Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Studentskou spojkou brněnsko-varšavské větve solidarity
narodil se v roce 1964 v Třebíči
vystudoval Fakultu filozofie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor český jazyk – dějepis
aktivity v rámci disentu a katolického disentu
činnost v rámci Česko-polské solidarity, cesty do Polska v letech 1985–1987
samizdatová literatura
Panuje euforie z porážky Rusů na ledě a ani ne pětiletý Rudolf jede s rodiči tramvají a deklamuje: „Naše síla se spojila, ať žije Vlado Dzurilla…“ Soudružka učitelka s lepidlem Kanagom v ruce: „Tak, děti, a teď si přelepíme tyto stránky v učebnici…“ Poslední z pravidelných cest do trafiky pro nové číslo oblíbeného časopisu Junák: „Nemáme, a už nebude…“ Dědečkovy průpovídky cestou do kostela: „‚Ústava? Ta je jenom na papíře.‘ – ‚Jak jenom na papíře, dědo…?‘“ Rodiči vštípená morální hranice vůči režimu: „Do KSČ se nevstupuje a s StB se nespolupracuje...“ Sled raných vzpomínek, které formovaly základ pro pozdější občanský a politický postoj Rudolfa Vévody.
Prostředí a literatura, která otevřela oči
Narodil se 27. července 1964 v Třebíči. Brzy po narození se s maminkou přestěhovali do Brna, kde tatínek Rudolf Vévoda starší působil jako urolog. Tatínek, bývalý člen Souboru písní a tanců Julia Fučíka a Divadla X, měl mnoho známých v brněnských kulturních kruzích, například Ivana Vyskočila, Oldřicha Dadáka, Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Jaromíra Tomečka či Milana Kunderu. To spolu s jeho obsáhlou knihovnou zaměřilo pozornost dospívajícího syna k zájmu o literaturu a historii. Pamětník vypráví: „V tátově knihovně jsem našel i některé časopisy z šedesátých let – Světová literatura, Host, Mladý svět. Jeden spolužák, Milan Cajbrt, mi půjčil celý ročník Literárních novin z šedesátého osmého… a já to přečetl od prvního do posledního písmene. Tohle byla ta jedna oblast, kulturní nesvoboda. Po setkání s prostředím disentu jsem začal mít přístup k samizdatu a exilové literatuře a to pro mě byla ohromně formativní zkušenost… Díky tomu jsem si přečetl některá díla, která mně úplně obrátila pohled na realitu… Souostroví gulag, paměti Prokopa Drtiny, paměti Václava Černého, z té beletrie například Příběh inženýra lidských duší, Kunderovy knihy… Ukazovalo mi to realitu, ve které žiji daleko hlouběji, pestřeji a kritičtěji, a zároveň mi to ukazovalo i minulost.“
Cesta víry
Po gymnáziu Rudolf nastoupil na Fakultu filozofie Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně, obor český jazyk – dějepis. V roce 1984 se stal praktikujícím křesťanem a zapojil se do aktivit v rámci katolických kruhů. Našel, jak říká, alternativu k normalizační šedi. V malém společenství spolu s Petrem Fialou, bratry Filipovými a dalšími prožívali společné modlitby a diskutovali. Pořádali setkání a debaty s kněžími a jinými hosty. Spřátelil se v té době s více než o padesát let starším nestorem brněnského katolického disentu Josefem Adámkem. Rudolf se stal členem Sdružení svatého Gorazda. V letech 1985 až 1987 objížděli za dodržování přísné konspirace kostely a různé akce s pásmem zpěvů vycházejících z východní liturgie a čtením z cyrilometodějských legend.
Setkání nad knihou
Otcovy zásoby četby doplňoval z antikvariátů, kde se díla méně exponovaných autorů dala sehnat. Při jedné návštěvě antikvariátu v České ulici oslovil pamětníka Petr Pospíchal. Rudolf vzpomíná, jak nejprve pojal podezření, nejde-li o agenta Státní bezpečnosti, ale brzy si vše vyjasnili a spřátelili se. Petr Pospíchal měl za sebou věznění, podpis Charty 77, byl členem VONS a podílel se na produkci a distribuci samizdatové literatury. Otevřel Rudolfovi prostředí disentu, chartistů a seznámil ho s mnoha zajímavými osobnostmi. Po pouti na Velehrad spolu podnikli cestu po Moravě a Čechách a navštěvovali ostrůvky svobodného myšlení a kultury.
Dovolené v Polsku
Rudolf jel s rodiči v sedmdesátých letech dvakrát na dovolenou do Polska. V Kdyni měli známé a Rudolf v partě dvou stejně starých kluků začal chytat první slůvka. Spolu pak strávili pionýrský tábor a tam se již polsky bez problémů domluvil. Na začátku osmdesátých let se mu podařilo strávit v Polsku několik týdnů. Jak říká, jezdil do Polska svobodněji se nadechnout a navázal tam mnoho kontaktů. Vypráví: „Byla tam úplně jiná atmosféra než u nás. Samozřejmě vládli komunisti, ale to opoziční hnutí bylo strašně silné… Církev měla daleko větší svobody než u nás, fungovaly řády, katolický tisk… V podstatě vycházely oficiální opoziční noviny. A bylo tam i relativně méně rudých hvězd a hesel jako ‚Se Sovětským svazem na věčné časy‘, protože věděli, že to sovětské téma je dráždivé.“
Solidarita Brno – Varšava
Petra Pospíchala zaujalo Rudolfovo vyprávění o cestách do Polska a jeho znalost řeči. Začali přemýšlet, jakým způsobem s tím dále naložit. Petr Pospíchal přišel s knihou Konspira o solidaritě a jejích členech v ilegalitě. Nezávislí novináři v ní otiskli i kopie zatykačů na tři z vůdců opozičního hnutí s uvedenými adresami jejich posledního pobytu. Přátele napadlo pokusit se navázat s nimi kontakt a rozvinout vzájemnou spolupráci. Volba padla na Zbigniewa Janase a Rudolf odjížděl na cestu do Varšavy a Gdaňsku s rozhodnutím zkusit ho navštívit. Uspěl, Janas ho srdečně přijal a poskytl mimo jiné rozhovor pro český samizdat. „Setkání se stalo základem pro brněnsko-varšavskou větev Polsko-československé solidarity, ze které vznikla opoziční iniciativa Polsko-československá solidarita. Figurovala v ní z československé strany kromě Petra Pospíchala třeba Hana Šabatová a z polské strany Józef Pinior a další z Vratislavi a Varšavy, samozřejmě Zbigniew Janas, který si to vzal za své.“
V letech 1985 až 1987 Rudolf čtyřikrát navštívil Polsko s cílem navázat a rozvíjet kontakty s představiteli tamního disentu. Při návštěvě papeže Jana Pavla II. v Polsku v roce 1987 se mu podařilo setkat se s Jaroslavem Škarvadou, exilovým knězem a tajemníkem kardinála Berana, od roku 1983 biskupem pro československý exil, a pořídil s ním rozhovor později publikovaný v samizdatovém časopisu Společenství.
Pašování samizdatu
Petr Pospíchal organizoval výměnu samizdatu přes polsko-českou hranici. Dodržoval konspirační zásadu, že ti, kteří se na ilegální činnosti podílejí, mají vědět jen to, co je nutné, aby v případě zadržení bylo ohroženo co nejméně osob. V Pospíchalových plánech měl Rudolf úlohu studenta s pasem, který je mimo přímý zájem Státní bezpečnosti a má možnost vycestovat do Polska. Může informovat a přímo kontaktovat dané osoby. Další se věnovali přenášení a výměně samizdatu a exilové literatury na hranicích v Jeseníkách, Krkonoších i Tatrách. V distribuci samizdatu stál Rudolf podle svých slov na předposledním místě. Na radu zkušenějších podepisoval pouze petice a neúčastnil se občanských iniciativ, aby měl šanci dostudovat. Vypráví, jak se v roce 1987 dozvěděl o zatčení Petra Pospíchala StB: „Že je ve vazbě, mi přišel říct Jaroslav Šabata domů. To bylo hezký... Zazvonil a to bylo trochu nečekané, protože my jsme se vídali někde po kavárnách. A říká: ‚Rudolfe, dobrý den, to jsem rád, že vás vidím.‘ A já říkám: ‚Jaroslave, to já vás taky.‘ A on říká: ‚Já to neříkám jen tak, dva lidé byli zadrženi v Beskydech u hranic, jeden z nich je Petr a o tom druhém nevíme. Tak alespoň vím, že to nejste vy.‘ Takže to jsme věděli a oni vybírali lidi jednotlivě z Petrova okruhu. Jednoho dne zazvonili a já jsem zrovna neměl školu, takže jsem byl doma. Otevřel jsem. ‚Státní bezpečnost, vezměte si doklady a pojedete s námi!‘ Naložili mě do vozu a jeli jsme Brnem. Mlčeli jsme a najednou ten jeden z estébáků říká: ‚Vy se ani neptáte, proč jsme pro vás přijeli?‘ Tak jsem chvíli mlčel a pak povídám: ‚No a proč teda?‘ – ‚Všecko se dozvíte.‘“ Petr Pospíchal byl nakonec po nějakém čase z vazby díky mezinárodnímu tlaku propuštěn, ale jeho trestní stíhání komunistický režim do listopadu 1989 neukončil.
S StB za zády
Rudolf podstoupil celkem čtyři výslechy na StB. Nikdy se prý nesetkal s fyzickým násilím ze strany vyšetřovatelů a nejlepší zkušenost mu u výslechu přinesla strategie „odmítnout vypovídat“. O pamětníka se StB zajímala i na fakultě. A příslušníci si se souhlasem děkana Jana Chloupka odnesli k analýze jeho závěrečnou práci, jak ho přišel domů varovat vedoucí práce Milan Suchomel. V diplomové práci s názvem Jan Skácel a česká básnická tradice nakonec po zvážení rizika pamětník ocitoval veškerou zahraniční i samizdatovou literaturu, kterou při jejím psaní použil. Kvůli obhajobě musel prodlužovat, ale nakonec v prosinci 1988 úspěšně promoval.
Návštěva nedotknutelných
V březnu 1989 nastoupil základní vojenskou službu v Plzni, ale po několika týdnech předstírání zdravotních problémů byl propuštěn. Rozhodl se, že se do Brna nevrátí, a usadil se v Praze, kde spolupracoval především s Tomášem Dvořákem, jednou z osobností Nezávislého mírového sdružení – iniciativy za demilitarizaci společnosti. Rudolf začal pracovat v Lidovém nakladatelství. Vzpomíná na předzvěsti konce komunistického režimu:
„Uvítal jsem paradoxně, když Husáka odvolali z funkce generálního tajemníka a místo něj tam přišel Jakeš. A ten jako neuvěřitelně hloupý člověk, stalinský dogmatik s velmi omezeným záběrem… a ještě s tím svým projevem... to už vzbuzovalo smích. Zjišťoval jsem, že se jich přestáváme bát a začínáme se jim smát… Husák, ať byl, jaký byl, tak nějaké zbytky respektu vzbuzoval...“
„V srpnu 1989 přijeli někteří Poláci, které jsem znal z disentu. Probíhaly tam výrazné změny a po polosvobodných volbách v červnu se stal obnovený Senát baštou solidarity, která měla své zástupce i v Sejmu. Najednou lidé, které jsem znal jako pronásledované disidenty, přijeli jako ‚nedotknutelní‘... Přijel Adam Michnik, Jan Litynski, Zbigniew Bujak, který poslancem nebyl, ale řekl si, že pojede, byl to významný předák z Varšavy a blízký spolupracovník Zbigniewa Janase. Celníci asi viděli úřední pasy, a tak jen pokrčili rameny a nechali je projet. Takže se po Jakešově Československu, ozdobeni parlamentní imunitou a nedotknutelností, proháněli v autě špičkoví polští disidenti. Pár let předtím by je honila StB a předávala v poutech na hranicích. Z toho bylo jasné, že režim krachuje,“ uzavírá své vyprávění Rudolf Vévoda, který je v současné době členem představenstva Helsinského výboru.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Jakub Anderle)