Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Radoslava Veselá, rozená Zaciosová (* 1956)

• narozena 28. května 1956 v Ostravě

• chodila do Sokola i do Skauta, nebyla v Pionýru

• zažila okupaci v srpnu 1968 v Příbrami

• otec v srpnu 1968 podepsal petici Ani gram uranu okupantům

• následně byl vyhozen z komunistické strany

• pamětnice nesměla studovat, vyučila se prodavačkou

• onemocněla Guillain-Barrého syndromem

• napsala knihu Vozík a vězení je pro každého

Radoslava Veselá, rozená Zaciosová, se narodila 28. května 1956 v Ostravě, kde její tatínek Radek Zacios studoval Vysokou školu báňskou. Rané dětství prožila v Jáchymově, kam dostal tatínek po ukončení studií umístěnku. Pracoval tam jako referent a vyprávěl, jak v každé kanceláři byl jeden sovětský voják a hlídal je. Uran jakožto strategická surovina podléhal přísným kontrolám a každý, kdo pracoval v uranových dolech, musel podepisovat mlčenlivost. Veřejnost nesměla vědět, kolik suroviny se do Ruska vyváží. V Jáchymově také pracovalo množství nejen politických vězňů, ale většina civilních zaměstnanců se s nimi nesetkávala, pracovali na jiných patrech či dílech a odděleně.

Přijeli Rusové, čekala jsem Němce

Když bylo pamětnici šest let, otevíraly se rudné doly v Příbrami a v Rožínce. Otec si mohl vybrat, kam půjde, a vybral si Příbram, kde dostal na starost šachtu 16. Podmínky už nebyly tak přísné jako v Jáchymově, vojáci je v kancelářích nehlídali, ale mlčenlivost se podepisovala i zde. V Příbrami pamětnice nastoupila do první třídy v nově postavené 6. základní škole. Chodila od svých šesti let na balet a po vzoru otce i do Skauta, než ho komunisté zakázali. Nikdy nechodila do Pionýra. „Už jako malá jsem vnímala zásadní rozdíl ve filozofii obou organizací. Skaut rozvíjel, na Sokole jsme si všichni tykali, bylo to dobrovolné. Pionýr byl povinný, muselo se dělat to, co někdo nařídil.“ V roce 1967 povolili Sokol, kam chodila cvičit gymnastiku a judo, účastnila se i všesokolských sletů.

Dne 21. srpna 1968 ji s pláčem vzbudila maminka. Pamětnice se divila, že nás okupují Rusové, když ve škole se učili, že to jsou zachránci a osvoboditelé. Čekala spíš Němce. Rodinu prostoupil strach z války a tak jako mnozí jiní se snažili udělat si zásoby. Maminka ji posílala na nákupy, měla ale zakázáno chodit na náměstí na sídlišti kousek od jejich bytu. „Zákaz jsem porušovala a na náměstí byla vylepena spousta protiruských plakátů. Pamatuji se na jeden v rybárně. Na balicím papíře byl nakreslený oběšenec, na prsou měl napsáno SSSR a pod tím nápis ‚plivněte si‘. A opravdu, spoustu lidí si plivlo, i mě to lákalo, ale bála jsem se, že to bude vypadat hloupě, že jsem na to moc malá.“ V obchodech už nic trvanlivého neměli, to se prodalo jako první, zbývala jen zelenina nevalné kvality. Pamětnice tahala domů konzervy se sušeným mlékem, jediné, které sehnala, a také kakao.

Prodavačkou z donucení

Tatínek v srpnu 1968 podepsal petici „Ani gram uranu okupantům“ a své rozhodnutí neodvolal, za což ho vyhodili z komunistické strany. Radoslavě Veselé tahle skutečnost velmi přitížila ve snaze dostat se v roce 1971 na střední školu. Pohrávala si s myšlenkou, že by šla studovat balet na konzervatoř, nakonec podala přihlášku na gymnázium na Dobříši. Každému uchazeči, který byl z pohraničí, dělnického původu nebo měl rodiče v komunistické straně, ještě škola přidělila 25 bodů. „Já jsem neměla nic z toho. Ze školy mi napsali, že mě nepřijímají, protože mám nevyhovující rodinné zázemí a že ani můj prospěch není nejlepší, a to jsem měla jen pár dvojek.“ Pamětnice se musela jít vyučit prodavačkou, tu školu nesnášela, měla vztek. Bylo jí líto, že většina jejích kamarádů šla na příbramské gymnázium (tehdy Střední všeobecně vzdělávací školu). Měla problémy s učiteli, chodila za školu a dostávala důtky. Po škole rok pracovala jako prodavačka a pak si podala přihlášku na ekonomickou školu do Prahy. V místě bydliště by musela školu navštěvovat dvakrát až třikrát v týdnu večer, v Praze studovala dálkově jen jednou za čtrnáct dnů na jeden celý den. Musela udělat přijímací zkoušky, ale kádrový profil už se zde neposuzoval. Tím, že sem lidé nastoupili ze zaměstnání, už na ně neměl kdo psát posudek. Pamětnice pracovala jako provozní v RaJ (Restaurace a jídelny) a pak jako administrativní pracovnice na základní škole.

Co jsme zaplatili, to nám vzali

V roce 1974 jí otec zařídil brigádu na šachtě v Příbrami, kde se seznámila se svým budoucím mužem. Vzali se o rok později a narodily se jim dvě děti. Muž si v rámci příbramského svazu mládeže udělal partu, se kterou pořádali diskotéky na Novém rybníku nebo na Březových Horách. Se stejnou partou chodili na brigády třeba natírat ploty a za utržené peníze se rozhodli koupit od českobudějovické diecéze starou faru. Zpočátku se tam nedalo ani bydlet, ale každý rok udělali malý kousek práce a fara se stala obyvatelnou. S dětmi trávili čas v přírodě a se stejnou partou lidí se pamětnice schází dodnes. V roce 1989 přešel Československý svaz mládeže pod tělovýchovný spolek a pod něj přešel také veškerý majetek. Funkcionáři jim tehdy faru zabavili, protože ačkoliv do ní dávali vlastní peníze, bylo to pod hlavičkou Svazu mládeže a tomu také fara oficiálně patřila.

Po roce 1990 pamětnice pracovala v Praze jako účetní. Onemocněla Guillain-Barrého syndromem, autoimunitním onemocněním, které napadá vlastní nervovou tkáň. O své zkušenosti s nemocí napsala knihu Vozík a vězení je pro každého. Dnes žije v Příbrami. Ráda vzpomíná na větu svého dědečka, který rád vyprávěl. „Říkal mi, že když toho nebudu hodně vědět a umět, tak se se mnou třeba lidé nebudou chtít o něčem bavit, protože mi řeknou, že tomu nerozumím. Myslím, že je dobré vědět ode všeho trochu, mít přehled. Zajímat se o věci kolem sebe.“