i když způsobím bolest, tak tomu člověku chci pomoct. Takže chtě nechtě musím zatnout zuby a udělat, co je třeba.“
Jednotky měly neustále nedostatek vojáků, někdy bylo nutno nasadit i nezkušené: „Měli jsme u jednotky i vojenskou hudbu. A protože po určitých bojích byly jednotky tak oslabené, že nebyly schopné boje, že i ti hudebníci museli jít do boje. Měli za úkol odminovávat prostor před postupující jednotkou. Jeden z nich šlápnul na minu, druhého mina celého úplně svlékla a kusy jeho šatů a kůže a masa visely na okolních stromech. Jinému to utrhlo obě nohy pod kolenem… ale tenhle to třeba přežil, protože zdravotníci byli velmi blízko a ihned mu dali první pomoc.“
Stala se svědkem tragických událostí v okolí vesnic Machnowka a Wrocanka začátkem září 1944. „Cesta byla zatarasená a my jsme museli zůstat na místě ve Wrocance. Byla tam hustá mlha, to si pamatuju jako dnes. Najednou kolem mě prolítla kulka! Já povídám: ,Prosím vás, tady se střílí.‘ A oni na mě: ,No prosim tě! Kde by se tady vzali!‘ A mysleli si něco o ustrašený ženský. Ale když opadla ta mlha, tak na tom kopci vyjel Tygr. Naši vojáci, dělostřelci se ani nestačili zakopávat, přímo začali pálit. Tam byl generál Kratochvíl a ten projížděl na willysce s pistolí v ruce a křičel: ,Kdo se hne z místa, je synem smrti…‘ Vidím to jako dnes.“
Jiřina Vítková zdůrazňuje, že až tehdy pochopil člověk cenu života, když poznal hrůzy a smrt: „Někdy to byly opravdu těžké okamžiky. Ale teprve tehdy člověk pochopil, jakou cenu má život a jak moc chce žít.“
Jako mnozí jiní pamětníci, tak i paní Vítková zdůrazňuje, že na Dukle probíhaly ty nejtěžší boje: „Němci měli tu výhodu, že tam byli dřív než my, takže byli zakopaní a všechny hlavní cesty měly zastřílené. Každou kótu museli naši chlapci pracně dobíjet. Navíc my jsme ten terén neznali. Němci také měli z kopce daleko lepší rozhled než ti, co tam šli. Bojovalo se opravdu píď po pídi.“ Nepřítel byl navíc velmi odhodlaný a statečný. „Až teprve na konci války jsem viděla, že by se Němci vzdávali. Vůbec se vzdávat nechtěli.“
Útrapy a nepohodlí války byly zvláště těžké pro ženy, které dbají tělesné hygieny přece jen s větší úzkostlivostí než muži. Paní Vítková vzpomíná na jednu lesní koupel ve slovenských horách: „Byl tam potok, a když byl klid, tak jsme se tam šly umýt. Ještě jsme si nabraly do kotlíku vodu, že si uvaříme čaj. Mýho otce spojka, starší pán, už mu bylo přes padesát, povídá: ,Děvčata, kde jste se koupaly, před tou zákrutou, nebo za ní?‘ My povídáme: ,Po tej zákrutě.‘ ,Pily jste tu vodu??‘ ,Ne, ale neseme si na uvaření čaje…‘ ,Tak pojďte, já vám něco ukážu!‘ Tak jsme šli a asi tak pět metrů za tou zákrutou ležel Němec přes ten potok, už neměl boty, už neměl kalhoty a měl pryč ruku. Čili ta voda, ve které jsme se myly, všechna přetékala přes něj. No válka, že ano…“
Poté, co šťastně přestála všechny nástrahy války, dostala se mladá Jiřina Vítková konečně do Československa. „Měli jsme pochopitelně všichni radost. První, co jsme udělali, bylo, že jsme klekli a políbili jsme zem. Víte, dneska když to vidíte v televizi, tak to vypadá tak nějak divně. To člověk musí prožít to co my, aby to pochopil.“ Paní Vítková byla v Československu poprvé. Bohužel ani překročením hranic válka neskončila. Boje nebyly sice již tak tvrdé, ale stále trvaly. Nejhorším nebezpečím byly miny, které za sebou nechávaly ustupující německé jednotky. Tehdy byla Jiřina Vítková blízko smrti a přežila jen shodou šťastných okolností: „Pamatuju si, že jsme do jedné vesnice přijeli v noci. Všude byla spousta sněhu a na cestě byl ledový škraloup. Když jsme do obce dorazili, nikde nikdo nebyl, jen štěkali psi. Jedině na faře se svítilo, tak jsme tam zabouchali a přišel farář. Ptali jsme se ho, kde jsou všichni lidé, že potřebujeme pomoct s autem, které uvízlo ve sněhu. A on zblednul a ptal se nás: ,Prosím vás, jak jste se sem dostali?‘ Tak jsme mu popisovali cestu. ,Byl s vámi Pán Bůh,‘ povídá, ,ta cesta je celá podminovaná!‘ Tenkrát nás zachránil jen ten ledovej zmrzlej škraloup na cestě…“
V květnu roku 1945 se Jiřina Vítková dostala do Prahy. Ve městě, které nikdy předtím neviděla, se jí velmi líbilo. Lidé byli přátelští a pohostinní. „Všude nás vítali s otevřenou náručí. Praha byla ověnčená, rozjásaná a veselá,“ směje se paní Jiřina ještě po letech. Život se pomalu vracel do normálních kolejí a frontové bojovnice se zase chtěly líbit. I Jiřina si pořídila tehdy nezbytné nylonky a boty na vysokých podpatcích. A byly to právě ty vysoké podpatky, které své majitelce zavinily menší nehodu na Václavském náměstí: „Jak jsem vystupovala u muzea z tramvaje, zachytila jsem podpatkem a jak dlouhá, tak široká jsem spadla na zem. Kabelka letěla na jednu stranu, čepice na druhou a já v půli. Koleno mi hrozně opuchlo a moje krásný nový nylonky roztržený. Pomohli mi na nohy. Šla jsem za muzeum do parčíku, tam jsem si sedla a tolik jsem brečela nad zničenými nylonkami. Přišla ke mně stará paní a povídá: ,Děvenko zlatá, neplačte! Vám asi někdo zemřel…někdo vám padl v armádě…‘ Nemohla jsem jí říct, že to je kvůli punčoše…“
Jako většina volyňských Čechů se i Jiřina rozhodla zůstat natrvalo v nově nalezené vlasti. Tak brzy zakotvila v Pokraticích u Litoměřic, kde s otcem získali menší domek po odsunuté německé rodině, tou dobou ještě internované v nedalekém Terezíně. „Jednou přišli pěšky v doprovodu strážného a chtěli si vzít nějaké marmelády. Ukázala jsem jim vozejček a povídám: ,Prosím vás pěkně, naložte si všechno, co chcete.‘ Byla to starší paní a dcera. Manžel té mladé dívky byl gestapák. Jmenoval se Kurt Walter. Vím to proto, že jsme v domě našli nějaké spisy.“
Dne 7. února 1948 se paní Vítková vdala. Její manžel, rodák z nedalekých Nových Kopist, byl za války poslán na práci do říše. Jiřina se postupně stala matkou tří chlapců. V prosinci 1945 odešla z armády. Poté pracovala jako mzdová účetní. U tohoto zaměstnání zůstala pětadvacet let.
Jiřina Vítková byla několikrát vyznamenána, získala Dukelskou pamětní medaili, medaili Za vítězství nad Německem ve Velké vlastenecké válce, Za odvahu a různá ukrajinská vyznamenání.
Vojáci východní armády dostali po roce 1989 jisté odškodnění: „My výchoďáci jsme po válce dostali jisté odškodnění, vyúčtování za účast v bojích. Ale nebylo to spravedlivé. Platili nám buď za šest měsíců, anebo za rok. Kdo odsloužil rok, dostal sto dvacet tisíc korun, a kdo půl roku, tak měl šedesát tisíc korun. Mně do jednoho roku scházelo osm dnů, a proto jsem přišla o šedesát tisíc. A to se stalo i mnohým dalším.“
Na závěr rozhovoru Jiřina Vítková pronesla své poselství budoucí generaci: „Chtěla bych, aby si všichni vážili života, jelikož to je to nejcennější, co člověk má. Život a zdraví. Aby milovali svou vlast, bojovali za ni a měli ji rádi.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Hana Kučerová)