Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podporučík v. v. Josef Vedral (* 1915)

• Narozen 15. dubna 1915 v Ostrově, okr. Sienkiewiczovka, Volyň.

• Člen pěšího pluku 1. brigády 3. praporu 3. roty je jedním z těch, kteří prošli od Volyně až po Prahu a přežili.

• Účastník bojů o Machnowku (Dukelský průsmyk).

• Konec války prožívá na Žatecku.

• Usadil se na jižní Moravě

Mezi vojáky, kteří přežili hrůzy druhé světové války, najdeme vysoké i nižší důstojníky, spojaře, zásobovatele, dělostřelce, ale kupodivu jen velmi málo obyčejných pěšáků v poměru k jejich vysokému počtu v armádě. Právě oni totiž tvořili hlavní sílu postupující fronty. Jejich rozstřílená těla byla obrazně i doslova mostem, po němž přecházeli ti další.

Vzpomínky šťastnější hrstky, která přežila všechny nástrahy východní fronty, často překračují hranici lidské představivosti.

Pan Josef Vedral, začleněný do pěšího pluku 1. brigády 3. praporu 3. roty, je jedním z těch, kteří prošli od Volyně až po Prahu a přežili.

Otec byl chudý zemědělec se dvěma hektary pole. Přivydělával si jako stolař nebo zedník. Pan Vedral chodil do Polské školy sedm let, po jejím ukončení nastoupil do uzenářského učení u Matouše v Horochově na čtyři roky. Vyučený tovaryš pracoval v uzenářství Kolka ve městě Luck (dnešní Bělorusko). V roce 1944 se dozvěděl o formování armády Volyňských Čechů. Na Volyni žilo přes 40 000 lidí české národnosti. Všichni bez rozdílu věku chtěli vstoupit do armády. Starší lidé museli zůstat ve vesnicích, aby nedošlo k totálnímu vysídlení obyvatelstva. Rusové přicházejí a odvádějí brance k Dubové Krčmě, to je železnice dvanáct kilometrů vzdálená od Ostrova. Němci silně poškodili železniční trať Luck–Lvov, která sloužila k zásobování fronty materiálem. Češi jsou převedeni k dubovému lesu, kde řežou stromy a vyrábějí dřevěné pražce. Podpěry kolejí jsou přenášeny k trati. V obci Ostrov stála sovětská armáda půl roku, než se železnice zrenovovala. Při opravě klíčové frontové tepny bylo hlavním nepřítelem bláto, do něhož se bořila těžká technika. „Trať se spravovala, pak nás Rusové zavedli do Torčina jako druhou obranu. Stále jsme byli v civilu. Byl jsem tehdy čerstvě ženatý a moje žena tam za mnou pěšky přišla. Za války se mi pak narodil první synek. Z Torčina nás Rusové převeleli pod Kovel coby třetí, civilní obranu. Probíhaly tam tuhé boje. Ruský útok se nezdařil, Němci měli ještě ohromnou sílu.“

Pak se Češi měli připojit k československým jednotkám. Vojáky posílají do Kyjeva, při přesunu je transport bombardován. Jednotky dorazí do Kyjeva, ale jsou poslány zpět. Nakonec se cílovou stanicí stává Rovno. Pamětník je předělen do 3. pěší brigády. Výcvik je tvrdý a zbraně jsou moderní, takže je nutno pochopit jejich systém ovládání.

„Po velice tvrdém dvouměsíčním výcviku nás vlak odvezl z Lucka přes Lvov, Kamjanec Podilskyj, Przemysl a Stanislav nad řekou Buk až ke Krosnu. Následoval další tvrdý výcvik a šli jsme do Karpat na pomoc Slovenskému národnímu povstání. Část vojáků zůstala v Krosnu a část šla směrem na Machnovku. Nepřítele jsme zatím nepotkali. Dal jsem se do řeči s jedním civilem. Na moji otázku, zda tam byli Němci, odvětil, že teď odešli, a ukázal směrem na jih. Místní lidé si balili věci a čekali, že přijde něco strašného.“

„Můj kamarád Pražák držel koně našeho velitele Kužela. Najednou něco zasyčelo, ozvala se ohlušující rána a pod koně vlétl dělostřelecký granát. Nevybuchl a zaryl se do země. Kůň se vzepjal a nechtěl pokračovat. Vrátil se náš velitel a pak už začaly dopadat další granáty a bomby. Bylo tam spousta lidí, a tak každý někoho nebo něco zasáhl. Objevili se Němci volající halá, halá. Velitel je pobízel k útoku, pálili po všem živém.

Couvali jsme zpět přes vesnici, která mezitím chytla plamenem. Poláci mívali slaměné střechy a domy, kryté slámou, hořely, jako by je polil benzinem. Stavení byla navíc oplocena drátěnými ploty ještě z doby první světové války. Neměli jsme kudy ustupovat.

Část se nás dostala až k říčce, kde jsme se zakopali. Pak už se rozpoutala oboustranná palba a boje odtud pokračovaly dál do pole. Němci přeběhli přeš řeku, ale naši je srazili.“

„Fronta se často měnila. Po Machnuvce přišel útok na velkou polskou vesnici Kobylany a z Kobylan se útočilo směrem na Frankov. Silnice z Kobylan však byla silně ostřelována Němci.“

„Rusové se chytře pakovali dopředu vší silou už v noci. Na nás přišla řada za bílého dne. Rozkaz zněl: co nejrychleji utíkat! Utíkali jsme a Němci do nás stříleli granáty. Ranění prosili o pomoc, vybavuji si třeba vojáka bez nohou, který pořád křičel: ,Pomozte!´ Ale měli jsme to zakázáno: ,O ně se postarají jiní, vy máte jít dopředu!´“

„Jeden známý, Schweiger, táhl čtyřkolý minomet s párem bílých koníčků. Na vlastní oči jsem viděl, jak koníčky pobídl, vojáci se mu nachytali za minomet, že to rychleji přejedou, najednou se začmoudilo, ozvala se rána a minomet byl uražen. Koně se Schweigerem sjeli ze silnice a táhli ho splašeně za sebou do pole. Vojáci tam samozřejmě zůstali.“

„Mezitím jsem se dostal ještě s dalšími do lesa. ,Moc živých, jdeme dál útoku,´ přikázal Kužel. Dostali jsme se k plácku, kde stál rozbitý tank. Tam nás dal seřadit a znovu spočítat, kolik je živých. Stál jsem první. Za mnou byl kulometčík Kvapil, pak kamarád z rodné vesnice Brabec a Polák Piněvskij. Najednou ššššššš a rovnou mezi nás padly asi čtyři těžké miny. Kvapil, co stál za mnou, se mi svalil pod nohy, Brabec měl přeraženou nohu a doutnal na něm oblek, Kalaban měl uraženou hlavu… Byla to hrozná podívaná. ,Kdo jste živí, vpřed; o raněné se postarají další, ale zbraň sebrat!´ Sundal jsem tedy z Kvapila kulomet, jiní vojáci sebrali zásobníky. Postupovali jsme dál řídkým lesem; zůstalo-li jich tam moc, to jsem neměl čas počítat. Nás byla hrstka. Došli jsme až na konec lesa, když vtom proti nám vyskočil ruský voják: ,Kam se hrnete?! Kousíček odtud jsou Němci a vy nás tak akorát prozradíte!´ Ale náš poručík si nedal říci. Šli jsme tedy do útoku. Jenže Němci nás srazili a museli jsme couvnout zpět do lesa. Bylo to tam opravdu hrozné... Člověk pořád vzpomíná na kamarády, které tam nechal.“

Volného času bylo málo. Dopis od manželky dostal jen jednou. Informace o tom, co se děje doma, získával od vojáků, kteří se vraceli z týlu. U pěchoty neexistoval spánek, jen přes den si mohl člověk zdřímnout, a to musel někdo hlídat. Německý průzkum někdy vpadl a odtáhl hlídajícího vojáka. Spánek byl největším problémem.

„Karpaty... vysoké stromy, to je nepřítel vojáka, každý náboj nebo mina byly nebezpečnější než v poli. Voda na jídlo se dělala z louže, vody bylo nedostatek. Z louže se dělala polívka, ta byla hodně vydatná... fazole, hrách a hodně masa. Chleba bylo dostatek, celkově jídla bylo dost. Spát se nesmělo, spánek byl smrt! Potichu byl vydán rozkaz k přesunu na druhé místo a někdo usnul a zůstal.“

Jaký měl voják z Ostrova vztah k Rusům? „Rusové nám pomáhali, zůstal jsem v obklíčení ve Frankově v rokli a nemohl jsem vylézt. Slyším německý křik, dívám se na německého důstojníka. Poznal jsem ho podle stříbrné pásky. Nastalo ticho a já tam byl dva dny. Němci pálili minometem, a až třetí den zaútočili Rusové a osvobodili mě. Věděli, že tam jsem, v dalších roklích byli ještě dva Rusové. Dával mi slívy (ten, co tam byl dva dny), ale důstojníci mi zakázali jíst, protože jsem dlouho hladověl.“

V ruské nemocnici léčili i tři Němce. Postel měli na chodbě. Armádní sbor často navštěvoval Zdeněk Nejedlý, vojáci ho respektovali. Postup vojsk pokračoval směrem na Žilinu, Čadcu, Hovězí, Kroměříž a Prahu. V hlavním městě armádu vítali. Brigády se ubytovaly na několik dní v Žižkových kasárnách. Velení vydalo rozkaz k přesunu na Žatecko. V oblasti docházelo k sabotážím od některých Němců.

„Z Masarykova nádraží jsme vyjeli na Kladno a z Kladna směrem na Žatec, když jsme dorazili, tak nás hned rozdělili do vesnic. Byl jsem desátník a měl jsem pod sebou 40 vojáků. Vesnice Žabokliky byla si pět kilometrů od Žatce. Nacházel se tam velký německý sklad munice. Naše práce spočívala v hlídání skladu a Rusové odváželi zbraně. Hlídali jsme vesnici, přicházely žně a úmyslně někdo zakládal ohně. Začala nám ostrá pohotovost, pak jsme se přemístili do vesnice Kluček. To byla velká německá vesnice. Žilo tam pouze pár smíšených Čechů. Dávali jsme pozor na chmelnice, ty byly také úmyslně poškozovány. Přišla informace, že hoří Žabokliky. Naše posádka se musela přesunout z Kluček, šel jsem směrem na Větrušice. Vedla tam hluboká cesta a já vzal s sebou jednoho vojáka. Najednou mi do obličeje začala lítat hlína. Uslyšel jsem ostrou palbu na levé ucho a už jsem byl na zemi. Nasadili přede mě kulomet, kolo jsem nechal a tři metry jsem se plazil. Voják, co mě doprovázel, křičel: ,Co je Josef?´ A já volal ,Zalehni!´ Přežili jsme to, ale bylo nám jasné, že stříleli Němci, protože týden před tím tam zahynul český četař.“

Velitelství sídlilo v Žatci. Přišel rozkaz, ať se vojáci jedou podívat na jižní Moravu, a kdyby se jim tam líbilo, tak můžou přemýšlet o usazení. V Damnicích byly zničené domy a stodoly, zdržovala se tam velká rota Němců, která se stahovala směrem na Znojmo. Nakonec se usadilo v Damnicích asi šestnáct vojáků.

Syn narozený na Volyni udělal vysokou vojenskou školu v Brně a pracoval v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany. Na jihu Moravy se Vedralovým narodili druhý syn a dcera.

S antisemitismem se pamětník nesetkal, jeho manželka se však během války v Ostrově stala svědkem radikálního antisemitismu. Zde je její svědectví: „Němci z Volyně odešli již před válkou, když Němci přišli zpět, sehnali Židy a ti si kopali hrob. Svlékli je a do týlu je stříleli. Hampl (Němec) vzal krávu, jediný majetek chudého Ukrajince, a odvedl si ji domů. O krávu mu pečovala děvečka a mladý kluk. Když se Židi schovávali, tak oba zastřelil, protože byli židovského původu. Hampl přišel k nám na dvůr. Museli jsem krmit jeho prasata, ale nesměli jsme je zabíjet. Mouku ani cukr jsme nemohli mít. Kdo byl aspoň smíšený Němec, tak mohl mít bílou mouku a cukr. Až přišel Němec, tak zničil všechny mezinárodní vztahy. Čechy nechávali na pokoji. Ukrajinci pálili polské baráky, a naopak když přišli banderovci, tak začali útočit i na Čechy.“