Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ondrej Vechter (* 1965)

• narodil se 22. července 1965 v Popradu

• dědeček Pavol Klinčuch utrpěl zranění během Slovenského národního povstání v roce 1944

• babička Irma Klinčuchová zachránila obec Smrečany před vypálením

• tatínek Ondrej Vechter vyrůstal bez otce, ten v roce 1931 emigroval do USA

• tatínek Ondrej Vechter byl radiotelegrafistou v uneseném letu ČSA OK 096 8. června 1970

• let ČSA OK 096 unesla skupina osmi mladých lidí s cílem emigrovat do západního Německa

• pamětník vystudoval Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině

• základní vojenskou službu strávil na letišti v Bechyni v roce 1989

• po roce 1989 létal jako dopravní pilot u firmy Air Vítkovice, potom u ČSA

• v době rozhovoru v roce 2022 byl pilotem u společnosti Smartwings

Z magnetofonového záznamu mezi oblastním dispečerem Praha a letadlem ČSA 096 na trase Karlovy Vary – Praha (Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy [V]: arch. č. V-5406 PL):

Dispečink: 10:36:37 OK 096 Adam.

10:36:37 OK 096 Adam, jak…?

10:37:20 096 Adam.

10:37:30 096, jak slyšíte Prahu?

Děkujeme, oznamte, jakou máte hladinu, jaký máte kurs?

Posádka: 10:37? Máme hladinu 2 100, kurs 250.

Dispečink: 10:38:00 096, a nyní se přelaďte na frekvenci Frankfurtu 128,95.

Jste schopni korespondovat s Frankfurtem anglicky?

10:38:50 096, můžeme vám být něčím nápomocni?

Posádka: Ano můžete, jestli… bychom potřebovali nejbližší letiště v západním Německu, protože my máme poměrně málo paliva, asi na 1 hodinu letu.

Dispečink: 10:39:50 OK 096, jakou máte imatrikulaci?

Posádka: 10:39:50 096 volá Prahu a ta odpovídá, jsme hotovi – ano.

10:40:? Praha 096, dej nám kurs na Bayreuth, tam bysme provedli přistání.

Dispečink: Rozumím, vyčkejte moment, vyčkejte moment.

10:40:30 096, můžete udat, kolika lidmi jste byli přepadeni?

Posádka: Dvěma lidmi.

Dispečink: 10:40:50 Dvěma, rozumím.

10:42:40 096, Praha.

10:42:50 096, na příjmu.

096, udržujte hladinu 7.0, 7.0 (2 400 metrů).

Podle předběžné dohody budete přistávat v Norimberku.

Babička zachránila obec Smrečany před vypálením

V Popradu se 22. července 1965 narodil Ondrej Vechter. Jeho maminka Soňa Vechterová, rozená Klinčuchová, pocházela z obce Magnezitovce u Rimavské Soboty. Narodila se za druhé světové války, v roce 1942. Složitá doba nepřinesla rodině nijak jednoduchý život. Její otec Pavol Klinčuch sloužil jako partyzánská spojka v Rajeckých Teplicích. Při potlačování Slovenského národního povstání vojsky SS na podzim roku 1944 utrpěl zranění, při kterém se mu do oka zabodla střepina. Za to, že rodina přežila válku, je však potřeba poděkovat babičce Ondreje Vechtera Irmě Klinčuchové.

V obci Smrečany zastřelil jeden z partyzánů německého majora. Ihned nato přišla do vesnice trestná výprava SS a hrozila zastřelením každého třetího občana a vypálením celé obce. „Jediný, kdo byl schopný komunikovat německy, byla moje babička. Vysvětlila jim, že vědí, kdo to byl, ale že je schovaný někde v lesích a nemá nic společného s vesnicí. Někde u nás v rodině existuje papír, kde je potvrzené, že babička zachránila obec Smrečany před vypálením,“ říká Ondrej Vechter.

Na základě těchto událostí získali prarodiče po druhé světové válce dobré zaměstnání. Dědeček vedl léčebný ústav v Tatranské Lomnici a později se stal ředitelem hotelu Sport v Kežmarku. Sliby soudruhů, že bude moci hotel v budoucnu zprivatizovat, se však staly pouhou iluzí. I přesto, že hotel jen vedl a sám nic nevlastnil, ho v roce 1948 prohlásili za kapitalistu a skončil jako účetní v cementárně kdesi na východním Slovensku. „Moji maminku vyhodili z gymnázia,“ říká Ondrej Vechter. „A to jen kvůli tomu, že dědeček odmítl zdravit ‚čest práci‘ a někdo ho napráskal.“

Brána do armády byla široká, nazpět velmi úzká

Atmosféra odporu proti komunistům byla v rodině Ondreje Vechtera přítomna neustále. Zkušenosti dědečka Pavla Klinčucha narážely později na názor tatínka Ondreje Vechtera staršího, který se snažil postoj k režimu zlehčovat. Jeho kariéra totiž započala roku 1948 příchodem do Československé lidové armády. A to bez členství v KSČ nešlo.

Dětství prožil Ondrej Vechter starší bez otce – v roce 1931 emigroval do Spojených států amerických, ale zbytek rodiny s tím nesouhlasil a nikdo další se za ním nevydal. Dědeček se už z USA nikdy nevrátil. Tatínka Ondreje Vechtera jako nejmladšího ze tří synů, poslala nejdříve jeho matka pracovat k Baťovi do koželužny, do velmi špinavého a smradlavého provozu, kde ale dlouho nevydržel.

„Brána do armády byla široká, nazpět velmi úzká, a jelikož měl můj tatínek ve škole dobrý prospěch, rozhodl se nastoupit na školu důstojnického dorostu. Neuvědomoval si, že nastupuje do nové, socialistické armády. Ještě oslovovali důstojníky ‚pan‘, žádné ‚soudruh‘. To přišlo až postupně,“ popisuje Ondrej Vechter.

Martin Vechter, prostřední z bratrů a pamětníkův strýc, hospodařil na rodinném gruntu a v obci platil za velkou autoritu. A to až tak velkou, že „když šel Martin Vechter kosit, šla i celá vesnice“. Komunistům se proto nedařilo přesvědčit ho ke vstupu do družstva. Nakonec ho zatkli a Ondreje povolali z armády, aby svého bratra ke vstupu přemluvil. Ten nakonec podepsal. Martin Vechter si však už nadosmrti neodpustil při každém setkání se svým bratrem větu „ti tvoji komunisti“ a Ondrej se z pocitu chyby snažil sám pro sebe kroky režimu ospravedlnit. Chtěl se stát pilotem, což se mu v armádě nedařilo, a proto odešel do civilu a nastoupil na letiště v Popradu jako pozemní telegrafista na „goniu“, což byla stanice, která naváděla radiotelegrafickým signálem letadla.

Chvíli po startu donutili piloty změnit kurz na západní Německo

Ondrej Vechter starší nastupoval 8. června 1970 jako radiotelegrafista do letadla IL-14 na pravidelné lince Karlovy Vary – Praha. Tvořil posádku letu ČSA 096 společně s kapitánem Břetislavem Horáčkem a druhým pilotem Miroslavem Přikrylem. Do stejného letadla ale toho dne nastoupili také Rudolf Čihák s manželkou Stanislavou a dvouletou dcerou Stanislavou, Jiří Galásek s manželkou Evou, Josef Procházka s manželkou Marií a Jaroslav Pour s přítelkyní Věrou Klementovou. Nikdo z dalších cestujících tehdy netušil, že letadlo už do Prahy nedoletí a že tito mladí lidé nastoupili s jasným cílem, kterým byla emigrace do západního Německa, a zvolili si do té doby neobvyklou cestu – únos letadla na komerční vnitrostátní lince. Ke zdárnému úspěchu akce se neváhali vyzbrojit střelnými zbraněmi a nožem.

Z hlediska bezpečnostních opatření se v roce 1970 nástup do letadla nijak nelišil od cesty autobusem. Pronést střelnou zbraň nepředstavovalo pro únosce žádný problém a otevřené dveře pilotní kabiny (až po 11. září 2001 dveře pancéřové a zamčené) a nepřítomnost palubního personálu celou akci jen usnadnily. Únosu letu ČSA 096 nic nebránilo. Každý měl svoji roli. Chvíli po startu vnikl Rudolf Čihák spolu s Jiřím Galáskem do pilotní kabiny, zatímco ostatní kontrolovali zbytek cestujících a donutili piloty změnit kurz na západní Německo.

Správa vyšetřování StB – vyšetřovací spisy (V): arch. č. V-5406 PL:

10:23 – povoleno pojíždět na místo startu VPD – 11.

10:26 – vzlet, via KVY stoupá na Žlutice 1 800 m std.

10:28 – OK 096 dosáhla výšku 600 m sol.

10:31 – OK 096 poloha Žlutice, výška 1 800 m std. Na obrazovce radiolokátoru asi 10 km severně od Žlutic. ETO Rakovník v 38. Pokyn z K. Vary-věž, přejít na Praha-control 2x bez odpovědi.

10:34 – Nahrán konec. Následovala zpráva z OK 096 o přepadení. Hlášení na 122,9. Ihned předáno na Praha-control telefonem.

10:35 – hlášeno řediteli letiště. Ve stejné době oznámeno do Žatce voj. dispečerovi.

Dále korespondovala linka OK 096 a Praha-control.

K. Vary-věž na poslechu na obou freq. /122,9 a 127,9/

Podívej se na ty taunusy, přijde ti, že jsou to trabanty?

„Otec byl zabraný do práce se sluchátky na uších, a najednou ucítil něco na zátylku. To něco byla pistole. Stál za ním chlap se zbraní v ruce a snažil se mu shodit sluchátka. Chtěl logicky zabránit komunikaci. Únosci byli celkem dobře připravení. Uměli číst kompas a poznali, zda letadlo letí na západ. Po vyhrocené diskusi s nimi řekl kapitán Horáček: ‚Jestli se chceš dostat někam do Německa, tak ho nech pracovat.‘ Můj otec musel nějak komunikovat. Bez komunikace by proti nim vyletěly stíhačky, obrana státu, a to by mohlo být nebezpečné,“ vypráví Ondrej Vechter. Stejně tak kvůli absenci meteorologických radarů představoval let na jakoukoliv neznámou trasu velké riziko.

Původním požadavkem únosců měl být Mnichov, což jim však posádka kvůli nedostatku paliva rozmluvila. Díky blízkosti hranic s Československem se stal cílem Norimberk. „Únosci byli vynervovaní,“ vypráví Ondrej Vechter. „Když po přistání uviděli nápis Nürnberg, začali vykřikovat: ‚My nejsme v západním Německu.‘ Kapitánu Horáčkovi povolily nervy a řekl: ‚Tak se, vole, dívej na ty taunusy, západoněmecké policajty. Přijdou ti jako trabanty?‘ Pak se uklidnili. Když chtěli otevřít dveře, povídá ještě otec: ‚Chtěl jsi sem, tak si otevři sám.‘ Na to řekl kapitán Horáček: ‚Ondro, běž tam. To nemá smysl.‘“

Německá policie únosce ihned zatkla. Ondrej Vechter starší je vnímal jako mladé lidi toužící po svobodě, jako emigranty bez vážnějších politických důvodů, a po hodině strávené s pistolí u hlavy a ze znalosti rizika letu do neznáma také za někoho, kdo dokáže přivést čtyřiadvacet cestujících do vážného nebezpečí. Německý zemský soud poslal v září roku 1970 Rudolfa Čiháka, Jiřího Galáska a Josefa Procházku na dva a půl roku do vězení. Ostatní vyvázli s podmíněnými tresty. V Československu dostali všichni za organizovaný únos dopravního letadla a trestný čin opuštění republiky tresty výrazně vyšší. Po výslechu posádky a ostatních cestujících se ještě téhož dne vrátilo letadlo do Prahy.

Ještě v roce 1980 jsme vyplňovali, zda nejsme členy Hlinkovy gardy

Ondrej Vechter po dokončení základní školy začal studovat na gymnáziu v Popradě. Ve stejné době docházel do Aeroklubu Poprad létat na větroních. Aeroklub patřil pod Svazarm (Svaz pro spolupráci s armádou) a jednalo se o nejdražší činnost, kterou provozoval. „Pro přijetí do Svazarmu byly potřebné prověrky StB,“ říká Ondrej Vechter. „Většinou to znamenalo jen vyplnění dotazníku. Někdy trochu nesmyslného. Museli jsme odpovědět na dotazy, zda jsme nebyli členy Hlinkovy mládeže, Hitlerjugend nebo Hlinkovy gardy, což bylo bizarní, když na to měli odpovídat patnáctiletí chlapci a děvčata v roce 1980. Dotazníky z padesátých let.“ Uznává však, že v Čechách byly prověrky přísnější než na Slovensku. Kdo nemohl létat v Čechách, na Slovensku ano.

Po maturitě v roce 1983 se pamětník dostal na Vysokou školu dopravy a spojů v Žilině, obor provoz a ekonomika letecké dopravy. V rámci tohoto oboru si pak vybral specializaci pilot-inženýr a po prvním ročníku prošel výběrem, po němž mohl létat na školních letadlech.

Narušitele hranic v roce 1989 raději ubytovali v hotelu

Nástup k povinné vojenské službě neznamenal pro Ondreje Vechtera zprvu nic zajímavého, kdyby k němu ovšem nedošlo 1. dubna 1989. Nastoupil na letiště do Mošnova, jelikož měl z vysoké školy specializaci letovod-operátor. Změny ucítil už v létě roku 1989, kdy ho odveleli na letiště do Bechyně, kde sídlila vzdušná obrana státu v podobě stíhaček MiG-21. „Startovaly proti tzv. narušitelům hranic, sportovním letadlům ze zahraničí a podobně. Už v létě bylo zřejmé, že se režim bojí, aby se něco nestalo. Když přilétlo švýcarské letadlo, vojáci ho navedli například do Českých Budějovic. Státní bezpečnost ubytovala pilota v hotelu a druhý den ho stíhačky Albatros vyprovodily na hranice a mohl pokračovat,“ říká Ondrej Vechter.

V kabině vozíme sekeru, ale při kontrole neprojdou ani nůžky na nehty

V listopadu roku 1989 se už většina útvaru snažila sledovat televizní přenosy sametové revoluce a politruci (zástupci velitelů útvaru pro politickou práci) trpěli posledními záchvěvy stranických idejí, než se v tichosti přerodili do nových funkcí. Po generální stávce 27. listopadu 1989 a po zrušení vedoucí úlohy strany (KSČ) jim okamžitě zrušili pozice, aby mohli nadále pokračovat už jako kulturně výchovní pracovníci. Dovršením změn v armádě se stala změna oslovení „soudruh“ na „pan“ někdy v lednu roku 1990. „Ještě proběhl trochu humbuk, proč nosíme na klopách trikolory. Okamžitě to vyšetřovala vojenská kontrarozvědka. Měli jsme trochu strach a proběhla fáma, že nás naloží a povezou někam do Prahy. Dohodli jsme se, že pokud se to stane, lehneme si na ‚buzerák‘ a nikam nepojedeme. To byl takový náš malý směšný odboj, který se nakonec neuskutečnil,“ vzpomíná Ondrej Vechter.

Letadlům už zůstal Ondrej Vechter věrný po celý život. Musel projít ještě dodatečným výcvikem a v roce 1993 už létal dopravními letadly u firmy Air Vítkovice, následně přešel k ČSA a dodnes (2023) je pilotem společnosti Smartwings. Jak sám uvádí, pro piloty existují dva světy, ten před a ten po 11. září 2001. V časech před 11. zářím nekontrolovali pilotům po Evropě ani cestovní pasy. „Po 11. září nás začali kontrolovat v hale společně s cestujícími. V pilotní kabině vozíme sekeru, ale při kontrole neprojdeme ani s nůžkami na nehty. Přitom k destrukci letadla vám stačí holé ruce,“ říká Ondrej Vechter.