Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Olga Vetešníková (* 1933)

Život je potřeba brát s humorem

  • narozena 15. března 1933 v Praze

  • umělecký talent zdědila po obou rodičích

  • zažila nálety na Prahu v únoru a březnu roku 1945

  • během Květnového povstání pomáhala stavět barikády

  • po válce chodila do skautského oddílu

  • z kádrových důvodů nemohla studovat

  • vzdělání si doplnila studiem při zaměstnání

  • v roce 1954 se přestěhovala do Pardubic

  • celý život hrála v amatérských divadlech

Otec pamětnice Bedřich Gräbner zpíval v mužském sboru Bendl. Maminka Anna hrála v ochotnickém divadle, stejně jako její sestra i otec Josef Vlasák, aktivní sokol. Umělecké vlohy tedy Olga Vetešníková podědila od obou rodičů.

„Studoval jsem do hnoje,“ vzpomíná pamětnice se smíchem na otcovu oblíbenou průpovídku. Mínil tím svá studia lesnicko-dřevařské školy. Maminka pak absolvovala střední školu obchodní. Rodiče, kteří po sňatku žili v Mladé Boleslavi, po čase dostali nabídku nastoupit do dřevozpracující továrny Arbor a přestěhovali se do Satalic, poblíž Prahy.

Olga se narodila 15. března 1933. Rodiče se po čase rozvedli a pamětnice se s maminkou přestěhovala na pražský Žižkov do činžáku v místě bývalé usedlosti Komotovka. S tatínkem už se potom neviděla. Prý musel kvůli válce odjet a přišel o život, doma se ale o tomto citlivém tématu nikdy nemluvilo. 

Bylo to hrozně ponuré

Olga Vetešníková si vzpomíná na 14. březen roku 1939, kdy se schylovalo k definitivnímu rozbití zbytku předválečného Československa a Slovensko deklarovalo svůj nezávislý stát. Maminka jí tehdy připravovala dort k narozeninám, poslouchala rozhlas a plakala. Den nato slavila Olga svoje šesté narozeniny. U tetičky na předměstí Prahy probíhalo narozeninové focení na chodníku před domem. Ale v tu samou chvíli do města přijížděli němečtí vojáci v uniformách, nejprve ti na kolech a za nimi už jeli další v tancích. „Padal takový řídký mokrý sníh, to byl nepříjemný čas. Bylo to hrozně ponuré,“ vzpomíná pamětnice na den zřízení nacistického protektorátu.

O tři roky později vykonali českoslovenští vojáci útok na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Olga tehdy ležela šest neděl v nemocnici se spálou. Vybavuje si, jak vyšetřovatelé chodili po domech a každému ukazovali fotky: „Jestli jsme někdy neviděli tohle kolo, baloňák nebo aktovku. Každý říkal, že neviděl, a přitom to byla sériová výroba.“

Olga Vetešníková si z válečných let vzpomíná na židovskou rodinu Franklových. Spřátelila se s jejich dcerou Libuškou. Franklovi pak ale museli odjet do koncentračního tábora. „Smutné bylo, že její rodiče se po válce vrátili, ale Libuška ne,“ vypověděla pamětnice s trpkostí v hlase.

Z polorozbořených domů visely do prázdného prostoru postele

Konec válečných let provázely stále častější poplachy a hlášení z tlampačů. Lidé  už ani nevěděli, jestli je cvičný poplach, anebo doopravdy hrozí bombardování. Při takovém poplachu propouštěli učitelé žáky domů. Protože se Olga bála sama doma, chodila za maminkou do práce.

Právě tam ji zastihl i největší nálet na Prahu 14. února 1945. Olga ani matka to nečekaly, nestihly se ani schovat do sklepa. Tlaková vlna je několikrát odmrštila od dveří, za které se schovaly. Potom šly rozbombardovanou ulicí domů. „Nebyl to hezký pohled, když jsme šly a z polorozbořených domů visely do prázdného prostoru postele.“

Zažila i bombardování Prahy v březnu téhož roku. Žila prý tehdy v domnění, že se nemůže nic stát, a běžela si ještě před cestou do úkrytu do pátého patra pro knížku. „A pak to začalo padat, ani nevím, jak rychle jsem se z toho pátého patra dostala dolů.“  Seběhla za maminkou dolů a schovala si hlavu do jejího klína. I když nálet zasáhl především Libeň a Vysočany, výbuchy cloumaly celým domem.

Během Květnového povstání jako dvanáctiletá dívka pomáhala stavět barikády: „Člověk si připadal hrozně důležitě, že mohl taky přidat ruku k dílu.“ O tom, jak probíhalo definitivní osvobození Prahy, má Pamětnice jasno: „Američané tu byli dřív. Rusové přijeli až devátého, když už bylo po všem. Je mi líto.“

Z poválečných dní si vybavuje nepříjemný zážitek, kdy se „odbojáři“ mstili německým obyvatelům. Na Komotovce bydlel postarší německý manželský pár, kterého si za války nikdo ani nevšiml, ale po jejím skončení se stal terčem šikany. „Viděla jsem, jak toho pána vytáhli ven na ulici, jeho paní stála vedle a celá se klepala. Narazili mu klobouk hluboko do čela a kopali do něj.“ 

Skaut zavřeli Němci, potom komunisti, už to o něčem svědčí

Hned v květnu 1945 se pamětnice přihlásila do Skauta a až do jeho zrušení po nástupu komunistů k moci byla jeho zapálenou členkou. To se ale poté neblaze projevilo na jejím kádrovém profilu. Po únoru 1948 odmítla vstoupit do Svazu socialistické mládeže. „Nechtěla jsem být součástí lumpenproletariátu,“ říká Olga Vetešníková. Komunističtí funkcionáři jí nedovolili studovat.

„Napřed Skaut zavřeli Němci, potom komunisti, už to o něčem svědčí. Základem skautingu byla rovnost, demokratičnost mezi lidmi. Vedl k rozvoji charakteru, fyzické zdatnosti i praktičnosti, museli jsme si umět poradit v nesnázích. Až později jsem si uvědomila, jak všestranně mě skauting ovlivnil.“

Olga Vetešníková mohla vystudovat až v šedesátých letech, a to ve škole při zaměstnání. Po maturitě na gymnáziu chtěla jít studovat ještě vysokou školu, ale z podniku ji nechtěli jako pracovní sílu pustit. Nakonec absolvovala průmyslovku, na kterou původně nechtěla.

Ze všeho jsem se dokázala vyšvejkovat

Olga Vetešníková vzpomíná na tísnivou atmosféru v letech stalinismu. Když jí bylo sedmnáct let, šla jednou s maminkou z tanečních. Z tlampačů se do ulic ozýval hrozivý hlas připomínající roky války. „Viděla jsem, jak lidé, kteří šli po ulici, jako by se zase schoulili do sebe, úplně stejně jako tenkrát. Taková z toho šla hrůza, když hlásili o popravě Milady Horákové...“

Líčí také, jak těžce nesla nemožnost cestovat do zahraničí. Jednou žádala o povolení jet do Benátek, ale neúspěšně. Když se šla zeptat na výbor, proč tomu tak je, zjistila, „že to není v zájmu socialistického zřízení“. Tehdy jim prý řekla: „Však já jsem tam taky nechtěla jet v zájmu socialistického zřízení, ale kvůli sobě!“ Na dovolené v Jugoslávii v roce 1968 jí maminka řekla, že pokud chce emigrovat, zlobit se na ni nebude. 

Tak jako mnoho dalších obyvatel Československa, i pamětnice se snažila čelit tíživým poměrům v éře normalizace s humorem. „Ze všeho jsem se vždycky dokázala vyšvejkovat.“ Prý to platilo i o podpisu anticharty.  Když jí vytýkali, že se málo angažuje, odvětila: „Vždyť hraju divadlo!“

Stal se ze mě pardubický patriot

Olga Vetešníková poprvé stála na divadelních prknech v Praze, když jí bylo devět let. Všimla si jí tenkrát paní učitelka, také divadelní ochotnice, a Olga byla obsazena do role Maryčky.

Později se provdala a přestěhovala do Pardubic. Manželství sice po dvou letech skončilo rozvodem, ale pamětnice už ve městě zůstala a našla i zde divadelní uplatnění. Vzpomínala na MASAKR – Malý satirický kabaret – a také na Zahradní slavnost od Václava Havla, se kterou získali na přehlídce v Ostravě v roce 1964 zlatý pohár. Hru uvedli krátce poté, co ji představilo Havlovo domovské Divadlo Na zábradlí.

Onen zlatý pohár zůstal ve vitríně národního výboru bez povšimnutí bezmála třicet let. „Kdyby tak věděli, co tam měli vystaveno...“ smála se pamětnice. „Chtěla jsem o tom napsat do novin, když jsem tam ten pohár uviděla, že tam přečkal celou totalitu. Ale pak jsem si to rozmyslela, ještě by ze sebe udělali hrdiny ti, kteří přitom ani nevěděli, za co tam ten pohár je.“

Pardubice si za ta léta oblíbila stejně jako rodnou Prahu. „Až se tomu sama začínám divit – stal se ze mě pardubický patriot,“ odpověděla Olga Vetešníková na otázku, zda má ráda Pardubice. V roce 2019 v Pardubicích bydlela už pětašedesátým rokem a úspěšně působila již devatenáctou sezonu v ochotnickém divadle Exil.                                    

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Petra Vintrlíková)