Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Věra Velínská (* 1935)

• narodila se 6. září 1935 v Jičíně

• otec, mlynář Josef Pekař, provozoval od roku 1930 mlýn v Lejkově na Mělnicku

• za války byl otec nacisty dvakrát vězněn za mletí načerno

• byl zapojen do odboje a zásoboval partyzány

• 9. května 1945 rodina prožila nálet letadel Rudé armády

• v listopadu 1947 otec lejkovský mlýn koupil

• po únorovém převratu komunisté mlýn zestátnili

• označili je za kulaky, sledovala je policie

• v roce 1951 byl otec znovu vězněn

• Věra pracovala v administrativě

• po sametové revoluci mlýn zrestituovali v desolátním stavu

• v roce 2003 ho prodali soukromému majiteli

Její otec Josef Pekař byl čtyřikrát vězněn: poprvé za první světové války, dvakrát za té druhé a nakonec ho zavřeli i komunisté. Mlýn, ve kterém Věra Velínská vyrůstala, komunisté zabavili a nechali zchátrat. Vrátil se jim teprve po roce 1990, kdy už mlynářské řemeslo, jež se v její rodině dědilo po generace, bylo mrtvé. Věra se živila jako administrativní pracovnice – v podniku, kterému připadl majetek ukradený její rodině.

Jednou nohou v kriminále

Narodila se v roce 1935 v rodině mlynáře Josefa Pekaře. Tomu bylo v té době již 36 let, měl za sebou nasazení na italské frontě první světové války, odkud sběhl a pěšky doputoval do Čech. „Když mu otrnulo, tak šel na nějakou zábavu a někdo ho udal,“ vypráví jeho dcera Věra Velínská, „byl zavřený v Terezíně.“ Josef se u svého otce vyučil mlynářem a dostal i teoretickou průpravu – vystudoval dvouletou mlynářskou „průmyslovku“ v Pardubicích. Po sňatku s Veřinou maminkou Růženou, dcerou sociálního demokrata a poštovního ředitele Josefa Rudy, provozoval mlýn v Ošťovicích u Sobotky. Pak v roce 1930 rodiče objevili Lejkov – mlýn mezi obcemi Liblice a Byšice na Mělnicku.

Josef Pekař si mlýn pronajal a pustil se do jeho zvelebování. Elektrifikoval ho jako první stavení v širokém okolí, vodní kolo nahradil Francisovou turbínou, vybudoval výtah (zvaný „šoupák“), aby se obilí snadněji dostávalo do patra. Později se zrno do vyšších poschodí vhánělo proudem vzduchu skrz potrubí. K mlýnu patřila i stodola a dvě obytné budovy. V jedné z nich bydlel stárek s rodinou a několik dalších zaměstnanců, kteří s Pekařovými jídávali u jednoho stolu. Firmě Pekař se dařilo, otec a syn – za mladými se totiž přistěhovali i Josefovi rodiče – vozili mouku až do pražských pekařství.

V roce 1938 chtěl Josef Pekař mlýn koupit do svého vlastnictví, přeplatil ho ale ředitel brněnské Zbrojovky Eduard Outrata. Ten však nechal Pekaře v nájmu přes celou válku, kdy sám musel uprchnout do exilu a v Londýně se stal členem exilové vlády.

Teprve ve válečném roce 1941 přišla do Lejkova za svými rodiči a dvěma staršími sourozenci také Věra. Ta totiž do svých šesti let žila u matčiných rodičů v Jičíně a do Lejkova jezdila jen na návštěvy. „Moje maminka byla po mém narození dost dlouho nemocná. A v takovém mlýně má hospodyně spoustu práce. Dvě malé děti a ještě třetí do toho – to už na ni asi bylo moc,“ vysvětluje Věra.

Do Lejkova se přistěhovala v napjaté době, kdy její otec – jak sama říká – byl jednou nohou stále v kriminále. „Nebylo málo mlynářů, kteří zaplatili životem, protože ať chtěli nebo nechtěli, museli načerno prodávat mouku. Protože lidi neměli co jíst.“ Gestapo u nich často dělalo prohlídky, kontrolovalo účetnictví. „Když tam vlezli poprvé, náhodou jsme zrovna poslouchali Londýn. Viděla jsem ty lebky se zkřízenýma hnátama na čepicích a měla jsem z toho takový amok, že jsem brečela a musela mě maminka konejšit, že se nic neděje,“ vzpomíná.  Gestapáci se naštěstí zdrželi v přízemí, a než se dostali do patra k rádiu, stačil z něj kdosi vytrhat zakázané „krátké vlny“, které umožňovaly poslech zahraničního rozhlasu.

Tatínek se ovšem záhy dostal do vážných problémů kvůli nepovolenému mletí mouky. Revizní kontrola shledala nedostatky v účetních knihách a otec se marně hájil tvrzením, že dokumenty omylem spálil. Poprvé ho zatkli v červnu 1941, za maření úřední činnosti si odseděl čtyři měsíce a zaplatil pokutu. Mouku mlel načerno dál, takže v lednu 1943 byl obviněn tentokrát již z maření válečného hospodářství a napomáhání nepřátelům Říše. Podruhé strávil v nacistickém vězení téměř deset měsíců.

Tráva se chvěla, listí padalo ze stromů

Bezprostředně po návratu z vězení se Josef Pekař napojil na odbojové hnutí. Koncem války například zásoboval moukou partyzány skrývající se v nedalekém Řepíně. To naštěstí nacisté nikdy nezjistili. „Mockrát jsme měli strach a nejvíc to odnášela naše maminka,“ říká Věra Velínská. „V garáži v montážní jámě jsme měli uskladněné pancířové pěsti. Na tom byla prkna a na nich stál náklaďák. Najednou se tam objevili němečtí vojáci, pořádně jsme nevěděli, co chtějí. Porouchalo se jim auto a potřebovali vozidlo. Vyhnali nás na dvůr, postavili ke zdi, jeden nás hlídal kulometem a ostatní rabovali. Nakonec vzali jen traktor a odjeli,“ vypráví.

Když vypuklo květnové povstání, na lejkovském mlýně zavlál československý prapor. Záhy ho ale Pekařovi zase sundali – to když nacisté v odvetě za útok partyzánů vypálili blízké Konětopy. Po mělnické silnici, vzdálené od mlýna 300 metrů, prchaly zástupy německých vojáků i utečenců. 9. května 1945, kdy se v Praze už slavil konec války, Rudá armáda začala utíkající Němce bombardovat. Bomby dopadly na Byšice, Libice i lejkovský mlýn ležící mezi nimi.

„Koukali jsme na ty stříbrný rybičky, kam letějí. A najednou letěly o hodně níž. Viděli jsme, že se chvěje tráva, padá listí ze stromů. Stříleli po nás,“ vypráví pamětnice. „Bratr přeskočil plot z pivovaru, ani nevěděl jak, protože plot byl asi dvoumetrový. Všichni jsme se naštěstí dostali domů. Jenže jsme neměli sklep, tak jsme to bombardování přečkali v nejzastrčenější místnosti mlýna.“

Pekařovi vyvázli bez úhony, mlýn měl jen vysypaná okna a opadanou omítku. Daleko hůř na tom byly Byšice, kde tříštivá puma zabila a zranila velké množství lidí shromážděných před továrnou Gráf. K tragédii se nachomýtla i žena, kterou Pekařovi na oko zaměstnávali, aby ji uchránili před nuceným nasazením do Říše. „Viděla, jak majiteli obchodu vedle vrátnice té továrny dveře urazily hlavu – nárazem výbuchu. Přilítla zpátky k nám a byla v takovém šoku, že ji museli omývat, dávali jí rum, všechno možné. Než se uklidnila, trvalo to snad celé odpoledne.“

Noc raději strávili v krytu, který Josef Pekař nechal už dřív vybudovat ve skále za byšickým nádražím, a teprve 10. května pro ně válka skončila. Lidé nadšeně vítali vojáky Rudé armády, jejíž štáb se usadil v liblickém zámku. U Pekařových nadšení trochu opadlo poté, co Sověti ukradli tatínkovi auto a za Liblicemi s ním nabourali. Aby se předešlo dalším incidentům, ubytoval se pak přímo ve mlýně sovětský důstojník s dalším vojákem. „Líbila se jim ta mladá slečna, co měla ten šok z bombardování v Byšicích. To byl velký malér, protože se nějak nepohodli, porvali se a rozstříleli nám strop,“ vzpomíná.

Označili je za kulaky

Mlýn byl po válce provozuschopný a Věřin otec se zaradoval, když se z londýnského exilu vrátil jeho majitel Eduard Outrata, tentokrát už ochotný mlýn prodat. Josef Pekař ho do svého vlastnictví získal v listopadu 1947 – pouhé týdny před komunistickým převratem, po němž soudruzi lejkovskému mlynáři vyměřili likvidační povinné dodávky mouky a dalších komodit. V srpnu roku 1948 byla na mlýn uvalena nucená správa.

Mlynář mohl zatím ve mlýně zůstat, obilí už od té doby ale mlít nesměl. Podařilo se mu získat zakázku u již znárodněné firmy Gráf Byšice (později Vitana), a když nesměl mlít mouku, mlel hrách pro výrobu armádních polévek. V srpnu 1949 ale vypukl z neznámých příčin v mlýně požár, shořel chlév, hospodářské budovy i zásoby hrachu – a Věřina otce obvinili ze sabotáže, požár prý sám úmyslně založil. „To byla nehorázná blbost,“ odmítá obvinění dcera, „neměli žádné důkazy, takže prozatím ho jenom vyšetřovali, ale nezavřeli.“

Aby uživil rodinu, propachtoval si Josef Pekař kousek pole. Rodině pak patřily celkem asi 3 ha luk a 1 ha polí – i to stačilo, aby je nový režim označil za kulaky. „Pracovali jsme na poli, mně bylo třináct, tak jsem musela pomáhat. Bylo to pro mě dost těžké, hlavně o žních. Když se jiní jezdili koupat, já jsem musela stavět panáky,“ popisuje.  Mlýn dostalo přidělené Jednotné zemědělské družstvo Liblice, které tam šrotovalo krmivo. „Tatínek nemohl nic dělat. Když tam byli chlapi a neuměli to, vůbec se v tom mlýně nevyznali, on jim tam ještě chodil radit. Mám dojem, že ho bolelo srdce, když viděl, jak to ničí. Chtěl, aby to zůstalo v dobrém stavu.“

Policie rodinu Pekařových hlídala a sledovala i dospívající Věru, když ji ze zábavy domů doprovázel chlapec. V roce 1951 pak byl Josef Pekař znovu zatčen – za údajné porušení zákazu mletí a prodeje mouky – a počtvrté v životě uvězněn. Díky známému advokátovi strávil v mělnické věznici „jen“ tři měsíce. „Já jsem na Mělník jezdila do školy a měla jsem tam jednou otci něco donést. Nějakou mastičku. A můžu říct, že to pro mě byl šok, protože on byl po měsíci tak zbědovaný! Přišel v muklovských hadrech a já si říkala: ‚Jo, soudruzi, jestli jste chtěli někoho předělávat, tak mě už určitě nepředěláte.‘“

Otec se svobody nedočkal

Věra tou dobou studovala obchodní akademii v Mělníku. Kvůli špatnému kádrovému profilu si zvolila školu, kam se hlásilo nejméně uchazečů, a dostala se na ni se štěstím – prý díky rozumným učitelům. Po maturitě v roce 1952 obdržela umístěnku do Hutní a odbytové základny v Ústí nad Labem, odkud jí po několika měsících pomohl těžký zápal plic. Rodinný známý jí poté zprostředkoval administrativní práci na ředitelství Akademie věd v Praze.

Dojížděla tam z Lejkova, než se v roce 1954 vdala a přestěhovala se za manželem do blízkých Tišic. Stala se matkou syna a dcery, záhy bohužel ovdověla a s dětmi se přestěhovala zpět k rodičům. Počátkem 60. let nastoupila do podniku Geoindustria Byšice, který vystavěl kanceláře na jejich bývalé louce. Pracovala v něm přes dvacet let. Geoindustria pak koupila od JZD i samotný mlýn. Pekařovi se už dříve z mlýna přesunuli do jedné z vedlejších obytných budov.

Josefu Pekařovi nezbylo než přihlížet, jak Geoindustria jeho bývalé stroje odvezla do šrotu a ve mlýně skladuje vrtný materiál. Sám v důchodovém věku neměl nárok na penzi, a tak v šedesáti letech nastoupil na stavbu Elektrárny Mělník, následně pracoval jako dělník s krumpáčem ve Škodovce v Mladé Boleslavi. „Pak konečně dostal malý důchod, ale stejně šel dělat do Geoindustrie do vrátnice. Skončil, když mu bylo osmdesát,“ říká pamětnice.Josef Pekař zemřel v roce 1987, dva roky před koncem komunistického režimu.

„Litovali jsme, že se toho nedočkal. Mlýn jsme dostali zpět – ale v dezolátním stavu. Protékalo to až dolů, střechy rozbité, mlýn vykradený. Co s tím? My, děti, už jsme byly příliš staré na to, abychom budovaly něco nového,“ lituje. V roce 2003 proto nakonec mlýn prodali rodině Mejsnarových, která ho postupně rekonstruuje a jeho prostory pronajímá ke konání oslav a svateb. Věra Velínská stále žije ve vedlejším domě.