Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Virág (* 1950)

• narodil se 16. listopadu 1950 v obci Kolárovo na jižním Slovensku

• po konci 2. světové války se rodiče přesunuli z Maďarska na jižní Slovensko

• v srpnu 1968 byl svědkem příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Trnavy

• během vojenské služby působil u protivzdušné obrany v Aši

• v roce 1978 začal pracovat jako horník v uranových dolech Hamr na Jezeře, kde se vypracoval až na pozici předáka

• po deseti letech se rozhodl práci opustit a začal působit na povrchu na odštěpném závodě na úpravu uranu

• v roce 2012 spoluzakládal Hornicko-historický spolek pod Ralskem

• je aktivním horolezcem a cestovatelem

• v roce 2024 žil ve Stráži pod Ralskem

Objev uranových ložisek v Hamru na Jezeře znamenal pro Československo další oblast zaměřenou na získávání této důležité a strategické komodity. První výzkumy zde probíhaly na přelomu 60. a 70. let dvacátého století. Po dvou zkušebních hloubkových vrtech se zjistilo, že se zde nachází velmi kvalitní uranová ruda, o kterou byl velký zájem. Již v roce 1971 tak byla započata těžba uranu na Dole Hamr I, dříve nazývaném jako Důl Sever.

Na počátku sedmdesátých let zde tedy logicky vznikla poptávka po nových pracovních místech. Přísun horníků do dolů byl enormní a okolí Hamru, hlavně město Stráž pod Ralskem, se muselo vyrovnat s masivním přísunem obyvatel. Práce v dolech byla sice velmi náročná, ale byla také vysoce finančně ohodnocená. Mezi lidmi, kteří se do této oblasti přesunuli, byl i Pavel Virág – původem Slovák, který hledal novou pracovní a životní příležitost a na doporučení bratra, také horníka, zkusil nové zaměstnání. Jak sám rád tvrdí: „Ve finále to snad byla nejlepší práce, kterou jsem v životě dělal.“

Sověti měli takový hlad, že se snažili aspoň ukradnout kukuřičný klas z polí

Pavel Virág se narodil 16. listopadu 1950 v obci Kolárovo na jižním Slovensku. Pamětníkovi rodiče Mária Virágová (roz. Litvaiová) a Pavel Virág pocházeli původně z Maďarska, kde žili jako slovenská menšina. „Virág znamená maďarsky květ, takže předci se museli přejmenovat, aby mohli v Maďarsku získat určité postavení a práci,“ vzpomíná pamětník.

Rodiče prožili druhou světovou válku v Maďarsku, přičemž pamětníkův otec během války bojoval v řadách maďarské armády. V roce 1945 byl otec zajat a později se vrátil zpět domů. V druhé polovině čtyřicátých let se rodiče přestěhovali během výměny obyvatel na jižní Slovensko do obce Kolárovo, kde se i pamětník jako nejstarší ze šesti sourozenců narodil.

Obec Kolárovo se nachází na soutoku řek Malý Dunaj a Váh, což znamená i to, že se jedná o povodňovou oblast. Povodeň také v roce 1963 přišla a rodina byla nucena se z obce odstěhovat, nejprve za příbuznými do Trnavy, ale později do nedaleké obce Cífer, kde pamětník s dalšími sourozenci vyrůstal.

Srpnovou okupaci vojsky Varšavské smlouvy prožíval Pavel Virág v Trnavě. Zde byl svědkem příjezdu okupačních vojsk a masivních demonstrací místních obyvatel. V tu dobu pracoval ve vozovně v Trnavě, kde viděl příjezdy sovětských lokomotiv zvaných Sergej. Pamětník vzpomíná, jak vojáci po příjezdu nesměli ani opustit tanky a byli přísně hlídaní. „Kolem polí byla obrovská kolona tanků a vojáci měli takový hlad, že se snažili dostat se k těm polím a ukradnout alespoň jeden klas kukuřice, aby se najedli,“ zmiňuje pamětník.

Po ukončení základní školy se vyučil opravářem kolejových vozidel a čekal ho nástup na povinnou vojenskou službu. Před nástupem na vojnu si však poškodil ledvinu při nehodě na motorce a skončil v nemocnici. Po zotavení nastoupil k protiletecké jednotce se sídlem v Aši, kde měl za úkol sledovat u radaru vojenské i civilní cíle. Nejprve začínal v Teplé u Mariánských Lázní, později byl přesunut do severočeských Braňan nedaleko Bíliny. „Vojna to byla přísná a poznali jsme i šikanu. Byl tam mladý klučina, nejspíš syn generála. Mazáci si na nás počkali a při čistění samopalu nám dali zásobník se slepými náboji a začali na nás střílet. Odštěpky se nám zapichovaly do obličeje a bylo to dost nepříjemné. Ten mladý kluk to ale nenechal jen tak a řekl, co se stalo. Za dva dny přijela kontrola, všechny degradovali a my pak měli krásnou vojnu,“ vzpomíná pamětník.

Po vojenské službě se vrátil zpět do Trnavy, ale po čase začal pracovat v Leopoldově jako opravář vagónů. Práce ho však moc nebavila a hledal novou životní příležitost. Ta se naskytla, když se dozvěděl, že je poptávka po nových hornících do uranových dolů. Neváhal a přihlásil se na nábor. Nejprve měl nastoupit do Příbrami, ale nakonec ho vedení přesunulo do Hamru nedaleko Stráže pod Ralskem. 

Začínal jsem u větráků a pak ze mě udělali hlavního předáka

Na konci sedmdesátých let nastoupil pamětník jako horník do dolu Hamr I. Zpočátku pracoval u tzv. větráků, po roce se přesunul na nové pracoviště. Jednalo se o zakládku, kde měl za úkol s dalšími horníky zpevňovat komory po hotové těžbě, aby nedošlo k závalu. Vedle toho také působil jako výpomoc na báňské záchranné službě, kde musel často vyjíždět ke smrtelným úrazům či závalům. Pavel Virág s odstupem času vzpomíná, že i přes těžké chvíle, při kterých viděl i mrtvé kamarády, se jednalo o nejlepší práci, kterou ve svém životě vykonával.

Stráž pod Ralskem se stala v sedmdesátých letech zázemím pro horníky z přilehlých dolů. Modernizace města musela pokrýt potřeby horníků a jejich rodin. Zpočátku bydleli horníci na ubytovnách, které se nacházely po celém městě a byly označeny čísly, další se pak nacházely v okolních vesnicích nebo větších městech, jako byl například Liberec a Česká Lípa. Postupem času začala ve Stráži výstavba panelových domů, polikliniky, kulturního střediska a restauračních zařízení, přičemž některá byla určená přímo pro horníky. „Když byly peníze, tak se popíjelo. Horníci šli po šichtě do hospody, někdy se ani nešli vyspat domů a šli rovnou na další šichtu,“ vzpomíná Pavel Virág.

O horníky bylo na dolech velmi dobře postaráno. Dostávali s sebou celou škálu různých svačin, mezi nimi bylo například uzené maso či různé pomazánky. Před nástupem na směnu si mohli natočit rozličné limonády, čaj, nebo i mléko a kakao, ale od toho se postupně upustilo, jelikož se mléko začalo rychle kazit. Každý horník musel před směnou navštívit tzv. „lampárnu“, kde dostal lampu na svícení v dole, a pak „známkárnu“, kde si pověsil známku, aby se vědělo, kdo sfáral do dolů. V dolech byla poměrně zima a obrovské vlhko, pamětník musel pracovat ve vysokých gumových botách a kalhotách, aby byl proti vlhkosti chráněn.

Na přelomu roku 1984 byl Pavel Virág povýšen na pozici předáka party geomechaniky. Zde působil nejčastěji na druhém patře, kde odpovídal za práci jednotlivých horníků. Měl na starosti zabezpečení hornické práce a určoval, kde se bude pracovat a co se v dolech bude dělat.

Co většinu horníků drželo v takto náročné práci, byl fakt, že se jednalo o jedno z nejlépe placených zaměstnání v Československu. Sám pamětník vzpomíná: „Výdělky byly různé a počítaly se na směnu, nejvíc dostávali lamači. Ti měli přibližně 380 korun za směnu. Ale průměr byl tak 280 až 300 korun za šichtu. Vydělali jsme si slušně. Většinou třikrát více než někde ve fabrice.“

Do strany jsem nikdy nevstoupil, i když mi pořád hrozili vyhazovem

Pamětník byl několikrát konfrontován s tím, aby vstoupil do komunistické strany. To nikdy neudělal, i když mu vedení několikrát vyhrožovalo, že ho z práce vyhodí a po něm nastoupí a práci převezme komunista. Pavel Virág na toto období vzpomíná následovně: „Ve straně jsem nikdy nebyl, a to mi pořád hrozili, jak mě vyhodí. Mladí kluci vstupovali do strany, aby po mně převzali místo. Já jsem vedení několikrát říkal: ‚Jestli chcete, tak já půjdu klidně zase k lopatě, mně to vůbec nebude vadit.‘ Ale nikdy mě nevyhodili. Normu jsme plnili vždycky a problém nebyl.“

V roce 1989 skončil Pavel Virág ve funkci předáka a zakončil tím i své působení v dolech. Důvodem se stalo, že dovršil stanovených 1 800 směn a rozhodoval se, jestli zůstane u podniku, anebo změní práci úplně. Nakonec se mu naskytla příležitost u dolů zůstat. Tentokrát se přesunul na povrch, kde pracoval jako zámečník. Zde obsluhoval zakládací centrum na tzv. zakládce, kde vyplňoval vydobyté prostory, aby nedocházelo k propadům. Zde působil až do roku 2003. Pamětník svou pouť po dolech končil u vrtů spadajících pod odštěpný závod Těžba a úpravna uranu s. p. DIAMO, kde měl za úkol opravovat vrtné stroje, které sloužily k závěrečné likvidaci důlních vrtů po chemické těžbě. Zde pracoval až do roku 2018. 

Pavel Virág ještě s dalšími bývalými kolegy a přáteli v roce 2012 založil Hornicko-historický spolek pod Ralskem. Ten má za úkol přibližovat široké veřejnosti hornictví jako takové. Pořádá i různé výlety spojené s návštěvou dolů. Vedle toho se účastní také různých setkání napříč Českou i Slovenskou republikou.

Během natáčení rozhovoru pamětník několikrát zdůraznil, že byla obrovská chyba uzavřít doly a přestat s těžbou. Ještě dnes je pod Stráží pod Ralskem a Hamrem obrovské množství nejen uranu, ale i dalších nerostných surovin, které by se daly bezpečně vytěžit. Je jen otázkou, jestli se těžba znovu obnoví, anebo se bude zase těžit, ale někde jinde.

Pavel Virág je i dnes velmi aktivním člověkem. Ve volných chvílích se věnuje včelaření. Vedle toho je nadšeným cestovatelem a horolezcem. Pravidelně se účastní horolezeckých výprav na různé světové velehory a o svých cestách a zážitcích poutavě vypráví na přednáškách posluchačům všech věkových kategorií. Rozhodnout se, na jakou ze svých výprav je nejvíce pyšný, je podle jeho slov nemožné. Ale osobně má radost, že se mu podařilo zdolat jihoamerickou Aconcaguu, africké Kilimandžáro, evropský Elbrus či čínskou Muztag Atu, která dosahuje více než 7 500 metrů nad mořem. Pavel Virág žil v době natáčení ve Stráži pod Ralskem.