Prokop Vejdělek

„Já to nevěděl! Pak jsem ráno vstával před pátou hodinou, v pět hodin jsem vycházel z domu, byl jsem zvyklej chodit pěšky, ale tentokrát jsem se nějak zdržel, tak jsem jel autobusem, a řikaj: »Obsadili nás Rusové. Na Václaváku se střílí.« Dojeli jsme na ten Václavák, to ještě furt šlo, a tam byl bordel. Tam všude opravdu kanony a kulomety rozestavěný. No a tak jsem to jen tak uhlídal a koukal jsem tou Mezibranskou k nám tam. No a sedím u otevřenýho okna a najednou slyším ten klapot a někdo říká: »Jedou na rozhlas!« Tak jsme všeho nechali a letěli jsme k tomu rozhlasu, a opravdu jeli na rozhlas. A teď tam už hořel ten tank, ale ten si to udělal sám! Poněvadž jak manévroval, tak porazil sloup od tramvajový troleje, trolej mu spadla na barel s benzinem a ten začal hořet. Zkrat propálil ten kotel a vybouchlo to. Takže to nikdo nezpůsobil, to si udělal ten chlap sám. Ale bylo napětí teda hrozný. Tam bylo nacpáno lidí, u toho rozhlasu! A ty chlapi furt jenom na těch tancích seděli s těma samopalama a furt s tim manipulovali a já jsem řikal těm klukum: »Neblbněte, dyť to nestojí za to, stejně prd uděláte a postřílej vás.« Oni bez ohledu stříleli.“

„Tak jsme vyrazili (pan Vejdělek s manželkou těsně před porodem a dcerou Květou, již trápil černý kašel, se vydali z Ostravy do Prahy; manželka si podle stahů spočítala, že cestu vlakem do Prahy by měla vydržet) a já v Olomouci říkám: »Hele, přerušíme jízdu.« A manželka: «Ne, já to vydržim.« Dojeli jsme teda až do Prahy a ona říká: »Já nemůžu vstát. Musí pro mě někdo přijet s nosítkama.« Tak jsem vylít z toho rychlíku a vidim chlapy s vozejkem, co jezdili po nádraží. No a oni řikali: »Tak ji posadíme tady na kufr na vozejk.« Tak jsme ji tři museli vynášet z toho vlaku, poněvadž ona nemohla chodit, prostě, poněvadž už měla hlavičku pomalu venku. No a tak jsme ji vyvezli až před nádraží a já tam zatim splašil naše. Ti s autem na dřevoplyn přijeli nám naproti a čekali venku, poněvadž nevěděli přesně, kdy přijedeme. Řikám: »Rovnou do porodnice.« Tak jsme jeli nahoru do porodnice. Tak jsem vlítnul do vrátnice, řikám: »Rychle, nosítka!« A takový dva chlapi jak hora: »Ále, nosítka... Vezmem ji každej z jedný strany a pude to.« Tak ji vzali každej z jedný strany, ale ono to nešlo, tak pak přece jenom souhlasili s nosítkama. A jak ji položili, povolila a bylo to venku. Druhý děcko na světě. Eva.“

„A pak jsem zažil v Ostravě ještě jednu věc, v Bohumíně, měnovou reformu. V železárnách začali stávkovat. Poněvadž asi dva dni předtim byl tam Zápotockej, Tonda, kterej prohlásil rezolutně, že žádná měnová reforma nebude. A za dva dni byla. Takže řekli – copak tohle je nějaká slušnost, tohleto dělat? Ale než bys řek švec, tak tam bylo vojsko, v tom Bohumíně. Vojsko, obšlehlej závod, samej kvér, samej kulomet. Ten první den bylo nějaký shromáždění na náměstí v Bohumíně, tam byla socha Masarykova, tak byl obviněnej Masaryk, že zapříčinil to vzbouření nějaký, obklíčili to náměstí a vybírali si lidi, který odváželi pak do basy. A poněvadž potřebovali lidi, aby dělali, tak těch dělníků si moc nevšímali. A když ale ráno přišli na směnu a odmítli dělat, tak najednou se objevili vojáci ve fabrice s kulometama a proti jednotlivejm bránám do těch provozů postavili kulomet – a budete dělat! Tak se dělalo. V poledne tam byl chlap z ministerstva a už vyznamenával jednotlivý, to byli Slováci samý, ty vojáci, z nějaký školy důstojnický, a oni tenkrát fůru lidí odvezli. No já jsem tam byl na oddělení výstavby, poněvadž se stavěl novej závod v těch železárnách. To byly Hahnovy železárny, to byla jedna vysoká pec. Ale ta už byla mimo provoz. A taky jsme postavili teplárnu a tu jsem já projektoval s Energoprojektem dohromady. A tim jsem se dostal do Bohumína.“

„Tam k nám do Vamberka jezdilo hradecký gestapo pravidelně, poněvadž sháněli žrádlo pro rodiny. Na tý Zdobnici byl velikej mlejn, kde bylo možno, kdyžs měl obilí, tak ti ho vyměnil za mouku. A velmi solidně. Za metrák obilí jsi dostal já nevim kolik kilo mouky a ještě nějakej šrot, pro husy šišky a takový věci. A chlap musel taky zásobit ty gestapáky a já jsem tam několikrát u něj byl a on řikal vždycky: »Hochu, kdybys věděl, co touhle místností proteklo chlastu, tak by ses utopil v tom!« No a totéž se opakovalo u nás ve fabrice. Vždycky když byla poblitá a pochcaná celá vrátnice, tak jsme věděli – á, gestapo tady bylo. Poněvadž nahoře nad vrátnicí byly místnosti, kde se mohlo v klidu nerušeně skotačit, a když přijelo gestapo, tak vždycky tam byli.“