Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pravoslav Veselý (* 1940)

• narodil se 1. 10. 1940 v Lázních Bohdaneč

• maturoval roku 1958 na střední průmyslovce ve Vysokém Mýtě

• po vojně pracoval jako projektant národního podniku Perla

• během politického uvolnění v roce 1968 se angažoval v Junáku, vedl skautský oddíl

• pro nesouhlas se sovětskou okupací vyhozen ze zaměstnání

• do roku 1989 pracoval manuálně (jako topič, silničář...)

• roku 1971 dostal za napadení příslušníka VB roční nepodmíněný trest

• roku 1977 opět odsouzen na dva měsíce za organizaci pietního aktu

• po revoluci vstoupil do politiky a byl zvolen do zastupitelstva Jablonného nad Orlicí

Pravoslav Veselý se narodil v roce 1940 v Lázních Bohdaneč. Otec zde pracoval jako účetní v lázních, matka byla v domácnosti. Poprvé se setkal se skautingem v letech 1947–1948, kdy se rodina přestěhovala do Teplic a Pravoslav začal chodit do vlčat. Dostal přezdívku Kim. Poté se přestěhovali do Brandýsa nad Orlicí, kam chodil na základní školu a poté dojížděl na průmyslovku ve Vysokém Mýtě, maturoval v roce 1958. Odtud pak odjel na vojnu.

Vzpomínky na válku

Když Američané bombardovali Pardubice, které byly nějakých pět kilometrů vzdušnou čarou od místa, kde bydleli, posadila maminka Pravoslava s bratrem do kočárku a uháněli do lesů k rybníku Rozhrna a odtud sledovali nálety amerických letadel, která se nad nimi otáčela a mířila na Pardubice. Pravoslav si vzpomíná na jeden z velkých náletů v červenci 1944. Objevily se obrovské svazy letadel, začaly bombardovat a v tu chvíli se celé nebe zcela zatemnilo, ač byl krásný letní den.

V roce 1945 rodiče vstoupili do KSČ. Babička byla odjakživa antikomunistkou, v rodině tak kolem toho byly spory. „Babička byla živnostník, kterému v roce 1948 všechno sebrali a dali jí důchod stovku. Překvapovalo mě, jak to brali rodiče, že se nad tím nepozastavili…“ Rodiče byli idealisté a nakonec i oni po srpnu 1968 došli k tomu, že jejich přesvědčení bylo špatné. Tehdy odevzdali členské legitimace a dál s komunistickou ideologií nechtěli mít nic společného.

V prvním ročníku průmyslovky přišel za studenty druhý nebo třetí den ředitel Váňa se slovy: „Do týdne si přineste fotografii, všichni jste členové ČSM (Československého svazu mládeže)“. Bylo to povinné. Po škole Pravoslav z ČSM zase vystoupil, ale na vojně mu bylo opět nařízeno stát se členem. Volby vypadaly na vojně takto: celá jednotka měla rozkaz nastoupit, všichni dostali jeden papír a ten museli vhodit do urny. Na vojně Pravoslavovi začalo docházet, že to, co se děje, není správné. Dozvídal se příběhy kamarádů na vojně a jejich rodin, co jim všechno sebrali a za co všechno byli jejich rodiče a příbuzní zavření.

Před vojnou se muselo chodit na předvýcvik, což byla podle Pravoslava čistě politická nalejvárna. Během půl roku šli střílet asi dvakrát, jinak museli jen poslouchat o sovětském vzoru. Ti, kdo na vojně odmítli jít na politické školení, dostali třeba lopaty a museli přeházet 100 metráků uhlí.

Po vojně, v roce 1961, nastoupil jako projektant ve stavebním oddělení národního podniku Perla v Ústí nad Orlicí. Při projektování si s kolegy vyprávěli historky, co se komu přihodilo, a čím dál více se utvrzovali se v tom, že režim, který panoval, je totalitní a nesprávný. Když byli ovšem v roce 1968 tlačeni k podpisu pod souhlas se vstupem sovětských vojsk, tak to všichni podepsali s tím, že to dělají kvůli rodině, aby neměla problémy. Všichni, kromě Pravoslava Veselého, který odmítl podepsat něco, s čím nesouhlasil. „Já jsem řekl, že prostě nebudu podepisovat něco, s čím nesouhlasím. Snažil jsem se přesvědčit i ty ostatní, ale oni tvrdili, že rodina je důležitější... To jsem věděl taky, že rodina je důležitá, ale řekl jsem si prostě: Není možný, abych tohleto podepsal, když jeden stát přepadne druhej. Svobodnej stát jsme byli a takhle nás někdo přepadne. A já s tím budu souhlasit? To přece není možný!“ Důvod, proč se na rozdíl od svých kolegů postavil režimu a bojoval, bylo přesvědčení, že zlu se člověk musí postavit a nelze mu ustupovat.

V březnu 1968 začali zakládat Klub angažovaných nestraníků (KAN), Pravoslav jezdil po okresech a sbíral přihlášky a seznamy. Přišel 21. srpen, kolem domu jezdily tanky a Pravoslav kvapně pálil všechny přihlášky v kamnech (na seznamu členů KAN, který měl u sebe, bylo asi 250 lidí), aby se nedostaly do rukou StB. V roce 1970 ho vyhodili z Perly a okresní výbor KSČ vydal nařízení, že ho v okrese Ústí nesmí nikdo zaměstnat. Musel se tedy přestěhovat, protože být bez práce také nešlo. Nastoupil v Náchodě do lázní Běloves jako topič. Denně házel 70–80 metráků uhlí. Stále ale bojoval, snažil se zvrátit výpověď, psal stížnosti. Po jedné stížnosti prezidentovi se u něj objevili estébáci. Přišli si pro něj pak ještě několikrát. Vždy ho odvezli na stanici, kde strávil půl dne. Pokaždé chtěli seznam členů KAN. Pravoslav ale nikdy nikoho neprozradil.

Rodina trpěla. Manželka byla se třemi dětmi sama, nedovolili jí v Brandýse učit, musela se přestěhovat na hranice s Polskem. Bratři měli zakázán kariérní postup a měli problémy v práci. Pravoslav šel pracovat jako dělník na meliorace do Králík. Dělal také výplaty a jednou, když vycházel z kanceláře, ho na ulici zastavil příslušník Veřejné bezpečnosti s tvrzením, že prý jel někdy opilý autem a musí s ním jít na stanici. To Pravoslav rezolutně odmítl. Vyústilo to v napadení příslušníka VB a zatčení. Až po revoluci vyšlo najevo, že šlo o provokaci nařízenou prokurátorem. Za napadení příslušníka Veřejné bezpečnosti byl odsouzen na jeden rok do vězení v Hradci Králové, v Pardubicích v ženské věznici stavěli prádelnu. V té době už to nevydržela manželka a rozvedla se s ním. S bachaři v Hradci Králové se nedalo vůbec bavit. Jednou v pátek zemřel na cele člověk na infarkt a bachaři ho nechali mrtvého ležet na cele až do pondělka. „No a stala se tam jedna taková věc, kterou si budu pamatovat do smrti. V pátek večer tam přímo na tý naší cele zemřel takovej starší pán. Asi dostal zřejmě infarkt, ještě chroptěl. Volali jsme bachaře – bouchali jsme na dveře, protože jinak se to nedalo – no a řekli jsme mu, že tam umírá člověk pode dveřma, a on tam akorát zařval: ,Hovno umírá, filmuje! A doktor přijde v pondělí.‘ Tak tam ten člověk od pátku do neděle ležel, samozřejmě, že byl v neděli mrtvej, no. Tak akorát v pondělí ho odnesli. Tak jsme tam tři dni byli vlastně s mrtvým člověkem a bachařům to bylo úplně jedno… Úplně jako by se nic nestalo.“

V sousedství ruské posádky

Kousek od Ústí nad Orlicí byla ruská posádka. Stejně jako jinde zde někteří místní na kšeftování s Rusy vydělávali. Nakupoval se levný benzin a využívala se levná pracovní síla výměnou za koberce, alkohol… Jednoho mladého Rusa z posádky tehdy opustila dívka. Přeskočilo mu v hlavě, přišel na samotu a zastřelil manželský pár, zůstaly po nich dvě děti. Na pohřbu se sešlo mnoho tisíc lidí a několik autobusů estébáků. K žádnému incidentu tam však nedošlo.

Skaut zakázal skautům tábor

Pravoslav Veselý byl skautem jako malé vlče, pak dlouhé roky ne a ke skautování se vrátil na jaře 1968. S kamarádem o hodně let starším, bratrem Rikitanem, založili středisko v Brandýse nad Orlicí (středisko se dnes jmenuje Rikitan Brandýs nad Orlicí). První tábor měli v létě 1968 v Dobrouči, ve Vápenkách. Bratr Rikitan byl známý antikomunista, za první republiky bankovní úředník, od roku 1948 musel pracovat manuálně v Karose. V roce 1969 udělali druhý tábor pro 120 lidí, ale byl na dlouho poslední… Okresní zástupce skautů jim v roce 1970 pár dní před odjezdem tábor zakázal…

„Okresní zástupce za Junáka musel spolupracovat v rámci těch mládežnických organizací na okrese a my skauti jsme tam museli dodat člověka, kterej tam skauty zastupoval. A ten člověk se domníval, že to bude mít asi jako zaměstnání napořád, a asi mu to nařídili, zřejmě to neudělal ze svý vůle, ale v podstatě nám v roce 1970 sám tábor zakázal. Skaut zakázal skautům tábor. My jsme už v podstatě měli tábor připravenej, to bylo pár dní předtím, než jsme měli vyjet, to jsme dokonce měli věci naložený a já jsem rozhodně propagoval, že jedeme, ať si prostě trhnou nohou, že pojedeme. A hlasovalo se a ty umírněnější odhlasovali to, že se na ten tábor nepojede, protože na poslední chvíli ještě nám začali vyhrožovat, že jestli pojedeme na tábor, tak že si tam pro nás přijde milice. Tak to bylo asi rozumnější. Já bych býval tam jel i za cenu, že by si tam pro nás ta milice přijela. Ale ostatní nechtěli, no.“ Dále jim sdělili, že všechen materiál musí předat mládeži (pionýrům) na okrese. To Kim s Rikitanem rozhodně nehodlali udělat, a tak ještě předtím, než si pro něj z okresu přijeli, všechno prodali.

V roce 1973 se Pravoslav přes svou druhou manželku seznámil s Petrem Maišaidrem – Kimem a následujícího roku uspořádali tajný skautský tábor, který vydávali za tábor ochránců přírody. Měli schované skautské kroje a vytahovali je jen po setmění. Děti také tajně skládaly skautské sliby. Kolem tábora byly rozestavěné hlídky, aby to „neprasklo“.

Pohřeb bratra Rikitana

Po smrti kamaráda Rikitana mu zorganizoval pietu, které se zúčastnilo cca 80 lidí; přijeli skauti z celé republiky. Prozradilo se to, nastalo vyšetřování a roku 1977 na podzim byl soud. Mladá soudkyně dostala příkaz, že za to Pravoslav Veselý musí být odsouzen. Byla celkem rozumná a vysvětlovala mu, že kdyby ho neodsoudila, tak se prokurátor odvolá na kraj a dopadne hůře. Dostal od ní mírnou pokutu a dva měsíce vězení (podmínku dostat nemohl, protože už jednou zavřený byl). Byl ve věznici Pouchov u Hradce Králové, stavěli haly v Nymburce. Zažíval šikanu ze strany bachařů, zjevně k tomu prý měli pokyn.

Návrat z vězení byl složitý, měl psychické problémy. Byl často sledován a svalovaly se na něho věci, s kterými neměl nic společného. Bál se třeba i přejít silnici. Šel pracovat do zemědělského družstva v Kameničné jako zedník. Jeho šéfům bylo ovšem nařízeno, že ho i z této práce musí propustit. Domluvil si jinou práci u svého známého, a když tam měl nastoupit, tak mu bylo řečeno, že už je místo obsazené. To už byla poslední kapka a rozhodl se požádat o vystěhovalecký pas. Nakonec ho v září 1989 po 19 letech přijali zpět do Perly a brzy nato přišla revoluce.

V roce 1995 byl zvolen do místního zastupitelstva. Začal dělat místopředsedu, později předsedu ODS pro oblast Ústí nad Orlicí. Členství ukončil v roce 2005.