Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radko Veverka (* 1947)

• narozen 3. března 1947 v Rýmařově

• v roce 1965 přijat k leteckým mechanikům v Československé lidové armádě

• mechanik stíhacích bombardérů na letecké základně v Náměšti nad Oslavou

• zažil vpád sovětských výsadkářů na letiště v Náměšti nad Oslavou 21. srpna 1968

• v roce 1970 vyhozen z armády, neprošel kádrovými prověrkami

• byl pod kontrolu StB

• 23 let pracoval u státního podniku Vodovody a kanalizace Olomouc

• po pádu komunistického režimu několikrát kandidoval za ČSSD do zastupitelstva města Olomouc

• v roce 2020 bydlel v Olomouci

Na letecké základně v Náměšti nad Oslavou 20. srpna 1968 v jedenáct hodin večer vyhlásili bojový poplach. Mechanici začali okamžitě vyzbrojovat tamní tryskové bombardéry a nákladními vozidly zablokovali letiště, aby na něm nemohla přistát cizí vojska. V ranních hodinách se ale přesto z nebe snesly neosvětlené sovětské letouny s výsadkáři, kteří obsadili letiště a jeho obsluhu a piloty uzavřeli v kinosále. Mezi nimi i Radko Veverku, který pak během normalizačních pohovorů odmítl okupaci vojsk Varšavské smlouvy označit jako přátelskou pomoc a z armády byl nemilosrdně vyhozen.

Od dětství miloval letadla

Radko Veverka se narodil 3. března 1947 v Rýmařově jako starší ze dvou synů rodičům Miroslavovi a Anně. Otec se prý za druhé světové války zapojil do odboje. V roce 1946 byl jako lesní inženýr povolán do Rýmařova ke správě bývalých lichtenštejnských lesů. Rodina v tomto městě zůstala do roku 1950, kdy se přestěhovala do Olomouce.

Již od dětství to pamětníka táhlo k letadlům. Na letišti trávil většinu svého volného času, který mu pak chyběl na učení. Neměl tak nejlepší studijní výsledky, a jak sám říká, byl také pěkný raubíř, a ve škole tak často řešili jeho kázeňské přestupky. Po základní škole proto nastoupil na učiliště, kde se vyučil zámečníkem. Svého snu se ale nemínil vzdát a po jednom z náborů do Československé lidové armády se přihlásil k přijímacím zkouškám a v roce 1965 byl přijat k leteckým mechanikům. Po absolvování výcviku a leteckého učiliště v Košicích ho zařadili na leteckou základnu v Náměšti nad Oslavou k 20. stíhacímu bombardovacímu leteckému pluku.

Stříhali kabely od radiolokátorů a hromosvodů jako blázni

Jako mechanik se Radko Veverka staral o elektrické a speciální vybavení proudových bombardérů Suchoj Su-7, Su-7BM a Su-7BMK. Tato letadla sovětské výroby byla konstruována i pro nošení atomových pum. Radko tak znal i mnoho přísně tajných technických údajů. Psal se ale rok 1968 a politická atmosféra v Československu se značně uvolňovala. Nestal se tak členem komunistické strany, do čehož ho prý ani nikdo nenutil. Na letišti se tehdy pohybovali sovětští poradci, kteří ale s nástupem tzv. Pražského jara stále méně komunikovali s tamní československou posádkou. „Jak se situace měnila a čím bylo jasnější, že nastane nějaký odklon od Rusů, tak víc zalézali do těch svých kamrlíků,“ vzpomíná pamětník.

Sovětský svaz ale nemínil riskovat ztrátu sféry vlivu způsobenou obrodným procesem v Československu a jeho vedení se spolu s dalšími státy Varšavské smlouvy rozhodlo pro invazi. V nočních hodinách v úterý 20. srpna 1968 byla zahájena operace „Dunaj“. Na letecké základně v Náměšti nad Oslavou byl vyhlášen poplach. „Už to drnčelo trochu jinak, opravdu bojově. Už jsme si brali i svoje osobní zbraně, protože jsme nevěděli, jak to dopadne. Přijeli pro nás autobusem a sebrali nás úplně všechny na letiště, že musíme okamžitě připravit maximální počet letadel na start. My jsme to měli nachystané asi za tři hodiny, v jednu hodinu v noci. Navěšený bomby, naládované střelivo. Teď jsme čekali a nevěděli jsme, co bude. Ve dvě hodiny ráno přišel befel všechny bomby dolů a znovu navěsit všechny raketomety a přídavné nádrže. Zase změna,“ vypráví o vypjatých chvílích Radko Veverka.

Jako první bylo ve dvě hodiny v noci sovětskými výsadkáři obsazeno letiště v Praze-Ruzyni. Pak následovala další důležitá letiště. Ve čtyři hodiny přiletěla první sovětská letadla nad Náměšť nad Oslavou. I přes zablokovanou dráhu nákladními vozy se na letiště snesla dvě neosvětlená transportní letadla s výsadkáři. „Ti nás vehnali do houfu a nahnali nás do kinosálu a hlídali. Mezitím jsme škvírama pozorovali, jak stříhají všechny kabely od radiolokátorů a hromosvodů jako blázni,“ vzpomíná pamětník na důkladnost přepadové skupiny, která měla za úkol likvidaci všech spojovacích linek. O hodinu později začaly přistávat další transportní letouny a v dalších čtyřech dnech přiletělo jedenatřicet letadel sovětského 1. gardového stíhacího bombardovacího pluku.

Ještě předtím vojenská obsluha letiště stihla odvézt několik cisteren s palivem, aby je Sověti nemohli využít. Naši vojáci ale neměli přístup ke svým letadlům a až po několika dnech pro ně určili část letiště. Teprve po podepsání Moskevského protokolu členy československého vedení (mimo Františka Kriegla) o bratrské pomoci Sovětského svazu letcům byly pod namířenými hlavněmi tanků umožněny vzlety do bezprostředního okolí.

Leteckým kanonem odstřelili Sověti transparent

Radko Veverka vzpomíná, že se cítili jako naši vojáci v roce 1938, kteří nemohli zasáhnout a bez boje museli opustit českomoravské pohraničí. „Byl tam obrovský zmatek. Jeden moment jsme doufali, že snad utečeme do Rakouska a půjdeme jako naši kluci za války do Anglie. Jenže neměli jsme šanci nikam jít.“

S nastalou situací se ale velice těžko smiřovali, a tak se svou nelibost rozhodli vyjádřit alespoň transparentem. „Vyrobili jsme obrovský transparent: ‚Rusi iditě domoj‘ a pověsil jsme to v lesíku za letadla pod nos Rusům. Rusové se rozčilovali a nevěděli, co s tím, tak poslali zvěda a ten říkal, ať to dáme dolů. Poslali jsme ho pryč, že se s ním nebudeme bavit. Pak přišel nějakej vyšší zvěd a ptal se, jestli to nesundáme. Taky jsme se s ním vůbec nechtěli bavit. Za chvíli potom přejelo jejich polopásové vozidlo s protiletadlovým kanonem a střelou odřezalo ty stromy a všechno popadalo na zem. Hrklo nám v srdíčkách a raději jsme se zdekovali. A pak už jsme nic takového nedělali, protože nemělo cenu se stavět proti přesile.“

Za dva dny přišel nadřízený a řekl, ať už na letiště nechodím

Poslední sovětské letouny i s posádkou opustily letiště v Náměšti nad Oslavou 27. října 1968. Život na letišti se pak vrátil do starých kolejí. V dubnu 1969 byl Gustáv Husák zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ a zahájil tvrdou normalizaci spojenou s prověrkami a čistkami. Ke kádrovým prověrkám předvolali i vojáky z letiště v Náměšti nad Oslavou.

„Za stolem seděli vybraní komunisté. Někteří byli z letiště, ale byli tam i z nadřízených orgánů a ty jsem vůbec neznal. Jednotlivě si nás předvolávali a ptali se nás na názor,“ vzpomíná pamětník, který odmítl nazvat okupaci bratrskou pomocí. „Za dva dny přišel nadřízený a řekl, ať už na letiště nechodím,“ dodává Radko Veverka, který sice nesměl vstoupit na letiště, ale oficiálně byl stále příslušníkem Československé lidové armády. Pro plat si proto chodil na vrátnici. K 1. září 1970 mu pak přišlo definitivní rozhodnutí o propuštění z armády.

Nesměl pracovat v kolektivu

Radko Veverka skončil stejně jako několik tisíc jeho kolegů v armádě. Znal ale tajné informace a údajně nesměl pracovat v kolektivu. Pod kontrolou ho také měla Státní bezpečnost, která ho dvakrát předvolala k výslechu. Jednou kvůli setkání s bývalými kamarády z letiště na pohřbu kamaráda v Náměšti nad Oslavou a podruhé kvůli osobní zbrani, přestože ji řádně odevzdal. Po pádu komunismu se prý dozvěděl, že byl v seznamech lidí v tajné akci Norbert, kteří měli být zajištěni a izolováni v případě branné pohotovosti státu.

Radko Veverka si tak velice obtížně hledal zaměstnání. Někdy v té době se podruhé oženil (s první manželkou měl syna Radka a s druhou ženou, Marií Švestkovou, dceru Radku a syna Aleše). Práci sehnal až u státního podniku Vodovody a kanalizace Olomouc, kde spolu s jedním kolegou obsluhovali čerpací stanici. U olomouckých vodáren nakonec zůstal třiadvacet let. Protože byl technicky zdatný, měl mimo jiné také na starosti nové zavedení automatizace čtyř vodárenských středisek. V rámci zaměstnání se dálkově vyučil elektromechanikem a následně si na průmyslové škole dodělal maturitu.

Právě v tomto podniku zažil pád komunistického režimu v roce 1989. „Když byl převrat, tak mně ředitel říkal, že na mě musel každý měsíc sepisovat hlášení a že je rád, že to konečně skončilo,“ vzpomíná pamětník, který se později zapojil do komunální politiky a za ČSSD několikrát neúspěšně kandidoval do zastupitelstva města Olomouc.

Radko Veverka se chtěl ještě vrátit k letadlům, a tak kolem roku 2000 odešel do Prahy, kde získal místo u leteckých opraven ve Kbelích, a tam až do penze pracoval jako servisní technik vrtulníků. V roce 2020 bydlel v Olomouci. Při otázce na hodnocení současného vývoje mluvil o dvou věcech: o překotném vývoji techniky, bez níž si už dnešní mládež nedokáže život představit, a o osobě premiéra Andreje Babiše a jeho střetu zájmů. „Slušný člověk by odstoupil,“ dodává na závěr Radko Veverka.

 

HOTTMAR, A., MACKOVÍK, S., Rudé hvězdy nad Československem 1968–1991, Část 1. Dostupné z URL: http://www.vrtulnik.cz/mil3/invaze.pdf