Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Františka Veselá (* 1927)

• narozena 8. srpna 1927 jako Františka Turková v Kralicích na Hané

• otec Robert Turek byl vedoucím dílny Státních lesů a statků v Českém Těšíně

• v dětství byla svědkyní národnostních nepokojů na Těšínsku

• po polském záboru Těšínska na začátku října 1938 musela rodina region narychlo opustit

• studovala na gymnáziu v Místku, uzavřeném nacisty roku 1941

• v roce 1942 rodina přesídlila do Prahy

• do začátku roku 1945 studovala na rodinné škole

• začátkem roku 1945 totálně nasazena v továrně v Hloubětíně

• poslední dny války prožila v úkrytu na Ministerstvu zemědělství

• od roku 1948 až do odchodu do důchodu pracovala jako úřednice Ministerstva zemědělství

• v roce 1951 se provdala za Karla Veselého, vychovali dvě dcery

Františka Veselá prožila dětství před druhou světovou válkou v Českém Těšíně na česko-polském pomezí, v národnostně smíšeném regionu, kde v průběhu 30. let postupně narůstalo napětí mezi Čechy a Poláky, jež po mnichovské dohodě vyvrcholilo polským záborem Těšínska.

Narodila se 8. srpna 1927 v Kralicích na Hané, ale už na podzim toho roku se její rodina přestěhovala právě do Českého Těšína. Její otec Robert Turek, původně strojník vyučený u prostějovské firmy Kovařík, tu dostal práci jako vedoucí dílny Státních lesů a statků. Maminka Františka Turková byla v domácnosti. 

V Českém Těšíně žili přímo v areálu statku, který dřív býval součástí majetku slezského rodu Larischů. Františka tak byla odmalička zvyklá na ruch kolem místního hospodaření: dojení krav a odvážení mléka v konvích do města, lisování řepného oleje v olejovně či práci v rafinerii lihu, kde si místní pacholci odlévali zbytky lihu pro vlastní potřebu. V době žní otec obsluhoval mlátičky a malá Františka mu tam často nosila obědy. Z kuchyňského okna viděli na alej vedoucí k lesu, nedaleko byly i tenisové kurty a koupaliště. Prostředí bylo ideální k dětským hrám, ale před nástupem do školy si Františka hrála dosti osaměle, protože v sousedství nebyla žádná děvčata. Navíc vyrůstala dlouho jako jedináček, teprve v roce 1936 se jí narodil o devět let mladší bratr. 

V roce 1933 nastoupila do Pětitřídní státní obecné školy v Českém Těšíně. Do školy docházely pouze české děti, převážně potomci námezdních dělníků, často z velmi chudých a rozháraných poměrů. Františka se tu poprvé setkala s místním nářečím „po našymu“, jímž hovořili zdejší – „tutejší“ – rodáci. Zároveň začínala poznávat národnostní pestrost regionu, ve městě rozděleném hraniční řekou Olší na českou a polskou část byly česko-polské nápisy, kromě toho zde žilo i mnoho Slováků, Němců a Židů. Dobrá pracovní místa ve státních institucích ovšem většinou dostávali Češi, což zejména Poláci nesli dosti úkorně. 

Každoročně se konaly matiční slavnosti, na které místní děti nacvičovaly hudební a taneční vystoupení. Češi a Poláci měli tyto své slavnosti zvlášť a často během nich docházelo ke konfliktům: „Měli jsme mašle z bílo-červeno-modrého krepového papíru a šli jsme podél řeky. Poláci z druhé strany na nás pokřikovali,“ vzpomíná Františka Veselá. 

Region rozdělený nepřátelstvím

V době, kdy končila obecnou školu, národnostní napětí v regionu narůstalo a vyvrcholilo na podzim 1938, kdy Františka nastoupila do těšínského gymnázia. „Začalo zjevné nepřátelství. Poláci za řekou na nás hrozili pěstmi. Doba začínala být nejistá a český personál ze statku postupně odcházel,“ konstatuje. 

Když na konci září 1938 začala mobilizace, její otec jako nevoják sice nenarukoval, ale byl aktivní v místní domobraně. Kolem statku byla patrná aktivita československé armády: „V lese se najednou objevily bunkry. Vojáci nosili na knoflíku zavěšené svítilny a dávali si navzájem různobarevné světelné signály.“ 

Rodina Turkových počítala s tím, že budou muset statek narychlo opustit. Otec obstaral dřevěné bedny, do nich postupně sbalili cennější věci a odeslali je k matčině sestře na Moravu. 

Jeden den na začátku října maminka poslala Františku do města na nákup. V obchodě byla fronta, lidé tušili nebezpečí a předzásobovali se trvanlivými potravinami. Když se vracela domů, před vchodem už stál traktor s přívěsem plným naloženého nábytku z jejich bytu. Otec s ním odjel do Frýdku, kde sídlilo ředitelství Státních lesů a statků, a Františka s maminkou a dvouletým bratrem zamířili na nádraží. „Náš pes, chudák, zůstal uvázaný u stromu, nemohli jsme ho s sebou vzít. Ale později se ho snad ujal nějaký četník,“ říká Františka Veselá. 

V nastalém zmatku, kdy české obyvatelstvo z Těšínska masově odjíždělo, cestovali k matčiným rodičům na Moravu. Otec se den poté ještě vrátil na statek pro zbytek jejich věcí: „Ale to víte, už to bylo vyrabované. To neudělali Poláci, ale naši lidé, kteří znali poměry na statku,“ konstatuje Františka Veselá. 

Den nato došlo k záboru Těšínska polskou armádou. 

Dramatické události ve Frýdku

Františka dorazila s maminkou a s bratrem k prarodičům do Mostkovic u Prostějova. Cesta musela být pro ženu s dvěma malými dětmi značně vysilující: „Maminka byla utahaná, nevyspalá. U kufru se nám utrhlo ucho, kočárek s bratrem musela kus cesty tlačit oranicí. Měli jsme s sebou plynové masky, protože na Těšínsku se musely nosit i na procházku. Lidé se na nás dívali jako na exoty.“ 

Ve studiu krátce pokračovala na prostějovském gymnáziu, ale už na začátku roku 1939 s maminkou přesídlili za otcem do Frýdku (města Frýdek a Místek byla tehdy ještě samostatná). Napětí mezi Čechy a Poláky bylo patrné i tam, příslušníci polské menšiny často skandovali heslo „Ostrawica – granica“.

V březnu 1939 tu Františka byla svědkyní příjezdu německých okupačních vojsk. „Přišel k nám soused ze stejného poschodí a říkal: ,Pane Turek, Němci jsou tady. V Místku se střílí.‘“ V Czajankových kasárnách v Místku totiž 14. března došlo k ozbrojenému střetu československých vojáků s německými okupanty. 

Turkovi žili ve Frýdku v těsném sousedství synagogy, která byla v noci ze 13. na 14. června 1939 vypálena. Františka Veselá vzpomíná, že hasiči stříkali vodu i na jejich dům, aby nezačal hořet také. 

Válečný nedostatek potravin se Turkových příliš nedotkl. Díky své práci pro Státní lesy a statky dostával Robert Turek odměny i v naturáliích, maminka na malé zahrádce chovala slepice i kachny. Aby nemusela vejce od všech slepic odvádět na obecní úřad, při německých kontrolách schovávala část slepic v pytli pod dětskou postýlkou. 

Františka studovala na gymnáziu v Místku, které však bylo na podzim 1941 za dramatických okolností uzavřeno. Záminkou byla údajná existence nebezpečného protiněmeckého studentského spolku. Děvčata z nižších tříd, k nimž patřila i Františka, dostala za úkol obejít studenty z oktávy a vyřídit jim, že se mají dostavit do školy. Desítky studentů i profesorů byly zatčeny, ale gestapo nakonec všechny postupně propustilo. Gymnázium však zůstalo natrvalo uzavřeno až do konce války a všichni studenti bez výjimky dostali zákaz dalšího studia na jakékoli střední škole v celém protektorátu. Františka a další mladší studenti, kteří ještě neměli splněnou povinnou školní docházku, ji mohli dokončit na měšťanské škole, dále však studovat nesměli. 

V krytu Ministerstva zemědělství

Od dubna 1942 byl Robert Turek přeložen do Prahy, kde měl pracovat jako technický správce budovy Ministerstva zemědělství. Přímo v této budově, situované mezi dnes již zaniklým nádražím Praha-Těšnov a Hlávkovým mostem, rodina dostala služební byt. „Bylo mi 15 let a do té doby jsem ve velkoměstě nikdy nebyla,“ vzpomíná Františka Veselá. „Všechno mě fascinovalo, všude bylo plno světel.“ 

Robert Turek se snažil zajistit pro dceru pokračování dosavadního vzdělání, navzdory tomu, že v dokumentech měla zákaz dalšího studia. Nakonec se mu podařilo pro Františku získat místo v Odborné škole pro ženská povolání v Karlíně. Zde dívka studovala až do konce války, s výjimkou posledních měsíců, kdy byla totálně nasazena v továrně v Hloubětíně, zabývající se válečnou výrobou pro Německo. 

Na bombardování Prahy ze 14. února 1945 si pamětnice zřejmě nevzpomíná. Během bombardování Vysočan 25. března 1945 se s rodiči ukrývala v podzemních prostorách ministerstva určených k uskladnění spisů a zajištěných pancéřovými dveřmi. „Tam se to jenom otřásalo a dunělo. A potom, když bylo po poplachu, nás tatínek zavedl do velké zasedací místnosti ve čtvrtém patře. Odtamtud bylo vidět až do Vysočan: všude kouř, viděli jsme, jak je to zničené.“ 

V tomto podzemním úkrytu prožila také dny Pražského povstání. Kromě zaměstnanců ministerstva se tam schovávali i náhodní kolemjdoucí, mimo jiné skupina svatebčanů, které pouliční boje zastihly těsně po obřadu. „Spali jsme na zemi, ale pokud jde o jídlo, byli jsme plně zásobováni salámem z nedalekých holešovických jatek a pečivem z těšnovské pekárny.“ 

Úkryt opustili zřejmě až těsně po osvobození. Františka Veselá vzpomíná, že v následujících dnech viděla ulicí Na Poříčí běžet dav německých civilistů, kteří snad směřovali na Denisovo nádraží (později Praha-Těšnov). Do jídelny ministerstva se chodila stravovat také skupina zajatých Hitlerjugend. Jednou zažila návštěvu dvou důstojníků Rudé armády, kteří si pouze prohlédli jejich byt a zase odešli. 

Návrat z totálního nasazení

Po válce se Františka seznámila se svým budoucím manželem Karlem Veselým, jehož nevlastní bratr také pracoval na Ministerstvu zemědělství. 

Karel byl vyučený elektrikář z Pelhřimova a od roku 1943 byl totálně nasazen na nucené práce do Německa. Pracoval pro firmu Siemens-Schuckert u Magdeburgu a měl se podílet na budování podzemní továrny. (Zeť Františky Veselé doplňuje, že tábor, ve kterém byl jeho tchán držen, se jmenoval Aschersleben. U tohoto městečka se nacházel pobočný tábor koncentračního tábora Buchenwald, jehož vězni také budovali podzemní továrnu. Aschersleben je nicméně vzdálen od Magdeburgu asi 46 kilometrů.) 

Kromě totálně nasazených Čechů na tomto projektu pracovali i francouzští, angličtí a sovětští zajatci. „Ti Rusové na tom byli nejhůř, pro Němce to nebyli lidi,“ rekapituluje Františka Veselá vyprávění svého zesnulého muže a dodává, že sovětští zajatci se obávali o svůj osud po válce: „Báli se, že půjdou do gulagu, že nepřežijí, protože nechat se zajmout vnímali Sověti jako ponížení sovětského občana. Takže ti se na konec války vůbec netěšili.“ Naopak angličtí zajatci se podle vyprávění jejího muže těšili různým privilegiím, dostávali hygienické i potravinové balíčky. Karel Veselý, kterému z domova posílali chleba, s nimi často směňoval chléb za jiné potřebné věci. 

Po Velikonocích, 5. dubna, se Karel Veselý rozhodl odjet do protektorátu. Františka Veselá uvádí, že dostal dovolenou, pravděpodobnější však je, že vzhledem k blížícímu se konci války už neměl v úmyslu se vracet. Na nádraží náhodou potkal skupinu česky mluvících mužů, ke které se připojil. Jeho spolucestující měli propustku pro pět osob, ale byli pouze čtyři, takže jim přišlo vhod přibrat ho jako pátého do party, aby chybějící člen výpravy nebudil při kontrolách podezření. 

Podle slov Františky Veselé cestovali přes Drážďany, kam dojeli „těsně po bombardování“ (k tomu ovšem ve skutečnosti došlo již v únoru). „Musíme se odsud dostat pryč, než se Němci vzpamatují, jinak budeme muset odklízet trosky,“ řekl prý velitel skupiny a narychlo pokračovali dál do protektorátu. Až tam se Karel Veselý od vedoucího skupiny dozvěděl, že dokumenty, na které celou dobu cestovali, byly falešné. Nicméně v pořádku se dostal do Pelhřimova, kde se ukrýval až do konce války. V květnových dnech se vydal do Prahy na pomoc Pražskému povstání, protože se chtěl vyrovnat svému otci, který bojoval v československých legiích. Po válce dobrovolně nastoupil na vojenskou službu v Českých Budějovicích a po jejím skončení začal pracovat ve firmě Avia v Čakovicích. 

Na konci světa v Čakovicích

Františka Veselá si po válce chtěla doplnit nedokončené vzdělání studiem na ústavu pro učitelky rodinných škol. To vyžadovalo předchozí dvouletou praxi, kterou absolvovala v módním salonu na Smíchově. Ale než praxi dokončila, přišel únorový převrat roku 1948 a komunistická reforma vzdělávacího systému rodinné školy zrušila. 

Františka tak myšlenku na další studium opustila a začala pracovat jako úřednice personálního oddělení na Ministerstvu zemědělství. Pod taktovkou komunistů se tam poměry rychle proměňovaly: „Posiloval se kádr zvenku a na ministerstvo nastupovali lidé z venkova, kteří do té doby pracovali v zemědělství. Mnozí z nich se nedokázali přizpůsobit novému způsobu života a dělat úřednickou práci.“ Pro ni osobně se život po nástupu komunistů k moci příliš nezměnil, jen jí bylo nepříjemné nekonečné vysedávání na povinných schůzích. 

V roce 1951 se provdala za Karla Veselého a o dva roky později jim firma Avia přidělila byt v domě bývalého živnostníka v Čakovicích. V bytě nebyla tekoucí voda a toaletu sdíleli s majitelem domu, nejhorší však byla vzdálenost bytu od centra: pro Františku Veselou to znamenalo neúnosně dlouhé dojíždění do zaměstnání. 

Manželé měli dlouho zažádáno o družstevní byt, ale výstavba se odkládala celá léta. V provizorních podmínkách postupně přišly na svět dvě dcery, Radunka a Blanka. Lepšího bydlení se dočkali teprve v roce 1973, kdy jejich starší dceři bylo 18 let. 

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 prožila rodina Veselých na rekreaci v Krkonoších. V noci na 21. srpna je probudil hřmot letadel, a když následující den předčasně dorazili do Prahy, budovu Ministerstva zemědělství našli obklíčenou tanky. Františka Veselá uvádí, že již před invazí ji tížila jakási předtucha neblahých událostí: „Nevím, čím to je, ale byl to takový zvláštní stav, kdy cítíte, že něco je ve vzduchu. Byla to taková tíseň a pocit, že se chci vrátit domů.“