Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jaroslav Vesecký (* 1926)

• narozen 14. července 1926 ve Slatinských Dolech na Podkarpatské Rusi

• studoval na vojenském gymnáziu v Moravské Třebové a v Hranicích

• po uzavření vojenského gymnázia nacisty studoval gymnázium v Praze

• svědkem zatýkání vysokoškolských studentů v listopadu 1939

• na sklonku války spolupracoval s odbojovou skupinou Bartoš

• studoval na Vysoké škole zemědělské a lesní

• v roce 1989 odešel do penze

• v roce 2016 bydlel v Praze

Jaroslav Vesecký se narodil 14. července 1926 na Podkarpatské Rusi. Jeho rodiče ale byli české národnosti, maminka pocházela ze Žamberka a otec z pražské Michle. Do nejzazší části republiky se rodina dostala kvůli otcovým služebním povinnostem. Jaroslavův otec Josef sloužil v tzv. finanční stráži, což byl ozbrojený sbor, který střežil hranice státu, dohlížel na výběr cel a bojoval s pašeráky. Josef Vesecký působil jako finančník nejprve ve Slatinských Dolech (dnes Solotvina) na hranicích s Rumunskem. V této obci se Jaroslav narodil. Další děti rodiče neměli, a tak vyrůstal jako jedináček. V Solotvině bydleli Vesečtí v domě Židů Friedmannových. Otec se při výkonu svého povolání často setkával s místními pašeráky a jednou byl na hranicích postřelen a zraněn. Jako ostatní příslušníci finanční stráže i on se v roce 1936 stal členem tzv. Stráže obrany státu (SOS), jejímž účelem bylo v případě ohrožení provádět ostrahu státních hranic, bránit je proti přepadům ze zahraničí a hlídat strategicky důležité objekty. Jednotky SOS byly nasazeny v době zvyšujícího se napětí v československých pohraničních oblastech v roce 1938. Při jedné akci SOS byl Jaroslavův otec zatčen a odvlečen do Polska, kde byl vězněn až do doby vzniku protektorátu Čechy a Morava.

Na Podkarpatské Rusi Jaroslav zažil nádhernou, ale drsnou přírodu. V lesích se potulovali rysi a medvědi, zimy byly velice tuhé a přicházely brzy po létu. Rodina Veseckých žila a stravovala se skromně. Bylo to nutné i vzhledem k dlouhým deštivým obdobím, kdy se cesty rozbahnily a vázlo zásobování.

Stěhování do Čomy

V roce 1936 se Vesečtí přestěhovali do malé vesnice Čoma u Berehova nedaleko maďarských hranic. „Byla to velmi úrodná krajina bohatá na hroznové víno, melouny. Nebyl zde problém si něco utrhnout a zkonzumovat.“ To bylo pro obživu důležité. V Čomě totiž chyběl obchod. Jaroslav tady chodil do české školy spolu s maďarskými dětmi a několika Čechoslováky. „Když jsem vyrůstal mezi maďarskou mládeží, tak jsem ovládal maďarštinu lépe než češtinu.“ Na prázdniny ho rodiče posílali do Čech za příbuznými.

Záškrt a zpožděný rychlík s Janem Masarykem

V Čomě malý Jaroslav onemocněl záškrtem. Jeho otec volal do nemocnice v Berehovu, ale primář se měl na místním nádraží účastnit vítání Jana Masaryka, pozdějšího ministra zahraničí. Domluvili se, že primář pro chlapce přijede autem a odveze ho do nemocnice. A otec že mezitím zařídí, aby se vlak s Janem Masarykem před dojezdem na nádraží opozdil. A skutečně se tak stalo. Masaryk poté hovořil s přednostou stanice a prý řekl: „Já si myslel, že už nás tady ani nechcete vidět!“ Přednosta odpověděl: „Víte, my jsme tu nedávno měli povodeň, trať je v dezolátním stavu a ještě se pořád opravuje.“ Masaryk na to reagoval: „To já zařídím, aby vám na to dali nějaké peníze.“ A jel na kolaudaci nemocnice, kde mu primář vysvětlil, proč měl vlak ve skutečnosti zpoždění. Masaryk se usmíval a řekl: „Až pojedu do Lán, budu tuto historku vyprávět tatíčkovi.“ Myslel tím svého otce - prezidenta T. G. Masaryka. Přednosta stanice byl poté povýšen na vedoucí post do hlavního města Podkarpatské Rusi Užhorodu.

Když Podkarpatskou Rus zabírali Maďaři, museli se Vesečtí vracet do Čech přes Polsko. Krátkou dobu žili ve Skutči u Pardubic. Poté otec získal zaměstnání na pražském magistrátu a rodina se ubytovala ve služebním bytě v Dejvicích.

Když Jaroslav dokončil obecnou školu, otec ho poslal na vojenské gymnázium v Moravské Třebové, které se po záboru Sudet přestěhovalo do Hranic na Moravě. Po březnu 1939 ale Němci vzdělávací ústav zavřeli a Jaroslav dostudoval a odmaturoval na gymnáziu v Praze v ulici Velvarská. Zde se na podzim 1939 stal svědkem zatýkání vysokoškoláků: „Študáci, to byl vždycky předvoj protiněmeckých akcí. Když jsem chodil na Velvarskou, naproti stojí Masarykovy koleje. Tak jsem viděl, jak Němci nakládali studenty z kolejí do nákladních aut a vozili je někam do věznic. A vysoké školy pak zrušili.“

Neustále jsem nosil ampulku s cyankáli

V posledním roce války se pamětníkův otec Josef Vesecký zapojil do činnosti odbojové skupiny Bartoš. Členové této skupiny se scházeli i u Veseckých: „Doma jsme měli velikou mapu Evropy, srolovanou ve skříni. Otec ji vždy vytáhl a nad ní rozebírali politickou situaci.“ Skupinu Bartoš vedl major Jaromír Nechanský, vysazený do protektorátu v únoru roku 1945 v rámci výsadku Platinum. „Nebyla to známá osobnost, na rozdíl od jiných odbojářů, ale byl to on, kdo to všechno vlastně vedl. Nakonec byl ale také popraven (v roce 1950 - pozn. ed.),“ říká Jaroslav, který později s dalšími lidmi navrhoval velitele na udělení Řádu bílého lva. Žádost však byla zamítnuta se zdůvodněním, že major Nechanský údajně spolupracoval s komunistickou vojenskou kontrarozvědkou (Obranné bezpečnostní zpravodajství). „To člověk nepochopí. Vždyť ho komunisté popravili.“1

Členové skupiny Bartoš získávali za německé okupace strategické informace vojenského charakteru, které pomocí vysílačky předávali do zahraničí a které později posloužily postupujícím osvobozovacím armádám. „Z celkového počtu šesti členů družstva jsme přežili jenom tři. Neustále jsem nosil ampulku s cyankáli.“ 

Při Pražském povstání požádaly odbojové skupiny z hlavního města prostřednictvím třech nezávislých kurýrů o pomoc velitelství vlasovců. Jedním z těchto kurýrů byl i Jaroslavův otec. Jako jediný se dostal až do velitelského štábu vlasovců, kde předal žádost o pomoc Praze. Vlasovci žádost převzali a spolu s otcem přijeli obrněným vozidlem do Národní rady, která tehdy sídlila v Bartolomějské ulici. „Tam už měli zabarikádované dveře a všichni byli přestrojení do montérek jako údržbáři. (...) Otec zemřel v roce 1948. Kdyby nezemřel, tak by asi za toto také skončil někde na popravišti.“

Jaroslav Vesecký v roce 1945 odmaturoval a pokračoval ve studiu na Vysoké škole zemědělské a lesní. V roce 1946 vyhráli volby komunisté. Jaroslav sympatizoval se sociálními demokraty, kteří byli nedlouho po volbách převálcováni. „I když v té době měli sociální demokraté názory s komunisty dosti blízké.“

Studentský průvod

Za vládní krize v únoru 1948 se zorganizoval studentský průvod, který šel na Hrad vyjádřit podporu prezidentu Benešovi. Vysokoškoláci se na Pražský hrad nedostali, jejich pochod byl násilně rozehnán komunistickými bezpečnostními složkami. Jaroslav Vesecký vedl skupinu mladých sociálních demokratů, která se průvodu zúčastnila. Později v době tzv. prověrek mu to přitížilo. „Komunisté vytvořili komisi, každého před tou komisí prokádrovávali a vylučovali ze škol.“ Pamětník měl štěstí, na škole mu bylo umožněno dostudovat. Pomohlo mu, že jezdil na brigády do Poldi Kladno. To se cenilo. Po ukončení studia v roce 1950 ale čelil problému s nalezením zaměstnání. Nakonec šel pracovat manuálně na stavby v Kladně. Z pozice figuranta u geodetů se postupně dostal i k zajímavé práci na „supertajných“ projektech. Podílel se na projektu haciendy prezidenta Novotného v Lánech, na rekonstrukcích tramvajových tratí, spolupracoval na projektu Chotkovy silnice či na rekonstrukci Národního divadla.

Budovatel hlavního města Prahy

Do penze odcházel v roce 1989 s čestným titulem „Budovatel hlavního města Prahy“. To bylo ještě před sametovou revolucí. Symbolem změny se stal Václav Havel. Jaroslav Vesecký obdivuje velké renomé a úctu, které se prezident Havel těšil ve světě. „Havel musel mít v sobě něco, že ho všichni lidé brali více jako státnickou osobu.“

A jak pamětník hodnotí současnost? „Průmysl je dnes u nás na špatné úrovni, všechno vlastní zahraniční firmy. Nevím, kam to jednou povede. Dnes se podniká ze dne na den. Přijdete do obchodu a tam je jim jedno, že vás odrbou. Lidé neumějí podnikat nebo nemají zájem.“

V současné době žije Jaroslav Vesecký v Domově péče o válečné veterány v Praze. Rád sleduje zprávy a cestopisné filmy.

Více k osobě Jaromíra Nechanského viz: MAREK, Jindřich. Povstaleckým „ministrem“ v 29 letech, na šibenici v 34 letech. In: Vojenský historický ústav Praha [online]. [cit. 2016-10-03]. Dostupné z: http://www.vhu.cz/povstaleckym-ministrem-v-29-letech-na-komunisticke-sibenici-v-34-letech/