Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Veselý (* 1954)

Řekli jsme, že to podepíšeme, ale ať nám nejdřív dají přečíst tu Chartu

  • narozen 17. listopadu 1954 v Jihlavě

  • v 60. letech chodil do skautského oddílu

  • po vojně nastoupil do podniku Motorpal v Jihlavě

  • v 80. letech působil u hasičů

  • po sametové revoluci stál u zrodu střední odborné školy sociální v Jihlavě

  • absolvoval protialkoholní léčbu

  • dodnes (2021) lidem pomáhá v boji se závislostmi

Maminka Vladimíra Veselého byla Židovka původem z Polska. „Utekla ve 14 letech z Polska do Prahy, protože tam už Židy dost tlačili.“ V Praze se ve třicátých letech seznámila s Vladimírovým otcem, který pocházel z Vídně a vrátil se do Prahy z první světové války. „Bylo to klasické manželství z Rakouska-Uherska. Tatínek mluvil česky a německy a maminka polsky a jidiš.“

Rodiče se spolu odstěhovali do Vídně, ale po anšlusu Rakouska v březnu 1938 utekli zase zpět do Prahy. Mysleli si, že se tak vyhnou Hitlerově protižidovské politice. „Když přišel Hitler i sem, tak se rychle vzali, aby maminku neodvezli a táta, aby to nějak zahladil, tak spravoval Němcům motorky.“

V roce 1941 se novomanželům narodila dcera, která bohužel zemřela, a za dva roky se narodil Vladimírův bratr. „Maminka byla ze sedmi sourozenců a zůstala jí jen jedna sestra, ostatní zemřeli v Osvětimi. Byla nad věcí, když se něco dělo, tak si jen zapálila cigárko.“

Je válka, jdi pro mlíko

V roce 1946 dostal tatínek práci v Motorpalu a rodina se přestěhovala do Jihlavy. Tady se 17. listopadu 1954 narodil Vladimír. První roky prožil u příbuzných v Líšné u Nového Města na Moravě. „Vyrůstal jsem tam se třemi sestřenicemi, takže já se od raného dětství věnuju studiu žen, ale zatím jsem na nic nepřišel.“ U příbuzných na venkově se mu líbilo a nesl těžce, když se v sedmi letech musel přestěhovat do Jihlavy.

Tady zažil i okupaci vojsk Varšavské smlouvy v srpnu roku 1968. „Máma mě vzbudila, že je válka a ať jdu pro mlíko. Za Skalkou stáli vojáci s těmi tanky a máma mi říkala: ,Ne, abys tam chodil!‘ Mně už bylo čtrnáct a ruštinu jsme měli, tak jsme ji chtěli vyzkoušet. Ptali se, jestli máme sestry.“  

Pár dní po okupaci začal školní rok. „U školy byla stará pila a tam si stoupl tank a kulometem mířil na tu školu. To mi přišlo padlé na hlavu. Rozhodli jsme se, že se nebudeme učit rusky a učitelka mi napsala poznámku: ,Váš syn zahájil pasivní rezistenci,‘ a táta jí odepsal: ,Nevím, co to znamená.‘“

Rok nato nastoupil Vladimír na průmyslovou školu, kde ho ruština naopak bavila. Měli skvělého učitele, který uměl studentům přiblížit ruskou literaturu. Tehdy se z ruštiny i povinně maturovalo. „Učitel nám řekl, ať hlavně pořád mluvíme. Předseda komise byl asi nějaký významný člen strany, ale rusky neuměl.“

Na kluky přijedou tři auta milicionářů

V šedesátých letech chodil Vladimír do skautského oddílu, kde se také seznámil s Bohdanem Srokou, tajně vysvěceným knězem a významnou osobností Jihlavy. Se začátkem normalizace přišlo již v pořadí třetí zrušení Junáka a v roce 1971 prý rozehnali i letní tábor, kterého se Vladimír se svým oddílem zúčastnil. „Taky paradox, že na kluky přijedou tři auta milicionářů.“

V roce 1973 Vladimíra povolali na vojnu. V tu dobu zrovna přijel do Československa na návštěvu sovětský vůdce Leonid Brežněv a s československým generálním tajemníkem ÚV KSČ Gustávem Husákem se přivítali polibkem. „Šli jsme do sálu, pustili nám ten týdeník a někdo v tom sále řekl: ,Ještě na prdel, vole.‘ Teď to nechali zastavit a zjišťovali, kdo to byl. Aniž jsme se domluvili, tak všichni jsme zacvakali samopaly. Neměli jsme tam náboje, ale to tam nevěděli. A pokračovalo se dál.“

Chtěli jsme si nejdřív přečíst tu Chartu

Po návratu z vojny nastoupil Vladimír do Motorpalu. V tu dobu se také oženil a s manželkou Jitkou a synem Janem se přestěhovali do nového bytu. „To bylo tenkrát zase dobré, že jsem podepsal pracovní smlouvu a hned jsme měli byt, ale to se nedá takhle srovnávat.“ Manželům se postupně narodil ještě syn Tomáš a dcera Tereza.

V roce 1977 vyšlo prohlášení Charty 77. „Přišli jsme do práce a hned nám dali antichartu, ať to podepíšeme. My jsme říkali, že to klidně podepíšeme, ale ať nám dají přečíst tu Chartu, ať víme, proti čemu to je.“ Přečíst Chartu jim v práci nedali. Asi po měsíci přišel za Vladimírem a dalšími jeho kolegy mistr s tím, že kvůli odmítnutí podpisu anticharty půjdou na rok pracovat do Moravských kováren do Zastávky u Brna.

Práce za trest, ale nepředstavitelné peníze

Vladimír tak musel strávit rok daleko od domova v době, kdy měl tři malé děti. Domů se dostal jen o víkendech. „Bylo to těžké, pro mou ženu a pro mě taky.“ Jeho úkolem bylo v továrně montovat špice do raket. „To je taky paradox, že my jako potrestaní jsme vyráběli tajný materiál. Práce to byla hrozná, ale vydělal jsem si tam nepředstavitelné peníze, vybavili jsme si z toho domácnosti.“ Navíc pracoval v továrně s dalšími podobně smýšlejícími a často velmi inteligentními lidmi. „Teď ta společnost – kněz, filozof a tak.“ Podobný typ lidí mimo režimní struktury vyhledával Vladimír Veselý i v Jihlavě.

Na začátku osmdesátých let začal Vladimír pracovat u hasičů. Práce ho zezačátku bavila, ale po 11 letech z ní odešel. Ke konci totiž jezdil k dopravním nehodám na dálnici. „Já jsem po těch 11 letech zjistil, že už se mnou ti mrtví a zranění nic nedělají. To byl zvláštní pocit.“ 

V roce 1993 dal Vladimír výpověď a kontaktoval svého kamaráda Bohdana Sroku, kterému po roce 1989 pomáhal budovat Střední odbornou školu sociální u Matky Boží v Jihlavě. „V pondělí jsem šel k Bohdanovi, jestli mě vezme jako školníka.“ Okamžitě nastoupil a školníkem je dodnes (2021). Od roku 1995 dokonce učil technické předměty na novém chlapeckém učilišti. „Byl pátek a Bohdan říkal: ,V pondělí učíš.‘“

Učiliště bylo po nějaké době zrušeno a Vladimír se vrátil zpět k práci školníka. V učení pokračoval na integrované stavební škole. „Ještě asi rok jsem učil, ale pak už jsem na to neměl, zmáhalo mě to. Pak už mě štvali ti kluci, že na to kašlali. Bral jsem to jako osobní selhání, i když to bylo jejich selhání.“

Kotrmelec jak vrata

Vladimír Veselý bojoval roky se závislostí na alkoholu a v roce 2003 nastoupil do protialkoholní léčebny. „Kotrmelec jak vrata, s rozvodem a se vším. Tam jsem začal poznávat sám sebe a dnes je to dobré. Ale nedoporučuju jít touhle cestou.“ Po téhle dramatické zkušenosti se Vladimír rozhodl pomáhat lidem s podobnými problémy a už mnoho let vede kluby anonymních alkoholiků.

Se závislými lidmi se potkává pravidelně dvakrát týdně a pořádá pro ně nejrůznější akce. „Tím, že se s nimi často scházím, tak oni pomáhají mně.“ V Česku postrádá především prvotní intervenci, to znamená pomoc lidem, kteří jsou pod vlivem alkoholu. Do léčebny vezmou jen člověka, který nepije a chce vydržet, ale lidem, kteří jsou stále pod vlivem a často v ohrožení života se příliš nepomáhá. To se snaží kluby anonymních alkoholiků změnit.

V klubech anonymních alkoholiků našel Vladimír mnoho přátel a vyslechl mnoho smutných lidských příběhů. „Nejhorší jsou osudy děvčat s dětmi. To je problém. Alkoholik se z toho dostane, ale toxík, který začne už třeba ve dvanácti, tak zamrzne v pubertě, ale mezitím mají třeba ty děti.“

Dnes (2021) má Vladimír Veselý 11 vnoučat, se kterými rád tráví čas. Je sice už v důchodu, ale jako školník pracuje stále. Kromě svojí činnosti v klubech anonymních alkoholiků tráví rád čas v přírodě. „Já mám nejradši les a moře.“ K životu přistupuje pozitivně „Mně přijde, že se máme pořád velmi dobře oproti našim rodičům a že často řešíme úplné ptákoviny. Pozitivní lidi se schází s pozitivními lidmi. Jakmile z někoho cítím, že takový není, tak utíkám.“

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy našich sousedů

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy našich sousedů (Vendula Müllerová)