Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Květoslava Večeřová (* 1937)

• narozena 14. října 1937 v Chustu v Podkarpatské Rusi

• otec Josef Novák vojákem Československé armády

• zažila domovní prohlídku během heydrichiády v roce 1942

• zažila nálety hloubkařů během Slovenského národního povstání

• otec zapojen do Pražského povstání

• v roce 1945 otec v jednotce, která v okolí Hanušovic bojovala s banderovci

• vystudovala Střední zdravotnickou školu v Šumperku

• v době natáčení v roce 2024 bydlela v Šumperku

Po atentátu na Heydricha rozpoutala nacistická správa v Protektorátu Čechy a Morava peklo. Rozsáhlé domovní prohlídky, zatýkání, stovky poprav a vypálení Lidic. To je jen krátký výčet nacistického teroru. Lidé se před popravčí četu dostávali za každou maličkost, jako je schválení atentátu nebo držení zbraně. A právě v té době do domu Novákových v pražských Střešovicích vtrhlo v podvečer gestapo a čtyřčlennou rodinu vytáhli z postele. Ve skříni nalezli otcovu uniformu Československé armády. „Peřiny roztrhaný, matrace, všechny šuplíky vyházený. Prostě hledali pistoli, protože věděli, že voják nějakou bude mít,“ vzpomíná Květoslava Večeřová, která měla tehdy čtyři roky. Pistoli, kterou měl její otec schovanou na půdě za trámem, naštěstí nenašli. Matka se ale z prožitého traumatu zhroutila a měsíc strávila v psychiatrické léčebně v Bohnicích.

Voják bez armády

Květoslava Večeřová se narodila 14. října 1937 v Chustu v Podkarpatské Rusi. Její otec Josef Novák tam tehdy sloužil jako důstojník Československé armády. Krátce poté otce převeleli do Šumperka na severozápadní Moravě, kam za ním přijela i manželka Žofie s malou Květoslavou.

V Šumperku ale nezůstali dlouho. Město totiž patřilo do pohraniční oblasti zabrané po mnichovské dohodě nacistickým Německem. Otce proto na jeho žádost přeložili do slovenské Levoče, rodiště jeho manželky, kam se rodina přestěhovala. Tam se také narodil Květoslavin bratr Vladimír. Jenže pod nátlakem Německa Slovensko v březnu roku 1939 vyhlásilo samostatnost, přičemž okleštěné území Čech, Moravy a Slezska obsadila vojska wehrmachtu a na tomto území byl zřízen Protektorát Čechy a Morava. Rodina tehdy odešla ze Slovenska do Prahy, a protože v českých zemích byla armáda rozpuštěna, otec tam nastoupil jako nákupčí v uhelných skladech. A právě v Praze ve Střešovicích rodina zažila během heydrichiády v roce 1942 domovní prohlídku, která mohla stát otce život.

Před hloubkaři se schovávali ve snopech v poli

Vzhledem k jejímu tehdejšímu věku nemá Květoslava Večeřová mnoho vzpomínek z prvních let druhé světové války. Netuší ani, jestli se otec nějakým způsobem zapojil do odboje. Její první výrazné vzpomínky jsou z prázdnin z roku 1944, kdy sama s pětiletým bratrem odjela vlakem strávit léto v Levoči. Právě když se po několika týdnech u prarodičů chystali na konci srpna vrátit domů, vypuklo Slovenské národní povstání. „Byli jsme ve vaně v kuchyni a najednou se začalo střílet na cestě,“ vzpomíná na první indicie ozbrojeného odporu proti nacistickým silám na Slovensku Květoslava Večeřová.

Do vlaku směřujícího domů tak v doprovodu tety nastoupili až na konci září. Povstání ale stále pokračovalo a potřebovali se vyhnout hlavním bojovým liniím. Jeli proto nejprve na východ a až poté jižním Slovenskem směrem k Čechám. Dvakrát přitom zažili nálet hloubkařů na vlak. „Při jednom jsme se museli schovat někde v poli ve snopech. My jsme z toho měli legraci. Pak to bylo v noci – a to bylo horší. Vlak musel stát, žádný světlo, nic, a teď jenom ta hrůza, jak jen svítily ty letadla. Tehdy jsem se bála a modlila se otčenáš, ať nás to nezabije, protože to bylo děsivý,“ vypráví Květoslava Večeřová, která se i s bratrem nakonec ve zdraví vrátila za rodiči do Prahy.

Táta vytáhl pistoli z půdy

Válka se sice chýlila ke konci a Němci ustupovali na všech frontách, ale zdaleka neřekla poslední slovo. Od konce roku 1944 byla Praha opakovaně bombardována Spojenci. Květoslava Večeřová vzpomíná, že jejich ulici se sice nálety vyhnuly, ale jako dítě zažila mnoho poplachů, během nichž se ukrývala ve sklepním krytu. Na samém sklonku světového konfliktu prý ve vedlejší ulici proběhly boje s ustupujícími Němci. Na následky boje se šla druhý den podívat a ve spáleništi našla ustřelený palec.

V Praze 5. května 1945 vypuklo Pražské povstání, do kterého se zapojil i otec pamětnice. Tehdy z půdy vytáhl svou několik let ukrývanou zbraň. Květoslava Večeřová bohužel nezná žádné podrobnosti, ale vzpomíná, že otec se domů vrátil až po několika dnech. V té době se také ztratil šestiletý bratr, který se dostal poblíž přestřelky a tramvaj, v níž zrovna jel, zabavili povstalci, aby ji použili na barikádu. Domů přišel pěšky až po několika hodinách, kde ho přivítala zcela vystrašená maminka. I Květoslava Večeřová má osobní vzpomínky na Pražské povstání. Asi pět metrů od ní prý zastřelili zmateného a motajícího se muže, který přes celou ulici křičel: „Nevěřte Rusům.“

Návrat do pohraničí a úmrtí maminky

Hned po válce se otec vrátil do armády a odešel sloužit do Šumperka. Nasadili ho prý do bojů s muži Ukrajinské povstalecké armády, známé spíše pod označením banderovci, kteří se snažili dostat z Ukrajiny na Západ mimo dosah vlivu Sovětského svazu. Dle dostupných zdrojů tak otec nejspíš sloužil v jednotce Samo (krycí jméno asistenčního praporu Hanušovice), která jako první jednotka v srpnu a září 1945 operovala proti banderovcům na území Čech a Moravy. Zda ale došlo k nějakým konkrétním bojům, Květoslava Večeřová netuší.

V prosinci 1945 se do otcem zakoupeného domu v Šumperku přestěhovala celá rodina. Ještě několik měsíců tam bydleli s německou rodinou, která stejně jako naprostá většina původních obyvatel Šumperka v roce 1946 musela v rámci odsunu Němců svůj rodný kraj opustit.

V necelých třinácti letech v roce 1950 přišla Květoslava o maminku Žofii. V jednačtyřiceti letech zemřela na žloutenku. V té době otec sloužil v Milovicích, a tak se o Květu s bratrem několik měsíců starala matčina sestra Mária, s níž se otec později oženil.

Během normalizačních prověrek manžela vyškrtli ze strany

V Šumperku Květoslava vystudovala střední zdravotnickou školu. Po maturitě v roce 1955 nastoupila do zaměstnání ve vojenské lázeňské léčebně v Trenčianských Teplicích, kde otec pracoval jako hospodář. Vzpomíná, že se tam tehdy léčil i Ludvík Svoboda. V roce 1956 Květoslava nastoupila jako zdravotní sestra ve Fakultní nemocnici Olomouc. Právě v tomto městě se seznámila s Adolfem Večeřou, za nějž se v roce 1958 provdala. V letech 1959 a 1962 se manželům Večeřovým narodila dcera Květa a syn Zbyněk.

Někdy v druhé polovině šedesátých let se Večeřovi přestěhovali do školního bytu v Rovensku. Adolf Večeřa v tamní škole totiž dostal místo učitele a později ředitele školy. Květoslava Večeřová ve škole až do odchodu do penze pracovala jako vychovatelka. V roce 1968 se manžel zapojil do protestů proti invazi vojsk Varšavské smlouvy a během normalizačních prověrek byl vyškrtnut z členství v komunistické straně. Pracovně to pro něj však nemělo žádné následky a mohl zůstat na postu ředitele školy. Z obav o budoucnost dětí a jejich případných potíží s přijetím na studia následně do komunistické strany vstoupila pamětnice. O několik let později s manželem na konci roku 1989 jezdili v období sametové revoluce na mítinky v Zábřehu. Pád totality přivítali s nadšením a tehdy také s ulehčením Květoslava Večeřová odevzdala stranickou knížku.

V době natáčení v roce 2024 bydlela Květoslava Večeřová v Šumperku, a když měla hodnotit současné dění ve světě a společnosti, pozastavila se zejména nad utrpením Ukrajinců, kteří se už třetím rokem bránili ruským útokům. „Nejvíce lituji těch dětí, protože ty si tu hrůzu budou pamatovat až do smrti.“

 

VHÚ: Operace „Banderovci“ – Vojenské útvary operující proti banderovcům 1945–1948, 1966. Dostupné z URL: https://www.vhu.sk/data/files/378.pdf