Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Vecková (* 1932)

• narodila roku 1932 v Potštejně

• druhorozená dcera v chudé rodině

• v dětství prožila válku spolu s přítelkyní židovského původu

• v roce 1948 byla svědkem útěku bratra před Státní bezpečností

• pracovala jako zdravotnice

Jana Vecková se narodila 27. prosince 1932 v Potštejně u Rychnova nad Kněžnou jako dítě starších rodičů. „Mamince už bylo čtyřicet a tatínkovi padesát, (…) vždycky jsem přemýšlela, jak tatínek přišel na jméno mého bratra – Sáša, který byl o čtyři roky starší. U mě měl jasno: Na koho se narodí, tak se bude jmenovat, řekl tatínek. No, a já se naštěstí narodila na Jana Evangelistu,“ zamýšlí se Jana Vecková, rozená Králová.

Domov v Potštejně

Tatínek se účastnil první světové války, pocházel z Havlovic u Úpice na Trutnovsku. Vydělával si jako podomní obchodník. Po chalupách v Orlických horách vykupoval kanafasové, typicky červenobílé nebo modrobílé plátno, ručně tkané na stavech, a prodával ho mimo jiné v rajonu na Chrudimsku. Právě tam, v Železných horách, se seznámil se svou manželkou. „Maminka byla holka ze statku, byla ze šesti sourozenců, a tenkrát to bylo tak, že ty nejmladší děti byly často určeny, aby zůstaly s rodiči a dosloužily jim. Svatbu měli v roce 1922 a v roce 1926 si postavili tenhle domek, kde žiju, tady v Potštejně,“ pokračuje pamětnice.

Když byla malá, vedli rodiče v domě obchod smíšeným zbožím. Aby maminka mohla prodávat, vzali si z potštejnského sirotčince patnáctileté děvče jako chůvu. Marie Exnerová byla v domácnosti Králových do svých pětadvaceti let.

Repatriovaná kamarádka

Do první třídy nastoupila malá Jana v roce 1938 – nejdříve navštěvovala měšťanku ve Vamberku a potom v Doudlebách nad Orlicí. V jejím příběhu mohutně promlouvá přátelství. Se svou celoživotní přítelkyní Kitty se setkala v roce 1939, když se přistěhovala do Potštejna, dvě chalupy od Králových v rámci repatriace židovských rodin. Její tatínek, pan Brada, předtím vlastnil továrnu Respo v Kutné Hoře a byl židovského původu, maminka byla katolička. Kitty měla ještě mladší sestřičku Ilonku. Jejich matka se hodně nasháněla, když chodila po vesnicích vyprosit nebo za uschovaný majetek koupit jídlo a otop.

Rodina Králových Bradovým sama vypomáhala, jak mohla, například trochou dřeva nebo uhlí. Zchudlí Bradovi si stále zachovávali úroveň, což bylo vidět při stolování a na společenském vystupování.

Dívčí svět uprostřed války

Kitty a Jana se seznámily hned dva týdny poté, co se Bradovi přistěhovali. Z dívek se staly kamarádky na život a na smrt. I když Kitty musela nosit na oděvu žlutou hvězdu a nesměla do školy, dívky spolu chodily po sousedství. V blízkosti žily dvě ženy známé tím, že udávaly Němcům. „Jedna se jmenovala Pfefferová. (…) když jsme ji zahlédly, vykřikly jsme: Pozor! Pfefferka jde! A zmizely jsme. Kolikrát mému tatínkovi říkali, ať se prý netahám s tou židovkou, ale my jsme si nedaly říct. Dokonce jsme lumpačily i po setmění při zákazu vycházení – braly jsme to jako dobrodružství a nic jsme si nepřipouštěly. Pořád jsme snily a četly dívčí romány – hlavně od Čárské, o dívkách, které žijí v penzionátě a tam se učí hudbě a jízdě na koni. A všechny naše sny začínaly i končily větou: Až bude po válce! Měly jsme svůj svět a nikdo nás od sebe nemohl rozdělit.“

Později Kitty Bradová říkávala: „Potštejn je nejkrásnější místo na světě.“ Bylo to proto, že takřka až do konce války jejich rodina zůstala pohromadě. Otec Brada byl pověřen soupisem židovského majetku a do Terezína odjel transportem až na začátku roku 1945. Věznění přežil a po osvobození se opět shledal s rodinou. Jednou Kitty začala Janě vykládat: „Představ si, Jano, že v tom koncentráku nás vezmou jakoby do sprch, tam nám dají ručníky a mýdlo, ale ze sprchy půjde plyn a my tam zemřeme!“ Příliš hrůzné pravdy si však nejsme ochotni připustit, zvláště ne v raném mládí: „My jsme si o tom povídaly a vlastně jsme to nebraly moc vážně. Zajímavé je, že později se tvrdilo, že pravdu o koncentračních táborech nikdo nevěděl… ale Kitty to nějak věděla.“

Před koncem války bylo dívkám 13 let. V okolí se pohyboval partyzán jménem Mirek, vysoký blonďatý mladík, do kterého se obě mladé slečny zamilovaly, a vykládaly si o tom, která z nich ho za den potkala víckrát. „Pamatuji si, že mi řekl jedinou větu, když mě viděl téhož dne už potřetí: To máme na sebe ale štěstí, že?“ vykládá pamětnice.

„Jano! Je po válce!“ vtrhla Kitty do Královic chalupy jedno květnové odpoledne. Sny se mohly naplnit. Panu Bradovi byla přidělena fabrika v Aši, kde řídil textilní výrobu, Kitty se dostala do vysněného penzionátu v Měšicích u Prahy, kde za dva roky doháněla zameškané studium. Jana ukončila měšťanku v roce 1947 a začala docházet do rodinné školy v Žamberku. Začaly se objevovat názory, že ženy nepatří do domácnosti, ale do výroby a složení výuky na rodinkách se proměnilo. „Docházeli nám přednášet lékaři o základech zdravotnictví.“

Sáša Král a Petr Pujman

Později Jana složila maturitní zkoušku na střední zdravotnické škole. Příležitost ke studiu se naskytla díky obyvatelům sousedící vily v Potštejně – patřila Hennerovým Pujmanovým. Janin bratr Sáša se přátelil od dětství se synem spisovatelky Marie Pujmanové Petrem. Jana Vecková se na národní umělkyni Marii Pujmanovou dobře pamatuje: „To nebyla zlá ženská, byla velmi tichá, taková drobná a měla vystupování na úrovni. V noci psala a ve dne spala – prostě spisovatelka.“

Bez bot, bez koruny

V roce 1948 studoval Sáša Král na univerzitě v Hradci Králové. Po únorových událostech se mínění na akademické půdě začalo rozdělovat. Sáša stál na straně proti nastupující diktatuře a účastnil se šíření protikomunistických letáků. Aktivity studentů vyšly najevo skoro okamžitě – hned druhý den brzy ráno přišli příslušníci StB do domu, aby Sášu podezřelého z velezrady zadrželi.

Mladík využil toho, že si předešlého večera nechal boty pod schody, aby nebudil matku, kterou jeho protistátní snahy znepokojovaly. Požádal, aby mu je přinesli, a během pár vteřin zmizel oknem. Seskočil na verandu domu, pak na verandu sousedů a bos a bez koruny uprchl směrem k řece Orlici. Až do roku 1966 ho nikdo z rodiny neviděl. Pronásledovatelé několikrát vystřelili, ale naštěstí úplně na druhou stranu.

Sáša Král se několik týdnů skrýval v Orlických horách u strýce a později v severních Čechách, kde překročil hranice. Prostředky nutné k emigraci mu poskytl právě Petr Pujman. „A to bylo paradoxní, že peníze z rodiny národní umělkyně pomohly k útěku našemu Sášovi.“

Utajený skandál Petra Pujmana

Přibližně po dvou letech se o totéž pokusil i Petr Pujman se skupinou přátel. Co se podaří jednotlivci, je obtížnější ve větším počtu lidí, jako syn prominentní spisovatelky byl navíc pod větším dohledem. Celou skupinu sebrali a uvěznili. Marie Pujmanová, osobní přítelkyně Klementa Gottwalda, použila veškerý svůj vliv, aby svého syna zachránila. Ten projevil tolik osobního charakteru, že odmítl svobodu, pokud nebudou propuštěni i ostatní z jeho skupiny. To se nakonec stalo a skandál se ututlal. Marie Pujmanová se však svého syna zřekla.

Tatínkův konec

Při studiích se Jana Králová seznámila se svým budoucím manželem, Františkem Veckem. Tatínek jí zemřel dva roky po zničující měnové reformě, po které se chtěl oběsit. „Maminka na to nebyla, postarat se o něj, když onemocněl, a tak jsem se musela vrátit z Prahy a dosloužila mu. Ještě před smrtí vyslovil přání zajet se podívat do Velké Úpy, odkud pocházel.“ Později dosloužila i matce.

Rozdělená rodina

Jak už bylo naznačeno, bratr Sáša se s rodinou shledal až v roce 1966. Že je naživu a v pořádku, dal najevo jedinkrát prostřednictvím Svobodné Evropy, kdy vzkázal, že pozdravuje Potštejn a rodné obce prarodičů. Po překročení hranic se dostal do sběrného tábora pro uprchlíky v Německu, později žil nějakou dobu v Anglii, v Kanadě a v USA. Poté, co čelil obvinění, že je ruským agentem, se vrátil do Německa a využil svou jazykovou vybavenost. „V roce 68, když bylo pražské jaro, se chtěl Sáša vrátit domů, dokonce si tu už našel práci jako recepční, pak ale najednou byla invaze, a tak bylo po všem a zase odjel,“ vypráví pamětnice.

Přítelkyně po celý život

Kitty Bradová s rodiči a sestrou těžce nesli opětovné vzedmutí vlny antisemitismu v 50. letech, kdy Československem otřásal politický proces s Rudolfem Slánským. Rodina emigrovala do Izraele hned v první etapě trvání mladého státu. O vystěhování stála především paní Bradová, která ale dva roky poté zemřela. Pan Brada si v Izraeli nikdy nezvykl. V nové vlasti tak zůstaly samy sestry Kitty a Ilona. Kitty se stala zdravotní sestrou a pracovala v nemocnici, stejně jako Jana. Když byla možnost, navštívila s rodinou přítelkyni a Jana jí po revoluci návštěvu oplatila.  

Sášu sestra navštívila v Berlíně v roce 1990, kdy se projevilo jeho zhoubné onemocnění, které mělo velmi rychlý průběh. Jana Vecková doporučuje mladým lidem, aby si zachovali slušnost a zajímali se o druhé. „Važte si toho, co máte. Žijete v nádherné době!“