Bohumil Venclík

* 1924

  • „Měli jsme vzácného učitele zeměpisu a dějepisu. 15. března přišel do třídy a řekl: ,Děcka, povstaňte, zazpíváme si hymnu. Dnes v noci skončila republika, Němci ji obsazují. Už nebudeme samostatní.‘ Končili jsme školu v červnu devětatřicátým. Tady v Tovačově je pomník padlých z 1. světové války. Šli jsme k tomu pomníku a učitel řekl: ,Děcka, zazpívejte si naposledy v duchu hymnu.‘ My jsme začali nahlas, a co šli lidi kolem, tak se přidali. To byla úplná manifestace. Nikdo to neudal. Není udavače, není soudce.“

  • „Potom nás bylo třináct na jedné cele. Velitel byl doktor z Kojetína. Bylo tam blech, že se deky hýbaly. Doktor řekl, že nemáme co dělat, tak budeme chytat blechy. Věřte nebo nevěřte, první den jsme chytli 450 blech. Potom tam žádný blechy nebyly. Oberwachtmeisterovi jsme vždycky říkali, že potřebujeme kýbl s vodou. Dvakrát aji třikrát týdně jsme umývali podlahu, utírali konstrukce postelí. Tam nebyly blechy. Mně nosili nášupy. Sousedi tam třeba oloupali brambory a šlupky vyhazovali a my jsme je jedli. Jeden z vězňů měl vytrhaný zuby, tak mně dával kůrky. Volal na mě: ,Ty, co tvůj fotr hlava do koše, pojď sem.‘ Nejradši bych mu to hodil do obličeje, ale doktor mně říkal, ať beru každý kousek jídla. Vždyť jsem měl čtyřicet kilo.“

  • „Po cestě s náma jeli tři kluci ze Sudet. Odmítli nastoupit do německé armády. To byly takový malý camrlíky a byli jsme tam čtyři. A k nim přidali jednoho chlapa. Ostravák to byl. Oni měli poslední cigaretu a mezi sebou kouřili a jemu nedali šluka. Okno bylo zalíčený, abychom neviděli ven, a navrchu byla ventilačka. Jeden z těch kluků vylezl a díval se ventilačkou ven. Ten Ostravák zavolal německého dozorce, že chtějí kluci utéct, že to tam šroubovali. Tak dostali mlatu a všude jich tahali v poutech. Přijeli jsme do Salcburku a tam nás dali do jedné malé místnosti a bylo nás tam čtyřicet. Najednou v noci slyšíme – duch, duch, duch, sténání a křik o pomoc. Ale dutý rány. A ti kluci tam toho udavače umlátili.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Tovačov, 11.02.2015

    (audio)
    délka: 02:46:18
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Lidem dnes chybí vlastenecké cítění

Bohumil Venclík
Bohumil Venclík
zdroj: archiv pamětníka

Bohumil Venclík se narodil 13. ledna 1924 v Tovačově do tradiční hrnčířské rodiny. Jeho otec pětadvacet let vykonával funkci náčelníka tovačovského Sokola a byl také členem představenstva Sokolské župy Středomoravské - Kratochvílova. Ještě v březnu roku 1939 se otec zapojil do odboje. Stal se velitelem 5. okrsku odbojové organizace Obrana národa. Při roznášení letáků a jako spojka mu pomáhal také pamětník. Rodina za války rovněž ukrývala hledaného odbojáře Rajmunda Navrátila. Ten po zatčení a tvrdých výsleších prozradil své přechovávatele. Dne 3. prosince 1943 gestapo zatklo otce, matku i pamětníka. Otec Bohumil Venclík starší byl odsouzen k smrti a 26. května 1944 popraven ve věznici v Praze na Pankráci. Matka si od soudu odnesla trest pěti let vězení a pamětník osmnáct měsíců. Matku poté transportovali do věznice v Jaueru (Jaworu) ve Slezsku. Ke konci války musela podstoupit pochod smrti do Drážďan. Z tří tisíc vězňů ustupujících s dozorci před frontou jich prý došlo jen pět set. Domů se vrátila v červnu 1945. Bohumila Venclíka po soudu převezli do věznice v bavorském Bernau. Po pěti měsících věznění ho ze zdravotních důvodů propustili a pak se až do konce války léčil. Po válce pamětník opět obnovil rodinné hrnčířství, ale v roce 1951 mu komunistický režim zakázal výkon živnosti. Bohumil Venclík mladší pak až do penze pracoval ve štěrkovně v Tovačově a v tomto malém městě stejně jako generace jeho předků dodnes bydlí.