Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doubravka Vejmelková (* 1940)

• narozena 12. března 1940 v Bystřici pod Hostýnem jako Doubravka Slavická

• otec Jaroslav Slavický byl účetním, maminka Ludmila pracovala v kanceláři notáře

• rodiče i sousedé v té době pomáhali parašutistům skupiny Clay-Eva, která operovala v Hostýnských vrších

• dědeček z matčiny strany Josef Tvarůžek byl rožnovským archivářem, kronikářem a vyměřovatelem katastru

• Doubravka Vejmelková nedostala doporučení ke studiu, začala tedy pracovat v Tesle Rožnov pod Radhoštěm a později také ve Valašském muzeu v přírodě

• v roce 1960 se vdala, narodila se jí dcera a syn

• její dva bratři emigrovali do USA a do Kanady, kde je také navštěvovala ještě v období totality

• věnuje se spisovatelské činnosti, zaznamenává vzpomínky své, rodinných příslušníků i sousedů z Rožnova pod Radhoštěm a jeho okolí

Bystřice pod Hostýnem je malé podhorské městečko, do kterého se Doubravka Vejmelková narodila v roce 1940. Válečná Bystřice byla nejen místem, kde vedle sebe žily české a německé rodiny, ale také základnou pro skupinu Clay-Eva, která operovala v Hostýnských vrších. Vzpomínky Doubravky Vejmelkové na tu dobu zaznamenávají hlavně kontrast mezi tichým hrdinstvím na jedné straně a hlasitým přizvukováním nacistům i režimu na straně druhé. 

Výsadkovou skupinu Clay-Eva tvořil Antonín Bartoš, Jiří Štokman a Čestmír Šikola. Jejich úkolem byl sběr zpravodajských informací na Valašsku a Jižní Moravě, jejich předávání do Londýna a vytvoření sítě informačních kontaktů. Pro spojení se zahraničím byl desant vybaven radiostanicí s krycím názvem Eva. Podle Doubravky Vejmelkové se její rodina dobře znala s těmi, kdo parašutistům pomáhali. Mezi nimi třeba rodina Kučerova se synem Kájou, se kterým se Doubravka jako malá kamarádila. Bylo jí divné, že Kája najednou zmizel i s matkou. Jejich otec Karel Kučera je chránil, protože hrozilo prozrazení a oni se tak museli skrývat. „Zatímco příslušníci skupiny Clay-Eva přežili, řada místních, kteří jí pomáhali, byla popravena nebo deportována do koncentračních táborů. Zmizel ředitel školy Brada i paní učitelka Ševčíková, Oldřich Dolák, František Kubič. Také rodiče paní Kučerové, Plucnarovi, zahynuli v koncentračním táboře,“ vzpomíná na mizející obyvatele Doubravka Vejmelková.

Německá rodina dodávala partyzánům léky

Zatímco na jedné straně plotu rodiny Slavických bydlela rodina Winklerova, kde žena byla Němka, na straně druhé bydlel s rodinou pan Kocourek. Přestože panovaly obavy o to, jestli se Winklerovi přidají k nacistům, byl to právě pan Kocourek, kdo se svým synem začal mluvit německy a zakazoval mu bavit se s ostatními českými dětmi. V Bystřici bydleli také lékárníkovi Seidlovi. Paní lékárníková byla Rakušanka a doma se mluvilo nejen česky, ale také německy. Po válce je někteří začali osočovat, že patří k Němcům. Přihlásili se však lidé z odboje s tím, že jim Seidlovi po celou válku dodávali léky.

Konkrétnější vzpomínky má Doubravka Vejmelková až z konce války, kdy jí bylo pět let. V jejich ulici (nedaleko současného autobusového nádraží) měla sovětská armáda polní kuchyni. Na kopci Bartovec nad Bystřicí pak měli kulometné hnízdo Němci. Do ulice, kde Slavičtí bydleli, se střílelo, jeden z granátů dopadl těsně před dům, kde rodina bydlela. Doubravka Vejmelková si také vybavuje, že část osvobození strávila s bratry a patnáctiletou tetou ve sklepě, protože dům byl plný sovětských vojáků, kterým se mladá teta velmi líbila. Maminka je proto raději všechny odstěhovala do sklepa. 

Tatínka hledali agenti po kopcích, výpověď z práce dostal bez důvodu

„Moji rodiče byli lidovci a Orli. Když přišly první svobodné volby po válce, vzpomínám si, jaké bylo pozdvižení z toho, že většina vesnic kolem volila komunisty,“ vybavuje si dobu těsně po válce Doubravka Vejmelková. „Moje osobní setkání s režimem ale proběhlo v roce 1950, kdy k nám domů přijelo osobní auto se dvěma pány v černém, kteří hledali tatínka. Tatínek byl vášnivým sběratelem lesních plodů a ten den byl zrovna na malinách někde na Holém vrchu. Maminka jim řekla, že není doma, a oni nelenili a vyrazili ho hledat. Autem jezdili po lesních cestách a vyřvávali po lese tak dlouho, dokud ho nenašli. Beze slova vysvětlení ho naložili do auta a odvezli do práce, že musí okamžitě odevzdat klíče a druhý den už nemusí chodit.“

Otec Doubravky Vejmelkové pracoval jako hlavní účetní v továrně na výrobu svíček, která patřila továrníku Zbořilovi. Důvod, proč ho vyhodili, se nikdy nedozvěděl, rodina se čtyřmi dětmi se tak ze dne na den ocitla bez prostředků. 

Otec byl ale bojovník, oslovil svého známého, který pracoval na ÚRO (Ústřední rada odborů), jestli by nemohl zjistit, proč byl z práce vyhozen. Po dvou měsících se u Slavických znovu zjevili oba pánové, tatínkovi odevzdali klíče a mohl se zase vrátit do práce. Jestli šlo o osobní mstu nebo udání, se rodina nikdy nedozvěděla. 

Dvanáctiletého bratra veřejně soudili za to, že pionýrům zapálil vatru

V roce 1959 se v Bystřici pod Hostýnem slavilo deset let od založení pionýrské organizace. Velká oslava se zástupci národního výboru, učitelů, straníků a osobností se konala ve velkém sále závodního klubu národního podniku TON. Součástí oslav měla být i slavnostní vatra připravená na kopci Bartovci nad Bystřicí. Bratr Doubravky Vejmelkové, kterému tehdy bylo 12 let a nikdy pionýrem nebyl, spolu s kamarády tuto vatru z klukoviny zapálil. Z obyčejného rošťáctví najednou bylo velké pozdvižení, a protože se u bratra našly sirky, veřejně ho soudruzi soudili přímo na oslavách pionýrského výročí. Dvanáctiletý kluk stál úplně bledý před sálem plným dospělých lidí, kteří ho soudili za to, že pionýrům zapálil vatru. Jediný, kdo se podle Doubravky Vejmelkové tehdy ozval, byl pan učitel Zdeněk Doležal, který byl velkým sportovcem a učil tělocvik, a kterému přišlo nemístné dítě veřejně trápit. Velmi těžce to nesla také maminka, pro kterou bylo ponižující a nelidské vidět, jak jejího syna soudí jako zločince a žháře. 

Sedí na teplém místě v účtárně, nezapojila se a ještě by chtěla studovat!

Když po maturitě na gymnáziu nedostala doporučení ke studiu, nijak zásadně to Doubravku Vejmelkovou netrápilo. Její sourozenci byli vynikající studenti a bylo jí jasné, že rodiče čtyři děti na studiích neudrží. Nastoupila proto do mzdové účtárny Tesly v Rožnově pod Radhoštěm. Ve městě, kam odmalička ráda jezdila za rodinou své maminky. O účetnictví toho však gymnazistka věděla žalostně málo, podala si proto přihlášku na studium při zaměstnání, aby si doplnila vzdělání. Protože však nebyla ve Svazu mládeže, doporučení opět nedostala. Zatímco tohle ji nijak nepřekvapilo, rozum jí zůstal stát z reakce sekretářky předsedy Závodního výboru KSČ, která na chodbě vykřikovala: „Sedí na teplém místě v účtárně, nezapojila se a ještě by chtěla studovat!“

O něco vážnější byla situace jejího staršího bratra, který studoval na Vysoké škole ekonomické v Praze obor vnitřní obchod. Přestože úspěšně složil všechny zkoušky, k promoci ho nepustili, protože ho některý ze studentů udal za šíření náboženské literatury. Přestože si nebyl ničeho vědom, promovat nešel a nastoupil na vojnu. Otec Jaroslav Slavický se ale vypravil do Prahy zjistit, jakou literaturu to tedy jeho syn rozšiřoval. Udání se tehdy nijak podrobně neprošetřovala, prostě se konalo. Jaroslav Slavický se od rektora dozvěděl, že jeho syn někomu půjčil román Kamarádka, který byl nevinným příběhem o studentské lásce. Jeho autorem však byl kněz Dominik Pecka, který režimu vadil. Bratr nakonec promoval jako voják. 

Boží mlýny melou i pro udavače

Na gymnáziu se Doubravce Vejmelkové vryl do paměti osud rodiny spolužačky Lidky Janalíkové z Rymic, jejíhož tatínka zavřeli na 13 let za rozkrádání státního majetku. Hrdinství otce jiné spolužačky Jitky Balové z Holešova v době procesů je pozoruhodné. V době, kdy kolektivy pracujících žádaly smrt pro zrádce, tento statečný učitel poslal žádost o milost pro Miladu Horákovou. Samozřejmě, Jitka si mohla o vytouženém studiu medicíny jen snít.

Doubravka Vejmelková si vzpomíná také na příběh Antonína Velického, rožnovského faráře odsouzeného za velezradu. 

„Antonín Velický byl kněz, který odmítl přijmout jako kmotra Josefa Skalíka, který byl straník a vystoupil z církve. Kolega Josefa Skalíka požádal, aby šel jeho synovi za kmotra při křtu. Antonín Velický takového kmotra odmítl, což je pochopitelné. Skalík se velice rozzlobil a prohlásil, že se postará o to, aby Velický už nikdy v životě Rožnov neviděl. A postaral se. Farář Velický prožil několik let ve vězení. Josef Skalík nedlouho potom zahynul při havárii na motocyklu. Lidé byli přesvědčeni o tom, že to je boží trest.“

Výstřižek z novin, který pojednává o trestu pro Jana Janalíka z Rymic i výňatky z rozsudku nad Antonínem Velickým jsou přiloženy v dodatečných materiálech. 

Osvobozování Rožnova mohlo pro stařenku dopadnout tragicky

Staříček z matčiny strany, jak se tehdy na Valašsku říkalo prarodičům, pocházel z velmi chudých poměrů. Zato stařenka Hermína pocházela z rodiny Barošovy, která měla v Tylovicích obchod, pekárnu, hospodářství a pole. Stařenka vystudovala hospodářskou školu v Místku a později ještě ekonomickou školu v Olomouci. V Rožnově provozovala obchod a se svým manželem měla celkem devět dětí. Staříček Josef Tvarůžek byl v rožnovském kulturním životě velmi aktivním. Spoluzakládal lidovou stranu, byl členem Orla, vyučeným knihařem, archivářem a kronikářem. 

Když Rožnov v roce 1945 osvobozovali Sověti, byli Němci už na ústupu. Rudá armáda stála na nedalekém Hutisku a potřebovala se dostat dál. Němci si chtěli zajistit ústup, takže bránili Rožnov. Nikdo nepočítal s tím, že se jinak strategicky nepříliš významné městečko stane terčem ostřelování Rudou armádou. Němci na odchodu vyhodili do vzduchu most přes řeku Bečvu. Když se střílelo, byla celá rodina schovaná, jen stařenka stála u plotny. Jedna ze střel jí proletěla těsně nad hlavou a zaryla se do zdi. Kdyby letěla o deset centimetrů níž, skončilo by pro stařenku osvobozování tragicky. 

Na rožnovských samotách ještě za války lidé věřili, že jim může cizí člověk uřknout dobytek

Josef Tvarůžek byl v roce 1929 pověřen uspořádáním obecního archivu, který do té doby ležel v krabicích na chodbách radnice. Velice se mu to hodilo, protože jako městský kronikář získal z archivu spoustu zajímavých informací, které do kroniky zaznamenal. V roce 1939 dostal za úkol také znovu vyměřit hranice rožnovského katastru. Díky této práci se potkal s řadou zajímavých osobností svérázného Valašska, zapsal řadu příběhů a příhod. Mezi nimi i tu, kdy myslivci střelili na katastru Prostřední Bečvy jelena, který ale padl až za hranicí katastru a připadl tak frenštátským. Tahanice o maso, kůži i paroží prý připomínala hrabalovskou povídku. Katastr se vyměřoval také v horských osadách a samotách, kde žili lidé, kteří Josefa Tvarůžka nechtěli pustit do chléva ani do stodoly, aby jim neuřkl dobytek. 

1968: Nečekaný návrat

V roce 1960 se Doubravka Vejmelková vdala, narodil se jí syn a o tři roky později také dcera. 21. srpen 1968 prožila s rodinou v Bystřici pod Hostýnem, kde pečovala o nemocnou maminku. Ta změny prožívala velmi intenzivně, těšila se, že se znovu obnoví Orel a všechno bude zase jinak. Srpnových událostí se ale nedočkala, protože zemřela v červenci toho roku. 

„Já zůstala s tatínkem v Bystřici, aby tam nebyl sám,“ vybavuje si srpen 1968 Doubravka Vejmelková. „Večer před 21. srpnem jsme šli večer na procházku, stavili jsme se na hřbitov, po návratu domů jsem ještě četla knížku Nečekaný návrat. Ráno mě tatínek vzbudil s tím, že nám pod okny jezdí obrněné vozy a že je hrůza. Byla jsem tam i s dětmi, pochopitelně jsme poslouchali rádio, děti se mě ptaly, proč pláču, když v rádiu recitovali báseň Viktora Dyka Země mluví. Byly to hektické dny. Na vratech stodoly v naší ulici byl nápis: „Indru, Koldra, Biľaka pověsíme za ptáka.“  Na silnici zase: „Podťali jste Dubčeka a vyrostly duby, přijeli jste z daleka vylámat si zuby.“ Vzhledem k tomu, co se dělo později, to byl smutný humor. Lidé se najednou chovali jinak. A tu knížku, kterou jsem měla rozečtenou, jsem dočetla až v roce 1990. Nebyla jsem schopná ji na nedočtené stránce 333 otevřít celých dvacet let.“ 

V té době také emigrovali její dva bratři. Jeden do USA, druhý do Kanady. Podle Doubravky Vejmelkové však za jejich odchod nebyla rodiny nikdy pronásledována, dokonce bratry v zahraničí několikrát navštívila a udržovali spolu písemný kontakt po celou dobu. Dopisy sice byly kontrolovány, ale neobsahovaly prý nic, co by mohlo někoho zajímat. 

Odposlouchávací zařízení u sousedů v ložnici

„Příběh, který se vzdáleně týkal mé rodiny, se stal v roce 1955,“ otevírá Doubravka Vejmelková kapitolu, kterou její rodině přinesla do života Státní bezpečnost. Podle vyprávění pamětnice měl manžel její sestřenice tetu ve Vídni. Jednoho dne se ohlásila na návštěvu a přijela se podívat na spartakiádu. Celá rodina se s ní chtěla vidět, ale ukázalo se, že tetička vlastní legitimaci komunistické strany Rakouska. Všichni si proto dávali pozor na každé slovo, které před tetičkou padlo. To nevěděli, že je dvojitou agentkou.

Jakmile tetička odjela, jejího synovce zatkli, týden ho vyslýchali, doma proběhla domovní prohlídka StB, při které příslušníci vyházeli knihy z poliček, nádobí ze skříněk a hledali něco konkrétního. Všechny z rodiny, kteří přišli do styku s tetičkou, předvolali k výslechu. Sestřenice pátrala po někom, kdo by jí mohl vysvětlit, co se děje. Jeden z vyslýchajících jí řekl jen: „Zapomeňte, že máte tetičku ve Vídni.“

Manžel sestřenice se z výslechu vrátil jako zlomený člověk, který se bál jít po ulici, že ho někdo sleduje. Doma mluvil šeptem, když zazvonil zvonek, zpanikařil. Psychicky ho výslechy úplně zdeptaly. V práci se jednou ozval, že kluci, kteří přišli jako vyučení, mají vyšší plat než on. Jeho vedoucí mu řekl, že kriminálník nemá na nějaký vyšší plat vůbec nárok, i když už je v letech a má dlouholetou praxi.

Až po letech sestřenici jeden soused řekl, ať se na něj nezlobí, že prý k němu přišla žena, kterou musel vydávat za příbuznou a která u nich instalovala odposlouchávací zařízení do místnosti, která sousedila s jejich bytem.

„Bylo to úsměvné, protože to byla ložnice, a opravdu nevím, co by se mohli v téhle místnosti dozvědět. Po letech jedna známá poslouchala Svobodnou Evropu. Hlásili tam jako agentku Františku Wichterlovou, a to byla ta tetička z Vídně. Jako agentka tak pak byla nepoužitelná,“ doplnila Doubravka Vejmelková.

Práci v muzeu jsem milovala, politicky jsme se nijak neangažovali

Po zaměstnání v Tesle a po ukončení mateřské dovolené se Doubravka Vejmelková stala průvodkyní ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, a jak sama říká, tu práci milovala. Ředitelem muzea byl v té době etnograf Jaroslav Štika, který byl skvělý diplomat a dokázal politické vlivy pokaždé ustát. V muzeu se dělaly akce pro děti i dospělé, často pod hlavičkou Revolučního odborového hnutí (ROH). Když tam televize natáčela etnografické pořady nebo pohádky, museli pracovníci muzea sejmout ze stěn roubených chaloupek kříže, které se v záběrech nesměly nikdy objevit. Také při zpívání koled se nesmělo vyslovit slovo Ježíšek, ale chlapeček apod.

Jako brigádnice vypomáhala Doubravka Vejmelková v muzeu i v důchodu. Kromě rodiny a zahrady však objevila ještě jednoho koníčka, ke kterému ji pravděpodobně předurčil staříček kronikář. 

„Vyšel tisk k výročí mého staříčka Josefa Tvarůžka, kronikáře a archiváře,“ vybavuje si Doubravka Vejmelková. „Při té příležitosti byla v knihovně beseda, které jsem se zúčastnila a měla jsem o staříčkovi vyprávět. Bylo to v rámci čtení autorských textů skupiny seniorů Město v mé paměti. Když jsem poslouchala, co tam ti lidé čtou, jejich vzpomínky a zážitky, uvědomila jsem si, že jsem také pamětník. Na další schůzku jsem přinesla svoje první vzpomínky. Začala jsem do klubu chodit a pustila jsem se do psaní. Vzniklo několik publikací, které vydala rožnovská knihovna. Mezi nimi vzpomínky na Josefa Tvarůžka, povídání o místním hřbitově nebo o starém Rožnově.“

Podle Doubravky Vejmelkové je totiž psaná historie velmi důležitá. Ti, kdo nezažili válku nebo totalitu dnes, podle ní, mají velmi zkreslené představy o době, která minula. „Vím, že zkušenost je nepřenosná, a bojím se, že si mladí budou muset sami projít podobnými zkušenostmi, a nepřála bych jim to. A ať píšou. Paměť je mnohdy velice krátká,“ vzkazuje Doubravka Vejmelková nakonec.