Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Větrovec (* 1932  †︎ 2021)

• narozen 25. června 1932 v Kadově

• otec za války v organizaci Niva (odbojová skupina působící na Strakonicku)

• svědek sestřelení německého letadla v roce 1945 u obce Řesanice

• příjezd americké armády do Kasejovic 5. a 6. května 1945

• 11. května 1945 – příjezd Vlasovovy armády na demarkační čáru

• učitel v Kašperských Horách 1955–1975 a 1990–1994

• po roce 1968 práce v obnoveném Junáku

• 1969 – bratr emigroval do USA

• Mykoprodukta Sušice

• od roku 1993 – kronikář města Kašperské Hory

• zemřel 20. prosince roku 2021

Karel Větrovec se narodil 25. června 1932 v Kadově na Blatensku jako první z dětí Karla a Barbory Větrovcových. Otec působil jako učitel ve škole v Bezděkově, kam se rodina záhy přestěhovala. Maminka, rozená Kohelová, byla v domácnosti a starala se o pamětníkova bratra Josefa (narozen 1936) a sestru Marii (narozena 1942).

Hlučná válka

Karel Větrovec navštěvoval měšťanskou školu v Kasejovicích, kde také zažil závěr války. Jednoho rána, když jel na kole do školy, nad ním začalo nalétávat americké letadlo s cílem trefit parní vlak jedoucí na trati Blatná – Nepomuk. „Jel jsem a cestou viděl na trať. Hloubkař začal nalétávat nad vlak, cestující vyskákali a zalehli v příkopu, já raději seskočil z kola a taky jsem zalehl. Pak letec rozstřílel kotel vlaku a odletěl,“ vzpomíná Karel Větrovec. Letadla ke konci války hlídkovala téměř denně v úseku Blatná – Nepomuk – Strakonice – Horažďovice. „Jednou jsme byli zrovna na louce před školou a čekali na hodinu kreslení, když se američtí stíhači pustili za dvěma německými letadly a jedno sestřelili. Spadlo do pole asi tři kilometry od nás u obce Řesanice, pilot se katapultoval. Vyprdli jsme se na kreslení a hned tam s klukama běželi.“ Trosky stroje byly následně vystaveny asi pět dní na nádraží v Kasejovicích, potom je odvezli do Plzně.

Americká armáda přijela na demarkační linii 5. a 6. května 1945. Vojáci se usadili na louce, rozdávali dětem pamlsky a ukazovali jim techniku. „Věděli jsme, že Američané chtějí osvobodit Prahu. Demarkační čára od nás byla vzdálená asi šest kilometrů ve Lnářích na státní silnici z Českých Budějovic do Plzně. Naložili mě jako kluka do džípu a na demarkační čáru jsem se svezl s nimi.“ Od 4. května 1945 už byli po školách rozmístěni němečtí uprchlíci, děti se učily po hospodách a chodily si pouze pro úkoly. Další den už zůstaly doma. I pamětníkův otec měl ve škole v Bezděkově jednu třídu plnou uprchlíků. Někteří vykřikovali fašistická hesla, provokovali a vyhrožovali, že ještě nic neskončilo. Když se pak shromáždili u hospody k odchodu do sběrného tábora u Velkého Boru u Horažďovic, přijeli od Kadova v džípu dva Američané, vybrali ze skupiny tři Němce, zavedli je za záchod, který byl na dvorku, a chtěli je zastřelit. Otec Karla Větrovce byl v odbojové skupině Niva působící na Strakonicku, která dostala zbraně a měla zasahovat v případě německého povstání. Ještě s dalšími muži z odboje otec Američany přesvědčil, ať Němce nestřílí.

Americké zajetí, nebo ruská smrt

8. května bylo v Praze podepsáno příměří a až do 10. května byl v americkém táboře klid. Vojáci promítali místním filmy a slavili s nimi konec války. 11. května dostali echo, že se k nim blíží armáda v německých uniformách bez výložek a mluví rusky. Vyděsilo je to a u přístupových cest do obcí rozestavěli kulomety. Byly to zbytky zubožené armády generála Vlasova, která se snažila dostat do amerického zajetí. Karel Větrovec vzpomíná: „Věděli, co je čeká, buď americké zajetí, nebo ruská smrt. Měli s sebou ženy a děti, za povozy měli zapřažená děla a snažili se zbavit všeho, co už nepotřebovali. Odhazovali deky, potraviny, zbraně, lidé to pak sbírali u cest.“ Američané s nimi téměř tři hodiny vyjednávali a nakonec je s pomocí tanků stáčeli zpět k vesnicím Nezdřev a Řesanice do ruské zóny. Vlasovci už neměli kam uniknout. „11. května večer byla slyšet od demarkační čáry střelba z kulometů a pak se psalo v novinách, že Rusové vlasovce na státní silnici postříleli.“

Po válce začal Karel Větrovec studovat reálné gymnázium v Příbrami. Bavila ho chemie, a tak si podal přihlášku na Vysokou školu chemicko-technologickou do Prahy. Z politických důvodů ho však nepřijali, šel tedy pracovat do laboratoře Ústavu pro výzkum rud v Kutné Hoře s nadějí, že za rok zkusí přijímací zkoušky znovu. Opět ho nepřijali. Díky strýci, který měl styky s děkanem Pedagogické fakulty UK v Plzni, ho vzali alespoň tam. Promoval v roce 1955.

Drobné i větší prohřešky se sčítaly

Na školském výboru mu po škole slibovali místo v Sušici nebo v Horažďovicích, ale ředitel ho nakonec ustavil učitelem v Petrovicích, kde neměl kabinet ani pomůcky pro výuku. Karel Větrovec tam odmítl nastoupit. Za dva měsíce se naštěstí uvolnilo místo v Kašperských Horách, začal zde tedy učit na Osmileté střední škole Zdeňka Nejedlého. Záhy se seznámil s kolegyní Jarmilou Šmolovou, která učila dějepis a češtinu. Za rok si ji vzal a měli spolu dvě dcery. Po narození té první doufal, že dostane lepší plat, místo toho ho bývalý učitel v Kašperských Horách Suchánek, toho času ředitel školského odboru v Sušici, dekretem vystěhoval i s rodinou do obce Žihobce, kde pro ně nebyl ani byt. Jako důvod uvedl, že jeho otec byl v lidové straně, byl nábožensky založený a navíc tam potřebují jeho aprobaci. Opačným směrem měl putovat kolega Adolf Pintíř, ani ten však s přemístěním nesouhlasil. Celé to trvalo jen do začátku září, kdy školský odbor dekret zrušil.

V šedesátých letech se Karel Větrovec zapojoval do mnoha mimoškolních aktivit. Bavil ho sport, založil tedy ve škole turistický a cyklistický kroužek. V zimě pomáhal kamarádovi Emilu Kintzlovi při lyžařských závodech jako rozhodčí a časoměřič, a dokonce v roce 1964 založili v Kašperských Horách lyžařské vleky. Pracoval pro Svazarm a v roce 1968 se jako propagátor tělovýchovy a turistiky angažoval v obnoveném Junáku. Působil zde jako skladník a půjčoval turistické vybavení. Roku 1969 komunisté Junák opět zakázali a pamětník upadl u školských i stranických úřadů definitivně v nemilost.

Měli jsme jít na houby, místo toho přijely tanky

Srpen 1968 zastihl Karla Větrovce nepřipraveného. S kamarádem, majorem Jiřím Valáškem, který byl kapitánem posádky v Kašperských Horách, chtěl jít ráno 21. srpna na houby. „Měli jsme byt v přízemí a v jednu hodinu ráno mi někdo buší na okno, koukám, tam Valášek. Tak mu povídám, že teď s ním na houby nejdu, až ráno. A on na to: ‚Na houby nejdeme ani ráno, obsadí nás vojska Varšavské smlouvy! Zatím v kasárnách vyčkáváme dalších rozkazů.‘ Řekl, ať si ve dvě pustím rozhlas. Běželi jsme k dráťáku a skutečně, bylo vysílání o obsazení. V půlce to přerušil ředitel Národní správy spojů Karel Hoffmann. V půl páté vysílání obnovili.“ Major Valášek mu poté hlásil, že vyjel s obrněnými vozy do terénu a očekává příchod armády z východního Německa, která táhne přes Cheb od přechodu Vojtanov. Ti nakonec přišli jen na Nepomucko. Asi kolem půl čtvrté začala od Nezdic přijíždět nejprve lehká obrněná vozidla a potom tanky. Byli to Rusové. Major Valášek obsadil území kolem školy na přístupové cestě, vojáci měli ostré náboje a byli připraveni nevpustit okupanty do města. Po dlouhém jednání byla Rusům vykázána bývalá střelnice pod vrchem Ždánov, kde se ubytovali až do října. „Městem vždycky jen projížděli, nesměli ani používat městskou vodu, tak pro ni jezdili k řece do Radešova.“

V téže době emigroval pamětníkův bratr Josef i s rodinou do Spojených států. Jel tam za sestřenicí na stáž a už se nevrátil. Až do revoluce roku 1989 spolu téměř nebyli v kontaktu. Karel Větrovec tím nicméně stranickým úřadům potvrdil, že je problémový. Kromě toho, že oslavoval vítězství našich hokejistů nad SSSR v Grenoblu roku 1969, totiž za palachiády v témže roce spolu s novým ředitelem školy v Kašperských Horách Emilem Kintzlem a dalšími vyvěsili na škole černou vlajku a poslali rezoluci Svazu studentstva do Prahy, že protestují proti okupaci. Trochu si polepšil, když se v srpnu 1969 v Praze obnovily protesty proti okupaci. Jako poručík v záloze měl za úkol koordinovat na nádraží v Horažďovicích (dnes Horažďovice-Předměstí) nakládání ostré munice do vlaku, který měl druhý den ráno odjet do Prahy. Nakonec neodjel, protože se situace uklidnila, a další den strávili opětovným vykládáním vlaku a vracením bedýnek s náboji do polic.

Pamětník čekal, že jeho prohřešky budou mít následky. Přicházelo to postupně, ale vrchol nastal roku 1974. S dalšími učiteli byl na zájezdu na východním Slovensku, a když už byli kousek od Užhorodu, vyjádřili přání se tam podívat. Jeho a další dva učitele tam odmítli pustit, ačkoliv měli platné výjezdní doložky. Karel Větrovec vzpomíná: „Chtěli po mně vědět, co jsem dělal v roce 1968, co v tom roce dělal můj bratr a tak. Nakonec do Užhorodu neodjel nikdo.“ V Kašperských Horách byl členem národního výboru jako nestraník. Stále po něm chtěli, aby do strany vstoupil, a když odmítal, nasadili na něj pracovníka ideologického oddělení okresního výboru strany. „Ředitel školy mi řekl, kdy má přijít, a tak jsem se sbalil a šel se ráno schovat ke kamarádovi na okraj města. Když jsem se vrátil domů, pracovník už samozřejmě odešel, nenašel mě. Okamžitě mi začali vyhrožovat, že to pro mě bude mít důsledky, a požadovali, abych podal demisi, což jsem bez potíží učinil.“

Čekal, že ho vyhodí i ze školství, ale záleželo na tom, kdo bude novým ředitelem školského odboru. Nakonec se jím stal Josef Topinka, který v té době zařídil v klatovském okrese vyhazov asi čtyřiceti učitelů. Karel Větrovec měl být na popud analýzy akčního výboru k 1. lednu 1975 mezi nimi. Měl ale zařízený pobyt v lázních Piešťany, takže ho mohli vyhodit až k poslednímu červnu 1975. Přes léto byl bez práce, poté nastoupil v Sušici do podniku Mykoprodukta jako skladník, místo mistra mu však kvůli posudkům nesvěřili. Na popud tehdejšího ředitele začal dálkově studovat průmyslovou školu potravinářských technologií – obor kvasný. Nakonec získal místo vedoucího laboratoře pro kontrolu potravin. V jednu dobu dokonce vyráběli vinné kvasinky pro celé území Československa.

Rehabilitace po roce 1989

Po revoluci v roce 1989 nové vedení obce Karla Větrovce přesvědčovalo, aby se v Kašperských Horách vrátil do školství jako zástupce ředitele. Mykoproduktu mezitím zakoupil Rakušan Spak, pamětník měl pár let do důchodu, a ačkoliv ho práce bavila, tušil, že už by tam pro něj nebylo místo. Přijal tedy nabídku školy a od 1. září 1990 se na čtyři roky stal zástupcem ředitele a učitelem chemie a přírodopisu.

V té době se po dvaceti letech setkal znovu s bratrem Josefem, který přijel do Čech na návštěvu. Ke pamětníkovým šedesátinám mu dal ten nejlepší dárek ze všech – vzal ho na cestu po Spojených státech. „Za to jsem mu nesmírně vděčný, že mi tu cestu umožnil. Šest týdnů jsme jezdili po Státech, viděl jsem Niagarské vodopády, Floridu, Yellowstonský národní park, prošel jsem si New York nebo San Francisco.“

Protože byl znalcem místních poměrů, začal psát v roce 1993 kroniku města Kašperské Hory. Převzal ji po kronikáři Bártíkovi, který psal všechno ručně nebo na stroji. Karel Větrovec už využívá všechny moderní vymoženosti, počítač, digitální fotoaparát a vyhledává na internetu. Kroniky se v Kašperských Horách psaly už roku 1896, německé byly až do roku 1945, kdy do města dorazili čeští vojáci a přivezli s sebou českou státní správu. Zpočátku neměla kronika žádný metodický rámec, psala se tendenčně a byla poplatná době. To změnil až pan Pešina, bývalý četník, který psal kroniku téměř dvacet let ručně a nechal ji svázat do tří svazků. Až v devadesátých letech začalo s metodickou stránkou pomáhat muzeum v Klatovech, dnes jsou jednotlivé kapitoly ustálené. V kronice najdeme například veřejnou činnost v obci, činnost zastupitelstva, hospodářskou činnost, kulturní život, sport, službu obyvatelstvu a stav obyvatel. Karel Větrovec kroniku stále píše, ačkoliv jak sám říká, už by rád skončil, protože nestíhá objíždět všechny akce v okolí, a tudíž o nich podat relevantní zprávy. Stále žije se svou ženou v Kašperských Horách.