Mgr. Marta Veselá Jirousová

* 1981

  • „Moje máma, to byla bezesporu svatá osoba odshora dolů, hrozně hodná. Máma nás vlastně provedla celou tou těžkou dobou a nikdy nám nijak nedala pocítit, že bychom se měly bát nebo že bychom se měly něčeho obávat, přestože musela žít ve velkém strachu z toho, že ji třeba také zavřou, protože také podepsala Chartu a vlastně byla ženou známého disidenta, ale ona byla hluboce věřící člověk v takovém tom nejlepším slova smyslu, takže se vždycky spoléhala na pomoc Boží a vzpomínám si, že vždycky, když jí nebylo dobře, zpívala si mariánské písničky a dávala nám prostě pocit bezpečí vždycky za jakýchkoli okolností, takže přes to všechno, co se dělo, tak musím říct, že jsem měla díky naší mámě šťastné dětství."

  • „To se mě také ptají, jestli se nám posmívali spolužáci. Jenomže já jsem měla docela hodné spolužáky a navíc jsem byla takové celkem bezproblémové dítě, protože jsem byla chytrá a hodná. Takže učitelé mě měli rádi a myslím si, že mě měli rádi docela i spolužáci. Ale jediná taková scénka, kterou si vzpomínám, když jsme se sestrou Františkou sáňkovaly tady na kopci ve Staré Říši, tak že na nás pokřikovali dva kluci, kteří bydleli pár domů nad námi: ,Váš táta sedí, váš táta sedí!´ A my jsme to nechápaly, co to jako znamená a říkaly jsme si: ,A proč jako, tak třeba leží v té věznici´ a vůbec jsme nechápaly to, jako to myslí, jako že sedí. Takže, i když se nám posmívali, jak vidíte, nějak nám to úplně nedošlo."

  • „Táta byl ve vězení několikrát. On nebyl ve vězení v kuse osm a půl roku, ale byl vězněn celkem pětkrát a některá ta věznění probíhala, než jsem se narodila a potom vlastně, když jsem se narodila, ho zavřeli, když mi bylo, myslím, osm měsíců. A to bylo takové to nejtěžší věznění ve Valdicích a potom ho zase na chvilku pustili a zase ho zavřeli, když už mi bylo, myslím si, třeba osm let, vlastně ještě v listopadu osmdesát devět byl ještě ve vězení. A ta druhá část otázky, ta je prostě, to je složitá otázka. Samozřejmě, když ho zavřeli, bylo mi osm měsíců, takže jsem si to vlastně nepamatovala a táta s námi komunikoval z toho vězení skrz dopisy. Máma vlastně pořád psala dopisy, vzpomínám si na to, že seděla v kuchyni u stolu a celý týden vlastně dávala dohromady ten dopis, který potom odeslala a na oplátku nám zase chodily dopisy od něj a jestli mne to nějak poznamenalo, tak bezesporu. Všechno, co se člověku přihodí, člověka nějak formuje."

  • „To bylo taky, vždycky to byla velká výprava a do těch Valdic se mohlo, myslím, že jednou za osm až dvanáct měsíců, takže tam jsme opravdu jezdili tak jednou za rok. A vždycky nás tam musel někdo dovézt, takže to byl, pamatuji si jeden ten výlet s máminým bratránkem Jeníkem Floriánem, který nás tam vezl, vím, že jsem nějak po cestě zvracela. A ještě to vždycky bylo prostě nepřirozené, že jsme seděli daleko od sebe, táta byl na druhé straně stolu, že tam u toho byli ti dozorci nebo jak se to jmenuje a že to bylo prostě divné se takhle s někým, si povídat s tátou před nějakýma cizíma lidma a zároveň to bylo zajímavý, ale nebyl to úplně přirozený rozhovor."

  • „Ono je to prostě asi jiné, když v tom člověk jakoby odmalička vyroste. Já jsem to brala jako normální věc, že táta je ve vězení. Vlastně mi to nepřipadalo vůbec divné, přišlo mi to, že to je normální, že táta je vězení. A máma nám tak jako nějak vysvětlila, samozřejmě, že tam nepatří, takže jsem to tak brala, že jsem to nijak neřešila a nevzbuzovalo to ve mně žádné hrozné emoce, prostě to tak bylo. Táta je vězení a pak se zase někdy vrátí."

  • „Pamatuji si dvě domovní prohlídky, možná jich bylo víc, ale ta první, to úplně nevím, jestli jsou to moje vzpomínky nebo už takové ty získané vzpomínky, to bylo ještě, když jsme bydleli v tom domečku v podnájmu tady ve Staré Říši, to je domeček tak necelých pět set metrů odtud. A to jsou takové vzpomínky, že přijeli estébáci uprostřed noci a že ta domovní prohlídka prostě probíhala v noci. Že byl plný dvůr těch cizích aut a vím, že si pamatuji, že nás máma vyndala z těch postýlek a že převraceli matrace a udělali tam hrozný nepořádek."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Stará Říše, 17.11.2023

    (audio)
    délka: 36:01
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Stará Říše, 19.12.2023

    (audio)
    délka: 01:11:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Že je táta ve vězení, bylo přirozené

Marta Jirousová, 80. léta
Marta Jirousová, 80. léta
zdroj: archiv pamětnice

Marta Veselá – Jirousová se narodila 25. dubna 1981 v Dačicích do rodiny disidentů Ivana Martina Jirouse a jeho tehdejší ženy Juliany. Martino dětství bylo zasaženo neustálou perzekucí především jejího otce, který si v komunistických kriminálech odseděl téměř osm a půl roku. V létech 1981 – 1989 zažila společně se svojí, o rok starší sestrou Františkou, domovní prohlídky, návštěvy otce ve vězení, i pohrdání a udávání sousedů. Z jejích a Františčiných dětských kresbiček se staly působivé ilustrace ke sbírce básní Magor dětem, která vznikala původně za mřížemi, kde Ivan Martin Jirous psal svým dcerám něžné a láskyplné říkanky. Za Jirousovými do Staré Říše během normalizace jezdil na návštěvy například tehdejší disident a pozdější prezident Václav Havel. Marta Jirousová v dospělém věku absolvovala Pedagogickou fakultu University Palackého v Olomouci – obor čeština a výtvarná výchova. Vedle toho, že v roce 2023 učila na Gymnáziu Otokara Březiny v Telči, vydala čtyři básnické sbírky a jednu knihu pro děti.