Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Vinklát (* 1934  †︎ 2019)

• narodil se 18. února 1934 v rodině truhláře ve Svratouchu na Vysočině

• chodil do Sokola, zúčastnil se sletu v roce 1948

• po základní škole nastoupil do učení na zámečníka

• později vystudoval strojní průmyslovku v Liberci

• byl aktivní a úspěšný atlet, držitel národního rekordu v běhu na 4×1 míli

• v letech 1954 až 1956 sloužil u raketometného oddílu v Rožmitále pod Třemšínem

• v roce 1957 se poprvé oženil a měl tři děti, později se rozvedl a oženil podruhé

• po vojně nastoupil jako konstruktér a kreslíř do podniku Plastimat v Jablonci nad Nisou, v roce 1963 přestoupil do závodu v Liberci

• v roce 1968 byl spolupředseda Klubu angažovaných nestraníků v podniku Plastimat

• po srpnové okupaci perzekvován

• kvůli nátlaku a šikaně odešel z Plastimatu do Výrobního družstva Maják

• od roku 1979 pracoval jako zahradník, nejdříve na Sychrově, později v Ruprechticích u Liberce

• od 80. let se věnuje knižní grafice, vydává bibliofilie

• za svoji nakladatelskou činnost obdržel v roce 2015 Cenu PEN klubu

Josef Vinklát se narodil 18. února 1934 ve Svratouchu na Vysočině v rodině truhláře jako nejmladší z pěti sourozenců. Rodina žila velmi skromně, všechny děti pak byly pokřtěny v nově vzniklé Československé církvi husitské. V roce 1936 se rodina přestěhovala do Libice nad Cidlinou, kde žila až do konce druhé světové války. „Na Libici nad Cidlinou vzpomínám moc rád. Sice to bylo za války, ale poznal jsem tenkrát zvířata i přírodu. Koncem války začal místní farář připravovat založení skautského oddílu, kde jsem později byl. Kromě toho jsem chodil do Sokola. Ve cvičení jsem pak pokračoval i po přestěhování.“

Žákem a studentem

Jaro roku 1945 si Josef spojuje s jednou tragickou událostí. „Ke konci války byl v Libici velký oddíl Hitlerjugend, takže jsme viděli ty jejich bojůvky. Velký zážitek mám z útoku hloubkařů (amerických hloubkových letců – pozn. ed.), kde bylo asi 200 mrtvých.“ Na příchod Rudé armády vzpomíná Josef rád. „Ruští vojáci se mě ptali, jak se jmenuju. Říkal jsem jim, že jsem Josef, jako Stalin. Tenkrát jsem je na rozdíl od šedesátého osmého viděl rád.“

Po válce se rodina přestěhovala do Mimoně, kde měl Josefův otec malou truhlářskou dílnu. Svým politickým zaměřením byl podle pamětníka svým způsobem raritou. „Táta byl sociální demokrat, což mezi živnostníky vůbec nebylo obvyklé, táta se znal například i s předsedou sociální demokracie a ministrem Bohumilem Laušmanem, toho pak komunisti unesli z exilu zpátky do republiky.“

Únorový převrat a následnou vlnu útlaku ze strany státního aparátu brzy pocítil i Josef a jeho přátelé ze skautského oddílu. „V devětačtyřicátém nám komunisti zapálili klubovnu. Přišli jsme o vlajky, kroniky, prostě o všechno.“

V roce 1950 nastoupil manuálně zručný Josef do učení na zámečníka v Rychnově nad Kněžnou. „Nastoupil jsem do firmy, kde ještě byl původní majitel pán Fáborský, který vymyslel fabky, později ho vyhodili. Chodil se každý týden ptát do dílny, jak pracujeme a jak si vedeme.“

Jako mladý, tvořivý člověk, který měl blízko k umění, tíhl Josef po vzoru staršího bratra ke stavebnictví. „Tátovi ale tenkrát řekli, že jako syn živnostníka můžu na stavárnu zapomenout a musím být rád, že můžu jít alespoň na strojní průmyslovku. Tam jsem taky v roce 1950 nastoupil.“

Zde na Josefa plně dolehla atmosféra 50. let. „V roce 1953 umřel Gottwald a můj spolužák Pavel Lachman jako evangelík nepřišel na organizované podepisování kondolenční knihy, protože měl pobožnost. Vyhodili ho ze školy. Jinej kamarád předváděl na tancovačce různé figury a vyhodili ho ze školy. Pepu Vrátnýho vyhodili ze školy, protože jeho otec nechtěl vstoupit do JZD. Bylo to hrozný a dneska už nepochopitelný.“

Další problémy následovaly po tom, co mělo několik Josefových spolužáků konflikt během lyžařského výcvikového kurzu se školním instruktorem. „Kluci šli na kurzu do hospody, když tam přišel nějaký pán a říkal jim: ‚Hoši vypadněte, potřebuju tady u stolu místo.‘ Oni mu na to řekli: ‚Ne, běžte do prdele.‘ On zbrunátněl a pak se ukázalo, že je to krajský školní inspektor. Kurz hned ukončili a odvezli nás zpátky. Druhej den jsme museli do školy, ale nechali nás stát jen na nádvoří. Tam nám řekli, že jsme udělali škole takovou ostudu, že naši třídu rozpouštějí. To bylo rok před maturitou. Měli jsme si hledat zaměstnání. Naštěstí se toho pak ujala jedna maminka, která byla členkou partaje na okrese. Nakonec vyjednala, že nám dají milost, ale musíme udělat zkoušky ze všech předmětů, což bylo náročný, protože některé věci jsme se už neučili. Ale nakonec jsme to všichni zvládli i proto, že nás kantoři podrželi a doučovali nás.“

Maturitu v roce 1954 nakonec zvládl Josef Vinklát jako výborný student s vyznamenáním. Ze čtyřiceti spolužáků, kteří začínali, jich školu dokončilo pouhých dvacet jedna. „Tím, že jsme studovali v tak krušném období, tak jsme se se spolužáky dost skamarádili. Dvacet nebo třicet let jsme měli srazy. Třeba jsme si vyjednali nocleh na nějaké chatě a byli jsme tam i dva dny. Dnes je nás sedm.“

Atletem

Od mládí se Josef aktivně věnoval sportu, zejména atletice. „Běhal jsem hlavně střední tratě, těch 1500 metrů, ale i dlouhý štreky. Znal jsem se Zátopkem, s Jungwirthem, trochu i s Odložilem. V Jablonci jsme pak založili atletický oddíl a postupně si udělali dráhu. Na středních tratích jsem závodil v nejvyšší československé soutěží. Na Běhu únorového vítězství jsem byl sedmý. Ve štafetě 4× 1 míle v roce 1957 jsme pak v Jablonci vytvořili národní rekord.“

Vojákem raketometného oddílu

Stejně jako všichni zdraví mladí muži v té době musel i pamětník absolvovat povinnou dvouletou základní vojenskou službu. „Sloužil jsem celé dva roky v raketometném oddílu v Rožmitále pod Třemšínem. Bylo nás tam tak málo, že jsme v podstatě pořád chodili do stráže. Naštěstí tam byl důstojník, který se angažoval v atletice, tak mi sám vymoh, abych mohl trénovat. Takže jsem si mohl chodit vyběhnout na Třemšín. Vyhrál jsem dokonce přebor mechanizovaných vojsk. To mi předával medaili nebožtík generál Janko. Nakonec jsem dostal hodnost četaře a mám i odznak Vzorného vojáka. Na přeborech armády jsem pak skončil šestý, i když tam byli kluci, které jsem jinak porážel.“

Konstruktérem v Plastimatu

Po odchodu do zálohy v roce 1956 nastoupil Josef na umístěnku do podniku Plastimat. Ten se zabýval výrobou produktů z plastové hmoty a v té době sídlil v Jablonci nad Nisou. „Pracoval jsem tam na pozici konstruktéra, skupináře a nakonec vedoucího konstrukce. Celkem mě to bavilo, ale nebyl jsem pro to zapálenej. Nemohl jsem se smířit, že jsem nemohl dělat stavařinu. Ke strojům jsem neměl vztah.“

Přestože dosahoval pamětník výborných pracovních výsledků, s nabídkou na vstup do komunistické strany se podle svých slov nikdy nesetkal. „Můj životopis začínal tím, že jsem se narodil jako syn živnostníka, takže o mě soudruzi nikdy neprojevili zájem.“

Na konci 50. let založil Josef Vinklát rodinu. „Krátce po vojně, v padesátým sedmým jsem se ženil, pak se nám narodilo první dítě v padesátym osmým. To byla holka. Pak přišli ještě dva kluci.“ V té době bydlel Josef s rodinou v Jablonci nad Nisou. Nedlouhé poté, co Plastimat vybudoval v Liberci nový hlavní závod, se přestěhovali do nově zbudovaného sídliště na Králově Háji. „Měli jsme pěknej byt v novostavbě, žilo se nám dobře, až pak v osmašedesátým přišel zlom.“

Atmosféru před srpnovou okupací vojsky Varšavské smlouvy popisuje pamětník jako velmi příjemnou. „Byla to úžasná doba, nakažlivá. V té době jsem jezdil s dětma i s jejich školou na výlety, organizoval jsem třeba závody.“

Angažovaným nestraníkem

V roce 1968 se Josef Vinklát pod vlivem příznivé společenské atmosféry rozhodl vstoupit do Klubu angažovaných nestraníků (KAN), který jako politické hnutí usiloval o to, vytvořit v době postupné liberalizace a uvolňování poměrů protiváhu tehdy zcela dominantní komunistické straně. „Tehdy v osmašedesátym roce jsme v Liberci vymysleli program se třemi základními body. 1) Spolupráce s KSČ jako s hlavním hybatelem moci. 2) Zrušení Lidových milicí jako protizákonné organizace. 3) Možnost zapojení odborníků do řízení podniku bez ohledu na členství v partaji.“

Josef se stal v Plastimatu členem trojčlenného předsednictví KAN v závodě. Hned na první schůzi se do hnutí přihlásilo na 200 zájemců. „Přihlášky jsem měl u sebe. Pak jsem odjel jako vedoucí na skautský tábor. Když přijeli soudruzi z Ruska, tak jsem ty přihlášky, který jsem měl ve sklepě, raději spálil. Nechal jsem si jen stanovy.“

Začátek normalizace byl pro Josefa Vinkláta velmi složitým obdobím. „Jednak jsem se v té době rozváděl s první ženou, jednak jsem čelil různým ústrkům kvůli členství v Kanu. Každej v Plastimatu navíc věděl, že jsem tam aktivně působil.“ Kvůli šikaně a nespravedlnosti při rozdělování odměn se tak Josef Vinklát rozhodl po čtrnácti letech změnit působiště.

Kádrově nespolehlivým 

„Snížili mi plat s tím, že nemám žádnou činnost v místě bydliště. Přitom já jsem organizoval akce pro děti a podobně. Prostě se mi tam přestalo líbit, tak jsem tam dal výpověď. Nemohl jsem ale nikde sehnat zaměstnání. Vždycky se zeptali na životopis. Já tam měl: Syn živnostníka a člen Kanu. Dokonce mě nechtěli ani do uranových závodů a do uranového průzkumu. Pak mi jeden kamarád, který pracoval ve Výrobním družstvu Maják, nabídl, abych šel k nim. Předseda družstva mi jen řekl: ‚Politiku sem nebudeme tahat a ty mi předvedeš, jak budeš pracovat.‘ A zaměstnal mě hned jako vedoucího závodu. Načež začaly chodit dopisy z Plastimatu: Jak to, že jste zaměstnali člověka, který u nás dělal protisocialistické akce. Ty dopisy chodily předsedovi okresního výboru strany, což byl takový starej bolševik, předválečný člen strany. Jinak ale slušný člověk. No, a ten ty dopisy házel do koše.“

Šedivou normalizační dobu Josefu Vinklátovi zpestřila výstavba rodinného domku v Liberci-Ruprechticích. „Našli jsme s druhou ženou jedno krásné místo a hned jsme se dohodli s kamarádem, že koupíme pozemek. S manželkou jsme ho pak stavěli svépomocí pět let. Řemeslník k nám přišel až na střechu.“

Zahradníkem

V roce 1979 čekala na pamětníka další životní změna. „Mému podřízenému přidali takový plat, že ho měl vyšší než já. Zase mi říkali, že jsem na rozdíl od něj málo aktivní. Tak jsem se rozhod, že odtamtud odejdu. Moje dcera tenkrát dělala průvodkyni na Sychrově a tam bylo volné místo zahradníka, její muž tam taky dělal a jezdili tam trabantem. Já neměl řidičák a mohl jsem jezdit s nimi.“

O rok později Josef dokončil stavbu svého domu a přesídlil do nedalekého zahradnictví. Zde pracoval až do odchodu do důchodu v roce 1994. „Měli jsme tam stromy, které jsme množili. Bylo to na vzduchu. Bavilo mě to. Navíc jsem si na vedlejšák přivydělával jako kreslíř a návrhář plastových výrobků pro různé podniky.“

I k neveselému období normalizace se pojí některé pamětníkovy dnes už úsměvné vzpomínky. „Jeli jsme s podnikem na zájezd do Tater a já jsem tenkrát u sebe měl Několik vět. Protože jsme jeli na výlet přes hranice do Zakopaného v Polsku, tak jsem si to nechal radši u jedné paní. Byla to předsedkyně partaje, ale vrátila mi to v pořádku. Asi to ani nečetla.“

Sametová revoluce zastihla Josefa Vinkláta na nemocenské přímo doma. „Tehdy jsem kvůli práci marodil se zádama. Všechno jsem sledoval, hlavně Hlas Ameriky. Doktorka mi napsala propustku a já jsem to pak protáhl a denně jsem chodil na demonstrace. Byla to tenkrát krásná atmosféra, euforie.“

Velkou radost měl pamětník zejména ze zvolení Václava Havla prezidentem. „Potkal jsem ho už v šedesátém devátým, kdy k nám přijel do Liberce. Už tehdy jsem poznal, jaká to byla hlava, jak byl chytrej. I v práci po převratu, když ho dělníci kritizovali, tak jsem ho bránil. Jak přesně uměl formulovat to, co je potřeba.“

Bibliofilem

Celoživotní vášní Josefa Vinkláta zůstává literatura a výtvarné umění. Tyto dvě oblasti spojil po odchodu do důchodu jako vydavatel řady bibliofilií, souborů grafik a textů, především básní. Na bibliofilských tiscích spolupracuje přes patnáct let se svým přítelem, výtvarníkem Milanem Janáčkem. „Naučil jsem se ručně tisknout a zalíbilo se mi to. Později jsem koupil lis a začal jsem tisknout grafiky. Tady v Liberci není jediný tiskař, který by tisknul grafiku.“

Knihy vydává zejména svým přátelům, a to pouze ve velmi malém nákladu kolem padesáti výtisků. „Vydali jsme třeba soubor básní Ludvíku Kunderovi nebo Jiřímu Žáčkovi, ale i řadě dalších.“

Za svoji dlouhodobou a obětavou nakladatelskou práci, kterou vykonává zcela bezplatně, („Jenom jednou jsem od jedné paní dostal stovku, tak jsem si ji nechal na památku.“) byl v roce 2015 vyznamenán Cenou PEN klubu. Přestože se musí starat o nemocnou manželku, stále zůstává nakladatelsky aktivním, podílí se rovněž na pořádání řady kulturních akcí. Je členem Spolku bibliofilů a Ex libris, Společnosti přátel grafiků Hollar a Českého PEN klubu. Josef Vinklát žije dodnes v domku, který si postavil vlastníma rukama, v Ruprechticích na Liberecku. Tatínek tří dětí, dědeček dvanácti vnoučat a pradědeček osmi pravnoučat.