Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vítková (* 1939)

• narozena 3. prosince 1939 v Rakovníku

• otec Josef Klouček protinacistický odbojář, člen Obrany národa, patřil do skupiny Jaroslava Fraňka (Rozvědčíka)

• v roce 1941 otec Josef Klouček vězněn v Malé pevnosti Terezín, nakreslil tam desítky portrétů spoluvězňů

• otec poprvé zatčen tři měsíce po narození své dcery

• Josef Klouček zemřel ve vězení v roce 1943

• po roce 1948 byl rodině vyvlastněn majetek

• kvůli třídnímu původu nesměla nastoupit na vysokou školu

• pracovala ve školství, nejdelší dobu jako učitelka dějepisu a češtiny na druhém stupni základní školy

• na sklonku roku 1989 se zapojila do činnosti Občanského fóra v Mariánských Lázních

Jana Vítková, rozená Kloučková, se narodila 3. prosince 1939 v Rakovníku. Krátce po jejím narození gestapo zatklo jejího otce. Na následky věznění pak v Německu v roce 1943 zemřel. Nikdy ho nepoznala a skoro celý svůj život pátrala, aby se o něm dozvěděla víc.

 

Vlastenec, sokol, člen Obrany národa a talentovaný výtvarník

Josef Klouček, otec Jany Vítkové, pocházel z řeznické rodiny. Byl výtvarně nadaný, ale studium na výtvarné akademii mu rodiče zamítli, zdálo se jim to příliš bohémské. Stal se tedy kantorem, učil na obchodní akademii tělocvik a zeměpis. Ale své velké záliby se nevzdal, ve volném čase vedl výtvarnou skupinu složenou ze studentů obchodní akademie. Jezdili na výlety po Křivoklátsku a malovali, pro všechny to bylo krásné období volnosti a dobrodružství. Josef Klouček byl ale současně i aktivním členem Sokola. Byl rakovnickým župním náčelníkem, věnoval se mládeži, organizoval letní tábory. Měl rozepsanou knihu, kterou si pro sebe nazval Sokol a já. V ní se zabýval teorii pohybu, jeho vlivu na všestranný rozvoj osobnosti, ale také navrhoval a kreslil svoje představy o ideální podobě tělocvičen, vymýšlel a kreslil jednotlivé cvičební pozice. Oslovili ho i z tehdejšího Rozhlasu, podle jeho návrhů měly být sestavovány ranní rozcvičky. V pokračování mu ale zabránila napjatá situace mezi Československem a Německem. V rámci všeobecné mobilizace odjel v září 1938 na Slovensko, aby bránil svoji vlast.

 

Měl „návrat nežádoucí“. Museli ho zničit, ještě než dojde k soudu

S podpisem Mnichovské dohody a především s jejími následky se nesmířil. A ještě krutějším se pak pro něj stalo obsazení zbylého Československa německou armádou o několik měsíců později. Hned poté vstoupil do vojenské odbojové organizace Obrana národa, jako mnoho dalších zklamaných a odbojných československých důstojníků a vojáků.

V okolí Rakovníka se protinacistický odboj začal organizovat kolem Jaroslava Fraňka. Bývalý legionář, ale hlavně protinacistický odbojář, se stal legendou už za svého života. Ale nejvíc se do obecného povědomí dostal díky literárnímu zpracování spisovatele Oty Pavla. Na břehu Berounky, na místě s poetickým názvem Skřivánčí údolí, si Jaroslav Franěk zřídil hospodu. Říkalo se jí U rozvědčíka, stejně jako se přezdívalo jejímu majiteli. Stojí tam dodnes a slouží zároveň jako připomínka statečnosti Jaroslava Fraňka i jeho tehdejších, stejně statečných pomocníků. V roce 1939 začali v okolních lesích i v blízkosti hospody připravovat skrýše pro zbraně, které porůznu sháněli a chystali se tak na ozbrojený odpor vůči nacistům. Jenže už na jaře roku 1940 byli vyzrazeni a všichni postupně pozatýkáni. Jaroslava Fraňka tehdy ještě propustili, později byl ale zatčen znovu a v roce 1943 ho popravili v Berlíně. Otec Jany Vítkové se však už z vězení nedostal. Když ho odvedli, měl doma ženu s tříměsíčním dítětem. Nejprve ho vyslýchali na kladenské služebně gestapa a pak ho převezli do věznice v Malé pevnosti Terezín. A později do koncentračního tábora pro politické vězně, do Gollnowa na polském území obsazeném nacisty. Tam čekal na soud, který se měl konat v německém Waldheimu. V Gollnowě se nakazil tuberkulózou, a když ho z koncentračního tábora převáželi, byl už vážně nemocný a v dubnu 1943 zemřel.

 

Táta mi strašně chyběl, ostatním dětem jsem tatínky záviděla

„Při náletech jsme chodily s maminkou do sklepa, ale hlavně si pamatuju na hloubkaře, na konci války. Ta letadla nalétávala nad naším domem, dole v údolí bylo nádraží. My jsme stáli s maminkou na balkóně a někdo na nás zdola volal, ať jdeme okamžitě do sklepa, ale maminka na to řekla, že je to jedno. Že když náš táta nežije, tak je jedno, jestli se nám něco stane.“

Jana Vítková zůstala se svou maminkou sama. Na tátu se raději neptala, párkrát to zkusila, ale maminka se pokaždé rozplakala. Nikdy se znovu nevdala, nápadníky měla, ale nikdo v jejích očích zřejmě nepředčil nadlouho uchovávaný obraz jejího muže. Po jeho zatčení jí také nastaly starosti jak uživit sebe a dceru. Do té doby nepracovala, jako manželka státního zaměstnance ani nesměla. Její otec ale naštěstí vlastnil prádelnu a čistírnu a zaměstnal ji tam. Jmenoval se Hugo Prokš, byl to bývalý legionář a malé Janě se snažil vynahradit ztraceného otce.

 „Když tatínka odvedli, dělali často domovní prohlídky a maminka měla velký strach, že mě vezmou a někam odvedou. Můj dědeček Hugo Prokš tedy zakopal knihy od Masaryka a Beneše, i naše fotografie a všechno, co mělo něco společné s tátou. Zakopal to na takové velké zahradě a po válce pak zapomněl, kde to bylo. Dnes na tom místě stojí obchodní centrum.“

 

Malá pevnost Terezín

Josefa Kloučka z Kladna převezli do věznice pražského gestapa v Malé pevnosti v Terezíně. Bylo to v roce 1940, v té době se ještě dozorci chovali k vězňům snesitelně. To se ale mnohonásobně zhoršilo po atentátu na Heydricha v roce 1942, kdy se začali Němci mstít. V počátcích okupace ale dokonce i respektovali, že je vězeň důstojníkem jiné armády a jako s takovým s ním také jednali. Pokud by ho považovali „pouze“ za člena Sokola, tedy odbojného českého vlastence, zřejmě by neunikl popravě ihned po svém zatčení. Jako ostatní sokolové z Rakovníka, které popravili hned na začátku okupace.

Vězni z Malé pevnosti byli podle svých schopností a kvalifikace přiřazení k nějaké práci. Josef Klouček byl v zásobovací skupině. Ta objížděla okolní vesnice a přivážela od sedláků do pevnosti potraviny. Sedláci se chovali statečně, riskovali, aby mohli vězňům dát víc jídla. A také přebírali a dál posílali zprávy z věznice. Mezi předávanými zprávami byly často také karikované portréty vězňů. Jejich autorem byl Josef Klouček a snažil se je posílat rodinám vězněných mužů.

Za dobu jeho pobytu v Malé pevnosti jich nakreslil desítky. Naplno tak nejen zúročil svoje kreslířské schopnosti, ale také se asi snažil - díky jejich humornému zpracování - odlehčit atmosféru ve věznici.  S odstupem let se ale jeho kresby staly především autentickým dokumentem života ve věznici. Ale zakázky měl i od Němců. Třeba vymalovat kantýnu nebo namalovat zátiší s květinami. To možná pak viselo nad pracovním stolem v kanceláři ředitele věznice. Také ale musel zhotovit nápis nad vstupní branou do Malé pevnosti ‚Arbeit macht frei‘. Větu, která vítala vězně nad mnoha branami do nacistických koncentračních táborů.

Část kreseb byla předána jeho rodině ještě během jeho věznění v Terezíně. Po válce se jeho žena Johana Kloučková snažila bývalé vězně z kreseb identifikovat a najít. Chtěla jim jejich portréty předat, ale současně i zjistit, jaké byly jejich další osudy. Část kreseb se ale předat nepodařilo, o ně později projevil zájem Památník Malé pevnosti a nyní jsou uložené právě tam.

Johana Kloučková se po válce také snažila přes Mezinárodní Červený kříž najít hrob svého muže. To se jí podařilo, ale zamítli jí převoz jeho ostatků do Čech. Jeho hrob, označený pouze číslem, byl v tehdejší sovětské zóně a Sověti převážení ostatků, na rozdíl od Američanů, nepovolovali. A až dlouho po válce se shodou náhod k jejich dceři dostala informace, kdo jejího otce pohřbíval. Byl to také jeden z bývalých českých vězňů z Waldheimu. Jana Vítková mu napsala dopis s poděkováním. To, že byl její otec pohřbený alespoň s částečnou pietou pro ni hodně znamenalo.

 

Mstít se Němcům chtěli ti, kteří během války nejvíc kolaborovali

V květnu 1945 bylo Janě Vítkové šest let. Oblékli ji do chodského kroje a šla vítat sovětské vojáky. Dědeček si vzal legionářskou uniformu a pušku a šel hlídkovat na radnici. Hlídal tam pochytané Němce. Také proto, aby je chránil před zlobou Čechů. Jana Vítková si vzpomíná, jak maminka k tomu podotkla, že mstít se chtějí ti, kteří s nimi během války nejvíc spolupracovali. A že se také mnozí z nich stali později významnými funkcionáři.

Po válce v Rakovníku spontánně vznikl Svaz protifašistických bojovníků, scházely se tam především vdovy po popravených rakovnických sokolech. Vdova po Josefu Kloučkovi také. Měly podobné osudy, držely při sobě a zůstalo to tak i v letech pozdějších. Stále si uchovávaly prvorepublikovou noblesu a oslovovaly se „paní plukovníková,“ „paní lékárníková“ a „paní profesorová.“ Paní profesorovou byla maminka Jany Vítkové. V té době se také malá Jana dozvěděla, že její tatínek „umřel ve válce“.

 

Nepamatuji, že by někdo z nich byl komunista. To byla masarykovská generace

„Když je vám osm, tak je vám jedno, jaká je politika. Ale pamatuji se, že jsme se stěhovali, protože dědovi vzali prádelnu.“ V roce 1948 znárodnili komunisté dědečkovi Jany Vítkové prádelnu s čistírnou. V prádelně jako dítě ráda trávila čas, vzpomíná na vysoké komíny bílých naškrobených límců a zpívající pradleny. Dědeček byl prý víc bohém se spoustou neuvěřitelných nápadů, než podnikatel. Víc prý prodělal, než vydělal. Přesto ho označili za kapitalistu a všechno mu vzali. Dostal pak dohromady s babičkou penzi sto šedesát korun. Maminka Jany Vítkové jim musela finančně vypomáhat. Přesto to bylo hezké období, žili společně a bylo jim spolu dobře. Jen jedno Janu mrzelo, že nemá sourozence. Nahrazovala jí je ale spousta přátel, hlavně ze Sokola. Komunisté ho sice přejmenovali na Tělovýchovnou jednotu, ale na podstatě se toho zase tolik nezměnilo. Také nastoupila v té době na jedenáctiletku, chodila „do klavíru“ a na rytmiku, tančila v amatérské rakovnické opeře. Vypráví, že v prostředí, ve kterém se pohybovala, stále zůstávalo cosi z elegance let minulých. Všichni všechno dělali zadarmo, jen pro radost a vlastní potěšení. „Spousta toho bylo zakázaného, tak si to lidé vynahradili jinak.“

„Když jsem byla na jedenáctiletce, byly jsme sokolky a taky tam byly skautky, uměly jsme si vymýšlet hry, trampovaly jsme, jezdily na kole - to jsme tolik nevnímaly, co se děje. Samozřejmě že jsme měli doma obrázek Masaryka, naši byli zničení, když se to stalo s Horákovou. Ta atmosféra byla strašná... jako ta doba. Ale nevnímala jsem to jako politiku.“

Na vysokou školu ji kvůli třídnímu původu nevzali, chtěla být kantorkou, stejně jako její otec. Tak odešla pracovat do železničního depa a „sbližovala se s dělnickou třídou“. Po roce se uvolnilo místo v jedné ze školních družin, to už se víc blížilo jejímu snu. Nastoupila tam a pak už jako zaměstnankyně ve školství mohla jít studovat střední pedagogickou školu. Po jejím absolvování začala učit děti na prvním stupni.

„To byl takový zlom. Tatínkovi vrstevníci z toho byli většinou strašně nešťastní, že k něčemu takovému došlo. Z těch známých, co maminka měla, si nepamatuju, že by někdo z nich byl komunista… to byla masarykovská generace. Jsem přesvědčená, že ani táta by to nesnesl. U nás se scházeli legionáři, u dědečka, a já tam seděla a poslouchala. Oni byli velcí bojovníci a byli hodně proti komunistům.“

 

Nechoďte mi do hodiny, budu učit osmašedesátý

Avšak jejím cílem bylo učit na druhém stupni a nakonec se jí to podařilo. Vystudovala ještě vysokou školu a začala učit dějepis a češtinu. Dějepis, ve kterém byla v novodobých dějinách prázdná místa. Musela dodržet osnovy, ale pak se snažila prázdná místa dětem doplňovat. I na základě vlastních zkušeností. Vyprávěla jim, jak prožívali srpen v roce 1968. A že vojáky, kteří sem tehdy přijeli, nikdo nezval. „Nebyla jsem žádná hrdinka, ale říkat, že jsme je sem pozvali, jak to bylo v učebnicích, to jsem nechtěla.“ Dopředu prý zástupkyni ředitelky školy hlásila: „Nechoďte mi do hodiny, budu učit osmašedesátý.“ A zástupkyně to respektovala. Jana Vítková také vypráví, jak v učebnicích vůbec nebyla zmínka o nekomunistickém odboji za druhé světové války. O Obraně národa se za minulého režimu také nemluvilo, památku na jejího otce a mnoho dalších, jemu podobných, komunisté zcela vymazali z historie.

V té době již byla vdaná. Její manžel chtěl být vojákem. Odmala ho zajímalo vojenství, ale poměry v Československé lidové armádě pak pro něj byly zklamáním a chtěl odejít. Nadřízeným se to nelíbilo, napsali mu špatný posudek, který odmítl podepsat. Tak ho degradovali, z nadporučíka na vojína. Nemohl pak najít práci, uvažoval i o emigraci. Ale manželku a její rodinu nepřesvědčil. Nedokázali si představit, že by opustili vlast, byli tak vychováni. Manžela Jany Vítkové nakonec zaměstnali jako údržbáře na jednom z hotelů v Mariánských Lázních, kde v té době bydleli. Tam si postupně prošel několika pozicemi, dostudoval hotelovou školu a úspěšnou kariéru nakonec završil tím, že se stal provozním celého hotelu.

 

Nás bylo hodně, co jsme nebyli v komunistické straně

Do komunistické strany nikdy nevstoupila, i když jí to několikrát navrhovali. Nebála se odmítnout, chtěla si vážit sama sebe. Říká, že i tak se dalo žít hezky. Ředitelkou školy se stát nemohla, ale nikdy nelitovala.

„Nás bylo hodně, co jsme nebyli v komunistické straně. Třikrát se mě zeptali a třikrát jsem řekla ne. A bylo to. Nemohla jsem třeba dělat funkci a chtěla bych ji, ráda bych si vedla školu. Ale to jsem nemohla, to se ale nedá nic dělat. Tak jsem si to vynahradila s dětmi jinde.“

V roce 1989 bylo Janě Vítkové padesát let a říká, že dostala sametovou revoluci k narozeninám. Pracovala v Mariánských Lázních v Občanském fóru a o něco později intenzivně pomáhala při obnově polistopadového školství na Chebsku. Aktivní ve studentském stávkovém výboru byl i její syn, který v té době studoval vysokou školu v Žilině.

V roce 1995 se jí podařilo v Rabasově galerii v Rakovníku uspořádat výstavu otcových kreseb, doplněnou o fakta o jeho životě a jeho všestranné činnosti. Natrvalo jsou jeho kresby uložené v Památníku Malé pevnosti v Terezíně. Tam se také dozvěděla další okolnosti týkající se jeho věznění. Celý život si k němu složitě budovala vztah. Vážila si ho, ale neměla to štěstí, aby ji mohl vychovávat. Jana Vítková také vypráví o zvláštních pocitech, jaké prožívala, když viděla jeho celu. Nebo když se jí do rukou dostala bible, kterou u sebe měl po celou dobu věznění a která, soudě podle vpisků v textu, byla jeho průvodkyní a asi i útěchou.

 

Lidé se bojí říkat slovo ‚vlast‘, aby to nebylo jen prázdné heslo

„Já si myslím, že tenkrát bylo těch statečných mnohem víc. Sokolové, ti určitě. I ti sedláci. Oni riskovali, když pomáhali vězňům… dřív to bylo úplně jinak. Už výchova ve škole, taky hodně dělalo náboženství. Postupně se dostáváme jen na tu povrchnost. Když budeme mluvit o vlastenectví, jestli to nebude stejné, jako když jsme měli ty transparenty, že ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘. Jestli když budeme říkat ‚naše zem‘, ‚naše vlast‘, jestli to nebude stejně hloupé. Lidé se najednou bojí citů. Aby nevypadali směšně, aby to nebylo jen prázdné heslo. I když, jsou ještě pořád tací, kteří se nebojí. Ale těch je málo.“