Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Prof. MUDr., CSc. Miloš Velemínský (* 1936  †︎ 2024)

• narozen 14. srpna 1936 v Českých Budějovicích

• zažil osvobození Rudou armádou v květnu 1945 v Třeboni

• kvůli politickým názorům otce měl problémy s nástupem na gymnázium

• v roce 1960 promoval na Fakultě dětského lékařství Univerzity Karlovy v Praze

• od roku 1969 pracoval v nemocnici v Českých Budějovicích

• v 70. a 80. letech se specializoval na péči o patologicky nemocné novorozence a novorozence s nízkou porodní váhou

• v roce 1984 založil v českobudějovické nemocnici první samostatné novorozenecké oddělení v Československu

• přední představitel neonatologie v Československu

• v letech 2001–2008 působil jako děkan Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity

• zemřel 16. března roku 2024

V roce 1969 nastoupil MUDr. Miloš Velemínský na pozici primáře dětského oddělení v nemocnici v Českých Budějovicích. Nedlouho poté se jako jeden z prvních začal zajímat o možnosti intenzivní péče pro patologicky nemocné novorozence a novorozence s nízkou porodní hmotností. ,,Problém byl, že jsem neměl peníze. Problém byl, že jsem neměl literaturu. Problém byl, že bylo podceňováno, když jsem řekl, že se budu bavit o dětech pod 1 500 gramů.“ Miloš Velemínský tehdy neměl ani potřebné technické vybavení, ani zkušenosti. Byl bez možnosti získat znalosti kolegů ze zahraničí. ,,Museli jsme koupit přístroje, infuze, ventilátory. My jsme s tím neuměli dělat. Nesměli jsme [do zahraničí], čili jsme to dělali na koleně.“ Kupředu ho hnala touha pomoci dětem, které byly v této době odkázány na stejnou péči jako zdraví novorozenci. Navzdory počáteční nedůvěře, omezeným možnostem a dalším problémům se Miloši Velemínskému podařilo během dvou dekád působení v českobudějovické nemocnici založit první samostatné novorozenecké oddělení v socialistickém Československu s péčí, která patřila k nejlepším v zemi a která se svou kvalitou blížila Západu.

Nejprve jsem Rusům trochu nadržoval

Miloš Velemínský se narodil 14. srpna 1936 v Českých Budějovicích. Otec pracoval jako veterinář a matka byla učitelka. Jeho dětství velmi ovlivnila druhá světová válka.

Pamětník dodnes vzpomíná na osvobození Třeboně Rudou armádou v květnu 1945. Uznává, že se vojáci Rudé armády nechovali ,,úplně ideálně“. Dodává: ,,Byli to lidi, kteří prožili hrůzu na frontě a určitě neodpovídali způsobu jednání v civilizovaném světě.“ I přesto v nich osmiletý Miloš Velemínský viděl hrdiny, osvoboditele a zachránce. Poukazuje také na to, jak velký vliv měl konec války spolu s příjezdem Rudé armády na formování jeho raných politických názorů. ,,Já, ovlivněn jako kluk tím vstupem Rusů, jsem trochu Rusům nadržoval. Myslel jsem si, že to nemůže být tak zlé, jak si to oni [rodiče] představovali. Oni si to představovali správně, já špatně.“

Otec pamětníka byl členem Československé sociální demokracie (dnes ČSSD). Po únoru 1948 odmítl příklon strany ke Komunistické straně Československa (KSČ) i pozdější sloučení stran. Podle pamětníkových slov oba rodiče měli oproti němu obavy z nástupu komunistů k moci a celý život si udržovali ke KSČ velmi skeptický odstup.

Na gymnázium jsme nesměli

Během války se rodina přesunula do Třeboně, kde nastoupil Miloš Velemínský na základní školu. Po jejím ukončení se hlásil na gymnázium, kam byl přijat. Špatný posudek, odkazující na politické názory rodičů, ale zapříčinil, že místo na gymnázium musel v roce 1948 nastoupit na zemědělskou školu, kam chodil několik měsíců. „Po tři čtvrtě roce přišli svazáci z Třeboně, potkali mě na náměstí a řekli: ‚Hroznej omyl.‘“ Poté, bez větší omluvy nebo vysvětlení mohl přestoupit na gymnázium.

Po úspěšném složení maturitní zkoušky v roce 1953 nastoupil na Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. Ke studiu medicíny a pozdější specializaci – dětskému lékařství ho přivedly publikace lékaře Alberta Schweitzera a stav tehdejšího dětského lékařství. ,,Problematika dětské obrny v tu dobu byla aktuální, protože plno dětí na to umíralo a měly těžké následky. Tak proto jsem se rozhodl pro dětské,“ vysvětluje.

Genetika byla buržoazní věda

Podle vzpomínek pamětníka byly poměry na lékařské fakultě v polovině padesátých let klidné. Hlavní období nucených odchodů a propouštění nepohodlných vyučujících již skončilo. Přesto vzpomíná na profesora Bohumila Seklu, který založil českou lékařskou genetiku, propagoval ji, ale nesměl učit. ,,Lékařská genetika se stala buržoazní vědou, takže profesoři, kteří učili lékařskou genetiku, byli vyloučeni nebo byli odvoláni z funkcí.“ Na vylučování studentů z politických důvodů si pamětník nevzpomíná, dodává ale, že studenti nemohli jezdit na studijní stáže do zahraničí.

Zprvu mě brali jako venkovského lékaře

V roce 1960 se Miloš Velemínský stal promovaným dětským lékařem a začal pracovat v nemocnici v Prachaticích. Nedlouho poté přestoupil do jindřichohradecké nemocnice, kde působil až do roku 1969. V Jindřichově Hradci se Miloš Velemínský začal specializovat na onemocnění ledvin u dětí. Jako první v jižních Čechách otevřeli nefrologickou[1] ordinaci, o které říká: „Zjišťovali jsme, že některá onemocnění ledvin dětí jsou zanedbaná, protože se nevědělo, že by se měla takhle diagnostikovat.“ Díky tomu se jeho týmu podařilo zachránit mnoho dětí včasnou operací.

V roce 1968 odešla primářka dětského oddělení v Českých Budějovicích do emigrace. Miloš Velemínský uspěl v konkurzu a stal se jejím nástupcem. Přestože přinesl do českobudějovické nemocnice poznatky z oblasti nefrologie, nebrali ho kolegové zprvu příliš vážně. ,,Byl jsem pro ně, pro lékaře kraje, venkovský lékař, který se plete do věcí. Až teprve po dvou třech letech pochopili, že to je moderní dětská nefrologie.“

Zajímaly ho děti pod 1 500 gramů

Nedlouho nato se začal Miloš Velemínský specializovat na intenzivní péči o patologicky nemocné novorozence a o novorozence s nízkou porodní hmotností. Podle pamětníka byl tehdy špatně nastaven celý přístup péče o tyto novorozence. „To se týkalo celé koncepce péče o děti s nízkou porodní hmotností, takže v tom byl problém. Dneska děti pod 500 gramů z 80 procent přežijí, kdežto předtím pod 1 000 gramů jich přežilo málo.“ K dětem s nízkou porodní hmotností a k patologicky nemocným novorozencům se přistupovalo se skoro stejnou péčí jako ke zdravým jedincům. Úmrtnost těchto dětí byla tehdy vysoká.

Miloš Velemínský dodnes vzpomíná na velmi těžké začátky, na dobu, kdy neměli prakticky nic. Neměli peníze, moderní přístroje, neměli léky ani zkušenosti. Pamětník zmiňuje, že mnoho přístrojů nakoupil dokonce na své náklady. Při budování jednotky mu taktéž velmi pomohl kolektiv sester, které přicházely. Jednotka intenzivní péče pro ohrožené novorozence se v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let „postupně rozšiřovala, ale nedosahovala zdaleka takového rozšíření jako v současnosti“.

Na výslechy StB musel vždycky, když získal nový přístroj

Nejvíce však Miloše Velemínského trápila omezená možnost získání zkušeností od kolegů z ciziny a možnost studia moderních zahraničních publikací či aktuálního výzkumu v oboru. I přesto se mu občas podařilo sehnat nějaké odborné zahraniční časopisy, posílali mu je přátelé žijící na Západě. „Občas jsem jim napsal o separátku [samostatný výtisk časopisu] a přes jednoho známého jsem tomu kamarádovi řekl, že bych rád, kdyby mi posílali časopisy, a on mi ho posílal.“ Své kontakty se zahraničím musel vždy chodit vysvětlovat na vedení nemocnice.

Později se mu podařilo pro českobudějovické dětské oddělení zakoupit a nechat doručit několik moderních přístrojů ze zahraničí, které v této době prý neměla žádná nemocnice v Československu. „Ovšem z toho jsem měl já průšvih, protože mě začali vyšetřovat policajti.“ Na výslechy chodil vždy, když získal pro nemocnici nový přístroj. Podle vzpomínek pamětníka se k němu Státní bezpečnost (StB) chovala dobře. „Musel jsem vysvětlovat, jak jsem se k nim dostal, jak se s ním stýkám a tak dále.“

Miloš Velemínský si plně uvědomoval propastný rozdíl mezi péčí a možnostmi péče poskytované v socialistickém Československu a na Západě. Dodnes vzpomíná, jak frustrující bylo vědomí, že děti podobně znevýhodněné, podobně nemocné by na Západě našly lepší možnosti, lepší péči s lepšími výsledky, a byla by tak větší šance na zlepšení či záchranu jejich života. „To mě dráždilo nejvíc, proto jsem se snažil to hodně vytlačit na jejich úroveň, což se mi podařilo až po roce 1990,“ dodává k tomu. 

Můj názor na Rusy se změnil

Srpen 1968 trávil Miloš Velemínský ve Švýcarsku. Švýcarští přátelé ho varovali před neudržitelností tehdejší politické situace i před možným vpádem vojsk Varšavské smlouvy. Podle vlastních slov tomu do poslední chvíle nevěřil. Dodnes na to vzpomíná: ,,Tři dny předtím jsem byl ve Švýcarsku na dovolené, kde mně nabízeli místo a říkali: ,Ti Rusové k vám vlezou.‘ A já jsem říkal: ‚Ti nevlezou.‘ Přijeli jsme a druhý den ti Rusové přišli.“ O vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa se dozvěděl v noci, když mu volal přítel se slovy: ,,Rusové sem vlezli!“

Vzpomíná, jak se bál, jak velké rozčarování v těchto dnech pocítil. Mluví o velké proměně svých politických názorů i o svém zklamání z vývoje politické situace: „Můj názor na Rusy se pochopitelně změnil. Je otázka, jestli ti naši zástupci to měli takhle vzdát, nebo ne, nevím. Prostě bylo to těžké, politicky i lidsky.“ Po srpnové okupaci došlo v jeho bezprostřední blízkosti k propouštění ze zaměstnání a zákazu vykonávání dané profese.

Později také přišla nabídka ke vstupu do KSČ. „Nebyli násilničtí, nevyhrožovali mi. Nabízeli mi to jako budoucímu schopnému lékaři.“ I když si byl vědom možných budoucích problémů, Miloš Velemínský na nabídku nikdy nekývl, do komunistické strany nikdy nevstoupil.

Odmítli mě habilitovat

V roce 1974 Miloš Velemínský obhájil na první lékařské fakultě v Praze svou habilitační práci na téma screening infekcí močových cest u dětí školního věku. Ministerstvo školství ale odmítlo pamětníkovi přidělit titul, protože nebyl členem komunistické strany. Už během práce na habilitaci tušil možné problémy: „Věděl jsem, když jsem do toho šel, že to bude těžké, že jedině náhodou mi to projde.“ Neprošlo to a habilitován byl až v roce 1992.

Byl to velký skok a velmi radostný okamžik

Na podzim roku 1989 se Miloši Velemínskému podařilo strávit dva měsíce na pracovní stáži v USA. Několik dní po jeho návratu přišla sametová revoluce. Přestože pamětník sametovou revoluci a následné politické i společenské změny hodnotí velmi kladně, dodává i jisté rozčarování z pozdějšího vývoje: „Čekal jsem, že budou lidi morálnější. V tu dobu byli všichni nadšení a tak dále. Ale potom se ukázalo, že plno lidí, ti, kteří neprožili problémy, jim to bylo jedno a zapomněli na to a dodnes na to zapomínají.“

Miloš Velemínský přišel během své kariéry mnohokrát do kontaktu se Státní bezpečností. Je nutné zmínit, že se po roce 1989 objevilo jeho jméno v centrálním registru svazků a v registračním protokolu StB. Státní bezpečnost si vedla svazek na jeho osobu, který byl zničen 6. prosince 1989, ale zápisy o něm zůstaly zachovány. Pamětník byl podle údajů v zápise veden několik měsíců jako kandidát tajné spolupráce a později jako agent. Miloš Velemínský toto tvrzení kategoricky odmítl a v roce 1992 podal žalobu proti Federálnímu ministerstvu vnitra, kterou vyhrál. Jeho jméno tak bylo plně očištěno.[2]

Po roce 1989 došlo k rehabilitaci pamětníkovy osoby. V roce 1992 mu byl dodatečně udělen titul CSc. Začal jezdit na studijní stáže, přednášet v zahraničí, mohl publikovat odborné články. V roce 1998 se stal proděkanem pro vědu a výzkum na Jihočeské univerzitě (JU) v Českých Budějovicích. V letech 2001 až 2008 vedl Zdravotně sociální fakultu JU.

Miloš Velemínský žije v Třeboni, kde stále ordinuje ve své soukromé praxi, kterou založil v roce 1998, a stále působí jako vyučující na Jihočeské univerzitě (2023).

 

[1] Nefrologie je odvětví medicíny zabývající se diagnózou a léčbou ledvin, transplantací ledvin a dialýzou.

[2] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci dodatečné materiály.