Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Najít vlastní cestu a mít pocit, že nejste loutka
narozen 1. září 1942 v Kyjích u Prahy
1949–1960 – základní škola v Kyjích a gymnázium v Hrdlořezech
po studiu na Střední škole sociálně-právní základní vojenská služba (1962–1964)
v roce 1966 přijat na FAMU, v roce 1969 natočil film Nezvaný host
v roce 1971 musel FAMU nedobrovolně opustit
v roce 1972 pracoval na filmu Rodeo jako externista ve Zlíně
1973–1978 – práce v OÚNZ v Praze
1978–1989 – svobodné povolání, dramatik a scenárista
po roce 1989 se stal členem rehabilitační komise ČTV
v roce 1993 přišel při násilném činu o syna Filipa
v roce 1996 založil Nadační fond Filipa Venclíka
v době natáčení rozhovoru (2018) žil v Praze
Slovo „bizarní“ je všeobecně používáno ve významu: neobvyklý, zvláštní či podivný. Životní příběh Vlastimila Venclíka je plný bizarností. Je naplněn zvláštnostmi, změnami a zvraty, se kterými se musel vyrovnávat. Snad největší změnu do života mu přinesla srpnová okupace v roce 1968, se kterou se nikdy nesmířil. Studoval v té době na pražské FAMU a jeho příspěvkem k hodnocení tehdejší neutěšené společenské situace bylo natočení filmu Nezvaný host s Pavlem Landovským v hlavní roli. Hysterická reakce nastupujícího normalizačního režimu na sebe nenechala dlouho čekat. Film byl zabaven, na dlouhá desetiletí uzavřen do trezoru a jeho autor, nadějný filmový tvůrce a scenárista, musel nedobrovolně ukončit studium. Co se dnes zdá absurdní a naprosto nepřijatelné, bylo tehdy vynucenou společenskou normou, která měla za úkol vytvářet strach a občany přivést k poslušnosti.
Narodil se 1. září 1942 v Praze, v obci Kyje, jak se tehdy říkalo v rodině živnostníka. Otec byl krejčí a matka švadlena. „Byl jsem takový vejškrabek, moji tři bratři byli o generaci starší,“ říká o svém příchodu na svět a dodává: „Prožil jsem šťastné dětství, nevzpomínám si na nic, co by ho narušovalo.“ Druhá světová válka byla v plném proudu a naše republika, tehdy s názvem Protektorát Čechy a Morava, se dočasně stala součástí Velkoněmecké říše. Válečné události vnímali naplno jeho rodiče a teprve později se z jejich vyprávění dozvídal, co vše v této dramatické době prožívali. Jednou z mála vzpomínek na dobu osvobození byl dárek – hodinky, které dostal od jednoho sovětského vojáka. Venclíkovi nemohli po válce a zejména po únoru 1948 hovořit o tom, že byli ruskými vojáky okradeni. To bylo tehdy společenské tabu. Dva z otcových bratrů byli komunisti a v době druhé světové války zahynuli v koncentračním táboře. „Říkali otci, který nebyl komunista, že až se jednou dostanou k moci, že všem zatnou tipec. Což se nakonec v praxi odehrálo.“ Dodnes je po nich pojmenovaná jedna z pražských ulic, ulice Bratří Venclíků. Největší vliv na výchovu malého Vlastimila měl otec. Byl přísný a autoritářský, na rozdíl od maminky, která byla doslova anděl. „Měla na starost živnost, čtyři děti a domácnost, dodnes ji obdivuji, jak to vše dokázala zvládnout. Na rozdíl od dnešních žen, které mají vše usnadněno technologiemi a nejrůznějšími výrobky, které jim práci zlehčují,“ říká pamětník.
Po nástupu do první třídy přišla do jeho života první zlomová událost, onemocnění tuberkulózou a osmiměsíční pobyt v plicním sanatoriu ve Cvikově. Do první třídy tedy nastoupil až následující rok, a tak byl mezi spolužáky nejstarší. Dodnes vzpomíná na některé soudružky učitelky, které se vehementně zajímaly o to, o čem se rodiče baví doma. Brzy si začal uvědomovat, že se v tehdejším režimu člověk musel umět přizpůsobit, pokud nechtěl narazit. „Lenin říkal, že rodina je základ státu, a já k tomu dodával, že je i leckdy základ všeho svinstva. Děti totiž vědí, že existuje dvojí morálka. Že chtějí-li se ve společnosti prosadit, musí s vlky výti. Díky mému tátovi jsem ale věděl, co to ten komunismus je a co obnáší. Vždy jsem věděl, co je pravda a co je lež. V tomto směru jsem byl pro život dobře připraven.“ Dvojku z chování dostal za to, že o přestávce shodil houbou ze zdi obraz se Stalinem. I to je obraz tehdejší doby a její morálky. Byly to zejména humanitní předměty, které ho oslovovaly. S těmi technickými vždy zápasil a sám sebe označuje za technického idiota. „Nemám internet, píši na psacím stroji a technikou jsem téměř nedotčen. Dějiny, český jazyk a literatura, to bylo to, co mne vždy zajímalo.“
Při studiu na gymnáziu v pražských Hrdlořezech a ve Vysočanech se věnoval divadlu. „V mládí jsem hodně četl a původně jsem chtěl být herec. Naštěstí mne na DAMU nevzali, zato na režii jsem se dostal na první pokus.“ Jeho přijetí na FAMU však předcházela základní vojenská služba v Pardubicích. Jeho zařazení bylo k psovodům a skončilo velmi brzy, když jeho kamarád napsal na dopisní obálku: „Vojín Venclík – psovodovod.“ Nadřízení velitelé to klasifikovali jako vyzrazení vojenského tajemství a pamětníka zařadili jako pomocníka pro kyslíková hasidla a výstroj. „Spočívalo to v tom, že jsem byl na letišti a doplňoval jsem kyslík do letadel. Byl jsem slabý a nepovolil jsem jednou při cvičení kohouty. Kvůli mně pak nemohla letadla vzlétnout. Chlubil jsem se tím, že jsem státu ušetřil miliony korun,“ říká s úsměvem Vlastimil Venclík. Po skončení vojenské služby nastoupil na FAMU, kde se začala odehrávat jedna z nejhezčích etap jeho života, přerušená až srpnovými událostmi v roce 1968. „Najednou se začaly dělat filmy s humorem, s hlubším pohledem na život. Dělal jsem tam, co jsem chtěl a co jsem pokládal za důležité. S takovou svobodou a volností jsem se pak už nikdy ve své praxi nesešel. Přišel ale srpen 1968 a vše šlo doslova do hajzlu. Nastalo období, kdy se začaly lámat charaktery a kdy začala padesátá léta bez kriminálu. Nešlo o život, ale šlo o životní uplatnění.“ Jedenadvacátý srpen 1968 zastihl pamětníka v Kyjích. „Bylo sedm hodin ráno a já jsem už chodil po Praze. Všude se hrála hymna a pozoroval jsem všeobecný odpor a frustraci. V lednu 1969 došlo k tragické události, k sebeupálení studenta Jana Palacha. „Pamatuji si, že jsem šel v pohřebním průvodu vedle Karla Kryla. Pamatuji si také na společenské vzepětí, které ale v Čechách vždy trvá jen krátkou dobu a lidé strašně rychle zapomínají,“ říká.
Čtvrt roku po lednových událostech natáčel Vlastimil Venclík film Nezvaný host s Pavlem Landovským v hlavní roli. Méně známou skutečností je, že prarodiče Landovského měli ruské kořeny a do Československa emigrovali z Ruska po roce 1917. Film se natáčel vždy po nocích a po jeho dokončení nastoupil k moci Gustáv Husák. „Za ten film jsem na FAMU dostal to, co režisér Vávra nikdy nikomu nedal, totiž jedničku s vykřičníkem. Pak ho to velmi mrzelo, ale to je již jiná kapitola,“ říká pamětník. Na výstupní kontrole na Barrandově neunikla myšlenka filmu bdělým soudruhům se jmény Prášek a Nikl. K tomu Vlastimil Venclík smutně dodává: „Napsal jsem o tomto českém udavačství jednu hru. Do rukou německého či komunistického gestapa se totiž vždy dostalo nejvíce lidí kvůli udání tzv. bdělých a ostražitých nebo kvůli osobní mstě.“ Film Nezvaný host putoval do trezoru a Vlastimil Venclík byl z FAMU vyhozen. Muselo uplynout dlouhých dvacet jedna let, aby si mohl svůj film vyzvednout a získat za něj mezinárodní ceny na různých filmových festivalech. „Na mou psychiku mělo toto vyloučení drtivý dopad a byl to jeden z klíčových okamžiků mého života.“
Nástup do OÚNZ byl vynucen okolnostmi jeho nedobrovolného odchodu z FAMU, ale přinesl mu i něco pozitivního. Byl to zejména čas pro psaní divadelních her a scénářů a možnosti poznávat lidi a jejich způsob života. „Pracoval jsem tam v jedné bizarní funkci jako kontrolor nemocných. Paradoxem je, že jsem se tam sešel s mým učitelem marxismu, který mne předtím vyučoval.“ Venclíkova hra Kontrolor se mohla počátkem osmdesátých let hrát pod názvem Vrať mi to pyžamo. Co se týká FAMU, v době normalizace se na ní uvolnil prostor režisérům, kteří se novému režimu neprotivili. „Vorlíček, Balík, Sequens, Hužera, Trapl, Ráža, celá tato garnitura později zasloužilých a národních umělců, se dostali do vysokých pozic. Neměli ideje, neměli talent, ale měli drzost a za sebou komunistickou stranu. Na FAMU byla tehdy katedra režie obsazena těmito lidmi,“ vzpomíná Vlastimil Venclík.
Normalizační režim mu nabídl možnost opět studovat na FAMU, ale pod podmínkou, že si znovu podá přihlášku. „Člověk je nepoučitelný, a já jsem to přijal. Při mém přijímacím pohovoru byl režisér Vorlíček, který mi řekl, že moje práce je nízké úrovně. Řekl jsem mu, že jeho taky, a tímto zkouška skončila.“
Normalizace, jak se říkalo období v letech 1969 až 1989, byla v plném proudu. Začaly se objevovat menší i větší známky odporu proti komunistickému režimu. Chartu 77 však nepodepsal. „Měl jsem trpkou zkušenost, že jsem v maléru se školním filmem byl totálně sám. Nikdo nevystoupil veřejně na mou obranu, byl jsem takový hromosvod. Mohl jsem projevit větší odvahu, ale vinu necítím, protože žádnou zjevnou kolaboraci jsem s režimem neměl.“ Jedním z důvodů, které ho vedly k tomu, že Chartu 77 nepodepsal, bylo, že v tomto sdružení bylo mnoho bývalých komunistů. Později se dokonce dozvěděl, že i mnoho udavačů. Soustředil se na psaní her a scénářů, od poloviny osmdesátých let zejména pro své potěšení. Nebyl pronásledován a režimem, jak sám říká, byl trpěn. Přišla doba perestrojky a zejména v okolních zemích se začalo blýskat na lepší časy. V Československu však stále vládl tuhý, zkostnatělý režim. Vše směřovalo k roku 1989 a k radikálním změnám. „Tehdy se naskytla velká šance. Jenomže ten generální pardon, který se dal komunistům, upozadilo se právo a nastala divoká privatizace, to nás přivedlo do situace, ve které se nacházíme.“
S Václavem Havlem, symbolem změn po listopadu 1989, si tykal ještě dávno předtím, než k němu došlo. Neříká to z důvodu, aby se vychloubal, ale zaujala ho jedna příhoda. Havlovi tehdy v legraci řekl, že bude jednou prezidentem. Myslel tím, až Havel zestárne jako prezident Masaryk. „Zaujalo mne, že se tomu vůbec nezasmál, ale naopak vystřihl takový skoro státnický projev, ve kterém zazněly dvě důležité věci. Zákaz komunistické strany a otevření archivů. A já si z odstupu myslím, že to byly klíčové věci pro uspořádání nových poměrů. Vrstvě estébáků a vrstvě jejich spolupracovníků se umožnilo privatizovat. Byli na to připraveni a měli prachy. Václav Havel se stal hercem ve svém vlastním dramatu. Nevzal to pevně do rukou. To je jedna ze stinných stránek jeho politické kariéry,“ říká Vlastimil Venclík poněkud překvapivě. A dodává velice kriticky na adresu Havlova následovníka: „Václav Klaus? Toho považuji za architekta zrady. Se svou letorou by mohl být ředitelem pobočky nějaké banky, ale ne takový významný manipulátor společenských procesů.“
Po roce 1989 se mu otevřel prostor pro seberealizaci. Přes kamaráda, který chodil venčit psa s ministrem vnitra Richardem Sacherem, se mu podařilo získat zpět film Nezvaný host. „Při jeho převzetí jsme si ho promítali v Muzeu SNB, kde byl vycpaný pes, co honil ty chudáky, co chtěli přes hranice. Místní přihlížející se smáli a říkali, že na tom nic protirežimního není. Řekl jsem jim, že to měli říci před jedenadvaceti lety, že bych měl jiný osud.“
Život šel dál a příjemné události střídaly ty tragické. Díky projektu televize CET 21 a prodeji podílu v této společnosti se mu podařilo zbohatnout. Byl to dobrý základ pro spokojené a klidné stáří, což říká pamětník otevřeně. V roce 1993 však přišel nejtragičtější životní zážitek, když v pražském metru parta jakýchsi chuligánů surově zbila jeho syna Filipa. Ten na následky zranění 5. září 1993 zemřel. Dostat se z těžkého psychického stavu mu pomohla práce a natočení filmu Zpráva o životě a smrti mého syna v roce 1994. Lze se však vůbec někdy s tak těžkou ztrátou vyrovnat? „Založil jsem nadaci na pomoc obětem trestných činů, věnuji se charitě. Pokud mám nějaké peníze, je mou povinností pomáhat,“ říká pamětník.
Jeho největší radostí je vnučka, která má velké nadání k baletu a studuje v Moskvě na prestižní baletní škole. „Je to bizarní, že vnučka člověka, který doplatil na Sovětský svaz či Rusko po roce 1968, studuje v současnosti v Moskvě. Dělá mi to ale opravdu velikou radost.“
A recept na spokojený život? „Jeden komunista se mě kdysi ptal, proč vypadám tak mladě. Řekl jsem mu, že je to tím, že nikomu neškodím,“ říká Vlastimil Venclík na závěr.
„Obrodný proces jsem přirovnával k tomu, jako když někomu půjčíte sto korun a on se po deseti dvaceti letech rozhodne, že vám to bude po koruně vracet. A když vám dá těch deset korun, tak řekne: ‚Tak, a už ti nas..u! Co bych ti dával? Nic ti nedám!‘“
„Obrodu socialismu u nás dělali v šedesátých letech většinou lidé, kteří měli máslo na hlavě z padesátých let.“
„Dubček, Svoboda, Smrkovský najednou byli hrdinové, což se jim od roku 1945 nepřihodilo. Najednou byli oslavováni a najednou to byli ‚naši zlatí hoši‘.“
„Pokud chcete v životě něčeho dosáhnout, nezbývá vám nic jiného než být vytrvalý.“
„Dnešní trend je vydělávat peníze a mít se dobře. Podle starého Říma ‚po nás potopa‘.“
„Jen zanedbatelné procento populace chce skutečné umění. Když natočíte nějaký dokument, kouká na něho pět, maximálně sedm procent diváků. Ostatní přepnou na Kameňák nebo na nějakou pitomost.“
„Normalizační režim se nejvíce podepsal na charakteru národa. Každý musel najít formu určitého sebeobelhávání. Bude to trvat celé generace, než se to srovná.“
„Důležité je najít svoji vlastní cestu a mít pocit, že člověk není loutka v cizích rukách.“
„Mám pocit, že civilizaci zvoní hrana a že zde není v politice žádný vizionář. Je zde velký rozpor mezi chudými a bohatými státy.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Paměť národa: příběhy z Prahy 2
Příbeh pamětníka v rámci projektu Paměť národa: příběhy z Prahy 2 (Jan Holík)