Martin Věchet

* 1964

  • „Ráno v osm hodin skutečně zazvonili – a že teda mám s nima jít. Naložili mě do auta a jeli jsme. Nejhorší bylo, že jsem nevěděl, co bude. Byl jsem v setrvalé nejistotě. Někam jsme jeli, já byl v domnění, že jedeme na vazbu. Přijeli jsme k lesům, na hřbitovy, do vesnic sudetských. Řídil to ten major Cícha, říkal: ‚Tady zajeďte.‘ Byli v autě dva nebo tři estébáci. Už jen to, sedět ve třiadvaceti letech s nimi v jednom autě, bylo nepříjemné. Jeden byl obzvlášť agresivní, Josef Matička, měl jizvy po uhrech. Asi to měl hodně tvrdý v těch pubertálních letech. Ten byl ten zlý. Cícha byl ten hodný. Zajeli jsme na ty sudetský opuštěný hřbitovy. S estébáky v zádech jsem chodil po těch hřbitovech. Oni mi ukazovali ty rozbitý hrobky, stáli vedle mě a říkali – někdy mi vykali, jindy tykali: ‚Vidíš, Martine, ten obrázek? On už je vybledlý. Ale my tady furt jsme. Tohle vzal čas, ale my tady jsme. A teď děláme tyhle věci. Co ty si o tom myslíš? Co tady po nás zůstane? Co kdybysme tě teď tady nechali?‘ S kolegy si říkali: ,A pojedeme se podívat do lesa.‘ Jeli jsme z toho hřbitova do lesa. Zase jsem nevěděl, co bude.” – „To takhle pseudofilozofovali, estébáci čeští?” – „S tím porcelánovým obrázkem, na to si pamatuju, jako by to bylo včera. Teď jsme odjeli z toho lesa zase na jiný hřbitov. ,Vidíš, to je opuštěný tady. Co bys řekl, kdyby se ti tady něco stalo? A my jsme tě tady nechali? Nikdo by se to nedozvěděl.’ Takový existenciální otázky. Pak mě zase naložili a večer přivezli domů. Druhý den se opakovalo to samý. Zase měl sebrali z baráku a jezdili jsme na takové projížďky. Já jsem nevěděl kam. Ve finále po mně něco chtěli podepsat, že nepůjdu na barák. A tím to skončilo. To trvalo čtyři dny. Pak jsme přijeli na vyšetřovnu, tam byl nějaký výslech, ale rozhodně ne takový jako v roce 1984.”

  • „Když jsem se dostal na Národní třídu, žasl jsem, kolik je tam lidí. Běžel mi z toho mráz po zádech. Dav skandoval, ve vzduchu byla cítit silná energie. Ale mě to táhlo někam jinam, za oponu, kde není většina. Mě to na těch demonstracích v podstatě ani moc nebavilo, to byl dav, který šel, když někdo zvolal, tou nasměrovanou cestou. Tak jsem se dostal do řad estébáků, nevím, jak jsem tam prokličkoval. Jsa už vycvičenej těma estébákama, věděl jsem, že s jistotou nejdál dojdeš. Jak jsem kolikrát viděl ty sledovačky, ty inkognito zamaskované estébáky, mohl jsem se tvářit, že jsem jeden z nich. S takovou sebejistotou jsem šel mezi kordónama policajtů až do toho epicentra, kde stáli estébáci a vydávali ty řídící pokyny. U těch antonů. Ten dav demonstrujících jsem viděl před sebou, stejně tak jako ty estébáky, byl jsem za jejich zády, byl jsem v tý jejich estébácký kuchyni.” – „A čím to bylo zajímavý?” – „Bylo to hnusný, vidět, jak to funguje. Ti fízlové byli jak smyslů zbavení. S podlitýma očima přiváděli demonstranty, vytažený davu, házeli je na anton nebo na zem, tam je mydlili. Holky, kluky, necitlivě až brutálně je nakládali do antonů. Teď jsem poznával z Bartolomějský ty některý estébáky, kteří řídili ten zásah. Ti byli jak smyslů zbavení, to bylo jak kdyby – jednou jsem něco takovýho viděl, když se rvali cigoši v hospodě. Těm bylo vidět jen to bělmo. Těm estébákům byly vidět ty nepříčetný oči, ty byly podobný. Bylo to brutální. Ve chvíli, kdy tam někoho mlátili, už mi to nedalo a ozval jsem se. Řekl jsem: ‚Nemlaťte ho, už toho nechte.‘ V tu chvíli se na mě podívali. Do tý doby jsem tam chodil, jak jsem chtěl. Ten jeden estébák z Bartolomějský na mě ukázal. Rozhlédl jsem se a viděl jsem, že je nás tam víc, skupinka osmi lidí. Takhle nějak jsme se tam dostali. Začali jsme zdrhat.”

  • „Všechno v plných přípravách. Pak jsem se dozvídal, že po Praze všude byly letáčky, pojmenovali jsme to Východočeský Woodstock. Byla tam mapka s vyznačeným místem, jaké kapely tam budou hrát, jak se tam dostaneš. Tu pozvánku mám dodneška schovanou, včetně vracenky. Byla otázka času, kdy se to všechno spustí. Propagace byla výtečná. To bylo na tu dobu hodně nezvyklé. V tu dobu, když se něco takového podzemního dělalo, dělalo se to hodně v utajení. My jsme na to trošku šli, Čuňasovými slovy: ,No tak je ta perestrojka, no tak to prubnem, ne, do jaký míry.‘ Brzy jsme se přesvědčili o tom, že perestrojka je jenom na papíře. V den zahájení nás pozatýkali. Ani jsem se nemohl přiblížit k baráku. Když jsem chtěl vstoupit na svůj vlastní pozemek, což je dnes absurdní, stál tam major Cícha a šéf StB z Hradce Králové. ‚Pane Věchete, v žádném případě tam nepůjdete.‘ ‚Ale já chci na svůj vlastní pozemek, ke svému vlastnímu domu.‘ ‚Neexistuje, odvezte ho.‘ Tak mě naložili. Vesnice i celý kraj Trutnova byl obklíčený Veřejnou bezpečností, Státní bezpečností, asi i kriminálkou. Lidi, co přijížděli, vraceli do vlaků, celý nádraží bylo obšancovaný. Byly tam i nějaké násilnosti okolo. Takové věci, co se prostě v té době děly.”

  • „Když jsem se s Václavem [Havlem] seznámil, začali jsme se vzájemně zvát. Já jsem ho občas, nebo spíš pravidelně zval na různá naše ilegální setkání, první pokusy o koncerty, o festival, v roce 1984. Kdy nám to tam fízlové opět tradičně rozehnali. A Václav zase na oplátku zval mě na různá setkání. Když třeba v roce 1984 byl Václav pozván do Starých Buků na první pokus o nezávislý svobodný festival, jeli jsme na traktoru s aparaturou – a tu jsme tam ani nestačili přivézt. Před kolejemi nás zatkli a odvezli na výslech. V hospodě, kde se měl konat ten malý festival, zůstalo sto padesát lidí, kteří se tam sjeli z celé republiky, napospas. Do toho přijel, co pánbůh naplánoval a co čert nechtěl, náčelník [Václav Havel], a zaparkoval ten svůj nový volkswagen nebo mercedes vedle těch oprýskaných policejních škodovek, co tam stály. Vešel do lokálu a z těch sto padesáti lidí znal jen dva, tři lidi. Jeden z nich byl Honza Princ a Květa Princová. Policajti, jak tohle viděli, začali vztekle řádit jak pominutí, mlátit obušky do stolů: ‚Tak občanky! A všichni! A dělejte!‘ Co mně pak vypravovali kamarádi. Byl nahnaný strach. Do toho tam přijel ten náčelník, domluvil se s Honzou Princem a udělal scénku, že tam je omylem, že si šel koupit cigarety. Nezatkli ho, vyvlíkl se odtamtud, sednul do auta a odjel. Jenže upekli to, že prostřednictvím Honzy Prince pozval všech těch sto padesát účastníků, které do té doby nikdy neviděl a kteří se tam sjeli z celé republiky, k sobě domů na Hrádeček.“

  • „Požádali jsme si o balíčky na cestu, s tím, že si prohlídneme to okolí. Bylo to v okolí Umagu, blízkost italských hranic byla lákavá. Terst a přístav byl hodně blízko. Tak jsme šli. Vzali jsme si jen to nejzákladnější, šli jsme tři dny a tři noci, různě jsme přespávali. Od druhýho dne jsme už měli takový tušení, že nás možná někdo sleduje. Já jsem si pak rozříznul nohu, před hranicema. Váhal jsem, jestli budu pokračovat dál. Pak jsme se rozdělili. Pavel šel dál, vstříc Itálii. Mě chytli vzápětí, Pavla druhý den.” – „Co znamená chytli?” – „Jugoslávští policajti. Oni mě tam dlouze vyslýchali, pak mě naložili a odvezli. Mě s tou zavázanou, rozřízlou nohou, když jsem tam seděl na té fízlárně, říkal jsem si, to brzo skončilo, tvá emigrantská mise. O Pavlovi jsem neměl ponětí.” – „Co se s ním dělo?” – „Pavel šel dál. Drapli ho druhý den těsně před hranicema. Já jsem se vrátil, druhý den přijel Pavel. Řekl jsem mu: ,Nemáme kde bydlet.‘ Ten estébák, ten průvodce, na nás řval jako tur, co si myslíme, kde jsme byli. Že tři dny rovná se emigrace! My jsme na něj koukali, říkali jsme, jaký zákon to říká, že tři dny rovná se emigrace? Byli jsme se jen tady projít. On všechno věděl a stále opakoval: ,Tři dny rovná se emigrace!‘ Zjistili jsme, že pokoje, kde jsme byli ubytovaní, jsou už prázdný, vyklizený. Naše věci rozebraný.”

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 30.09.2019

    (audio)
    délka: 02:03:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 09.03.2020

    (audio)
    délka: 01:47:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 30.11.2020

    (audio)
    délka: 02:01:11
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Svobodnější svět jménem underground

Martin Věchet během natáčení
Martin Věchet během natáčení
zdroj: natáčení Post Bellum

Kulturní a občanský aktivista Martin Věchet se narodil 24. listopadu 1964 v Trutnově v rodině zdravotní sestry a řidiče kamionu. V Trutnově prožil obyčejné dětství vyplněné válčením klukovských part a fotbalovými tréninky. Už od konce základní školy ho přitahovala alternativní kultura – hudba Karla Kryla, bigbeat, ale také kultura severoamerických Indiánů. Během učení na automechanika v Rychnově nad Kněžnou si rozšiřoval kulturní obzory, četl Kerouaca i existencionalistickou literaturu, seznamoval se s osobnostmi českého disentu a undergroundu. Brzy po vyučení navázal přátelství s Olgou Havlovou (Hrádeček se nacházel nedaleko Trutnova) a později i s Václavem Havlem. Začátkem osmdesátých let se pokusil o emigraci během zájezdu do Jugoslávie, ale kvůli zranění ještě před hranicemi svou cestu vzdal. Pracoval jako vrátný v autoservisu, lesní dělník a později v mnoha kotelnách v Trutnově i v Praze. Byl návštěvníkem i spoluorganizátorem mnoha setkání undergroundu, například koncertu ve Starých Bukách, rozehnaného policií (1984). Již jako teenager se dostal do hledáčku StB a byl podroben mnoha výslechům, ale nikdy nebyl trestně stíhán. V roce 1987 spolu s Františkem Stárkem – Čuňasem organizoval na svém soukromém pozemku tzv. Východočeský Woodstock, jeden z největších pokusů o nezávislý hudební festival v komunistickém Československu. I ten ještě před zahájením rozehnala policie a organizátoři byli pozatýkáni. 17. listopadu 1989 se účastnil demonstrace na Národní třídě. V roce 1990 působil v Trutnově v prověrkové komisi, která prověřovala činnost příslušníků SNB. V témže roce se mu u Trutnova konečně podařilo uspořádat Východočeský Woodstock, který se pak od roku 1992 konal pravidelně pod názvem Trutnov Open Air Festival až do roku 2016, kdy trutnovská radnice místo konání festivalu proměnila v komerční a průmyslovou zónu. V srpnu 2020 se festival opět konal v Brně. V malé privatizaci se mu začátkem 90. let podařilo získat na trutnovském náměstí dům, ve kterém jeho rodina dodnes provozuje zlatnictví. Dvakrát byl na kandidátce Strany zelených ve volbách do parlamentu.