Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Skaut a muzikant jsem celý život
narodil se 29. března 1933 v Hradci Králové
rodiče Vojtěch a Marie provozovali rodinnou restauraci U Vejvodů, později U černého orla
v dětství ve válečných letech založil s kamarády chlapeckou družinu Kondorů
v roce 1945 vstoupil do skautského oddílu a stal se trumpetistou ve skautské kapele
po roce 1948 byl rodině zabrán rodinný dům a živnost
vyučil se kuchařem a absolvoval hotelovou školu
dvacet let učil v Hotelové škole v Teplicích nad Metují
s manželkou Jiřinou mají dva syny
po roce 1989 převzal zpět rodinný majetek v Hradci Králové a provozuje v domě obchod s potravinami U Vejvodů
František Vejvoda se narodil 29. března 1933 v Hradci Králové, v rodinném domě na Svatováclavském náměstí. Maminka Marie, rozená Cabicarová (1907–1982), pocházela ze zemědělského statku z Kluků – části Hradce Králové. Otec Vojtěch Vejvoda (1905–1958) byl hostinský a po svém dědovi a otci převzal restauraci U Vejvodů, později U černého orla.
Pamětník měl tři sourozence: o rok staršího bratra Vojtěcha, o dva roky mladší sestru Vratislavu a o deset let mladšího bratra Stanislava. Dětství měli krásné. „Měli jsme spoustu kamarádů, četli jsme Mladého hlasatele a podle jeho vzoru jsme zakládali kluby.“ Mladý hlasatel byl tehdy velmi populární díky komiksu Rychlé šípy, který začal vycházet v roce 1938. Časopis přišel s výzvou, aby se děti sdružovaly do čtenářských klubů a prožívaly s nimi dobrodružství, toulky přírodou i hraní her. Autor příběhů Rychlých šípů Jaroslav Foglar a kreslíř Jan Fischer tak motivovali množství dětí a mládeže k prospěšné činnosti.
„Měli jsme se sedmi kamarády klub, družinu Kondorů. Náš pokřik zněl: ‚Muri, muri, huri, družina jsme Kondorů, svorni k práci, svorni k šiku jsme my v každém okamžiku!‘“ Chlapci se scházeli v opatrovně, kde byla vrchní sestrou pamětníkova teta. Vyráželi do lesů lovit bobříka odvahy, chodili na vycházky. „Pamatuji si na zážitek z války, bylo mi tak osm devět let. Vařili jsme na Kunětické hoře polévku a najednou se tam objevila skupina mladíků o něco starších než my. Patřili k Hitlerjugend a každý měl dýku u pasu. Pomalu se blížili k nám, až na ně zakřičel jejich vedoucí a oni odešli. To jsme měli strach.“
Pamětníkovo dětství byli kromě chlapecké družiny i koně. „Maminčin bratr měl statek v Klukách. Když jsem mohl, utekl jsem za strýcem a jezdili jsme společně s koňmi, orali jsme, vláčeli, strýc měl i jezdeckého koně. Maminka si mě moc neužila. Když mě hledali, věděli, že jsem u koní.“ František se toužil stát zaměstnancem hřebčína, ale rodina mu předurčila jinou profesní dráhu.
Restaurace U Vejvodů byla až do začátku druhé světové války centrem kulturního života v části města zvané Nový Hradec Králové. Budova zahrnovala restauraci, sál a předsálí, byt Vejvodových a malý byt, ve kterém bydlela babička – otcova matka. „Na zahradě se pořádaly různé sportovní akce, byly tam dva altány, na betonovém parketu pořádal děda koncerty, plesy a taneční zábavy. Hrálo se tam divadlo a v sále bylo u nás i první kino. Nejčastěji se hrály kovbojky, na to jsme chodili i my kluci.“ Když byly v hostinci akce, musely se zapojit také děti, protože na akcích se obvykle i vařilo. A tak se pomáhalo mamince v kuchyni, uklízel se sál, restaurace nebo výčep.
V roce 1944 Němci Vejvodovým sál, restauraci a zahradu zabrali. „Do sálu nastěhovali letecké motory a náhradní díly. Celý rok nás hlídali vládní vojáci a po válce to odvezla naše armáda zpět na letiště.“ Protože zahrada byla zničená, po válce majitelé zbourali altány a na zahradě vzniklo hřiště na házenou. František Vejvoda vzpomíná, že se u nich jezdilo na kole na válcích nebo krasojízda.
Pamětník byl svědkem náletů na Pardubice 21. července, 24. srpna a 28. prosince 1944. „Začaly houkat sirény a museli jsme do sklepů do krytu. Slyšeli jsme zvuk letadel a výbuchy jednotlivých bomb.“ Během spojeneckých náletů bylo na Pardubice svrženo kolem 890 tun leteckých bomb, které cílily zejména na průmyslové podniky, Fantovu továrnu či letiště.
V roce 1945 vstoupil František Vejvoda do Skautu a o rok později se stal trumpetistou ve skautské kapele. Rod Vejvodů měl blízko k hudbě – Františkův vzdálený příbuzný, Jaromír Vejvoda, je autorem světoznámé polky Škoda lásky.
Skautská kapela neboli 9. hudební oddíl střediska Rotunda byla založena v roce 1934 a stala se známou po celém skautském světě u nás i v Evropě. Soubor je složen ze sedmnácti registrovaných skautů a mnoha dalších hudebníků. Její činnost byla poprvé narušena v době protektorátu, kdy byla skautská organizace zrušena. Po druhé světové válce se kapele dařilo. Mladí muzikanti ve věku 12–23 let získávali úspěchy. Ze všech vyniká vítězství v soutěži dechových kapel na celosvětovém skautském jamboree ve Francii v roce 1947 v konkurenci dvaceti devíti kapel z celého světa.
Na jamboree tábořili u Seiny, třicet kilometrů od Paříže. Potkávali se zde skauti různých národností. Vyměňovali si mezi sebou různé předměty, někdy dokonce i skautské košile. Česká skautská kapela, která měla dvaačtyřicet členů, hrála hlavně pochody, ale i polky, valčíky a směsi. „Měli jsme tam hodně koncertů, byli jsme oblíbení. Na konci jamboree jsme byli vyhlášeni jako nejlepší skautská kapela na světě.“
Po převzetí moci komunistickou stranou v roce 1948 byla skautská organizace zrušena a hudební uskupení přešlo pod národní podnik Pozemní stavby jako závodní kapela. Nikdy ale nepřestali hrát. Pravidelně zkoušeli, udržovali kontakt a hráli při různých příležitostech.
František Vejvoda odešel v roce 1946 do učení na kuchaře. S těžkým srdcem opustil myšlenku pracovat u koní a následoval rodinnou tradici převzít po otci rodinné pohostinství. Tři roky strávil jako učeň v restauraci Na střelnici v Hradci Králové. Poté absolvoval dvouletou Státní hotelovou školu v Mariánských Lázních, kterou uzavřel maturitou v Praze. Po získání odbornosti pracoval v Restauracích a jídelnách v Hradci Králové po různých restauracích a pak se rozhodl odejít do zotavovny Pod Zvičinou, kde dělal správce.
Po znárodnění majetku v roce 1948 přišli Vejvodovi o hostinec, sál, předsálí i byt. „Nás zrušili, ze sálu udělali prodejnu potravin a z předsálí sklad. Rodiče pracovali v Teracu a zůstali zde bydlet v náhradním bytě. Museli samozřejmě platit nájem. Sportovní vybavení se stěhovalo do sokolovny. Hřiště zabrala škola a postavila tam školní jídelnu. Když se na tu jídelnu podívám, říkám si: ‚Ani nám za to nepoděkovali.‘ A samozřejmě jsme za to nedostali žádnou náhradu. Otec tu situaci velmi těžce nesl. Odnesl to zdravotně a brzy zemřel. Nemohl se na to dívat. Dvakrát mu sebrali majetek – nejdřív nacisté a pak soudruzi.“
František Vejvoda si udělal pedagogické minimum a dvacet let učil v Hotelové škole v Teplicích nad Metují odborné předměty – technologii, stolničení, nauku o výživě, potraviny, odborný výcvik pro různé hotely a podniky. Ve škole dělal i statutárního zástupce ředitele a vedoucího odborného výcviku.
Po svatbě s Jiřinou, rozenou Štěpánovou, narozenou v roce 1940, bydlel v Hronově. V letech 1959 a 1962 se jim narodili dva synové.
Učení ho bavilo, protože u mladých viděl zájem o obor a respekt. „Když někdo pracuje v oboru, musí být vyučen a pomaličku postupovat dál a výš, vzdělávat se, získávat zkušenosti a dovednosti. To byla i moje cesta. V Praze na praxi jsem vařil v našem nejlepším hotelu – Alcron – kam jezdili zahraniční návštěvníci. Byla tam velice dobrá parta kuchařů. K této výborné odborné zkušenosti jsem se vracel celých dvacet let, co jsem učil. A nezapomněl jsem svým žákům vyprávět ani o tom, co byl Skaut a jakými zásadami jsme se řídili.“
Učil rád. Aby mohl působit ve školství a zastávat funkce, které měl, stal se předsedou Svazu československo-sovětského přátelství. „Byl jsem skaut a syn živnostníka. Do KSČ jsem nešel, a že jsem byl v SČSP, jim stačilo. Nikdy jsem do kádrových materiálů nezapomněl napsat, že jsem skaut a muzikant a že jsem byl v roce 1947 na jamboree.“ František Vejvoda nikdy aktivně nevystupoval proti režimu. „Hleděl jsem si svého oboru, učil jsem, sportoval, běhal dálkové tratě.“ A vzpomíná na maraton v Úpici, kde závod odstartoval Emil Zátopek: „Tehdy jsem tam měl dobrý čas – 3 hodiny, 28 minut.“
Po roce 1989 se Vejvodovi hlásili o náhradu, ale bylo jim sděleno, že nemají na nic nárok, protože majetek nebyl zabrán jim, ale národnímu podniku Potraviny. V devadesátých letech tedy Vejvodovi prodejnu převzali a soukromě ji provozují i v současné době.
Skautská kapela přešla v roce 1990, po znovuzískaní svobody, opět pod skautskou organizaci. V roce 2020 měla kolem dvaceti členů. Na jaře a na podzim pořádají tematické koncerty, pravidelně vystupují na letních hudebních festivalech v Lázních Bělohrad, v hradeckých Jiráskových sadech, účastní se hudebních festivalů v Novém Městě nad Metují, Dobrušce, při Jiráskově Hronově a vystupují na slavnostech či seniorských setkáních. Vůdčí osobností kapely je trumpetista František Vejvoda, kapelníkem byl v roce 2020 Karel Přibyl.
V roce 2019, kdy skauting slavil třicet let svého svobodného života, dostal pamětník ze střediska 9. oddílu Rotunda poděkování za významné přispění k rozvoji skautingu v Hradci Králové. „Bez obětavého nasazení v prvních letech po sametové revoluci 1989 by dnes skauting v Česku nemohl být prostorem osobního růstu v duchu skautských myšlenek pro čím dál víc chlapců a děvčat,“ uvádí se v dokumentu. „Skautování mi dalo odvahu, čestnost, pracovitost, ochotu k pomoci a spolupráci, vlastenectví. To mám v sobě a snažím se tím řídit celý život. Skaut jsem celý život a muzikant jsem také celý život,“ uvádí František Vejvoda, který v roce 2019 převzal i pamětní medaili města Hronov a města Hradec Králové. V roce 2020 stále prodával v rodném domě v obchodě potravin U Vejvodů.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj (Iva Marková)