Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Vevera (* 1970)

• narodil se 21. srpna 1970 v Roudnici nad Labem

• vyrůstal ve Štětí, menším městě nedaleko Mělníka

• vystudoval medicínu, obor psychiatrie

• procestoval Čínu, USA, několik měsíců pracoval na palubě aljašské rybářské lodi

• krátce po studiích (po r. 1989) s org. Člověk v tísni na humanitární misi v Kosovu

• roku 2007 vstup do armády, profesionální voják

• krátce po základním výcviku ho čekala mise v Afghánistánu

Jan Vevera se narodil 21. srpna 1970 v Roudnici nad Labem. Vyrůstal ve Štětí, menším městě nedaleko Mělníka. Za komunistů snad každý občan městečka pracoval v SEPAPu, v místní továrně na výrobu papíru. Janu Veverovi se z dětství vybavují proudy pracujících, které se každé ráno po páté srocovaly před podnikem, odpoledne pak továrnu opouštěly houfy dělníků mířící do místních hospod. Prý ví, o čem mluví – na gymnáziu se zajímal o chemii, a měl tudíž v továrně povinné brigády. Vzpomíná na hrůzu, která na něj dýchala z tohoto stereotypního života, a na obavy, že i on se jednou bude muset do těchto proudů zapojit. Obdivoval otce, který uměl několik cizích jazyků, živil se překladatelstvím a průvodcovstvím v Praze. „Možná že právě odsud, z těchto dětských let a brigád v SEPAPu, pramení má úcta a láska ke vzdělání, volnosti, svobodomyslnosti,“ říká Jan Vevera, který už na základní škole chtěl studovat medicínu. Na medicínu se dostal a vybral si obor psychiatrie. Školu dokončil až po devíti letech. Náročné studium přerušoval, aby mohl cestovat. Jan Vevera projel Čínu, USA, několik měsíců pracoval na palubě aljašské rybářské lodi. Když dostudoval, vyrazil s organizací Člověk v tísni na humanitární misi do válkou zmítaného Kosova: „Tam jsem se setkal s českými vojáky z polní nemocnice. To bylo milé překvapení. V rodině jsme za bolševiků vnímali vojenskou a policejní profesi skoro jako něco proti národu, nějak to ve mně přetrvávalo i po revoluci v roce 1989. Vojenská základní služba se mi vyhnula, měl jsem odklad kvůli zhoršenému zraku. V Kosovu jsem potkal vojenské lékaře, vynikající vybavené odborníky. Změnil jsem názor.“ Po návratu do Čech se Jan Vevera začal věnovat akademické vědecké práci. V republice působí něco kolem 1200 psychiatrů, takže se, jak říká Vevera, tak nějak navzájem všichni znají nebo o sobě vědí. Jeden z nich mu nabídl, zda by nechtěl sloužit v armádě u vojenských psychiatrů. Vevera váhal, nechtěl opustit výzkum, když mu ale nabídli „polní nemocnici“ a slibovali, že mu zbude jistě čas i na jeho akademickou práci, navlékl armádní maskáče. V roce 2007, tedy krátce po základním výcviku, ho čekala mise: Afghánistán. S čím se jako lékař během mise nejčastěji setkával? S průjmem a se zánětem očí. Nemocnice je postavena kousek od letiště u Kábulu, kde není žádná kanalizace: „Výkaly prostě vyschnou a dostanou se do ovzduší. Jakmile se zvedne vítr, je následován epidemií průjmů a zánětů spojivek. Pár týdnů poté, co jsme přijeli, se zvedl vítr a foukal sto dní. Nějak to souvisí s monzuny. Samozřejmě situace, kdy měl někdo kulku v hlavě a umíral, nebo případy utržených noh po setkání s minou přicházely také a pravidelně, ale nebyli to ovšem nejfrekventovanější pacienti. Jako psychiatr jsem měl na starosti několik případů akutní reakce na stres, ze které se může snadno vyvinout nebezpečná posttraumatická stresová porucha. Mohu říci, že jsem s tímto postižením neměl mezi českými vojáky žádného pacienta,“ říká kapitán Jan Vevera, který se ve volném čase zajímá o moderní historii. A to nejen z prostého laického zájmu, ale také z pohledu psychiatra. Podle něj nacisté a komunisté provedli na lidech ty nejodpornější testy odolnosti. Je pro něj pozoruhodné, jak lidé dokázali vzdorovat fyzickému mučení, psychickému nátlaku, kde brali sílu. Právě dočítá knihu Dva proti Říši, popisující atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. Čte jednu z posledních kapitol, kde se hrstka československých vojáků brání až „do konce“ v pražském kostele sv. Cyrila a Metoděje proti mnohonásobné německé přesile.

Jan Vevera má ohledně roku 1938, mnichovské dohody, československé mobilizace a demobilizace jasno: „Měli jsme se bránit. Copak bych to byl za vojáka, kdybych tvrdil něco jiného. Je ale pravda, že jsem v té době nežil. Určitě by bylo víc mrtvých, jenomže stát nebo člověk, který se přestane bránit, časem zanikne. Obranyschopnost je základní součást toho, aby přežil. A to platí v jakémkoliv prostředí. Na otázku, zda má smysl se postavit zjevně silnějšímu nepříteli, naleznete odpověď všude kolem a i ve vás. V přírodě to tak všichni dělaj. Naše tělo při infekci také. Neříkám, že vojáci se nemohou vzdát, ale musí se předtím pokusit bránit se.“