Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Michaela Vidláková roz. Lauscherová (* 1936)

• narozena 30. 12. 1936 v Praze

• židovská, sionisticky založená rodina

• matka učitelka, otec před válkou v kibucu

• 22. prosince 1942 rodina deportována do ghetta Terezín

• v Terezíně zůstala rodina až do osvobození ghetta

• léto 1945 návrat do Prahy, ozdravný pobyt v Kamenici

• od 1948 otec pracoval na izraelském velvyslanectví

• duben 1953 zatčení celé rodiny při pokusu o přechod hranice a útěk do Izraele

• společně s matkou strávily půl roku ve vyšetřovací vazbě

• otec odsouzen k ročnímu nepodmíněnému trestu

• 1955 maturita při zaměstnání

• 1960 absolvovala Přírodovědeckou fakultu

• zaměstnána v IKEM

• od 60. let práce s mládeží v rámci Židovské obce v Praze

• po 1989 je Reprezentantkou Židovské náboženské obce v Praze

• aktivní v Terezínské iniciativě

Michaela Vidláková, rozená Lauscherová, se narodila 30. prosince 1936 v Praze v židovské rodině. Lauscherovi bydleli v pěkném moderním bytě na Letné, ale v letech okupace byli vystěhováni do společného bytu na Žižkově. Otec, spoluzakladatel kibucu v Palestině, se do Prahy přijel pouze oženit, pro časté nemoci v rodině se však návrat zpět oddaloval, až nakonec všichni zůstali v Praze. Rodinu živil pan Lauscher z postu technického inženýra v malé židovské továrně na kožešiny. Matka učila na židovské škole v Jáchymově ulici až do roku 1942, kdy měli Židé vzdělávání zakázáno. V období okupace byl pan Lauscher z kožešnické továrny vyhozen, a proto se uchytil jako řemeslník ve dřevařské dílně, kde se naučil opracovávat dřevo a vyrábět drobné hračky a předměty.

Malá Michaela má na své rané dětství mnoho vzpomínek. Velmi silné vzpomínky jsou z období „pronásledování“. V té době ji měla na starosti babička, protože byli rodiče moc vytížení prací. Chodily spolu tedy nakupovat do města. Prochodily marně celé hodiny, ale mnohdy nesehnaly ani chléb. Prodej potravin Židům byl totiž ve většině koloniálů zakázaný. To byl ovšem jen jeden z obrovského množství zákazů. Židovské děti si nesměly hrát s dětmi nežidovskými. Dokonce hraní si v parku bylo zakázáno. Chodily si tedy hrát na židovský hřbitov u dnešní stanice metra Želivského. Kupodivu bylo v té době zřízené i hřiště přímo pro Židy (Hagibor), kam chodívala odrůstající mládež.

Velmi těžce nesla Michaela transport babičky a dědečka, byli totiž deportováni již v létě roku 1942. Rodinu Lauscherových čekalo povolání až koncem prosince.

Deportace a život v Terezíně

Malá holčička Michaela vnímala transport do koncentračního tábora Terezín úplně jinak než dospělí. Takto si pamatuje na své pocity z večera před odjezdem: „Pamatuju si velice dobře, třeba než jsme odjížděli do transportu, tak dřív ještě odjeli babička s dědečkem a druhá babička (druhý dědeček už byl mrtvý). Měla jsem tedy dvě babičky a jednoho dědečka. Pamatuju si tedy, jak těžce jsem právě nesla jejich odchod do transportu, a vlastně když jsme potom my dostali povolání do transportu, tak jsem se těšila, že zas budu s babičkou a dědečkem. A rodiče mi to celkem i tak jako přijatelně předložili, že tam budu mít zase židovské kamarády, že tam budou Židé mezi sebou, takže se nám tam nebude nikdo moct posmívat nebo nikdo nám tam nebude moct něco zakazovat, jednomu a ne druhému. Takže já jsem ten odchod do Terezína nebrala nijak tragicky. Navíc je taková dětská vzpomínka: rodiče připravovali odjezd poslední noc, a abych je asi nezlobila nebo neznervózňovala, tak mně dovolili, že smím kreslit na zdi. Tak jsem dostala tátovu tesařskou tužku a kreslila jsem po zdech. Takže to je úplně jinej přístup k transportu, než měli potom ti starší a ti dospělí. Samozřejmě si už dneska dovedu představit, když už jsem pak sama byla matkou a babičkou, jak strašný to muselo být pro ty dospělé, právě vidět to ohrožení toho dítěte, že jo. A to já jsem nevnímala, pochopitelně. Takže jsme pak šli do Radiopaláce, tam bylo shromaždiště před transportem, dnes je tam taková pamětní cedule u parkhotelu. Tam byl ten Radiopalác, to shromaždiště. Tam jsme byli taky nevím jak dlouho. Pamatuju si jenom, že tam byla právě hrstka dětí, s kterými jsme se okamžitě dali do kupy. A taková nepříjemná vzpomínka je na nekonečnou frontu u nekonečně páchnoucích latrín nebo záchodů. Já nevím, co to tam bylo. Jo, takže to jsou jenom takový útržky vzpomínek. Pak si pamatuju, že jsme šli ráno na vlak, do Bubnů, teda to je tam, kousek se jde tou Veletržní ulicí. Já jsem měla svůj ruksáček, protože rodiče celkem rozumně předpokládali, že i kdyby se ztratila ta velká zavazadla, která nesou, takže mně zůstane aspoň to nejnutnější v malém ruksáčku na zádech. Takže jsem tam měla tepláky s nějakou bundičkou a měla jsem tam pyžamo a bačkůrky a nějaké rezervní boty a ešus a ručník a toaletní věci. No a přistrčila jsem si tam ještě jednu hračku. Dala jsem si tam knížku, pastelky, blok. Deku takhle kolem jsem měla ještě přivázanou, no a to bylo takové to moje zavazadlo, které kdybych se já ztratila, kdyby se věci ztratily, tak abych měla prostě to nejnutnější při sobě.“

Cesta do Terezína proběhla poměrně hladce, měli sice stísněné prostorové i hygienické podmínky, oproti transportům do Osvětimi a do dalších, tvrdších koncentračních táborů se však tříhodinová cesta dala snést. Nejeli ještě „dobytčáky“, ale normálními osobními vlaky.

Transport, ve kterém byla přivezena i rodina Lauscherova, pokračoval z velké části hned začátkem ledna 1943 dál na východ. Před téměř jistou smrtí je uchránila dřevěná hračka Pluto: „No a při tom příjmu se právě táty ptali, jaké má zaměstnání, nebo co dělal nebo tak. A on právě říkal, že pracoval v té dřevařské dílně v posledních letech. A ukázal mýho Pluta, tuhletu hračku, jak umí teda zacházet se dřevem a že umí vyrábět hračky a drobné předměty ze dřeva a tak. No a v té době se buďto zřizovala nebo rozšiřovala dřevařská produkce v Terezíně. A hledali fachmany pro dřevařskou dílnu. A tím pádem táta a tím i celá rodina jsme byli přijatí do Terezína. Terezín byl v té době velice už přelidněn a už chodily zase transporty dál. Takže velká část našeho transportu, když přišla z Prahy, vůbec už nebyla vstřebána do Terezína. Vybírali právě hlavně ty, kteří byli nějak důležití nebo potřební pro terezínský život. Velkou část transportu nechali, že půjde hnedka začátkem ledna – my jsme přišli koncem prosince – začátkem ledna, že už má být vystaven další transport a že teda velká část transportu, s kterým jsme přišli z Prahy, půjde hnedka dál. No a tím, že jako hledali ty řemeslníky, no tak vybrali tátu a s ním i celou rodinu, protože buď celá rodina zůstala, nebo celá rodina šla. No tak my jsme celá rodina, táta máma i já – já jsem byla jedináček, jsme zůstali v Terezíně. Takže vlastně tenhleten Pluto je taková symbolická vstupenka do Terezína.“

V Terezíně mohlo zůstat pohromadě jen velmi málo rodin, většinu rozdělili: muže do kasáren, ženy do ženských ubikací a děti do dětských domovů. Ze začátku neměla paní Lauscherová v domově přidělenou ani postel – byl nedostatek míst, takže ležela na dvou sešoupnutých lavicích. Dobré vzpomínky má na kamarády a na vychovatelky, které byly velmi obětavé, všem dětem bez rozdílu pomáhaly, spravedlivě rozdělovaly jídlo a i přes přísný zákaz děti systematicky vzdělávaly. Již po několika dnech však onemocněla klasickou „terezínkou“ – těžkým průjmovým onemocněním. Byla tedy převezena do nemocnice, na infekční oddělení, kde ji přísnými dietami vyléčili. Avšak po několika dnech v domově byla znovu hospitalizována s rozsáhlou diagnózou: spála, spalničky, tyfus, to všechno najednou. Znovu jí tedy lékaři nasadili dietu a v roce 1944 ji konečně propustili. Po tomto pobytu v nemocnici už se nevrátila do dětského domova, nýbrž bydlela s maminkou a každý den docházela do tzv. denního domova. Tam pokračovali s výukou již důsledněji, zejména matematikou a českým jazykem se zabývali intenzivně. Měli dokonce bodované úlohy. Díky jednomu z testů, který napsala Michaela na sto bodů, získala vstupenku na představení Brundibár:

„Já se chci ještě vrátit právě k tomu Brundibárovi…Právě pro děti to bylo velice důležitý z toho hlediska tý naděje, kterou ten Brundibár přinášel. Jestliže Hofmeister to psal jako sociální příběh, tak my už jsme to viděli transponované do úplně jiné roviny. Pro nás byl nejdůležitější ten moment, že je tam zlý Brundibár, který pro nás symbolizoval Hitlera, a že existují cesty, že když se spojí zvířátka a děti a všichni, že se proti němu lze spojit a že ho prostě lze odstranit, že ho lze porazit. A že tedy jsme měli tu naději, že jak je ta poslední scéna, kde jsou všichni pohromadě a zpívají: ,Brundibár poražen‘, že vlastně bude i Hitler poražen. Takže jako ta symbolika toho Brundibára v Terezíně byla velice důležitá, a proto ho měly děti tak strašně rády a proto ho umějí všichni dodneška zpívat. A když jsem ho slyšela po mnoha letech zas, když se otvíralo muzeum ghetta v Terezíně, tak ho tam hráli, zase děti, ne židovské tedy. Ale všichni účastníci, kteří stáli v publiku, zpívali s nimi a stáli a brečeli a zpívali a stáli a brečeli.“ Představení se v Terezíně hrálo mnohokrát, paní Vidláková je viděla dvakrát. „Samozřejmě těch dětí tam bylo mnoho a ne vždy bylo možné získat vstupenky, že jo. To nebylo, že kdo přijde, ten si sedne… Já jsem vstupenky dostala prostě za odměnu, za sto bodů ve vyučování v tom denním domově.“

Kulturní život v Terezíně byl jedna velká kapitola. Kultura byla jediné uspokojení lidí, kteří jinak po všech stránkách strádali. O tom a také o známé „zkrášlovací akci“ paní Vidláková vypráví: ,,Jak jsme bydleli na půdě, tak tam chodil sbor zkoušet české opery, takže mně zpívali do usínání Branibory v Čechách nebo Blodkovu V studni. Jako ta kultura v Terezíně, to je samostatná obrovská kapitola, která ukazuje tu vůli zachovat si takovou tu lidskost, lidskou důstojnost, zdání normálnosti, útěk od toho zlého, prostě je kam utéct – utéct do kultury. To je ten obrovský význam té terezínské kultury. Dneska se mluví hodně o terezínské kultuře, každý si řekne – no jó, když tam měli tolik kultury, tak vlastně to nebylo tak špatný. Ale ta kultura, to lidi ze sebe ždímali, tu kulturu, ti druzí ji zase nasávali, jenom proto, aby zůstávali lidma. Aby utekli od té hrůzy do toho útočiště té kultury. Je to neuvěřitelný, co dokázali lidi za těch podmínek stvořit. Co tam vzniklo poezie, článků, esejí, úvah, co tam vzniklo hudebních děl, co tam namalovali, nakreslili… To je neuvěřitelné, ale prostě ten důvod byl, že se přiblížila ta okrašlovací akce, takže ten režim byl trochu volnější. A v té době to byl prostě výbuch kultury. Takže to byla ta hezká stránka toho Terezína, no, ale pak ovšem přišla komise, tak to mám opět takové krátké vzpomínky. Náš oddíl, nebo naše skupina seděla od rána do večera v divadle, protože kdyby náhodou se chtěla komise podívat na divadlo, tak nás museli zastihnout jakoby uprostřed hry. Takže se hrálo pořád dokola, kdyby přišli, aby přišli do rozehrané hry. A jiným dětem zase přikázali, že kdyby velitel něco rozdával, že se to musí odmítnout se slovy: ,Onkel Rahm, schon wieder Sardienen‘– strýčku Rahme, už zase sardinky. Sardinky jsme samozřejmě neměli a strýčku Rahme jsme mu taky říkat nesměli, protože když byla komandatura, tak jsme museli přejít na druhý chodník, abychom náhodou svým dechem neznečistili stěnu komandatury. No ale prostě byla to taková Potěmkinova vesnice, kterou komise zbaštila kompletně, no a potom vydali dobrou zprávu o tom, že se Židy to není tak špatný, jak se to povídá.“

Poválečné období

Po osvobození Terezína Rudou armádou v květnu 1945 odjel pan Lauscher do Prahy zajistit nějaké ubytování. Sehnal velmi pěkný byt po Němcích. Byl dokonce v tomtéž domě na Letné jako byt, kde bydleli ještě před okupací. Živil se jako zřizovatel telefonátů na palestinském vyslanectví v Praze. Matka pracovala již jako soukromá učitelka.

Michaela začala chodit do školy, složila ve svých osmi letech dokonce zkoušku do páté třídy, ale kvůli věku zůstala ve čtvrté. Po obecné škole se dostala na gymnázium. S velkými problémy – i přes výborné výsledky zkoušek se totiž vrchnosti nelíbilo, že je Židovka. V roce 1953 se s rodiči pokusila o útěk do Izraele, byli však na hranicích zadrženi a postaveni před soud. Otec byl odsouzen na dva roky, rok mu byl amnestován. matka s dcerou strávily půl roku ve vyšetřovací vazbě - Michaela měla teprve šestnáct let. Po gymnáziu se hlásila na vysokou školu, obor biologie – chemie. V podmínkách pro přijetí stálo, že pokud má student samé výborné z gymnázia, nemusí přijímací zkoušky vůbec absolvovat. Pamětnice měla výborné vysvědčení, přesto šla ke zkouškám, ty udělala jako jedna z nejlepších, přesto jí přišel ze školy doporučený dopis, že pro nedostatek místa nebyla přijata. Jenže ona se nedala, odvolávala se přímo u děkana, magistrátu i ministerstva školství a nakonec se jí podařilo vybojovat si spravedlnost. Po promoci roku 1960 se zabývala klinickou a experimentální medicínou a ve stejném roce se vdala. Dnes má syna a vnučku a žije v Praze. Velmi aktivně se angažuje v oblasti vzdělávání mládeže o holocaustu a utužování česko-německých vztahů. Je také reprezentantkou Židovské obce v Praze. Je to žena plná elánu a chuti do života, která se ráda podělí o své zkušenosti.