Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Aloisie Víchová (* 1931)

• narodila se 28. ledna 1931 v Lužicích

• 1937 – začala chodit do obecné školy v Hodoníně, po čtyřech letech přešla na měšťanku do Hodonína

• v roce 1939 se v domě pamětnice zastavili němečtí vojáci, kteří okupovali zemi

• 1944 – prožila těžké bombardování Hodonína

• 1946 – začala pracovat v Baťově závodě ve Zlíně, po čtyřech letech přešla do podniku Igla v Lužicích

• 1952 – s Igláckou čtverkou získala třetí místo v soutěži lidové tvořivosti ve Strážnici

• 1953 – vstoupila do komunistické strany, ve které zůstala celý život

• v podniku Igla pracovala více než padesát let

„Až my, co si toto všecko pamatujeme, odejdeme, tak ti mladí to nebudou moci pochopit, jak je válka hrozná věc,“ říká pamětnice, které její přátelé říkají Lola. Aloisie Víchová uchovala ve své paměti mnoho vzpomínek na předválečné období, válku i budování komunistické společnosti.

Dětství jsem měla krásné, plné pohybu

Narodila se 28. ledna 1931 v Lužicích u Hodonína. Maminka přes zimu pracovala v čokoládce Maryša, tatínek zase přes léto v cihelně. Tatínek byl velký sportovec, Aloisie Víchová hrdě zavzpomínala na jeho výhru nad zápasníkem Gustavem Frištenským. Okolí rodných Lužic se proměňovalo podle řeky Moravy, která na jaře měnila své koryto. „Dřív, když se Morava vylila, byli na to lidi zvyklí. Teď je to zregulované, ale studny jsou suché, jsme bez vody.“

Pamětnice zahájila školní docházku v roce 1937 v Lužicích a od páté třídy docházela na měšťanku do Hodonína. „Nastoupili jsme za Masaryka, pokračovali za Hitlera a po válce jsme museli ještě rok chodit, abychom něco věděli o ‚nových‘ dějinách.“

Půlka řeky byla naše, půlka slovenská

„Já si vzpomínám ten den, kdy sem došli Němci. Byla fujavica, pamatuju si, že se setmělo, padal sníh. Vojáci jeli na motorkách, bylo to ponuré. Tlúkli na vrata a chtěli se schovat.“ Vojáci zastavili, a kde mohli, tak se před sněhovou bouří schovali. Od domácích dostávali jídlo. „Byli to mladí kluci, jistě si nemysleli, že válka potrvá šest let.“ Němci okupovali zemi 15. března 1939.

V Lužicích zůstalo hodně vojáků, postavili si tábor „u štreky“ a hlídali hranice u řeky Moravy. „Morava se tady různě kroutila, hlídali hranice, Slováci z druhé strany. Prakticky jsme byli nepřátelé.“ K řece lidé chodili i přes válku, ale nesměli plavat za kůl uprostřed řeky. Aloisie Víchová byla živé, aktivní dítě a zákaz porušila: „Hned po mně stříleli financi ze Slovenska, zasáhli mě do nohy. Nesměli jsme tam plavat, a tak jsem to doma ani nechtěla říct. Naštěstí to byla jen sedřená kůže.“

Její tatínek měl svého otce z Rakouska. Protože se narodil v Hodoníně, nemusel povinně narukovat jako jeho bratři narození v Hustopečích. „Za naším tatínkem došli, že jestli se dá na vojnu, dostane dobré zaměstnání. Nechtěl.“ Děti německých rodičů musely přestoupit na německé školy, a pamětnici tak ze třídy odešly čtyři spolužačky.

Aloisie Víchová vzpomíná, že v roce 1939 stoupl počet obyvatel Lužic téměř na tři tisíce. „V každém domě, kde byla místnost volná, byli vyhnaní Češi z hranic – Břeclaváci, Opava, Frýdek-Místek. S dvaceti pěti kily v ranci jich vyhnali, došli na obec a ta jich umístila.“ Nikdo nic nenamítal, některé rodiny se po válce vrátily domů, jiné zůstaly.

Tatínek byl zavřený za to, že měli tři husy navíc

„Když v roce 1942 zabili Heydricha, pamatuju si, jak vyhlásili stanné právo. Museli jsme mít zatažené rolety, nesmělo ani světélko proniknout, v dědině byla totální tma.“ Po sedmé hodině nesměl nikdo vycházet ven. Všude na úřadech a ve škole visel obrázek s mužem ve světlém baloňáku a zastřenou tváří. „Lidé mlčeli – až na pár kolaborantů.“ V Lužicích fungovala kontrarozvědka, po profesoru Dobrovolském je pojmenovaná škola. Aloisie Víchová si vzpomíná na jednoho z členů odboje, který sedával na kopci a počítal, kolik jezdí ozbrojených vlaků. „Někdo ho zradil, musel do koncentráku.“

Válka zasáhla do života každé rodiny. Chodily kontroly a lidé nesměli mít doma víc dobytka a drůbeže, než bylo povoleno. Všechno bylo na lístky, nesměl se péct chleba. Rodina musela odevzdávat sádlo. „To byla taková hrouda, oni si dali papír. U radnice se to odevzdávalo. Němec to rozbalil a čichal, jestli to není staré.“ Do Lužic docházeli lidé z nedalekého města, kteří žili v bytech a neměli možnost mít vlastní jídlo z hospodářství. „Chodili po dědině a za potraviny nabízeli lístky na oblečení, ‚šatenky‘. Nosili aj zlato.“

V Lužicích bylo hodně Němců. Nejen vojáci, ale také civilní obyvatelé. Poblíž rodiny pamětnice žil rakouský důlní inženýr s manželkou a dcerou. „Paní byla typická říšská Němka a jen ukazovala, komu dát lístky, a komu ne. Ten pán byl moc hodný, dával mi růže pro maminku. Jeho dcera se s námi nikdy nehrála. Jen nás dráždila panenkami.“ Po válce byla rodina okamžitě označena bílou páskou s velkým písmenem „N“ a později odsunuta. „Pana inženýra nám bylo líto.“

Já jsem byla děcko, válku jsem nechápala

Některé události se lidí dotýkaly okrajově, jiné osobně. Aloisie Víchová prožila těžké bombardování Hodonína. „Byla jsem ve škole a najednou spustily sirény. Hned nás pustili domů. Ale já jsem byla děcko, nerozuměla jsem tomu, loudala jsem se a vlak domů mi ujel.“ V Hodoníně nebombardovali objekty, ale domy. Na nádraží tehdy zastavil vlak s německými vojáky a zrovna nad městem přelétávala anglická letadla. Němci začali střílet, letadla se vrátila a spustila na město palbu. „Bylo to strašný, dunělo to. Stihla jsem se schovat za zdí židovského hřbitova. Já ani nevím, jak jsem se tam dostala.“ Nikdo se neodvážil udělat krok, padaly časované bomby, pořád něco vybuchovalo. Až kolem páté odpoledne projížděli kolem místní a hledali raněné a mrtvé. „Byla jsem černá a otrhaná.“ Tatínek pamětnice pracoval v té době v cihelně a po zaznění sirén se chtěl schovat. Zřejmě velká tlaková vlna ho přenesla přes dva a půl metru vysokou zeď. „On nevěděl, jak to dokázal. Jen ztracené a později nalezené klíče tuto událost potvrdily.“ Během bombardování zemřely Aloisii Víchové dvě spolužačky, na školní lavici pak měly černé stužky.

V roce 1944 přecházela s maminkou železný most nad vlakovým nádražím v Hodoníně. Na tom místě uviděla vlak převážející vězně z koncentračního tábora. Tenkrát se voda čerpala do lokomotiv a v Hodoníně se musela dočerpat. „V otevřeném vagoně jsem viděla vězně. Hleděla jsem na ně, do smrti nezapomenu na jejich oči. Měli asi žízeň, omrzlé mřížky olizovali. Z jednoho vagonu odnášeli mrtvolu.“ Aloisie Víchová hodila vězňům chleba, který měla u sebe. „Maminka pak na mě křičela, protože kdyby mě dozorci viděli, tak by mě zastřelili. Kde by mě napadlo, že to nesmím. Enom se dívali, mlčky, a ty strašné oči zapadlé... Dodneška to vidím.“

Osvobodili nás 13. dubna 1945

„Bydleli jsme u silnice a začátkem dubna 1945 jsme viděli, jak se za lesem práší. Lidé se schovávali ve sklepech.“ Schovaní byli dva týdny. Lužice bombardovali, protože mysleli, že mlýn je lihovar, a oni likvidovali pohonné hmoty. Odcházející Němci podpálili tábor, který doutnal ještě několik měsíců. Němci se hodně bránili a boje trvaly několik dní. „Ze sklepa jsme mohli, až nám dali Sověti svolení, že můžeme vycházet.“ Frontoví vojáci jen procházeli, vzali si vodu a pokračovali dál. Nabízené jídlo a pití museli místní nejprve okusit sami, v Rakousku je prý otrávili vínem. Do narychlo zřízeného lazaretu chodila pomáhat i maminka pamětnice a za pomoc dostala hříbátko, které se při přechodu fronty narodilo. Hříbě si rodina nechala do doby, než povyrostlo, pak ho s místním sedlákem vyměnila za kbelík sádla, které bylo vzácné. „Já mám na Sověty krásné vzpomínky. Bylo tady polní letiště, u nás byl ubytovaný kapitán meteorolog. Vojáci nám dávali keksy a marmeládu, které fasovali. Kapitána jsem nechala po roce 1968 hledat, vyměnili jsme si několik dopisů.“

Já jsem byla vždycky optimistka

Když bylo Aloisii Víchové čtrnáct a půl let, přihlásila ji maminka do Zlína do Baťových závodů. „Byla jsem přijata, ale na zaučení jsem musela až do Zruče nad Sázavou. Moc se mi stýskalo.“ Po necelém roce se vrátila do Zlína, kde pracovala čtyři roky. „Šněrovala jsem boty. Měla jsem pod nohama štokrle, abych dostala na trnož.“ Ve volném čase pamětnice zpívala ve sboru, cvičila v Sokole, zpívala ve slováckém krúžku, dělala cvičitelku, chodila v kroji. Vzpomíná, že po válce to bylo také těžké, nic nebylo. „Na všecko se stály fronty. Maminka mně vždycky říkala, že život je strašně složitý, ale žit se mosí. Koho chleba jíš, toho píseň zpívaj. Musíš se přizpůsobit.“

Naučila jsem se, že život není jen procházka

Manžela potkala pamětnice u muziky, pocházel z Českého Těšína, ale rodina odešla do Hodonína a později do Lužic. Pracoval v naftových dolech a byl vášnivý fotbalista. Na jaře 1950 byla svatba, v listopadu se narodil první syn. „Narodil se předčasně a byl maličký, dostal zápal plic a na jaře zemřel.“ Manžel narukoval na vojnu. „Moje maminka porodila v lednu sestru, a tak neměla na mě čas, bylo to složité.“ O dva roky později se narodil další syn, dceru měla Aloisie Víchová až po čtrnácti letech. Velkou radostí byl pro pamětnici zpěv. Mnoho let vystupovala se sourozenci Vavrysovými.

S Igláckou čtverkou na festivalu ve Strážnici

„Když jsem byla ve Zlíně, z bývalých skláren v Lužicích vznikla pobočka podniku Igla České Budějovice, vyráběly se tam jehle a součástky do pletacích strojů.“ Aloisie Víchová měla šikovné ruce, brzy se vypracovala na kontrolorku a na výstupu výrobků pracovala dvacet let. „Měly jsme se v podniku rády, doteď vzpomínáme jedna na druhou.“

Pamětnice byla velmi aktivní, byla sportovní referentkou, cvičila s pracovními zálohami, měla na starost civilní obranu, dělala samaritánku a spravovala podnikovou lékárnu. Vedle toho ještě zpívala v podnikovém sboru „Iglácká čtverka“. Pod vedením pana Líčeníka se zpívalo na svatbách, vítání do života, odchodech do důchodu, na pohřbech a oslavách zaměstnanců. Mimo podnik se soubor účastnil soutěží lidové tvořivosti, kde v roce 1951 zvítězil. Díky tomu si mohl zazpívat v roce 1952 na folklorním festivalu ve Strážnici. Získal třetí místo za svícové písně Fanoše Mikuleckého. Jako nejlepší pracovnice měla Aloisie Víchová možnost cestovat, jezdila na zájezdové pobyty po Evropě a Asii.

Já su komunistka, nikdy jsem se za to nestyděla

V roce 1953 vstoupila pamětnice do komunistické strany. „Teď nám všichni nadávají, že jsme měli privilegia. Není to pravda. Tatínek byl komunista a říkával mi: ‚Loli, mně stačí, že ty jsi komunistka, jedna z mojej rodiny. Až já položím prapor, ty ho zvedneš a poneseš dál.‘ Byla jsem aj ve výboru, ale vždycky jsem se zastávala těch, kteří chtěli vycestovat. Možná někdo se měl dobře z cizího, ale nebylo jich tolik co teď.“ Aloisie Víchová byla aktivní zaměstnankyní, musela pracovat i přesčas, když to dostala jako stranický úkol. „Ti, kteří se mi vysmívali kvůli členství ve straně, se mi později omluvili, protože pochopili, že jsem pracovala poctivě.“ Dělat „výstupářku“ nebylo jednoduché. „Když jsem visela na tabuli cti, tak se mi jeden kolega posmíval, že tam zas visím. Až jsem byla po revoluci v důchodu, tak si nás pár vzali, abychom došli vypomáhat. Tak ten chlapec dělal mistra a říká: ‚Paní Víchová, možu vám říct, že jsem dycky nadával, že visíte na tabuli cti, ale vy máte opravdu zlaté ruky.‘ Určitá vrstva lidí nevražila. Mysleli, že peníze dostáváme za hvězdu.“ Pamětnice si vybavuje situaci, kdy měla dostat odměnu za věrnost u příležitosti 40. výročí založení podniku. Velkou část stanovené částky si tehdy přivlastnil nadřízený komunista.

V roce 1989 bylo ze 460 zaměstnanců podniku osmačtyřicet členů komunistické strany. „To bylo pro nás kruté. Došli jsme do jídelny, kde přišli studenti s trikolorama. My jsme stáli v koutě a strašně nám všecí nadávali. Někteří se mi za to později omluvili. Postavili se tehdy ti, co do té doby čučeli za větrem.“ Aloisie Víchová je stále členkou KSČ. Za stranu chodí zasedat k volbám a pokládá věnec při výročí osvobození. „Sleduju politickou situaci a nadávám škaredě, jak jsem nikdy nenadávala. Spousta lidí převlékla kabáty. Boj o koryta, to se mně hnusí.“

Pamětnice je stále velmi aktivní. Má rozvětvenou rodinu a mnoho přátel. Chodí do vinohradu, háčkuje a hodně čte. Vyprávění Aloisie Víchová uzavírá prosbou, abychom se drželi víc nároční hrdosti. Abychom si vážili práce a vzdělání, abychom ctili rodiče a měli rádi svoji obec. „Všecko nám dalo spoustu práce. Hodně jsme dělali a vybudovali, a když to teď někdo ničí, tak je nám smutno.“