Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludevít Végh (* 1921  †︎ 2016)

• narozen roku 1921 v židovské rodině v Košicích

• vyhnul se odvodu do pracovních táborů a v roce 1941 utekl do Budapešti

• žil v Budapešti v ilegalitě, pracoval jako elektrikář a v chemické továrně

• v letech 1942-1944 chycen a odveden na nucené práce v Galantě, ve Vácu a blízko Užhorodu

• roku 1944 utekl z transportu do koncentračního tábora

• dostal se do Budapešti, kde opět žil v ilegalitě

• stal se členem odbojové organizace

• po osvobození Budapešti Rudou armádou se stal vojenským tlumočníkem a překladatelem, dostal se s nimi přes Vídeň, Baden-Baden a Enzersfeld až do Prahy

• rodiče zemřeli v Osvětimi, bratr v sovětském gulagu

• po válce se přihlásil na stavební fakultu Českého vysokého učení technického v Praze

• po studiích pracoval na Ostravsku

• stal se vysokoškolským učitelem, přednáší na ČVUT v Praze na fakultě stavebního inženýrství

• sepsal knihu Slunce a mraky 20. století

• zemřel 25. září 2016

„Před válkou jsme žili v Košicích. Ze čtyř členů naší rodiny jsem válku přežil jen já. Pro Židy byla tehdejší Szálasiho vláda v Maďarsku stejně nebezpečná jako Hitlerův režim v Německu. 14 000 deportovaných Židů z Košic do Osvětimi, arizace majetku, povinné nošení žluté Davidovy hvězdy a ghetto, to byly důsledky éry maďarského Szálasiho fašismu. Aby se zachránila, rozutekla se rodina Véghových zmateně jako stádo z hořícího lesa.“

„Bratr Mikuláš odjel v roce 1938 studovat na vysokou školu do Brna. Na medicínu, na kterou byl dobře připravený, ho nevzali pro židovský původ. Pro antifašistickou angažovanost strýce, u kterého bydlel, musel ve druhém semestru uprchnout z Brna těsně před nacistickou okupací. Odjel do Košic, kde mu ale po okupaci Maďarskem hrozil odvod do nuceného pracovního tábora pro židovské ‚nevojáky‘. Rozhodl se proto pro ilegální útěk do Sovětského svazu, což se mu stalo osudným. Brzy jsme od něho přestali dostávat zprávy a pak už jsme o něm nikdy neslyšeli.“

„Pro můj ročník byl na podzim v roce 1941 vypsán odvod košické židovské mládeže do pracovního tábora. Známý lékař mi dal tajně injekci z mrtvých tyfových bakterií způsobujících vysokou horečku, a tak jsem se odvodu vyhnul. Vyhrál jsem první kolo ve svém osobním boji s fašismem, musel jsem však narychlo zmizet z Košic, neboť bylo reálné nebezpečí, že mě někdo udá. Utekl jsem do Budapešti a vystupoval jako Lajos Hidvéghy, katolík. Moje sabotování nástupu do tábora nucených prací bylo za rok odhaleno. Neprodlený nástup do židovského pracovního tábora v Galantě znamenal pro mne i rozloučení s rodiči.“

„Po velmi krátkém pobytu v Galantě byla naše setnina nasazena při budování strategické silnice v Karpatech do kamenolomu a na silniční a lesní práce. Bydleli jsme ve stanech po osmi a v zimě po dvanácti v zemljankách, které jsme si sami vykopali ve svahu. Podmínky byly velmi tvrdé. Mokré šaty na nás často ani neuschly. Nezdařený útěk se trestal zastřelením.“

„Náš první večer v táboře byl bizarní. Už jsme všichni leželi a najednou jsme uslyšeli docela blízko krásný Mendelssohnův Houslový koncert e moll. Bylo to jako koncert uprostřed zemětřesení. Hrál Komlóš, můj pozdější přítel, který si s sebou přivezl housle. Ten večer hrál naposledy, naši hlídači mu housle vzali.“

„Měli jsme svou ilegální skupinu a ve Vácu i ilegální tiskárnu na výrobu falešných dokladů, kterou jsme si sami vyrobili z vyhozených psacích strojů. Na podzim roku 1944 jsme hromadně odjeli z Vácu do Budapešti s pomocí falešných švýcarských ochranných pasů, které údajně vydávala švýcarská ambasáda v Budapešti. Byli jsme ubytováni v jedné škole, ale již za pár dní přišel rozkaz dostavit se na nákladové nádraží městské části Józsefváros. Tam na nás čekala silně ozbrojená stráž. Ta měla zabezpečit naložení židovské setniny po čtyřiceti do připravených vagonů, zaplombovat je a odtransportovat vlak do koncentračního tábora. Zmocnil se nás strach a bezradnost. Věděli jsme již dříve z letáků, které shazovala ve Vácu anglická letedla, co by nás čekalo. Jako vedoucí naší malé ilegální skupiny jsem cítil zodpovědnost a povinnost alespoň se o něco pokusit. Když na nás přišla řada, řekl jsem ostatním, aniž bych v té chvíli věděl přesně, proč to dělám: ‚Čelem vzad, pojďte za mnou.‘ Asi tři metry od nás bokem mezi kolejemi byla pumpa na vodu. Šli jsme pomalu k ní. Vojáci se asi domnívali, že si před nástupem do vagonu nabereme pitnou vodu, a snad proto nestříleli. Mé intuitivní rozhodnutí a jejich zaváhání nám zachránilo život. U pumpy jsem již věděl, co máme udělat. Řekl jsem: ‚Odhoďte vše, co máte v ruce, a skočte rychle za mnou pod sousední vlak.‘ Až za několik dalších řad vlaků, stojících na koleji, jsme se schovali do brzdových komor vagonů. V tlumoku, který jsem odhodil u pumpy, zůstaly i fotografie mých rodičů a bratra, které jsem měl celou válku u sebe. Mně ale zůstal život.“

„Pak začala anabáze naší druhé budapešťské ilegality. Přes dva měsíce jsme se ukrývali na různých místech v Budapešti a okolí, ve sklepích vybombardovaných domů, v opuštěných dílnách či na přístupných půdách až do osvobození města Rudou armádou v lednu roku 1945.“

 „Svými znalostmi pěti jazyků jsem pomáhal Rudé armádě jako tlumočník. V červnu má služba skončila a na mou žádost mne vojenská část 3. ukrajinského frontu odvezla do Prahy. První den v Praze byl pro mne i první den míru. Poznal jsem, že jsem doopravdy přežil. Záhy jsem ale zjistil, že jsem z rodiny zůstal sám. Ale našel jsem příbuzné. Nedostali nás všechny.“

„Moji rodiče sdíleli osud ostatních 14 000 košických Židů deportovaných do Osvětimi. Nemohl jsem být s nimi při jejich deportaci. Informace, které se k nám do pracovního tábora dostaly, byly opožděné či spíše žádné. Dodnes nevím, kterým transportem byli rodiče odvezeni. Až po válce jsem se náhodou dozvěděl, že se rodiče nejprve ukryli v jedné křesťanské rodině. Po týdnu je ale rodina vyzvala, patrně ze strachu z udání, aby se dobrovolně přihlásili do sběrného tábora. Jeden osvětimský vězeň mi vyprávěl, že jednou v noci, kdy se z tábora dali na pochod pod tlakem postupujících sovětských vojsk, slyšel, jak se můj otec hlasitě vyptával sousedního průvodu, jestli někdo neví něco o jeho ženě, mé matce. To se mělo odehrát v lednu 1945. Evakuační pochod však rodiče zřejmě nepřežili.“

„Při jedné mé návštěvě v Košicích, 11 let po válce, jsem navštívil naše poslední bydliště. V bytě bydleli neznámí lidé. Naše bytové zařízení jsem však s určitostí poznal v bytě souseda, před válkou chudého domovníka. Když jsem se představil, dcera domovníka mě do bytu nepustila a vše popřela. Chtěl jsem jen jednu, jakoukoliv drobnou, pro ni bezcennou, upomínku na rodiče a bratra, ale byl jsem odmítnut. Ne každý se zřejmě těšil z návratu těch několika málo perzekvovaných, kteří přežili…“

Tato písemná výpověď je na přání pana Ludevíta Végha zkrácenou podobou jeho vlastního textu.